Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Klíč

17. října 2015 v 8:33 |  Nový Ignitus
Obával se, že za původce nákazy bude moci Stela. Zvykl si na její společnost. Mluvili o budoucnosti jen v náznacích. Oba měli na ni podobný pohled, rozhodně byla daleko od ignitu.
Ten, koho našli, jej nenapadl. Dany teď stál před ním, ve tváři vinu a zděšení.


"Já… Já, netušil jsem. Nenapadlo mě… Přístroj byl z obchodu z Delty, ne z nějakého pochybného krámku… Je určený k analyzování dat o pohybu lodi. Navrhuje zlepšení."
Přešlápl z nohy na nohu. "Stejný typ jsme používali ve škole."
Ze sebevědomého muže byl před Vilim školák, který opsal domácí úkol. Nemohl mu dát špatnou známku, ani jej vyloučit. Byli na půli cesty a vedoucího strojovny potřeboval. Dany i přes svou nerozvážnost měl vědomosti. Zkušenosti byly v Motorově nemocné osobě na ošetřovně. Kdyby nebylo Danyho zbyl by ve strojovně jen Nýtek. Mladý kluk, černý pasažér, o kterém věděl jen to, že není tím, za koho se vydával.
"Chtěl jsem udělat všechno. Vše, aby má práce byla dokonalá." Danymu do očí vstoupily slzy. "Věřil jsem, že vás… nás dopravím k cíli rychleji a…" Na tváři se mu objevil hořký úsměv "a bezpečněji."

Anna se probudila z noční můry.
Seděla na posteli a zhluboka dýchala. Upřeně se dívala na malé světlo na nočním stolku. Dech se jí pomalu zklidňoval, svět kolem se přestával houpat.
Byl to její trik jak překonat točení hlavy a pocit na zvracení vyvolané sny. Proto nechávala rozsvícenou malou lampičku. Byly to vůbec sny? Měla u nich pocit, že není ve svém těle. Ani pocity a myšlenky nebyly její a to ji způsobovalo stavy nevolnosti.
Začalo to už na Ignitu. Doktor jí nejprve říkal, že je to nervozitou před cestou a potom zase začínajícím dospíváním.
Sny se pravidelně vracely. Přestože se jejich intenzita se stupňovala, už k doktorovi nešla. Ani tátovi se nesvěřila. Nechtěla mu přidělávat starosti. Věřil, že je pořád jeho malá holčička, která potřebuje noční lampičku, aby se nebála tmy.
Vždy chtěla rychle na nepříjemnost zapomenout. Tentokrát se rozhodla o snu přemýšlet.
Trochu se to podobalo tomu, když se snaží zjistit na co myslí její táta, jen nějak hlubší a u člověka, kterého nezná. Jako by se někomu vkradla do soukromého snu.
Mohla to být pravda? Nestála o pocity a myšlenky někoho jiného. Stačilo, že se nevyznala v těch svých.
Žena ze snu někoho hledala. Byla to její touha a zvědavost, ale také ji někdo za to zaplatil. A kvůli tomu cítila pochybnosti. Z pochybností vyvstával pocit viny.
---
Xael vypadal zklamaně, přesto se Danyho zastával. Viliho to potěšilo. Přece jen nebude tak namyšlený, jak vypadal.
"Chtěl jsem říct, že každý může udělat chybu. Stále je to odborník, jehož vědomosti se cení."
Mladý, vzdělaný, inteligentní, úspěšný, zdravý. Byl prototyp člověka, který zapadal do profilu Ignitu. Nezapadala tam Ree, se kterou Dany trávil každou volnou chvíli. Po té, co vyčistili systém bionické plíce od viru se zotavovala rychle.
Xael přecházel po Viliho kanceláři a tvářil se zamyšleně.
"Je to nešťastná věc a jsme rádi, že se vyřešila." Začal opatrně. "Doufám, že je jinak vše v pořádku a další let proběhne bez. Hmm.. Řekněme incidentů."
Vilimu se chtělo smát. Copak může předvídat, co bude? Na tak dlouhé cestě se může stát cokoli.
"Když se nestane něco podobného." Usmál se na Xaela a pokrčil rameny. "Nebo něco úplně jiného, co let ohrozí."
Xael jen otevřel překvapením pusu.
"Jestli se nic nestane, dorazíme včas a v pořádku." Dokončil Vili.
Xaela to moc nenadchlo. Sevřel rty a beze slova odešel.
---
Vili si po Xaelově odchodu unaveně sedl do křesla. Automaticky otevřel zásuvku stolu a sáhl dovnitř.
Oválný předmět se mu vešel do dlaně. Nebyl úplně hladký, po povrchu se táhly kovové nitky. Na dotek byl teplejší, než kámen. Když jej držel, cítil, jak prsty prochází jemné chvění.
Zavřel oči a vnímal hmatem povrch předmětu. Nebo to byl kámen? Ne, to si nemyslel, ale nikdy se nezeptal, co to je. Nestihl to.
Prsty přejížděl po kovových nitkách a vnímal skoro neznatelný pohyb. Měl jej předat Anně, až bude dospívat. Přemýšlel o předání předmětu Anně už od začátku letu. Anina matka nikdy neřekla, odkud je. I když se rozhodl předání oddálit ještě o několik let, bral ovál do ruky každé ráno.
Byl to rituál, který jej uklidňoval, přemýšlel při tom o svých rozhodnutích. Dnes mu hlavou letěl Dany a jeho pochybení, Xael a jeho tajemství. A také Nýtek. Musí s ním promluvit.


---
Nýtek si prohlížel obrázek jeho dcery. Anna byla zachycena rozesmátá, v pozadí město Ignitu. Vypadal klidně a Vili přemýšlel, jestli tuší, co s ním bude probírat. Na jeho místě by při každém setkání s kapitánem, nebo jen nadřízeným, nervozitou nemohl vydržet na místě.
"Chtěl bych ti poděkovat za to, jak sis poradil s virem."
Nýtek jen pokýval hlavou. Vyčkával na pokračování.
Vili se nadechoval, aby se zeptal na jeho pravé jméno, když jej Nýtek předběhl.
"Měl byste jí to dát." Nýtek položil obrázek a zadíval se mu do očí.
"Co?" Vili byl zalapal po dechu. Nýtkovy petrolejově modré oči se mu už nezdály klidné. Byly tak podobné očím Anny. Může o ní vědět víc než on? A jak to že ví o tom daru?
"Je to klíč." Začal pomalu Nýtek a z kapsy vytáhl podobný oválný předmět, jen kovové nitky byly vsazeny do špinavě žluté barvy, místo šedorudé.
Vili pod stolem nahmatal svůj ovál. Chvění, které cítil, když se hodně soustředil, ucítil i teď a zcela zřetelně. Jako by se v přítomnosti svého dvojčete probudil k životu.
"Cítíte chvění." Řekl s údivem a mírným úsměvem Nýtek.
"Jsou propojené? K čemu je to klíč?" Napadalo ho ještě víc otázek. Kdo je ten kluk před ním a co má spolčené s jeho dcerou?
"Jistým způsobem spolu komunikují. Vyměňují si informace, hlavně o svém majiteli."
"Tak přece jen je to nějaký přístroj." Pokývl Vili. "Je to něco na vzpomínky? Jak se to používá?"
Nýtek se odmlčel. Bylo lákavé přikývnout a vše nechat v tajnosti. Ale nešlo to, Anna byla ještě dítě a takové tajemství by neměla nést sama.
"Stela… Hledá tajný národ, který cestuje po Domovině. Hledá… Mě, Annu, její matku. Nejsme součástí vaší Domoviny. Ale občas se sem dostaneme. Někteří zde založí rodinu. Neškodíme vám. Jen… Nechceme, aby bylo o nás vědět.
Nehledá jen nějaký národ, hledá nás. Hledá je, nás pro někoho."
I když má kvůli tomu špatné svědomí, hledá dál, pomyslel si Nýtek. Nevěděla mnoho o lidech, kteří ji najali. A to nebylo dobré znamení. Už to, že toho tolik věděla, byl problém.
Vili přivřel oči. Nevěděl, jestli tomu věřit, i když to mnohé vysvětlovalo. Vždy měl pocit, že Anina matka je jiná.
Nýtek natáhl ruku s oválem. Jeho kovové nitky pulzovaly.
"Je to klíč k lodi. Můžou jej použít jen lidé našeho národa. Máme jistou schopnost, která to dovoluje. Ta schopnost také umožňuje poznat pocity druhého člověka. Nevím, co lidé, pro které Stela pracuje, chtějí. Jestli využít naše schopnosti, nebo technologii.
Jen… Už kvůli Anně by to mělo zůstat mezi námi."
"Vaše technologie, vaše schopnosti." Vzdychl Vili. Znělo to tak povýšeně, skoro jako od Xaela.
"Stela má v něčem pravdu. Hledá lidi, kteří rádi cestují, poznávají vzdálené světy. Jsme jen tuláci. Sbíráme cestou vědomosti. Abychom mohli svobodně cestovat, musíme chránit své tajemství."
"Proč jsi vůbec nastoupil na tuto loď."
Nýtek se usmál. "Jen se potřebuji dostat ke své lodi."
Vili se nemohl rozhodnout, jestli má před sebou kluka, co si vymýšlí, bezstarostného tuláka, nebo člena neznámé civilizace, který může být nebezpečný. Vili navštívil světy na okraji Domoviny. Někdy bylo těžké chápat jejich způsob života, nebo hodnoty, které vyznávali. Jaká může být tajemná civilizace zcela mimo Domovinu? To, co bylo skrývané, bylo často nebezpečné.
Ze zamyšlení jej probral lehce vibrující ovál. Byl teplý, jak jej svíral v ruce. Cítil, jak se kovové nitky pod jeho prsty pohybují. Byla i Anina matka členem této civilizace? Vždy se mu zdála tajemná, ale ne nebezpečná. Častokrát se zastávala lidí, slabších i chybujících. Chápala je, pomáhala jim.
"Takže klíč k lodi." Zamumlal.
"Která teď patří Anně. Je schovaná na okraji Domoviny, v soustavě Galileo."
Tam poznal Aninu matku. Na ospalé planetě plné malých farem. Lidé zde si zakládali na soběstačnosti a na co nejmenším zasahování do přírody. Farmy byly malé nezávislé světy, krásné klidné a osamělé. Dokázal si představit, že zde tráví poslední roky svého života. I když, vlastně ani to ne. Raději by cestoval, tak jako dívka, kterou tu poznal. Její touha po dálkách se k usedlé farmě nehodila.
"A ta tvoje je u Nového Ignitu." Konstatoval Vili. Nýtek se jen usmál.
"Dám jí to." Řekl po chvíli uvažování. "A dál se uvidí. Musím o všem popřemýšlet."
Nejprve musí uvěřit. To Nýtek chápal.
"A Stela?"
"Nedoví se nic." Souhlasil Vili.
"I když i si myslím, že se v ní mýlíš."
---
"Proč nejsou zákony všude stejné?" Anna vypadala zamyšleně. Se Stelou si vyprávěla o místech, která navštívila. Vůbec si nepřipadala, jako by se něčemu učila. Nebyly to strohé informace, které mohla najít v databázi.
"Všude přece žijí lidé. Proč by pro ně mělo být dobré něco v centru Domoviny a něco jiného na jejím okraji?" Uvažovala nahlas.
"Ne jen na okraji. Jiné zákony jsou i na jednotlivých planetách jedné sluneční soustavy. Dokonce jsou i planety rozdělené na části a tam platí jiné zákony. To však Domovina zakazuje.
Je to dáno prostředím, historií místa a hlavně tím, kdo zákony tvoří, čeho chtějí dosáhnout."
"No právě, kdyby byly stejné, nemohl by to nikdo zneužít."
"Zneužít se dá každý zákon. Vezmi si třeba Ignitus a jejich systém odborníků. Nefungovalo by to na farmářské planetě. A na Ignitu zase nepotřebují zákony, které regulují pohyb zvířat. Lidé se svým planetám přizpůsobují, prostředí je přetváří. Rozdílná gravitace, ovzduší, způsob života, vše se to odráží na vzhledu, psychice i zdraví lidí. A po čase to mají i genech."
"Igniťané se od posádky taky liší." Poznamenala Anna.
"Všimla sis toho." Konstatovala Stela a potěšeně se usmála. "I lidé bez planety mají své zákony. I když spíše nepsané. Také oni se přizpůsobují. Celé generace rodin jsou ve specifickém prostředí lodí. "
"A tvoří národ." Anna si vzpomněla na první rozhovor se Stelou. Tehdy se zmínila o hledání tajného národa, který cestuje po Domovině.
Něco jí to připomnělo. V zamyšlení ji palec vklouzl do pusy. Žena, která někoho hledá. Teď jí to došlo, žena ze snu byla Stela, byla si tím jistá. Náhle ji zaplavily cizí pocity a myšlenky a s nimi i nevolnost.
"Stalo se něco?" Anna uslyšela Stelin ustaraný hlas.
"Já, jen…" Anna se zhluboka nadechla. Cizí myšlenky zmizely i s nevolností v tu chvíli, kdy si uvědomila Stelin hlas.
"Přemýšlela jsem ke kterému národu patřím já." Usmála se Anna. "Tátu bych přiřadila k cestovatelům. Kam patříte vy?"
---
"Je škoda, že jsi ji nepoznala. Rozuměly byste si. Byla tak… " Vili se usmál. "Okouzlující. Uměla to s lidmi. Všichni ji měli rádi."
Odmlčel se a zadíval na Annu. Měl co dělat, aby se udržel oči suché. I po těch letec jej vzpomínky přemohly. Už nebyly bolestivé, převládal smutek a lítost.
Dívka před ním, tak podobná své matce, se upřeně dívala na oblý předmět na dlani. Vypadala, že jej vůbec nevnímá.
"Ty víš, co to je." Řekla a podívala se na něj. Nebyl si jistý, jestli to byla otázka, nebo konstatování.
"To mi řekni ty. Možná vzkaz od tvé mámy, kterému porozumíš jen ty. Možná víc."
Podívala se na předmět ve své dlani. Přiložila k němu i druhou ruku. Potom si jej dala před obličej, jako by k němu přičichla, dotkla se jej rty.
"Cítím z něj energii." Usmála se a do očí jí vstoupily slzy. "Jako by ke mně máma promlouvala."
Vili se díval, jak se soustředí. Palec ji vklouzl do pusy a oči měla upřené do jednoho bodu. Nejprve natáhl ruku, že ji na palec v puse upozorní. Když viděl, že je myšlenkami jinde, nechal ji.
---
Předmět byl příjemný na dotyk. Nejprve si myslela, že je to kámen. Připomínka na planetu, kde žila její máma.
Teď však jako by ožil. Kovové žilky začaly příjemně hřát a vibrovat.
Myšlenky ji naplnil zvláštní hlas a obrazy. Objevila se hvězdná mapa. Anna se nemohla zorientovat. Seskupení hvězd nepoznávala. Mapa se začala měnit. Začalo se přibližovat hustší seskupení hvězd. Po chvíli v něm poznala Domovinu. Byl to známý pohled s Deltou ve středu. Pohyb pokračoval a zastavil se v Anně neznámé sluneční soustavě.
Na jedné straně se vznášel sluneční kotouč, na druhé planeta. Najednou se objevila loď. Nebyl to kovový, hranatý vzhled lodí z Domoviny.
Najednou věděla, že slunce je Galileo a čtvrtá planeta soustavy nazvaná stejně byla jediná obyvatelná planeta soustavy.
Obraz se změnil a ona uviděla vnitřek lodi. Uviděla řídící místnost s výhledem na palubu a pak prošla do zahrady s neznámými rostlinami plnými květů a plodů.
"Co je to za loď?" Anna si uvědomila, že se ve svých myšlenkách ztratila. "Je krásná."
Vili se usmál. "Je tvá. Jen… Zatím si to nech pro sebe."
Anna zamrkala a pak přikývla. Cítila tátovy obavy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bev Bev | E-mail | Web | 21. října 2015 v 7:09 | Reagovat

Tak Anna má vlastní loď a patří ke zvláštnímu druhu. A ty kameny, ty jsem přímo viděla. Moc pěkná kapitolka. :)

2 domovina domovina | Web | 30. října 2015 v 13:24 | Reagovat

[1]: Pěkně se mi to rozšiřuje. Na původní jednoduchý příběh se mi nějak nabalují další postavy a příběhy.

3 valin valin | Web | 2. prosince 2015 v 7:55 | Reagovat

Já tu teď dlouho nebyla a nějak jsem ztratila nit. Budu to muset vzít od začátku...

4 domovina domovina | Web | 14. prosince 2015 v 22:02 | Reagovat

[3]: Teď před vánoci není moc času. Ale příběh mám pořád v hlavě a určitě bude pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama