Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Červen 2014

Moře

30. června 2014 v 20:14 Šutr

Na druhou stranu planety, k moři přijeli před setměním. Slunce, které za mraky nebylo skoro vidět, klesalo za skalnaté hory. Spolu s Alnou se k moři vydala i Romanova skupina.
Všichni vystoupili a scházeli ke břehu.
"Chodíme sem jen málo," řekla Gaya. Byla očividně ze skupiny nejmladší.
"Vlastně je to poutní místo. Chodí sem odpočívat ti, co si potřebují odpočinout od skupiny."
Alna se na Gayu zvědavě podívala. "Myslela jsem, že skupina dělá vše společně."
"Někdy má člověk potřebu být jen sám, a když se nachází v období po splynutí je to i bezpečné. A tady to…" Gaya gestem obsáhla stmívající se krajinu. "Je nejkrásnější místo, které znám. Snažíme se ho zachovat. Možná by se dalo říct, že je posvátné. Sice ne z náboženského hlediska, ale my to tak cítíme."

Epidemiologický tým

29. června 2014 v 14:28 Šutr

"Tohle jíst nebudu, je to pějnej hnus," rozčiloval se Greg. Mladý kluk, který mu jídlo přinesl, se na něj nechápavě podíval. Pak pokrčil rameny a chtěl jídlo odnést.
"Počkej, počkej," zarazil ho. "Jen na to nejsem zvyklý, nemáte nějaké jídlo z Domoviny?"
Stavitel už svou porci začal jíst. Trochu se nad ní ušklíbal, ale neříkal nic.
"Tohle je lepší než jídlo z Domoviny, má všechno co člověk potřebuje."
"No víš, nejsem odsud a moje tělo potřebuje něco jiného."

O reklamě

28. června 2014 v 22:21 Ze života, fotky, kresby
Na nějakou dobu jsem skončila nedobrovolně před televizí. Jestliže se v jídle od dob komunismu nic nezměnilo, pak vybavení některých pokojů prošlo mírnou úpravou. Počet postelí na metr čtvereční se mírně zvýšil a na pokoje v některých odděleních přibyly televize. Možná je to kvůli ponorkové nemoci, aby si pacienti, nacpaní do malých kamrlíků, vzájemně neublížili. A tak televize jede od rána do večera.

Pořádková služba

23. června 2014 v 15:54 Šutr

Na palubě lodi blížící se k planetě bylo živo. Generál Ordo pozoroval organizovaný ruch a byl spokojený. Měl rád akci, s adrenalinem v krvi se cítil nejlépe. Nebyla to pravá válečná výprava, po které celý život toužil, ale jen civilní mise, i tak to bylo nejblíže skutečné akci, co mohl v Domovině zažít. Měl pověření vládního vyjednavače z Domoviny a jeho instrukce byly jasné. Zničit život na planetě při jakémkoli náznaku nebezpečí. Loď se na oko tvářila mírumilovně, mohutný trup však těžkou vojenskou techniku na palubě prozradil i nezkušenému oku.

Pár řádků z nemocnice

14. června 2014 v 15:30 Ze života, fotky, kresby
Nacházím se zrovna v této chvíli v nemocnici a moc nemám čas ani chuť psát na blog. A tak jen pár řádek z tohoto prostředí.
Nepopírám, že je to místo, kde vás dají trochu dohromady, když to potřebujete. Jinak zde jen málokdo rád tráví svůj čas.

Predátorky

11. června 2014 v 18:25 Šutr

Díval se na město. Vypadalo poklidně, mělo v sobě něco přívětivého. Už se nezdálo tak nudné, necítil cizotu, šeď a unylost. Vnímal prostou barevnost tohoto místa. Nyní se mu město líbilo. Cítil v něm domov?
Roman se této myšlenky zalekl. Změnilo ho splynutí až tak moc? Má jiný pohled na svět kvůli změně, která proběhla v jeho těle, nebo kvůli tomu co prožil? Myšlenky se mu vrátily do událostí předchozích dní. Zoufalství a fyzická bolest. Strach. Strach ze smrti. Strach z toho co se s ním děje. Ztrácel nad sebou kontrolu. Věděl, že to nemůže ovlivnit, že změnu způsobilo cosi nelidského, ale přesto to bylo jeho součástí. Byly to jeho pocity, jeho činy. Ztrácel se ve vlnách vzteku, divokosti a instinktů. Vnímal co se kolem něj děje, že i v jeho nitru probíhají změny, ale nemohl nic udělat. Prožíval zoufalý pocit bezmoci. Jako by mu v mozku odřízli vědomé rozumové myšlenky od řízení jeho těla a nechali jen podvědomé instinkty, které nemohl utlumit.

V chatrčích

2. června 2014 v 15:42 Šutr

Greg se pomalu probouzel. Bolela ho hlava a žaludek měl jako na vodě. První jeho myšlenka byla, že bude muset omezit bujaré večírky. Marně se snažil vzpomenout proč je mu tak špatně a jaké párty se účastnil.
Otevřel oči a snažil se poznat místnost, kde leží. Nepoznával ji. Kamenné stěny byly hrubě otesané. Bylo zde jen málo světla. Nikde neviděl okno ani dveře. Předpokládal, že jsou na druhé straně, ale ještě neměl odvahu se otočit a riskovat ještě větší podráždění žaludku.

Pasáček

1. června 2014 v 21:15 Povídky
Ráno vonělo svěží rosou a zvlhlou zeminou. Na obzoru obloha zesvětlala.
Pasáček pozoroval začátek svítání. Tak jako jeho i ovce hřejivé sluneční paprsky probraly k činnosti. Sundal si teplý kožich, který ho hřál v chladných nocích. Opláchl se v průzračném potůčku a jako každé ráno prošel své stádo.
Neuměl počítat, znal však každou, věděl by, kdyby některá chyběla. Málokdy hnal ovce blízko vesnici, jen když potřeboval prodat vlnu. Lidé k němu přicházeli a měnili chléb a jiné jídlo za sýr.