Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Dimenze času

30. března 2014 v 10:18 |  Povídky

Róza byla jedna z nejlepších čarodějek, které znala. Beáta se učila u ní, než se rozhodla věnovat se mentálním studiím. Mnoho čarodějek těmito studii pohrdala, byly to podle nich jen výmysly a nepodložené touhy lidstva, že nějaká další dimenze, ze které lze čerpat sílu existuje. Róza však ne. Měla podezření, že se někdy těmto studiím věnovala.



Zaklepala na dubové dveře. Vyhlazené stářím tak, že některé magické reliéfy na nich začaly zanikat. Beáta netrpělivě čekala a pozorovala drobnosti, které se na domě změnily od doby, co tu byla naposledy. Několik nových tašek na střeše, další praskliny na prastaré omítce, zarostlejší pěšinka vedoucí ke dveřím.

Lidé jsou nevděční a líní. Raději zajdou za čarodějkou ve městě, za kterou se nemuseli trmácet hustým lesem, s moderními metodami, plnými vonných mastí a okázalého divadla. Rózina magie však fungovala a tak lidé s vážnými problémy k ní nikdy nepřestali chodit.

Dveře se otevřely a z útrob domu se ozval nakřáplý hlas. "Pojď dál, děvenko, už tě čekám."

Před otevřeným ohništěm seděla stará čarodějka, tak jak ji Beáta znala z mládí. Snad jen na obličeji ji přibyly další vrásky. Její četný kocour se na nově příchozí zkoumavě podíval varovně přivřenýma smaragdovýma očima. Po chvíli se upokojil a začal příst.

Nevěděla jak začít, nebyla si ani jistá, co od Rózy chce. Jen, že musí začít znovu a studium u ní byla poslední věc, než události začaly směřovat do bodu, kde se nacházela.

"Já…" Začala rozpačitě. "Je mi líto, že jsem u tebe nezůstala."

"Ne není." Odbyla ji čarodějka. "Každý člověk by si měl vyzkoušet cestu, kam jej srdce táhne, i když je slepá."

Beáta se usmála. Rózina moudrost a schovívavost ji nepřestávala udivovat.

"Jen vypověz, co tě trápí." Vyzvala ji.

Vyprávěla ji tedy o svém studiu. O prvotním nadšení, o zklamání a pochybnostech, které následovaly. O rozhodnutí vytrvat. Mistr, ke kterému se dostala, ji naučil mnoho. Meditační techniky, teorie dávných alchymistů, i moderních badatelů. I když uznávala mistrovy znalosti, postupem času začala pochybovat, že skutečně umí svou myslí přejít do dimenze času a čerpat z ní síly. Odchýlila se tedy od jeho metod a začala provádět své vlastní experimenty. Až jednou se její mysl propadla do neznámé oblasti, kde vše spolu splývalo, čas, prostor i její myšlenky byly jedna esence. Byl to jeden okamžik, záblesk, který nemohla uchopit.

Když se nadšeně svěřila mistrovi, nevěřil ji a nařkl z podvodu. Po hádce od něj odešla plná hořkosti a ztráty ideálů.

"Nevím, co dál. Nemám výuční titul, ani sílu začít u jiného mistra." Zakončila Beáta.

Róza si jí dlouze prohlížela a ona měla pocit, jako by čekala na ortel, který spasí její život.

Než však čarodějka stačila promluvit, do ticha se ozvalo havraní zakrákání.

"To bude někdo z města. Je hodně hlučný. Lidé ztrácejí schopnost pohybovat se v přírodě. "

Róza se zvedla z křesla a zavedla Beátu do vedlejší místnosti.

Návštěvník byl obtloustlý muž ve středních letech. Jeho městské upravené šaty se nehodily k cestě lesem. Nervózně přešlapoval a rozhlížel se kolem sebe, jako by si nebyl jistý, že je na správném místě.

Beáta si jej škvírou ve stěně prohlížela. Všimla si několika amuletů visících na jeho hrudi. Některé byly s mocnými symboly, jiné nesmyslné. Ty, které by mohly fungovat, se vzájemně rušily. Buď si je koupil někde na tržišti sám, nebo mu je dal někdo, kdo se v magii nevyzná.

Muž chtěl kouzlo, které by přilákalo znovu zájem jeho ženy. Čekal, že mu Róza dá další amulet a vše bude skončeno. Udivilo ho, když se začala vyptávat na jeho život. Na konci muž seděl na židli u kamen a brečel jak malé dítě. Róza mu trpělivě vysvětlovala, co dělá špatně ve vztahu. Nakonec mu vzala amulety a nechala jen jeden, ten, co zklidňuje mysl. Přidala lektvar v růžové skleničce.

Muž odcházel lehce zmatený a zamyšlený.

"Co jsi mu dala?" Zajímala se Beáta.

"Myslí si, že má nápoj lásky pro ženu, je to lektvar na její migrény." Róza si prohlížela amulety, které získala od muže. Jeden z nich vybrala a podala své společnici.

Beáta ho na muži nepoznala, možná proto, že jej nečekala na obyčejném člověku. Prsty projela výstupky symbolů. Velice mocných symbolů používaných při meditacích. Zachvěla se, když ucítila mravenčení v prstech, síla amuletu byla patrná, i když ho jen držela v rukou. Umocňoval ji i materiál, ze kterého byl vyroben. Velice staré dřevo kombinované s kovem. V tomto případě nepoznávala jaký je to materiál, nepoznávala barvu, ani strukturu.

Sama si ve svých učednických letech amulet s těmito symboly vyrobila. Z něj však sílu cítila, jen když se hodně soustředila.

"Co jsi viděla, když ses dostala do dimenze času?" Zeptala se jí Róza. Pozorně si Beátu prohlížela, zkoumala její reakci na amulet.

V tu chvíli si to uvědomila. Tento amulet znala. Z jejího krátkého propadu do dimenze času. Bylo toho víc za tu chvíli, co tam strávila. Začala si vzpomínat. Viděla tehdy sama sebe u Rózy, amulet, přitahovala ji jeho síla.

"Byla jsi jen na povrchu," řekla stará čarodějka vážně. "Je to způsob iniciace, kdy si čas vybírá jedince, kterého pustí k sobě. Testuje jeho nadání. Když pochopí, co mu říká, pak tě pustí dál. Dal ti vědět, kde a kdy budeš moci pokračovat. A ty jsi instrukce poslechla, i když jen podvědomě."

Beáta se znovu podívala na amulet. Viděla tehdy budoucnost, nebo ji někdo, či něco vmanipulovalo do této situace?

"Můžeš jej použít a nemusíš." Řekla Róza jako by věděla na co myslí.

"I ty… I ty jsi tam byla? Myslím v dimenzi času?" Už když pokládala otázku, věděla odpověď. Viděla ji to v očích.

"Je to velká zodpovědnost. A ne všichni lidé to mohou snést. Uvidíš věci z minulosti, poznáš budoucnost. Budeš vědět víc, než ti bude milé. Už nikdy nebude tvůj život stejný.

Zjistíš, že aby něco začalo, musí něco končit. Poznám zrození i smrti. Ne jen svoje a blízkých, prožiješ zrody i skony celých civilizací."

Beáta věděla, že je u konce svých studií. U konce toho o co celé své mládí usilovala. Měla by být nadšená, ale magická přitažlivá moc amuletu ji děsila. Slova staré čarodějky ji na klidu nepřidala. Dokázala poznat, co za slovy člověka stojí. Poznala pravdu, lež, upřímnosti i strach. Slova Rózy byla vážná, její varování bylo jen slabým vyjádřením toho, co by jí čekalo.

Možná to nepřežije, možná to nevydrží její mysl a pak z ní zůstane jen schránka bez duše. Stojí to za to? Ale o čem by pak život byl, kdyby couvla před poznáním té největší pravdy? Před poznáním času?

Slabě se usmála na Rózu. "Chci poznat čas."

A tak její mentální cesta začala. S pomocí amuletu a Rózy se ponořila do hluboké meditace a její mysl začala bloudit dimenzí, kde čas splýval v jedno.

Byl to jen okamžik, ale v ten okamžik byla všude a v každý čas. Když se probrala, už nebyla mladou naivní Beátou.
Po jejím boku ležela Róza bez známek života a se spokojeným výrazem, jako by z ní spadlo veliké břímě. Břímě života se znalostmi, on tom, co bude i bylo. Břímě, které předala dál své nástupkyni Beátě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 30. března 2014 v 11:00 | Reagovat

Tak tu sedím v údivu nad tvou další skvělou povídkou a přemýšlím. Kdyby něco takového bylo opravdu možné, já bych to zažít nechtěla. Jednou jsem zažila v lese zvláštní pocit, trvající snad pomíjivou vteřinu a byl to pocit, že jsem součástí toho všeho, na co se teď dívám jenom očima. Byl to mžik, ale nikdy na to nezapomenu, nějak jsem se cítila v ten miniokamžik sjednocelá s přírodou. A bylo to zvláštně nádherný. Od tý doby vím, že Země je živý organismus. Ale dimenzi času bych poznat nechtěla. Určitě bych se tam někde ztratila..

2 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 30. března 2014 v 20:54 | Reagovat

Zajímavý a pěkný příběh :).
Někdy mám pocit, že vím, co se stane a mnohdy to není vůbec příjemné.

3 Robka Robka | E-mail | Web | 30. března 2014 v 21:00 | Reagovat

Je to taková pohádková povídka - trochu jako předání pomyslného žezla - prostě předávání zkušeností z generace na generaci. Hezké a k zamyšlení.

4 domovina domovina | Web | 30. března 2014 v 21:33 | Reagovat

[1]: I když jsem hodně na sci-fi, cesty časem moc ráda ve sci-fi nemám. Moc nad tím přemýšlím a hledám v tom nelogičnosti. Ráda se však zamýšlím nad tak trochu filosofickými tématy a možnostmi lidské mysli.

[2]: Ano, myslím, že někdy je lepší žít přítomností, protože v budoucnosti se může stát cokoli. A to, že to nevíme je jen dobře.

[3]: Děkuji. Myslím, že by to tak mělo v lidské společnosti fungovat a zkušenosti se měly předávat. Bohužel mám pocit, že toto předávání žezla se vytrácí a s ním i hodnota a zkušenosti předchozích generací.

5 Bev Bev | E-mail | Web | 1. dubna 2014 v 6:44 | Reagovat

Velice pěkná povídka k zamyšlení. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama