Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Deník

14. listopadu 2013 v 20:20 |  Loď
Místnost byla nacpaná věcmi. Ležely tu v policích nepotřebné a zapomenuté. Připomínky života na Zemi, o které už nikdo nestál.
Davida to místo uklidňovalo. Dotýkal se předmětů obyčejných i podivných. Byly tu kameny, staré papírové knihy, hrnek slepený ze střepů, obrazy různých velikostí i témat. Naivní obrázky z dětských knížek, křiklavé abstraktní malby i staré reprodukce.


Seděl na zemi opřený o jednu z polic a v ruce měl malý kus břidlice se zkamenělým trilobitem. Prsty se mu pohybovaly po záhybech kamene, jeho mysl však byla hluboko v minulosti.
Obrazy, které viděl, se zdály více intenzivní, víc skutečné, než život zde. Zklamání ze společnosti, beznaděj, hořkost, pobouření, vše, co vnímal tam na Zemi, vše to bylo tak opravdové. Byly to také západy slunce, vůně lesa a moře. Chyběli mu deště a vítr. Vzpomínal na výlet na meteorologickou stanici. Zastihla je tehdy bouře. Na to jak na konci seděl u krbu s hrnkem horkého čaje v rukou, pamatoval dodnes.
Ubíjející jednotvárnost dní v lodi rušily jen nehody. Děsilo ho pomyšlení, že se cítí lépe, když se něco stane a on má práci. V ty dny to bývá jako na houpačce. Nečekaný poplach. Strach o život, o své blízké. Následovala úleva, když zjistil, že je rodina v pořádku. A potom znovu strach, když ošetřoval zraněné. Nikdy to nebyl někdo, koho neznal alespoň z doslechu. Na to byli příliš malé společenství.
Pomyšlení na nehody ho probralo. Už tu byl dlouho. Musí se vrátit k životu. A udělat jej méně jednotvárným alespoň své dceři.
Vstal tak nešikovně, že z police shodil knihu. Při dopadu se otevřela a David uviděl, že je to zápisník. Listy byly hustě popsány trochu neúhledným, avšak čitelným písmem.
Místo aby knihu dal zpátky do police, prolistoval pár stránek. Byly to zápisky z denního života, postřehy.
"Je velice lákavé letět na planetu tak vzdálenou. První a jediné zprávy, které průzkumníci zaslali, byly nadšené. Jako by našli panenskou planetu přímo stvořenou pro zhýčkaného člověka. Krajina, která vypadá jako udržovaný park plný chutných plodů. Zní to trochu jako ráj…"
Přečetl úryvek a pak zalistoval dopředu. Chtěl vědět autora. Ten, kdo psal deník, musel vědět o jejich novém domově hodně. Víc, než ostatní lidé. Jen málokdo věděl, co přesně na planetě najdou. Bylo to příliš daleko, aby se lidé zajímali více. Jednou se rozhodli a měnit už nemůžou.
Ano, tak jak tušil, byl to zápisník Alexy. Nejstaršího člověka, který se s nimi vydal na dlouholetou pouť. Už když nastupovala, musela vědět, že se konce letu nedočká. Přesto chtěla být s těmi, kteří tu naději mají. Pomoci jim vybudovat nový domov. Věděla toho hodně o lodích a cestování ve vesmíru. Veškerý svůj čas na lodi zasvětila výchově svých nástupců. Jedním z nich byl i Jakob. Byl na svého adoptivního syna pyšný. A také se o něj bál. Velel jednotce, která řešila nehody. Vybavení lodi postupně selhávalo a bez těch, kteří vědí, jak jej opravit, nebo nahradit, by jejich cesta skončila už dávno.
Alexin deník si vzal sebou. Měl pocit, že si odnáší něco drahocenného. Hned, jak přišel domů, začetl se do prvních stránek. Malá Alexa už spala a Monika byla znova na schůzi.
Spojovací místnost mezi ložnicemi sloužila jako obývací místnost. Původně neútulný strohý prostor byl vyzdoben dětskými kresbami. Přes jednu ze stěn byla nainstalována obrazovka. Když nesloužila jako komunikátor, objevovaly se na ní výjevy ze Země. Teď večer to bylo jedno z velkých měst v nočním osvětlení. Přes den se střídal výhled do lesa, mořské pobřeží a údolí lemovaný vysokými horami.

Zanořil se do vzpomínek Alexy. Bylo tu všechno. Deník začínal příchodem Alexy do Nových začátků. Jejich budování i nepokoje, které následovaly.
Při četbě se mu v hlavě začal líhnout plán. Nápad zaměstnat malou Alexu něčím tajným se mu nejprve zdál bláznivý. Nedovedl si představit, co by to mohlo být. Deník by jim tuto příležitost mohl poskytnout. Nebylo v něm sice žádné tajemství, ale události na, které se malé dítě nemohlo pamatovat. Málokdo z dospělých o nich mluvil, když tak jen v narážkách.

"Ivan chce další pravidla. Povinná rozcvička, motivační semináře." Uslyšel Moničin hlas. Začetl se tak, že si ani nevšiml, že vešla do místnosti. Vypadala unaveně a trochu naštvaně. Když viděl, jak poctivě svůj úkol bere, kolik jí stojí energie, litoval, že ji do toho uvrtal.
Se vzdychnutím si sedla naproti němu.
"Chce jen lidi rozhýbat, aby se o něco zajímali." Poznamenal. Sám si říkal, že lidé potřebují popíchnout, zapomenout na neveselé myšlenky, které se šířili lodí jako nákaza.
"Ne," zavrtěla hlavou, "Je v tom něco víc. Někam míří a myslím, že to jde špatným směrem."
Pak se podívala na deník v jeho rukou. "Co to máš?"

"Našel jsem to ve skladu. Psala to stará Alexa." Podal jí deník, a zatímco si jej prohlížela, vysvětlil jí svůj nápad.

Monika poslouchala. Nejprve se mračila a chtěla něco namítat.
"Je tam toho moc. Takové informace nepatří do rukou malé holky."
"Není to tajné a v podstatě si to může najít v počítači. Jen to bude mít s nádechem tajemna. My jí jen dáme příležitost o něco se zajímat. Planeta bude hlavně její domov."
Monika vzdychla a přikývla.
"Bude zklamaná, když se doví, že jsme o všem věděli." Dodala váhavě.
David se usmál a vzal ji za ruku. "Nemusíme jí to říkat, bude to zase naše tajemství."

Alexa brala znuděně do rukou jednu lahvičku za druhou. Ráda trávila čas s tátou, ale ne v ordinaci, kdy na ni neměl čas.
Když David vešel do místnosti a rozloučil se s pacientem, udělala na něj znuděný obličej.
"Proč musím být tady? Není mi pět, dovedu se o sebe postarat." Žadonila.
"Už jsme o tom mluvili. Touláš se. Minule jsme o tobě nevěděli dvě hodiny. Může se ti něco stát."
"Já jen… Není tu co dělat." Usmála se na něj úsměvem, kterému žádný táta neodolá.
Vzdychl.
"Když se pro něco pošlu. Vrátíš se včas? Nezastavíš se nikde?"
Alexa se dívala na vážnou tvář otce. Málokdy byl jeho obličej bez úsměvu. Možná na ostatní se takto díval, na ní ne.
Oči doširoka otevřela a kousla se do rtu. Tentokrát ho nezklame. Udělá jen to, co jí řekne, nic jiného. Slavnostně přikývla.
"Dobrá, potřebuji něco ze skladu." Řekla a otočil se k počítači. Něco vyťukal. "Je to starý lékařský nástroj. Stetoskop. Tady je, jak to vypadá." Ukázal jí obrázek na počítači.
Našpulila rty a chtěla zaprotestovat, že ona přece stetoskop pozná, ale znovu jen přikývla.
"Je to na polici 22c. Najdeš to?"
"Určitě. Už jsem tam byla s mámou."

Cesta do skladu proběhla bez problémů. Nikoho nepotkala a pořád si opakovala, že se nikde nesmí zdržet.
Hledání police bylo těžší. Zjistila, že c znamená třetí polici zdola. Dosáhla tam jen tak tak. Musela si stoupnout na špičky, aby stetoskop nahmatala. Bohužel, když tak udělala, zasunul se dále a znova na něj nedosáhla. Chvíli chodila okolo sem a tam. Chvíli si říkala, že by bylo správné toho nechat a jít zpět, říct tátovi, že na polici nedosáhne. Ale přece to nevzdá. Jak však dosáhnout nevěděla. Nikde nebyly schůdky. I malá stolička by pomohla. Ale všude byly jen malé věci, na které se stoupnout nedá. Už vykročila k východu, když to uviděla. Tyčku s očkama. Netušila k čemu slouží. Nikdy nic takového neviděla a ani si nedovedla představit činnost, ke které by byla dobrá.
Chvíli to trvalo. Celá se u toho zpotila. Asi na potřetí se jedno s ok na holi zaháklo za stetoskop a pak jen stačilo pomalu jej posouvat k okraji.
"Ještě kousek, ještě kousek." Mumlala si, celá zabraná do činnosti.
"Au." Vykřikla. Na hlavu ji spadl stetoskop i s dalšími předměty. Naštěstí malými. Kromě knihy. Uhodil ji do ramena a rozplácl se na zemi vedle stetoskopu.
Jedno po druhém věci skládala nahoru do police. S knihou měla problém. Byla příliš velká a špatně se jí držela, když balancovala na špičkách.
Kniha znovu spadla. Tentokrát se otevřela obsahem navrch.
Alexa si sedla ke knize a začala listovat. Překvapilo ji písmo psané rukou. Četlo se špatně. Bylo to jako luštit hlavolamy.
Seděla na zemi, stetoskop ležel zapomenutý o kus dál.
Po chvíli sebou škubla. Vyskočila na nohy a vyplašeně se kolem sebe rozhlížela.
Rychle nacpala knihu za kalhoty a sebrala stetoskop ze země a vyběhla z místnosti.

Doběhla celá uřícená.
"Já… Já. Bylo to vysoko, ale nakonec jsem dosáhla." Nerozhodně se usmála. Netušila jak dlouho strávila listováním v knize.
Podala stetoskop tátovi.

Monika s Davidem se dívali na záznam v počítači.
"Dobrý nápad s tou kamerou." Monika se spokojeně usmívala.
"Vyšlo to jen tak tak. Nepočítal jsem s tím, že tam nedosáhne."

"No, možná, kdyby nespadla, tak si jí nevšimne."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | Web | 16. listopadu 2013 v 22:08 | Reagovat

Jsem zvědavá, co se z toho vyklube :-)

2 Koník Koník | E-mail | Web | 17. listopadu 2013 v 7:38 | Reagovat

Napnutá tětiva by před mou zvědavostí jen bledla závistí ;-)

3 Bev Bev | 18. listopadu 2013 v 13:10 | Reagovat

Prima nápad jak zaplašit nudu a ještě najít poučení. Alexa má skvělé, prozíravé rodiče. :)Jsem zvědavá, jak se jí to bude líbit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama