Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Vesnice

20. září 2013 v 23:35 |  Povídky
Vystoupila z autobusu, který pamatoval už několik desetiletí. Byla jediná, kdo vystoupil. Vozidlo vydalo kvílivé zvuky a znovu se rozjelo.
Z prasklin v betonovém plácku, který sloužil jako zastávka autobusu, vyrůstaly kopřivy. Dům naproti měl oprýskanou omítku a zasazené nové okna. O kus dál stála kamenná stodola s rozpadající se střechou. Za staveními se táhly jen pole a lesy.
Otočila se na druhou stranu. Domky se zahrádkami vypadaly idylicky. Její vnímání nezkazily děravé plaňkové ploty, ani občasné haraburdí na dvorku. Bylo to přesně, jak si představovala, zapomenutý kraj.


Ticho přerušil zvuk cirkulárky a ona začala vnímat vesnický život kolem sebe. Na rohu ulice před malým krámkem stály dvě starší ženy. Mladší tělnatější v květovaných šatech nadšeně o něčem mluvila a rozkládala při tom rukama. Druhá žena, mohlo jí být snad osmdesát, se šátkem na hlavě vehementně přikyvovala.
Z jedné ze zahrad se na ni nedůvěřivě díval asi padesátiletý muž. Jako by poprvé v životě viděl štíhlou blondýnu v růžovém kostýmu. Nehodila se sem svým vzhledem, chováním, ani jménem. Ágnes bylo její jméno. Vsadila by se, že ženy zde nosí tradiční jména jako Božena.
Když se na muže podívala a usmála se, odvrátil pohled a začal sbírat do koše jablka.
Spokojeně vykročila po nerovné silnici, kolečka kufru, který táhla za sebou hlasitě protestovaly. Dům, do kterého mířila, byl nedaleko.
Koupila jej docela lacino, kdyby stál ve městě, musela by zaplatit dvakrát tolik.
Dům byl zařízený starým nábytkem od předchozího majitele. Nevadilo jí to, i když to byl nekvalitní dosluhující nábytek. Měl v sobě příběh minulosti.
Pohladila židli s popraskaným lakem a vybledlým plastovým opěrátkem a přešla dál ke kuchyňské lince.
Na desce byly ošoupané místa. Dala nad ně ruku. V mysli se jí objevily výjevy ze života, který se zde odehrával kdysi dávno. Přímo slyšela řinčení o sebe otloukaných hrnců, cítila vůně vařeného jídla.
Celý dům byl prosycen minulostí. Bylo by krásné mít všechny ty harmonické vzpomínky.

Vydala se na obhlídku vesnice hned druhý den. Znovu potkala dvojici před krámkem. Tělnatá žena ze včerejška se tentokrát bavila s mužem v montérkách. Oba se přestali bavit, když procházela kolem nich, hovor utichl. Jakmile vstoupila do obchodu, věděla, že znovu mluví, pronikavý hlas ženy dosáhl až tam, i když se snažila šeptat.

Přecpaná místnost se obchodem jen těžko dala nazývat. Kličkovala mezi balíky minerálek, pracích prášků. Na konci místnosti stál malý chladící pult.

Očima projížděla okoralé salámy a sýry. Nebylo jich mnoho, do pultu byly přidány plastové květiny, aby vyplnily prázdný prostor.

Když se od pultu odvrátila, stála před ní mladá prodavačka s utrápeným výrazem a několika pupínky ve tváři.

"Chcete něco?" Zeptala se znuděně. Když zavrtěla hlavou, dívka se začala šourat zpátky k pokladně u dveří.

Dala do košíku chleba, těstoviny a k tomu přidala džus. Byl trochu zaprášený, ale datum spotřeby ještě neprošlo.

Po zaplacení si ji dívka nevšímala, automaticky namarkovala zboží. Zato žena před obchodem ji sledovala až do doby, kdy jí zmizela za rohem domu. Cítila její pohled v zádech a nevědomky se usmála.

Nejspíš o ní bude mluvit ještě dva dny.

Za týden už znala skoro všechny vesničany. Tělnatá žena bydlela ve stejné ulici. Vídala ji každý den, jak jde nakoupit. Přátelila se s vdovou Marií, která o dva baráky dál pěstovala slepice a prodávala vajíčka.
Každá vesnice ji měla, místní drbnu, která zná všechny. Ví, kde se co šustne. Anna, tak se jmenovala, byla obzvlášť informovaná. Přišla k ní na návštěvu už druhý den. Vyzvídala, vykládala o sousedech, o událostech a tak za chvíli znala jménem každého z vesnice. Věděla, kdo pije, kdo má v bytě nepořádek, kdo se kým tajně schází.

Anna vyšla ven ze stavení. Natěšená z toho, co se všechno dověděla. Nechápala sice, co žena jako Ágnes dělá v jejich vesnici, bylo to však jedno. Byla u ní, vše si prohlédla a měla mnoho nových podnětů o čem mluvit. Komu to nejdříve řekne? Marii? Musí to s někým rozebrat.
Cestou domů přemýšlela a ani si nevšimla, že se už setmělo. Pamatovala si tak půl hodiny, byla tam však o víc jak hodinu déle.

Ágnes se dívala spokojeně oknem. Anna byla první. Byla důležitým klíčem k vesničanům.
Potřebovala získat stovku nejméně. Izolované místo jako toto bylo ideální.
Teď jen rozhodit sítě a vesnice bude její. Nemohla se přestat smát, bylo to tak snadné.
Udělat ji přenašečem trvalo jen hodinu. Ani si toho nevšimla.

Teď jen čekat až Anna provede své poslání. A ona byla opravdu dobrá. Každý den navštívila nejméně jednoho člověka.
Cítila, jak se do její sítě připojují další lidé. Pásla se na jejich pocitech, užívala si vzpomínky na obyčejné životy.
Šlo to pomalu. Jeden po druhém podléhali. Opatrně, nenápadně. S každým novým člověkem, který ji patřil, sílila. Její plán vycházel. To, že se tu všichni znali, bylo paradoxně výhodou. Ano lidé si všimli, že se něco děje. Neignorovali to, zajímali se o dvé sousedy a tak se sami chytili do její sítě.

Sportovní vůz se řítil úzkou silnicí. Tomáš vztekle odhodil telefon s GPS navigací na zadní sedadlo. Místo na hlavní silnici odbočil na tuto cestu. Nedalo se tu kde otočit, tak byla úzká. Jeho vůz protestoval proti zalátané silnici. Nízký podvozek se nebezpečně blížil výmolům a hrbolům.
Za stromy uviděl budovu. Vesnice, tak se otočí a vrátí. Nebo se zeptá na lepší cestu, přece sem nemůže vést jen taková příšerná cesta.
Něco zarachotilo a auto nadskočilo. Prudce dupl na brzdy a pak je ucítil náraz.
Prudce dýchal. Byl celý a auto nejspíš taky. Skoro. Něco se muselo pokazit. Zanadával. Kdo sem kvůli němu pojede?
Zašátral po telefonu na zadním sedadle.
"Sakra, blbý venkov." Zanadával, na ukazateli signálu nebyla ani čárka.

Ve vesnici nebyla ani noha. Copak jsou všichni zalezlí doma? Neměl vesnici rád, byl městský člověk. I tak se mu něco nezdálo. Bylo hezké počasí, neměli by vidláci okopávat brambory, nebo co se to venku dělá?
"Hej, je tu někdo? Potřebuji si zavolat!" Zakřičel vztekle.

Nová krev, mladá, svěží. Hladově se dívala na muže na ulici. V očích se jí zalesklo. Vyšla ven, rozhodit nové sítě.

Nepamatoval si, co se přesně stalo. Přikládal o otřesu s nárazu. Matně si vzpomínal jen na to, že šel do vesnice. A na nějakou ženu, krásnou blondýnu v růžových šatech a v botách na vysokých podpatcích.
Seděl v autě a jel do města. Přepadla ho nutkavá touha setkat se s jinými lidmi. Zajde do klubu na koncert. Znovu se mu před očima objevila žena v růžovém. Musí se k ní vrátit, jen se pobaví s lidmi z města.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bell Bell | Web | 21. září 2013 v 9:50 | Reagovat

Páni, máš talent... Moc pěkný blog. :D

2 redfox222 redfox222 | E-mail | Web | 21. září 2013 v 23:27 | Reagovat

Příběh dle mého gusta. Takové mám moc rád. Jediná poznámka, kterou si dovolím: "Tělnatá žena bydlela ve stejné ulici". U nás neznám vesnici, kde by byly ulice. Vždy jen čísla popisná. Ale možná se pletu a někde to mají jinak než u nás. I tak ale musím říct, že tenhle příběh se mi moc líbil.

3 Robka Robka | E-mail | Web | 22. září 2013 v 8:21 | Reagovat

Tohle vypadá na začátek detektivního románu. Co má v plánu ta žena v růžovém kostýmu? Můžu jen hádat...

[2]: Ve větších vesnicích ulice jsou.

4 valin valin | Web | 22. září 2013 v 8:38 | Reagovat

[3]: Domovina s oblibou nechává hodně otevřené konce a jitří tak naši fantazii. Já si myslím, že ta růžová mrcha žila ze vzpomínek a zážitků jiných...

5 domovina domovina | Web | 22. září 2013 v 10:06 | Reagovat

[1]: Díky :)

[2]: Jsem ráda, že se líbil. My ulici říkáme i pár domům naproti sobě oddělených silnicí. Možná je to trochu nadnesené, ale i většímu plácku kde zastavuje dvakrát denně autobus říkáme autobusové nádraží :P.

[3]:,[4]: přesně tak jak píše valin. Ovládla vesnici a ze vzpomínek a zážitků zesílila a teď má zálusk na město.

6 Bev Bev | E-mail | Web | 23. září 2013 v 12:35 | Reagovat

Naše myšlenky se tentokrát ubíraly podobným směrem. :) Aneb - je cosi shnilého...
Moc krásná povídka. Musím se smát i bát dohromady. Tleskám!

7 Kerria Kerria | Web | 27. září 2013 v 8:29 | Reagovat

Tak u tohohle příběhu by mě zajímalo i pokračování.

[2]: Ulice jsou téměř všude, jen nejsou oficiálně pojmenované.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama