Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Vyvolané vzpomínky

17. února 2013 v 22:58 |  Povídky

Nevím, co mě to napadlo. Duchovno, meditace, čakry mi nikdy nic neříkaly. Vždy jsem byla materiálně založený člověk a tak, když přišla nabídka od kamarádky zúčastnit se víkendu s jógou a meditací, váhala jsem.


Nakonec jsem kývla. Sport mi není cizí, rodiče mě k němu vedli, chodím do posilovny a na aerobik pravidelně. Polední dobou se cítím unaveně, řekla jsem si, že pobyt uprostřed přírody, pár protahovacích pohybů mi může jen prospět.

Místo, kde se víkendové cvičení konalo, byla zapadlá chata uprostřed hornaté krajiny, obklopená lesy, vzdálená půl hodiny od nejbližší vesnice. Nejprve jsem měla nepříjemný pocit, že jsem zde jako ve vězení. Nebylo by lehké vydat odtud se zasněženou krajinou po klikatých úzkých silničkách obklopených statnými stromy s nánosy sněhu na větvích.

Přes pocity, že to toho prostředí nezapadá, se mi zde líbilo. Nepříjemný pocit lapeného zvířete se přelil do šimravého pocitu dobrodružství. Zhluboka jsem se nadechla, přes večerní šero a sněžení byla vidět jen chata olemovaná závějemi a rampouchy. Jako by zde svět končil.

Pokoje vypadaly útulně. Vůbec se mi nechtělo jít na nějaké podivné cvičení. Postel z hrubě otesaného dřeva, okna, a kterými byly vidět valy sněhu, za kterými se rýsovaly obrysy lesa, ticho tak nezvyklé, vše lákalo k pohodlnému spánku. Kamarádka vesele švitořila, a když zavelela, že se jde cvičit, neprotestovala jsem.

Cvičení probíhalo na půdě chaty. Okny byla vidět temná večerní obloha zatažená šedivými mračny. Svíčky a vonné tyčinky mi připadly až kýčovité, cvičení mě však zaujalo. Žádné nudné výklady o aurách, energiích. Oddechla jsem si a slíbila si, že si vše budu snažit užít.

Občas padl neznámý exotický název pozice, ale to bylo vše k teorii, o které jsem se bála, že mě zahltí a znudí.

Doteď jsem byla pyšná na svou fyzičku. Vydržet v některých pozicích bylo těžké. Svaly se mi třásly jako rosol. Ve zcela nepoeticky nazvané, na rozdíl od ostatních, pozici prkno mé vypracované břišní svaly protestovaly skoro od začátku.

Při cviku, kdy jsme si měli uvědomovat vlastnosti, přišel první problém. Má materialisticky založená mysl se vzpírala a velice těžce dolovala tyto pocity. Nikdy jsem nepřemýšlela, jak člověk cítí odvahu. Potřebovala jsem vůbec někdy odvahu, nebo jen dělala, to co se po mě chtělo? Proplouvala jsem životem podle pravidel. Otec ekonom a matka učitelka mě naučili žít život plný pravidel, číst literaturu faktu, být výkonná a úspěšná. Co víc by člověk chtěl?

Trochu mě tento neúspěch rozladil. Netušila jsem proč, přece jsem očekávala, že duchovní složka jógy není pro mě.

Následovala relaxace. Prociťovat nohu. Jak to udělat? Copak se to dá udělat? Zkusila jsem, prostě myslet na nohu, představit si ji uvolněnou. K mému překvapení to docela fungovalo. Mé tělo se zdálo lehčí. Než jsem se stačila podivit nad touto nelogičností, myšlenky přeskočily jinam. Neměla jsem nad nimi kontrolu. Bylo to jako by se utrhly z řetězu. Jako bych vstoupila do jiného světa. Nejprve to byly jen barvy a tvary, pak se vše zastřelo mlhou. Když se rozplynula, byla jsem v neznámé, ale podivně povědomé krajině. Meditace skončila a já si uvědomila, že krajina byla povědomá, protože ji vytvořila má fantazie. Vysněné místo vypadalo lákavě, přitahovalo mě svou přívětivostí, klidem a krásou.

Jen těžce jsem se probírala ze zasnění. Netušila jsem, že toto má mysl dokáže. Fantazie se v naší rodině nikdy nepěstovala. Pohádky, snění to bylo považováno za ztrátu času.

Celou dobu mezi cvičeními jsem o zážitku přemýšlela. Byla jsem to opravdu já? Mé myšlenky? Nebo jen bláznivý sen?

Svaly jsem měla z nezvyklého cvičení rozbolavělé, přesto jsem to nevzdávala. Po obědě jsem si na chvíli lehla, abych si trochu odpočinula před večerním cvičením. Občas se mi zdávaly sny, ale tento byl jiný. Byla jsem v něm malou holčičkou, žena, která mě houpala na klíně, měla příjemný hlas. Vyprávěla mi něco zajímavého, protože jsem ji napjatě poslouchala, mé oči zářily zájmem.

Večer se přiblížil a s ním další cvičení zakončené meditací. Cítila jsem lehkou únavu a svaly při některých pohybech pobolívaly. Přece něco vydržím. Už nebylo těžké představit si odhodlanost, nebo odvahu. Bylo to, jako by se ve mně něco probudilo.

Tentokrát jsem se do vysněného světa dostala hned. Nebyla to jen krajina, objevila se tam i žena, kterou jsem znala ze snu. Tiše mě provázela, odhalovala další zákoutí, dovedla mě do malebné vesnice. Byla to krásná a dlouhá procházka. Když jsem se probrala na konci meditace, bylo těžké uvěřit, že trvala jen čtvrt hodiny.

Vůbec jsem neměla tušení, co to má znamenat. Bylo to tak jiné, než dosavadní životní zážitky. Čekala jsem, že se v noci vrátí sen a možná něco vysvětlí. Nic se mi však nezdálo. Nevěděla jsem, zda cítit úlevu, nebo zklamání. Vrtalo mi hlavou, kdo je ta žena ze snu a proč mě provází i při meditaci?

Poslední ranní cvičení bylo meditační. Ulevilo se mi, svaly začaly protestovat už při vstávání a další námaha by pro mě byla spíš utrpení, než radostí.

Žena mě přivítala s úsměvem. Tentokrát promluvila. Vyprávěla mi příběh o ženě, která si ve své fantazii uměla vytvořit své vlastní světy a potom o nich vyprávěla své dceři.

"A ta dcera jsem já." Vydechla jsem s poznáním. Věděla jsem, že jsem, že má pravá máma umřela a otec si vzal ženu, se kterou mě vychovával. Byla vždy pro mě matkou, starala se o mě jako o vlastní. Ale teď se mi vybavily vzpomínky na dětství plné fantazie, pohádkových světů a vyprávění.

"A já tě teď můžu provázet do vysněných světů." Uslyšela jsem její slova.

Když meditace skončila, věděla jsem, že se kdykoli můžu vrátit. Otevřely se mi dveře fantazie a nalezla jsem zapomenuté vzpomínky na dětství.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Stranger_in_darkness Stranger_in_darkness | Web | 18. února 2013 v 0:21 | Reagovat

Promin, začátek mi utekl a pak jsem to srolloval dolu, abych ti popral hezky vecer :)

2 Bev Bev | E-mail | Web | 18. února 2013 v 6:04 | Reagovat

To je krásná, doslova meditační povídka. Moc se mi líbí, jde z ní takový klid a vyrovnanost. :)

3 Natas Natas | Web | 18. února 2013 v 8:45 | Reagovat

Skutečná povídka? Jediné, co mi tam nehraje je ta půda, jinak se mi to zdá možné. Dobře napsané, páč jsem četla a najednou je konec.

4 domovina domovina | Web | 18. února 2013 v 19:41 | Reagovat

[1]: Přání hezkého večera potěší :)

[2]: Přiznávám se, že meditovat neumím. Myšlenky se mi motají a ne a ne je nechat jít. Tak alespo%n povídka je meditační :)

[3]: Je vymyšlená. Skutečná byla jen ta akce - víkend s jógou a cvičili jsme opravdu na půdě :)

5 valin valin | Web | 19. února 2013 v 12:40 | Reagovat

Někdy jsou sny tak živé, že se nám pletou se skutečností..

6 Eruvië Eruvië | Web | 21. února 2013 v 9:23 | Reagovat

Velmi pěkné. Zařazeno do výběru. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama