Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Chodby

13. listopadu 2012 v 2:28 |  Cesta

Jako by se v něm vše třáslo. Nepříjemné chvění začalo v žaludku a postupně se rozšířilo do celého těla. Nutkavá myšlenka otočit se a vrátit se zpět byla každou chvíli silnější.


Jan byl na místě, o kterém mu vyprávěl jeho otec. Nikdy jeho příběhy nebral vážně. Nepřemýšlel, zda by mohly být pravdivé. A přece tu stál. Za hranicí světa, který znal.

Připadal si jako ten největší blázen. Opustit bezpečí a vydat se na místa, o kterých nikdo ani nevěděl. Možná pár lidí o nich něco tušilo.

Rozhlédl se kolem sebe. I když byl den, šedivá chodba byla osvětlena pouze nočním světlem. Vzduch měl v sobě podivné pachy, které ho dráždily při dýchání.

Zadíval se na své ruce. Třásly se jen trochu, ne tolik, jak se vnitřně cítil.

Marta, mladá dívka, která se s ním na tuto výpravu vydala, stála vedle něj. Ani jeden z nich sem nepatřil. Byli zhýčkaní světem, kde všeho bylo dost a jedinou jejich starostí bylo nenudit se.

Něco se v jejich světě pokazilo. Nevěděli proč. Užívali si výhod, aniž by tušili, že jsou to výhody. Jídlo a šaty poskytované automaty, voda v koupelnách, uklízecí roboti byli součástí jejich životů od nepaměti. Vše brali jako samozřejmost. Když stroje přestaly pracovat, byli bezmocní. Neschopní se o sebe postarat.

Nyní se jejich svět hroutil a tak byl tady a netušil, co udělat dál.

"Je to tu… Divné." Zašeptala Marta a její buclaté tělo se otřáslo v záchvatu kašle.

Byli podivná dvojka. Postarší hubený muž, který málokdy udělal pár kroků navíc a mladá holka, která měla ráda sladkosti.

Cítil se provinile, že ji sem vzal sebou. Byla to sice ona, komu její babička řekla o vstupu sem, do jiného světa, ale měl pocit, že sem šla jen proto, že převzal vedení. Byl nadšený myšlenkou zachránit svět, nebo alespoň něco udělat, že přestal vnímat vše kolem.

Teď, když už byli tady a ochromil ho strach z neznáma, si uvědomil, že tu není sám.

"Ještě se můžeš vrátit." Řekl přiškrceným hlasem. Slova se přesto prázdnou chodbou rozléhala.

Marta se podívala za sebe. Udělala jen nepatrný nejistý pohyb ke vchodu zpět a pak se zarazila. Zavrtěla hlavou a opatrně vykročila do chodby.


Podlaha v chodbě byla pokrytá prachem, který vířili svými kroky. První dveře, na které narazili, byly zavřené. Vypadaly obyčejně, jako do místností v jejich světě, s dotykovým čidlem na straně a madlem pro ruční otevírání.

Jan přiložil ruku k čidlu, tak jak byl zvyklý. Nic se nestalo. Zkusil zatáhnout za madlo, s dveřmi však nepohnul.

Když Marta uviděla jeho snahu, přidala se a zatáhla za madlo spolu s ním. Po chvíli snahu otevřít dveře vzdali.

Jan si prohlédl symboly na dveřích. Nedávaly mu smysl. Jeho otec ho učil číst. Ne to, co se učili ostatní děti. Opravdu číst. Písmena skládat do slov a vět. Většina lidí, co znal, to neuměla. Pro obsluhu jídelního automatu jim většinou postačilo pár symbolů a obrázků. Některé, tak jako on učili jejich rodiče, nebo se naučili obsluhou robotů a automatů. Na nastavení složitějších funkcí už člověk se symboly nevystačil.

"Ty víš, co je tam napsáno?" Zeptala se zvědavě Marta.

Zavrtěl hlavou. "Je to jen změť písmen a číslic. Nedává to smysl."

Marta přikývla. "Není to žádné z psaných slov, které bych znala."

Pokusil se nápis přehláskovat. "Z-ó-n-a-5- 5."

Podívali se na sebe. Ani jeden z nich netušil, co to má znamenat.


Našli jen několik místností, do kterých se daly dveře otevřít. Ani v jedné nenašli nic zajímavého. Hlavně ne jídelní automaty. Byly prázdné, nebo plné povinných velkých předmětů.

Prošli chodbou až na konec ke schodišti. Netušili, jestli je den, nebo noc. Světla se zde neměnila z denních na noční. Svítila jen slabá noční světla. Nevýrazná s měkkým světlem, která prázdné chodbě dodávaly přízračnou atmosféru plnou navzájem se protínajících se stínů.

"Už asi bude večer." Konstatoval Jan vyčerpaně.

"Myslíš, že tu světlo svítí pořád stejně?" Zeptala se Marta, nedávalo jí to smysl. Proč to bylo jiné, než v jejich světě?

Pokrčil rameny, sedl si na první schod a opřel se o stěnu. Cítil se nesmírně unavený, hladový a špinavý. Nevěděl, co ho trápí víc. Měl pocit, že delší vzdálenost v životě nepřekonal. Dosud jeho největší denní vzdáleností byla trasa z pokoje do jídelny, která sloužila i jako společenská místnost.

Necítil nohy, třes ze strachu už dávno vystřídalo vyčerpání. Měl vztek, když se podíval na Martu. Nevypadala tak unaveně jako on. Stála tam připravená jít dál. Dívala se nerozhodně na schodiště.

"Nahoru, nebo dolů?" Zeptala se.

Zavrtěl hlavou "Nikam nejdu, už nemůžu."

Uviděl v jejích očích zmatek a strach.

"Musíme dál." Řekla vyčítavě. "Musíme. Mám hlad." Ukázala prázdný sáček, ve kterém měla na začátku cesty sladkosti.

"Bylo to míň, než na snídani. A to jsme neměli oběd ani večeři."


Věděl, že má pravdu, musí jít dál. Přesto ji nechal chvíli mluvit. Seděl a odpočíval, zatímco ona mluvila o svém hladu, o tom, že musí najít jídlo. Přemýšlel, jestli vůbec má smysl jít dál.

"Jdu." Řekla rozhodně a dala si ruce v bok. "Třeba i bez tebe." Vykročila váhavě na schodiště vedoucí nahoru.

"Dobře, dobře." Ozval se Jan. "Ale jdeme dolů."

"Proč?"

Přemýšlel nad rozumným důvodem, proč jít dolů. Nevěděl však ani o ničem proč jít nahoru.

"Dolů se jde líp." Řekl nakonec.


O patro níž byly chodby uzavřené masivními dveřmi, u kterých nenašli čidlo na otevření ani madlo. Sešli proto ještě o další patro. Když se situace opakovala, chtěl to Jan vzdát. Na jednom ze schodů se mu podlomily nohy a on málem upadl. Martino přemlouvání nepomohlo.

Bála se jít dolů sama, hlad jí však poháněl. Kručení v žaludku bylo tak hlasité a bolestivé, že nemohla myslet na nic jiného.

Nechala ho tam a pomalu, opatrně vyrazila. V záhybu schodů se naposledy podívala na Jana. Seděl napůl zhroucený na schodech, chabě se na ni usmál.

Nadechla se a vykročila dál. Když došla dolů do nižšího patra, zaradovala se. Tentokrát narazila na chodby.

Rychle vyběhla po schodech nahoru, aby Janovi sdělila dobrou zprávu. I na ni dolehla únava. Do jedné nohy dostala křeč a na chvíli si musela sednout. Do očí se jí vyhrnuly slzy. Bylo toho příliš. Hlad, únava, strach… Nikdy si nepředstavovala, že to může být tak hrozné.

Po chvíli se vzchopila a vylezla dalších pár schodů. Zamávala a zavolala na Jana.

"Chodby, jsou tam další chodby. Tak jako na našem patře."

Jan přece jen donutil třesoucí se nohy k pohybu. Za dobu, co seděl na schodech, mu svaly ztuhly a odmítaly se hýbat.

Marta už byla kus cesty v chodbě, když se dostal do patra. Procházela jednu místnost za druhou. Nacházela však to samé, jako na patře, ze kterého vyšli. Prázdné místnosti, nebo plné podivných věcí. Nic, co by jim poskytlo jídlo.

Pomalu se vlekl za Martou. Ta procházela postranní chodby a zkoumala místnosti. Nechal ji a postupoval hlavní chodbou. Cítil se jako robot. Jen mechanicky šel dopředu. Už ani nevnímal hlad, nebo bolest. Pořádně si ani nevšiml Martiny tváře plné slz a bolesti.

A také odhodlání. Které se s každou další postranní chodbou zmenšovalo.


Minul křižovatku, kam zabočila Marta, aby prozkoumala místnosti a sunul se dál. Cítil, že už dlouho takto pokračovat nebude.

Martina ruka ho nečekaně zarazila. Nejprve ani nechápal, že na něj mluví.

"Musíš to vidět. Přečíst to."

"Přečíst?" Zeptal se zmateně.

"Jsou tam stejná písmena." Naléhala. "Teda myslím si to."


Dovedla ho k jedněm ze dveří. Zíral na ně nejprve nechápavě. Pak ho to napadlo.

"Ano, je to podobné." Řekl pomalu a začal hláskovat. "Z-ó-n-a- 5-9."

"Bude to tu. Vchod. K automatům, jídlu." Její hlas zněl nadšeně.


Najít vstup jim netrvalo dlouho. Stejně jak se dostali ven ze svého světa přes pás, který dodával do automatu šaty, tak podobný našli i tady. Únavou a hladem se jin třásly ruce, jen naděje je poháněla.

Na druhé straně je přivítalo jasné denní světlo. Oslnilo je, přesto jej vítali. Byl to návrat do světa, který znají. Do světa pohodlí a dostatku.

Z posledních sil našli jídelní automat a s úlevou zjistili, že funguje. Jídlo a pití, které jim vydal, spořádali hned na místě. Po hostině vyčerpáním usnuli.


Jan se probudil první. Bolely ho všechny svaly. Spořádal další porci jídla a čekal, až se Marta probudí. Přál si ležet na měkké pohodlné posteli, ale neměl sílu ji jít hledat. Neměl sílu ani odvahu. Až teď ho napadlo, že i tady mohou žít lidé. Mají stejná pravidla jako oni? Přivítají je s otevřenou náručí?

Marta vypadala o hodně lépe. Přísun jídla jí zvedl náladu. Hned po probuzení si dala vydatnou snídani.

"Musíme najít sprchu a pořádné postele." Řekla s plnou pusou. "Dám si pořádné dlouhou horkou sprchu."

"Co když nás tu nebudou chtít?" Zeptal se Jan.

"Kdo?" Až při té otázce si uvědomila, jak to Jan myslel. Nenapadlo ji, že by mohli být lidé ještě jinde, než ve světě ze kterého přišli.

Chvíli si s tou myšlenkou pohrávala. Nebyla si jistá, zda ji děsí, nebo láká. Další lidé? Další svět?


Z místnosti šli opatrně. Napínali uši, jestli neuslyší hluk, lidské hlasy. Nic však o existenci dalších lidí nenasvědčovalo.

Na chodbě bylo prázdno. Ne však jako na chodbách, ze kterých se sem dostali. Spíš to připomínalo chodbu v jejich světě. Byly tu židle, stoly, věci, které lidé občas používají.

Zamířili k prvnímu pokoji. Byl prázdný, tak jako další, do kterých se dostali. Vyzkoušeli automaty a koupelny. Vše bylo plně funkční. Marta ani Jan neodolali. Sprcha s teplou vodou byla tak příjemná.

Leželi na měkkých pohodlných postelích a odpočívali. Smáli se jako malé děti potěšeni komfortem, který znali a který jim tak moc chyběl.

Po odpočinku zamířili k jídelně. Dotykové čidlo tu nefungovalo a museli dveře otevřít ručně.


Stáli tam a dívali se na ten neskutečný strašný výjev.

Jídelna byla plná těl. Nehybných postav strnulých v čase. Zbytky masa a kůže seschly a držely na kostrách jen kvůli oblečení. To, co se zde odehrálo, se stalo velice dávno.

Výjev Jana a Martu zasáhl. Co nejrychleji dveře zavřeli. Zhroutili se vedle dveří. Martě vyhrkly slzy a celá se třásla. Jan seděl vedle ní na podlaze a netečně se díval před sebe.

"Co se jim mohlo stát? Mají tu vše." Zeptala se nechápavě Marta.

"Možná jim byl svět malý a nevěděli jak z něj ven." Poznamenal smutně Jan.

Až teď si Marta uvědomila, že před tím, než přestaly stroje v jejich světě fungovat, byla i ona nespokojená, i když měla vše.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ivet-pe ivet-pe | Web | 14. listopadu 2012 v 19:35 | Reagovat

Krásný námět. Je to moc pěkně sepsaný a čtivý příběh. Zajímavé pojetí možné budoucnosti, i když velice děsivé. Ale kdo ví, co bude za několik let? :-)

2 Bev Bev | E-mail | Web | 15. listopadu 2012 v 7:11 | Reagovat

Velmi napínavé!! jsem zvědavá jak to bude dál, bude-li pokračování? ale i kdyby nebylo, stejně jako Jinde i Chodby je možné číst jako samostatnou povídku. Výborné!!

3 valin valin | Web | 15. listopadu 2012 v 12:10 | Reagovat

Člověk se děsivě odklání od přírody, až selže technika, většina nebude umět přežít..Děsivá představa

4 domovina domovina | Web | 15. listopadu 2012 v 20:14 | Reagovat

Myslím, že pokračování bude. Mám nápak jak to bude dál, jen počkat na správnou náladu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama