Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Změna

23. října 2012 v 0:48 |  Povídky

Další nudný den. I v práci byla nuda. Úkol, který ji přidělila šéfová, zvládla za půl hodiny. Otravné papírování kolem se protáhlo na další hodinu. Zbytek dne jen surfovala na internetu a hrála hry.



Než přijel manžel z práce, stihla nakoupit. Nevařila. Měl rád jídla jako párky, bramborový guláš. Nesnášela je. Byly však uvařené rychle. Už vzdala snahu o zdravá jídla. Dnes budou mít vajíčkovou pomazánku s chlebem. Jedno z jídel, které chutnalo i jí.

Sedla si do křesla, nohy si opřela o radiátor a začetla se do knížky. Neměla ráda tuto denní dobu. Její život byl manžel. Bylo ji smutno, když takto na něj čekala. Nebyl to jen smutek, ale i pocit promarněného času. Celý život žila s tím, jak se má život ubírat. Tak jak to viděla kolem sebe, četla o tom, jak o tom vyprávěli lidé, příběhy. Tak jak se to má.

Chodit do školy, potom chodit do práce. Vdát se a žít život se svým manželem. Nikde však nebylo, jaké to v manželství má být. Příběhy končily svatbou. Lidé žili šťastně až do smrti. Ale jak?

Dosáhla toho, je teď vdaná. Proč není spokojená? Chtěla by se plně oddat manželství. Jen to nějak nejde. První naivní kroky ztroskotaly. Nepovedlo se ji přimět manžela k lepšímu životnímu stylu. Snažila se. A čím víc se snažila, tím horší to bylo.

Podřídila se jeho koníčkům. Jezdili na kole, chodili na výlety. Někdy se jí to líbilo, jindy jí to připadalo jako namáhavá nuda. Ale byl to čas, kdy byli spolu.

Přestala číst a zavřela knihu. Byla to jedna z knih, kterou koupil manžel. Neměl špatný vkus na knihy. Ten její byl jen trochu jiný a tak ji většina knih, které kupoval on, bavila. Ne však tato.

Sedla si na parapet okna a zadívala se ven. Začínalo se stmívat. Sychravé počasí a světla pouličních lamp ještě prohloubily její podivnou náladu.

Takto má vypadat život? Sedět, čekat a nechat si život protékat mezi prsty? Proč má tyto myšlenky? Má vše. Proč se tak cítí?

Myšlenky se jí rozeběhly v hlavě a pocit nespokojenosti narůstal. K nespokojenosti se přidalo zklamání. Nad životem. V knihách byl život plný akce, vždy se něco dělo. Žádné čekání, žádné výlety, které baví jen jednoho.

Její myšlenky přetrhl příchod manžela.

Vypadal unaveně. Najedli se u televize. Pustili si zprávy a pak film.

"Někdy bychom mohli do kina." Navrhla. Chtěla chodit do divadel, do muzeí, nebo třeba na vesnickou zábavu. Vyjít mezi lidi, poznat nové kamarády. Novou zábavu. Manžel nebyl společenský. Ani ona ne. Byla mírný plachý introvert, nebála se samoty a někdy ji i vítala. Velkou společnost a oslavy z duše nenáviděla. Lidi však měla ráda. Chyběla jí společnost dalších lidí.

"Tady je to pohodlnější." Odpověděl. "Nemusíme se nikam trmácet, ani platit drahé vstupné."

Divadlo, nebo muzeum nenavrhla už dlouho. Ale s kinem měla pocit, že by mohla uspět. Naposledy to bylo na dovolené. Prudký liják přerušil jejich plány na výlet. Náhradní program - muzeum a kino se jí líbil víc.

"Potřebujeme opravit ty kachličky v koupelně." Začala po filmu. Neměla dobrý pocit, že s tím zase začíná.

"Ten pan Malý to neudělá?" Zeptal se. Byl to on, kdo ho sehnal. Ale to bylo vše, co udělal. Nesnášela jednání s řemeslníky. Nepoznala, jestli je jejich práce odvedená dobře. A i kdyby to poznala, bylo nepříjemné dohadovat se s nimi. Chápala však, že si manžel, se svým časově náročným zaměstnáním, na ně čas neudělá.

"Udělá, jen musíme vybrat kachličky."

"Hmmm, já to nechám na tobě. Vyber, jaké chceš."

Vzdychla. Bylo to tak vždy. Chtěla, aby se jejich domov manželovi líbil. Chtěla, aby se podílel na těchto věcech. Proč mu bylo jedno, jak bude koupelka vypadat? Bylo to to samé s kuchyní. Vyber si to ty, ty v ní budeš vařit. Co to mělo být? Chtěla jeho názor, jeho spolupráci, diskusi. Možná i hádku.

Po filmu si zase sedl k počítači. Za chvíli byl ztracený ve virtuálním světě internetu a her. A ona se znovu cítila sama. Zrazená a unavená si lehla. Ani knížku si nevzala. Nebylo proč. Zavřela oči a vplula do svých fantazií. Byla to její jediná útěcha. Jen tedy se cítila opravdu šťastná. Tady byly její pocity intenzivní, činy dávaly smysl.

Ne však dnes. Do vysněných příběhů se jí zamotaly myšlenky z večera. Čím víc nad tím přemýšlela, tím víc měla pocit, že celý její život je špatně. Někde udělala chybu. Opravdu chtěla žít tento život?

Nikdy nebyla průbojný člověk. Nechávala se unášet okolnostmi. Rozhodování nechávala na jiných, podřizovala se.

Bylo tomu opravdu tak? A co její sny? Ve svých fantaziích byla svobodná. Rozhodovala, dělala si, co chce.

Zatoužila proměnit své fantazie v realitu, napravit to, co se někde zvrtlo a najít svůj svět. Ten pravý. Ten, kde bude opravdu žít.

Druhý den začala s odhodláním. V práci vyplnila volné chvíle hledáním. První, co udělá bude, že vyplní odpolední čas, který trávila sama doma.

Jóga, tanec, cvičení, jazykové kurzy. Nic ji nezaujalo. Nechala toho. Něco se muselo udělat i v práci.

Před odchodem domů to zkusila znovu. Tentokrát ji něco padlo do oka. A bylo to dnes. Poslední šance.

Na druhé straně města. Ochotnický herecký soubor. Hledali talenty všeho druhu.

Váhala. Nikdy s herectvím neměla nic společného. Lákalo jí to, tak jako spoustu jiných, pomyslela si. Přesto si napsala adresu a nakreslila mapku.

Stála na tramvajové zastávce. Směrem domů. Papírek s adresou a mapkou žmoulala v ruce. Začínalo mrholit. Otřásla se chladem. Když pojede domů, může si zalézt do tepla s knížkou. Nemusí se nikam trmácet. Ani není, jestli se to opravdu koná. Jestli by to našla. Její nápad se jí zdál čím dál pošetilejší.

Přijela tramvaj, z druhé strany. Poslední možnost. Mohla by nastoupit a zjistit, koho vůbec hledají.

Rozhodla se na poslední chvíli. Vběhla udýchaně do tramvaje. Ruce se jí třásly rozrušením a nervozitou. Pořád se cítila pošetile. Už však byla na cestě. Teď už necouvne.

Do této části města nechodívala. Neměla důvod. Nebyly tu obchody a bylo to daleko od jejich bytu.

Předposlední zastávka a vystoupí. Adresa, kterou hledá, by měla být blok od zastávky tramvaje. Vytáhla si mapku a sledovala názvy ulic.

Pak jej uviděla. Šel vedle ní a živě jí něco povídal. Vypadal tak, jak ho znávala z prvních měsíců jejich známosti. Vtipný, snaživý, plný energie.

Měl být v práci. Možná, je to jen kolegyně, zavezl ji domů.

Kousla se do rtu, když uviděla, jak ji objal kolem pasu.

Když vystoupila, cítila se jak opilá. Rychle přeběhla za roh, aby ji neviděl.

Opřela se o stěnu domu a zhluboka dýchala. Nevěděla, co dělat.

Za jejími zády se ozval hlas.

"Něco jste ztratila." Byl to příjemný hlas muže. Podával jí její mapku s adresou.

"Taky tam jdu. Můžete se mnou." Usmál se na ni. "Jsem jeden z ochotníků. Hledáme pár lidí do naší nové hry 'Sny si plní člověk sám'. Divný název, že? Ale vy byste se nám tam hodila."
"Ano jdu tam." Přitakala. Možná, že bylo něco špatně. Možná je čas to změnit. Usmála se. "Jdu si plnit své sny.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 23. října 2012 v 6:13 | Reagovat

Zaujalo mna to, ale co ja viem? Splnila si Ich, tie sny?

2 anna anna | Web | 23. října 2012 v 6:55 | Reagovat

:):) pěkné:)

3 domovina domovina | Web | 23. října 2012 v 16:03 | Reagovat

[1]: Myslím, že ano. Důležitá je cesta za sny.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama