Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- XXVI - Vetřelec

25. října 2012 v 23:17 |  Část Druhá - Eltaj

Leila byla nadšená. Na planetě už byla. Jen na chvíli. Teď s Petem procházeli kontinent. Potkávali zvířata, některá se k nim na jejich obchůzce přidala. Každý dotyk jako by byl pro zvířata blahodárný. Když je zahlédla, přicházela sama. Bylo zvláštní pozorovat Peteho, mohutného muže, z něhož síla přímo čišela, jak něžně rozmlouvá se zvířaty a jemně se jich dotýká.



Louka, na které je Hakam vysadil, byla porostlá hustým zeleným porostem na kterém se pásly čtyřnohá zvířata. Leile připomínali oslíky, které znala z obrázků.

"Co tu máme vůbec dělat?" zeptala se Leila, když je Hakam bez dalšího vysvětlení opustil.

Pete pokrčil rameny. "Zkusíme to, co jsme dělali s Alešem. Jen jsme na ně mluvili a hladili je."

"To je všechno?" rozhlédla se kolem sebe. Jeden z oslíků, jak jim začala v duchu říkat, se přiblížil a jemně ťukl čumákem do její ruky. Pohladila ho.

"Hodnej kluk." Řekla na zkoušku, jak bude reagovat.

Pete se zasmál. "Ten tvůj kluk je nejspíš holka." K oslíkovi, kterého hladila, přihopkala jeho menší verze. Leila se k nim sklonila a oba pohladila. Nebo obě pomyslela si.

Zvířata do ní začala jemně šťouchat čumákem. Peteho si vybralo jiné zvíře a dělalo to samé. Jako by je někam strkala.

"Chtějí nás někam zavést, " zašeptala Leila. Byla z chování zvířat ještě trochu zaražená.

"Necháme je, zavedou nás tam, kde budeme nejvíce potřeba."

Oslíci je vedli do lesa. Vysoké, stromy rostly tak daleko od sebe, že jejich koruny jim nad hlavami tvořily souvislý strop. Mezi stromy se šlo pohodlně a měkká půda pod nohama připomínala hebký koberec.


Z korun stromů k nim přihopkali malí rychlí tvorové. Byli štíhlí a mrštní. Střapaté kožíšky z nich dělaly chlupaté koule. I oni se dožadovali pozornosti, kterou jim Pete a Leila rádi poskytli.

"Je to jak v nějaké pohádce. Nikde jsem neviděla ani nečetla o zvířatech, která by byla tak krotká." Smála se Leila.

"Jsou jiná. Všude jinde by byla v potravním řetězci jiného zvířete. Tady ne."

Postupovali dál. Aniž si to uvědomovali, obcházeli ve spirále kontinent.


Cestou z Nirovy lodi se zastavili u domovinské lodi a opravili poškození trupu, instalovali nový pohon. O vše se postaral robot řízený na dálku. Systémy lodi se musely částečně předělat. Soňa chtěla nejprve zavolat Peteho s Leilou, ale zjistila, že pomocí eltajského vybavení za Davova vedení jich nebude potřeba.


Vše se vyvíjelo jinak, než mělo. Neměly nastat problémy. Tvorové pod hladinou měli zahynout, nebo se vzdát. Útok měl zničit jejich organizaci, jejich Společenství. Mezitím se však uzavřeli pod hladinu, kde jsou ještě více nepřístupní. Čekal na svou roli dlouho a teď když to přišlo, bylo vše úplně jinak. Chtěl něco udělat, chtěl sloužit pro dobro lidstva.

Nemohl teď nic dělat, jen čekat až přiletí druhá loď. Trochu propadl panice a prozkoumal mysli ostatních. Nečekal, že si toho někdo všimne, snažil se být opatrný. U toho mladého tuláka se mu to nepovedlo. Ucítil, jak zpozorněl. Raději se hned stáhl. Nebyl si jistý, zda si ho všiml, doufal, že ne. Dělo se toho tolik. Mohl narušení svých myšlenek přikládat rozrušení někoho z planety.


Po večeři šel Davo spát. Únava převážila nervozitu z budoucnosti. Když usínal, myslel na své dětství. Vždy si Eltaj představoval jako svět, kam se bude vracet. Něco stálého co bude pořád.

Miloval život na lodi. Cestování po různých světech. Zůstat někde jen pár dní, nebo třeba rok, když tam bylo hezky a něco jej zaujalo. Každý svět, který navštívili, byl jiný. Tam, kde žili lidé, se snažili splynout s domorodci. Ale jen tady byli sami sebou.

Pocítil, že se mu do myšlenek vkrádá někdo další. Jakmile si to uvědomil, byl neznámý pryč. Byl to jen pocit, nebo se někdo snažil něco zjistit? Přemýšlel, kdo by to mohl být. Návštěvníci tento dar neměli. Přemýšlel o tom, jestli by ho mohli skrývat, ale pak tuto možnost zavrhl. Soňa byla jiná, vnímavější než ostatní. Vycítil to i Hakam, když se s ní poprvé setkal. Původní osadníci, předci eltajanů měli schopnost empatie. Vnímali pocity druhých lidí. Byl to důvod, proč byli vyhnáni ze Země, ale také důvod proč je Eltajové přijali.

Eltajané měli stejný rys - petrolejově modré oči, žíhané měděnými žilkami. Podle toho je na Zemi ostatní poznali. Mohli svoje nadání tajit. Mohli jej ignorovat a nepoužívat. Oči však neschovali a to bylo jejich neštěstím. Nikdo na Zemi nechtěl zaměstnat lidi s těmito očima. Pak se s nimi nechtěli ani bavit. A nakonec ani žít na stejné planetě.

Možná Sonini předci měli štěstí, že nezdědili stejný znak jako předci eltajanů. Unikli tak vyhnání ze Země.

Teda, mohla ona proniknout do jeho mysli? Byla celý život sdílet myšlenky se Společenstvím. Mohla mít zkušenosti s prohledáváním myslí ostatních tak aby to nezjistili? Teda se mu zdála trochu přímočará a panovačná, kdyby něco chtěla vědět, zeptala by si přímo. Nedovedl si představit nikoho ze Společenství přemýšlet tímto způsobem. Nebyl tu však tak dlouho aby věděl všechno o Společenství. Lenu zná jen krátce. Za několik hodin se naučila blokovat myšlenky, které nechce slyšet. Něco co se děti tuláků učí několik let. Ale ani jedna z nich neblokovala své myšlenky. Jejich mysli byly přístupné pořád, tak jak byly zvyklé ve Společenství. Nejspíš je to ani nenapadlo.

Ne, takové schopnosti zná od tuláků. A kromě něj jsou tu jen dva stařík Keji a Niro. Podíval se tedy do mysli Nira. Jen opatrně, dal si záležet, aby ho nezpozoroval. Jeho myšlenky byly jen u vzpomínek na ženu se synem. Dál se neodvážil jít. Nechal toho a nakonec všechno pustil z hlavy.


Vrátil v myšlenkách k Leně. Dal jí čelenku, která ji spojila s lodí. Mohla se dostat k informacím o planetách, o technologiích. Byly tu i výukové programy. Měl radost, když zjistil, jaké pokroky dělá.

Tentokrát však neutěšoval on ji. Byla nadšená ze všeho, co se dověděla. Když viděla planety a jejich přírodu, jejich rozmanitost byla nadšená. Davo se bál, že se zalekne života tuláků, když znala jen tento poklidný svět. Začal ji ukazovat planety, na kterých byl a příběhy, jaké tam zažil.

Ukázal ji nejkrásnější divoké květy, královskou růži z Haleje, jejíž okvětní lístky byly tak jemné, že se vlnily ve větru jako jemné hedvábí, temnorudou barvou prosvítalo světlo jako rubínem. Maerské motýly v letu, jejich ladný klouzavý let připomínal list ve vánku. Staré karské stromy, o kterých se říkalo, že jsou desetitisíce tisíc let staré. Jejich mohutné větve se klenuly nad krajinou, kterou chránily před intenzitou karského slunce. Jejich majestátný kmen poskytoval útočiště drobné zvěři. Ale také nebezpečné a divoké šelmy různých světů, širé travnaté pláně, rozlehlé lesy i džungle.

Jejich mysli se toulaly záznamy a sdílely pocity a dojmy. Pohltilo je to, strávili tak dlouhou část noci.


Další den pokračovali v opravě tulácké lodi. Čekali, že se každou chvíli objeví nepřátelská loď. Teda sundala helmu a učila se vyrovnat se zmatenými myšlenkami tvorů na planetě. Vše se tam dole dostávalo do klidnějších kolejí. Hakam je informoval, že se situace lepší i mezi lidmi. Někteří se vzpamatovali natolik, že chtějí pomáhat v boji proti nepřátelům. Celý den pokračovaly hektické přípravy. Hakam všechny ujišťoval, že se není čeho bát a Eltajové se o loď postarají, ale neřekl, jak to udělají.


Sešli se v jídelně na Davově lodi. Tentokrát se k nim přidal i Hakam. Teda se ujala slova.

"Přístroje zaregistrovali loď v naší sluneční soustavě. Bude na orbitě do večera." Konstatovala.

"Hakam se s nimi z planety spojí" podívala se na Hakama a ten přikývl.

"My se nachystáme, kdyby něco selhalo," pokračovala a Hakam chtěl něco namítnout, ale pak si to rozmyslel. Kývla na Alonza a ten pokračoval.

Davo věděl, že se v noci radili. Eltaj neměla žádné vůdce. Když se nepočítali sami eltajové. Divil se, kde se v Tedě bere její rozhodnost. Chovala se jako rozený generál.

"Niro a Teda na Nirově lodi." Vysvětloval plán Alonzo. Teda nechtěla nikoho z Domoviny na palubě lodi, na které bude i ona. Na druhé straně chtěla na Davově lodi někoho z eltajanů. O kompromisu se s Alonzem přeli dlouho. Musela uznat, že Davo její autoritu moc nerespektuje a Niro by mohl představovat nebezpečí.

Nikdo nevěděl, co se přesně stalo na Orii. Alonzo chtěl být v Nirově lodi a přenechat velení domovinské lodi Soni. Teda trvala na tom, že Niro je jeden z eltajanů a ona by ho měla mít na starosti.

"Já se Soňou a Alešem na naší lodi, Kiju s Davem na jeho lodi." Pokračoval.

Lena se nadechla, aby taky něco řekla. Alonzo se na ni podíval a usmál se, vyhýbal se pohledu Tedy.

"Tobě jsme nechali na výběr" řekl ji.

"Nejlepší by pro tebe byl návrat na planetu," řekla Teda. Tentokrát z jejího tónu moc nevyplývalo, že by měla na výběr.

"Zůstanu tady," řekla trochu rychle. Chtěla to říct pevným hlasem. Zdálo se jí, že to vyznělo spíše jako požadavek vzdorovitého dítěte.

"Je to tam bezpečnější a my nevíme, co se může stát." Snažila se ji přesvědčit Teda.

"Ne to nevíte a tady se mi to zdá bezpečnější. Budu tady." Nedala se.

Teda se vyčítavě podívala na Alonza, že jí dal na výběr.


Už se blížili, bylo to cítit. Věděl, že už bude brzo po všem. Eltajové na planetě chystali protiútok a on nedovedl zjistit jaký. I když prohledal Hakamovy myšlenky víc nezjistil. Našel v jeho mysli skryté místo.

Bylo tak utajené, že do něj neměl přístup ani Hakam. Ještě se s ničím takovým nesetkal. Muselo to být dílo Eltajů. Hakamovy vzpomínky na pobyt u Eltajů. Možná i jejich spojení s Hakamem. Sám Hakam nevěděl, jak se chtějí Eltajové bránit, nebo zničit loď, i když tomu věřil.

Musí jim dát vědět, že mají čekat odpor, nebezpečí. Soustředil se a snažil se spojit se s členy posádky přilétající lodi. Podařilo se mu to, rychle předal informace o další tulácké lodi a o tom, že Eltajové nejsou poraženi a chtějí se bránit. Na víc už mu nezbývalo sil.


Lena byla z celé události nervózní. Měla strach. Přesto byla ráda, že zůstala zde na lodi. Seděla v zahradě, nohy zkřížené na nich položené ruce, oči měla zavřené. Byla ráda obklopená přírodou. Snažila se uklidnit, nedařilo se jí to. Její myšlenky zabloudily do myslí tvorů na planetě. Jejich myšlenky už byly klidnější. Nebyla to panika jak ze začátku. Myšlenky zvířat se zdály jiné, než obvykle. Jiné, než když fungovalo společenství. Uvolněnější, svobodnější. Byly tu pocity nejistoty, které ve Společenství neznala, ale jinak vše fungovalo.

Uklidňovalo ji toto spojení myslí a tak přebíhala od jedné myšlenky ke druhé. Byly to jednoduché myšlenky. Zvířata hledala někoho, kdo by je vedl. Zachytila informaci o Petem a Leile a usmála se. Další myšlenky byly směsicí váhání, rozhodování, radostí i zklamání.

Byly to směsky obrazů a pocitů.

… Spokojenost nasyceného zvířete.

… Úlek - kolem se prohnala velká ryba.

… Strach - tady to neznám, který vystřídá úleva, tady jsem doma.

… Touha - ta vůně, tu miluji, k té se musím dostat.

… Obava - tam mláďata nesmí, musím je odehnat…

… Eltajové chystají protiútok, je tu další tulácká loď.


Ta poslední myšlenka ji vytrhla z rozjímání, prudce se nedechla a otevřela oči. Překvapilo ji, že takovou myšlenku uslyšela. Pak pochopila, že někdo předal zprávu posádce nepřátelské lodi. Zůstala sedět, rychle dýchala a ruce se jí třásly. Myšlenky se jí honily hlavou, nemohla se soustředit.

Za chvíli to přešlo, začala přemýšlet, co má udělat.

V tu chvíli se objevil Davo. Ve tváři mu byl vidět strach. Vešel rychlým krokem. Když uviděl, že je v pořádku zpomalil.

"Stalo se něco?" zeptal se.

Lena se na něj nepřítomně podívala. "Co, jak… Jak víš, že se něco stalo?" zeptala se udiveně. Ještě byla celá roztřesená a dech měla zrychlený.

"Měl jsem pocit, že se ti něco stalo." Vypadal ustaraně.

"Jen… Jen jsem se lekla," řekla. Přemýšlela co dělat, může mu věřit? Tu zprávu musel poslat někdo z lodí. Nikdo z planety to být nemohl. Ale musela někomu věřit a Davovi důvěřovala už od začátku.

"Něco… Něco jsem slyšela." Řekla už méně roztřeseným hlasem. "Někdo poslal zprávu, myšlenku, cizí lodi, že Eltajové budou bránit planetu a že je tu tulácká loď."

Davo nebyl tak překvapený jak čekala, že bude. Že by se přece jen spletla a on byl tím, kdo předal tu zprávu?

"Včera jsem měl pocit, že se mi někdo probírá myšlenkami," začal Davo pomalu, nadechl se a pokračoval "Pak ten pocit hned zmizel a já na to zapomněl."

"Teď myslím, že to nebyl jen pocit" dodal a zamračil se. "Byla to jen krátká zpráva, nebo toho bylo víc?" vyptával se Davo.

"Myslím, že jen ta krátká zpráva," zamyslela se Lena, "dá se zjistit, kdo to byl?"

Davo se zamyslel, pak ale zavrtěl hlavou. "Myslím, že si dává pozor. Musíme to zjistit jinak."

"Řekneme to ostatním?"

Davo zavrtěl hlavou. "Nevíme, kdo to byl. Mají teď jiné starosti."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama