Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Skříňka

7. října 2012 v 1:58 |  Povídky
Stěhování a vyklízení objektů. To byla jeho práce. Nebylo to nic moc, tvrdá práce, ne sezení v kanceláři, ale vydělal si. Příležitostně zaměstnával pár chlapů. A taky sousedku. Starší pečlivou paní. To když zákazníci chtěli i balení. Ne však dnes. I když toho trochu litoval.
Vyklízel barák po nějakém dědovi. Spousta nepotřebných krámů. Těmto lidem říkal sběratelé. Nic nevyhazovali. V kredenci byla spousta starého nádobí. Připálené hrnce i hrnky bez ucha. Měl rád staré věci, toto však bylo ošklivé otlučené nádobí z šedesátých let.


S oblečením to bylo podobné. Strkal jej do pytlů. Měl je odvést do charity, ale pochyboval, že to tam budou chtít.
Vyklízel skříně. Z vrchu na nich byla vrstva prachu, dráždilo ho to. Kýchl.
"Zdravíčko." Ozvalo se od dveří. Byl to zákazník. Obtloustlý chlápek ve středních letech. Přemýšlel, v jakém vztahu byl k zesnulému dědovi. Syn? Vnuk? Nebo se přiženil? Nevypadal, že by měl k tomuto místu vztah. Říkal, že bude pomáhat, ale chodil jen sem a tam. Občas se podíval do nějaké skříně, nebo šuplíku tady v přízemí. Pak se šel podívat na půdu.
"Půjdu si něco vyřídit do vesnice. Můžu vás tu nechat samotného." Měla to být otázka, ale vyznělo to jako oznámení.
Už ho to přestalo bavit. Pomyslel si a v duchu se ušklíbl. Nenašel žádný poklad, jen haldu veteše.
"Jen… Prostě s tím naložte, jak jsme se domluvili. Kdybyste si nevěděl s něčím rady, tak to nechte třeba tamhle." Ukázal na roh v kuchyni. Jediné místo, které nevylo zastavěné nábytkem.
Přikývl a otočil se ke skříni, aby pokračoval v práci. Musí to dodělat. Zítra má syna a chce ho vzít do Zoo. Byl rozvedený už dva roky. Dny se synem si užíval. Trávil s ním víc času, než před rozvodem. Nechtěl vynechat žádný víkend, kdy měl být s ním. Strašně ho štval Johanin nový přítel. Jako by byl něco víc, když je obchodní zástupce. Nosil nažehlené sáčko a pořád mlel učené nesmysly o obchodování. Každé druhé slovo bylo anglicky. Vsadil by se, že ani neví, co znamenají. Ruce jako malá holka a byl o hlavu menší. Už to jeho jméno. Kamil. Kdo z chlapů se jmenuje Kamil?
"Ehm…" Ozval se znovu zákazník. Myslel, že už odešel. S povytaženým obočím se na něj podíval.
"Vím, že jsme se domluvili na pondělí, ale nemohl byste to odvézt už zítra?" Když viděl jak se tváří, tak pokračoval. "Já vím, já vím. Nebude to zadarmo. Připlatíme."
"Nemůžu, mám zítra kluka."
"Vždyť je to je to jen pár hodin dopoledne. Můžete ho vzít sebou."
Nakonec mu to slíbil. Byl na sebe naštvaný, že podlehl. Jestli se Johana doví, že byl kluk s ním u stěhování, bude zase zle.
Vztekle házel věci do pytlů. Měl štěstí, že zrovna vyklízel šatní skříně. Kdyby to zbyla by z něj jen hromádka střepů.
Práce se zdála nekonečnou. A to ještě neví, co ho čeká na půdě. Přízemí měl skoro hotové. Menší nábytek byl vynesený v autě. Na ten velký přijdou ráno pomocníci. Protáhla se a zašel si na záchod. Když se vracel, šel kolem schodů na půdu.
Váhal jen chvíli. Na půdách se často našli velice zajímavé věci.
Půda byla malá a zatuchlá. Maličké okénko bylo sice otevřené, nemohlo však vyvětrat celý prostor. Holá žárovka nepříjemně ostře osvětlovala prostor, nad kterým svítila. Do tmavých zákoutí světlo nedosáhlo a za předměty se vytvářely dlouhé tmavé stíny.
Popošel dál. Bouchl se do hlavy o trám a zaklel. Znovu kýchl. Byl ty prach, který se tu usazoval snad století i žlutavý prášek z rozpadajících se vepřovic. O jednu z vystouplých cihel zakopl. Bylo tu jen málo prostoru. Jeden kout byl plný starých lyží, tenisových raket a podobného sportovního vybavení. Snad ani jedna z lyží tu neměla druhou do páru. Vlastně ano, ty oranžové, vypadaly hodně staře, odprýskával se na nich lak. A jedna z lyží byla zlomená. Rakety měly poškozený výplet a něco, co kdysi snad bývalo sedlem na kolo bylo ohlodáno nějakým zvířectvem.
Našel tu poličky, splácané na koleni, každá jiný, sotva držely v celku. Staré mlýnky, podivný přístroj, který si nedovedl zařadit. Nějaké příručky a časopisy. Když otevřel jednu ze skříněk, vysypaly se na něj staré boty. Ochozené, nemoderní, některé zteřelé.
V jedné poličce jej něco zaujalo. Za štosem zbytků látek se něco zalesklo. Nebo to svítilo? Podivným nazelenalým mihotavým světlem.
Malá skříňka, kterou vylovil zpoza kusů látek, byla z tvrdého dřeva vyleštěného do hladka. Byla zdobena sklíčky. Pochyboval, že to jsou drahokamy. Strčil si skříňku do kapsy.
Dole narazil na zákazníka. Vypadal spokojeně. Vsadil by se, že jednání ve vesnici byl dobrý oběd a nejmíň dvě piva.
"Jak to jde?" Zeptal se rozjařeně.
"Co s tím na půdě? Potřebuju označit, co do kontejneru a co chcete naložit."
Zákazník vzdych a pak se dal s ním do práce.
Ležel unavený u televize. Nakonec to všechno stihli vyklidit. Zítra jen odveze nábytek a s klukem stihnou i Zoo.
Vytáhl skříňku. Přejížděl prsty po jejím vyleštěném povrchu. Občas se prsty zachytili za kameny, kterými byla vykládaná. Líbila se mu čím dál víc. Pokaždé si z vyklízení přinesl nějakou trofej. Tentokrát to stálo za to. Byla zavřená a neviděl nic, čím by ji otevřel. Zkoušel ji otáčet, kroutit s ní. Nic.
Kameny na skříňce se mihotavě zaleskly. Zpozorněl a sedl si, aby si je blíže prohlédl. V polici pod stolem měl brýle na čtení. Používal je, když si četl sport v novinách. Už by potřeboval silnější. Tak moc je zase nepoužíval, aby to řešil.
To mihotání tam bylo zase. Přejel prstem vždy po tom sklíčku, které se zamihotalo. Trvalo to jen chvíli a pak mihotání přestalo.
Držel skříňku a díval se na ni. V mysli mu vyvstaly čísla. Netušil, co je to zač a proč je vidí. Do mozku se my vryly pořádně. Viděl je před sebou ještě, když šel spát.
Neděle proběhla bez komplikací. Klukovi se ježdění v náklaďáku líbilo víc, než Zoo. O zvířatech řekl, že jsou nudná a s Kamilem byli v kině na filmu. To bylo něco, žádná nuda v přírodě. Svezl ho pak ještě v náklaďáku, když slíbil, že to nepoví mámě. Nakonec odcházel spokojený.
V televizi dávali zprávy. Moc to nevnímal. Přemýšlel, co s klukem. Už nebude vymýšlet blbosti jako Zoo. Musí mu dát chlapskou zábavu. Nějaké motokáry.
"Losování čísel Sazky." Uslyšel z televize.
Nebo fotbal. Jo to bude ono. Půjde s ním na fotbal.
"7, 13, 22,…"
Zpozorněl. To byly ty čísla, které mu už od včerejška nejdou z hlavy. Užasle se díval na obrazovku.
Doběhl si pro skříňku. Postavil si ji před sebe. Možná to nebyla skříňka. Byl to nějaký magický, nebo očarovaný předmět. Něco jako voodoo.
Kroutil s ní, tlačil na kameny, leštil ji. Nic se mu nevybavovalo.
"No tak, no tak… Nemusí to být první. Dej mi ty čísla." Mumlal si pro sebe.
Vzdal to. Ať dělal, co dělal, nic se mu nevybavovalo. Naštvaně položil skříňku před sebe. Vzal ovladač televize a přepínal. Přepnul na sportovní kanál. Byl tam fotbal.
"Kruci, už je půlka poločasu. Dva góly. Já to prošvihl kvůli tomu krámu." Zanadával si.
O přestávce val zase skříňku do rukou. Pohrával si s ní. Jen tak bezcílně přejížděl prsty po kamenech.
Bylo to tu zase. Mihotání světla v kamenech. Vzrušením ani nedýchal. Jako včera následoval mihotání a vždy přejel prstem kámen, jehož světelný odlesk se zamihotal.
Když to přestalo, držel skříňku a čekal.
S časem se jeho nadšení vytrácelo. Nervozita a rozladěnost v něm stoupaly.
Pak to přišlo. Nebyly to čísla. To co se mu vkradlo do mysli, nebyly čísla, ale hlas Johany. Vyčítala mu, že kluka vozil v náklaďáku.
Byl zklamaný. Čísla pro výhru by byly o hodně lepší. Co s takovouto informací. Bylo to něco, co mohl očekávat a co nemohl odvrátit.
I přes zklamání z minulého dne skříňku zkusil zase. Johana mu volala. Podařilo se mu z toho vylhat a uklidnit Johanu slibem, že se to už nestane.
Tentokrát to byla vize o nehodě. Kdyby tou ulicí jel, zdrželo by ho to nejmíň na půl hodiny.
Bylo to nakažlivé. Používal skříňku denně. Byly to malé věci, které zjistil. Získal díky ní pár nových zákazníků, vyhrál pár sázek s chlapy v hospodě. Udávala mu jeho život a on je jí řídil.
S klukem začal chodit na fotbal. Oběma se to líbilo. Řvali na celé kolo, když jejich tým dal gól. Nadávali, když to byli ti druzí.
Vyl to týden, kdy měl mít kluka. Už měl nachystané lístky na fotbal. Od Johany si vyslechl sáhodlouhý telefonát, co všechno musí mít kluk udělané do školy.
Automaticky vzal skříňku do ruky. Už věděl, jak ji má držet, na co čekat. Trvalo to jen chvíli.
Když mu do mysli vstoupila myšlenka, byl plný očekávání. Tentokrát to bylo jiné. Viděl sám sebe.
Viděl sám sebe, jak jede v autě. V plné rychlosti naráží do dalšího auta. Bylo to velice rychlé a zmatené. Viděl, jak jeho tělo letí vzduchem a ruce naráží na přední sklo.
Upustil skříňku. Srdce mu zprudka bilo, rychle dýchal. Před očima se mu zatmělo.
Díval se záští na skříňku. Rozhodl se. Vzal starý hadr a zabalil ji do něj. Už se jí nechtěl ani dotknout. Vyšel ven a vyhodil ji do popelnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lena Lena | Web | 7. října 2012 v 2:06 | Reagovat

Ahojky, mrkni se prosím na můj blog, snad tě tam alespoň něco zaujme, popřípadě zanech komentář budu ráda a děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama