Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Oheň

5. října 2012 v 6:48 |  Povídky

Oheň. Vždy ji fascinoval. Dokázala se do něj dívat dlouho. Měla pocit, že je živý. Stačil malý plamínek a jako by ožila i ona. Přitahovalo ji teplo, které sálalo z ohně. Natahovala ruce k plamenům tak blízko, jak to jen šlo. Když se máma nedívala, přejížděla dlaní přes plamen. Někdy to přehnala a zabolelo to. Většinou do ní tato činnost vlila teplo, které se v jejím těle rozproudilo. Zaplavila ji vlna energie.


"Mamííí, zase stojí u ohně." Uslyšela pištivý hlas své sestry. Byly jí sice jen čtyři, ale už se uměla prosadit. Na rozdíl od ní vypadala Adélka jako andílek. Dlouhé blonďaté vlasy, světlá pleť s růžovými tvářemi a uhrančivě velké modré oči. Když se zlobila její zvonivý hlásek přešel do kvílivých a ječivých odstínů, její tváře zrudly. To pak se z andílka stával ďáblík, kterého nebylo snadné uklidnit.

Bylo ji o pět let víc. I ona měla světlou pleť, jen ji v ní chyběly růžové odstíny tváří. Nos měla pokropený rezavými pihami. Vlasy měla v barvě kaštanů a stejně oči. Měla je na krátko ostříhané. Před měsícem se jí ožehly nad ohněm a máma jí pak ostříhala na krátko. Protestovala, že bude vypadat jako kluk. Teď už by neměnila. Nemusela si je každé ráno dlouho česat a nikde jí nezavazely. Už ji neohoří, když se bude sklánět nad ohněm.

Křik ji probral ze zamyšlení. Popadla aktovku a vyběhla z domu dřív, než ji začne někdo hubovat. Cesta do školy nebyla dlouhá. Volila si delší cestu, která vedla úzkou uličkou mezi domy. Prošel jí jen jeden člověk. Neviděla, že by ji využil někdo z dospělých. I děti tudy chodily zřídka. Jen když spěchaly a tudy to bylo blíže. Dva domy tu byly velice blízko sebe. Nikdo nevěděl, proč nový, moderní dům nepostavili přímo u zdi starého domu.

Měla ten starý dům ráda. Jeho zdi v uličce byly očouzené od ohně. Zbytek domu byl opravený s novými okny a fasádou.

Spěchala, i tak neodolala a sáhla si na stěnu. Vždy měla pocit, že z ní i po létech sálá teplo požáru. Bylo tomu i teď. Teplo se jí zdálo intenzivnější, než jindy.

Došla na konec uličky. Bytelné hliníkové rolety byly stažené ve všech oknech. Dokonce i v prvním patře. Zato dveře byly pootevřené. Byla to nepatrná škvírka. Pro ni to bylo jako pozvání. Zapomněla na školu a na vše kolem ní.

Rychle se rozhlédla. Strčila do dveří, vešla a hned za sebou zavřela.

Stála opřená o dveře a pozorovala vnitřek místnosti. Srdce ji rozčílením tlouklo o závod. Byla tu. V domě o kterém se jí zdávalo. Uvědomila si to až teď, když jej viděla zevnitř. I když to byly jen stíny a obrysy, nebylo pochyb. Byla to ta místnost.

Sny byly vždy nejasné. Tato místnost zalitá světlem ohně. Praskavé a hučivé zvuky hoření a podivné zvuky, které nedokázala rozpoznat. Pach kouře a spáleného dřeva. Ve snu byla divákem. Pozorovala oheň a to ji naplňovalo zvláštními pocity. Ne nepříjemnými. Uklidňujícími i lákavě vzrušenými najednou. Když se chtěla ve snu odpoutat od ohnivého výjevu a otočit se za podivnými zvuky, sen skončil.

Byla tu, dívala se na stejnou místnost. Ne nebylo to úplně tak přesné. Ve snu nebyla u dveří, ale uprostřed místnosti. Pomalu se tam vydala. Rozhlédla se. Vše bylo nějak menší.

Menší, ale stejné. I to světlo bylo stejné. Mihotající se plameny, které osvětlovaly okolní předměty rudým světlem. Zvuky hoření. I pach spáleniny. Bylo to přesně jako ve snu. Ale… Byl to sen? A proč je to stejné i dnes?

Stála s otevřenou pusou a dívala se fascinovaně před sebe. Až teď jí to napadlo. Oheň. Hoří tady. Otočila se.


Pomalu se probírala. Vše kolem bylo bílé, chladné a vonělo desinfekcí. Nakrčila nos. Ta vůně a chlad se jí vůbec nelíbily.

Když se probrala úplně, zjistila, že je v nemocničním pokoji. Necítila se nemocná, jen trochu malátná. Protáhla se. Na sobě měla přilepené snímače dechu a srdeční aktivity. Na prstě jí něco tlačilo. Byl to kolíček připevněný k dalšímu přístroji.

Sedla si a kolíček ji z prstu spadl. Z přístroje u její hlavy se ozvalo tlumené pípání. Než se stačila vzpamatovat, přiběhla sestra.

"Je vzhůru!" Vykřikla, když ji uviděla sedět na posteli. To už se do místnosti hrnula matka i s Adélkou.

"Ty jsi nám dala." Zvolala matka a objala ji. Držela ji v náručí dlouho. Nepamatovala si, že by ji někdy tak dlouho objímala. Byla to většinou Adélka, kterou měla v náručí. Ta teď začala hlasitě kňourat.

Začala se ošívat. Tak jako vždy, když jí někdo objímal.

"Měla jsem o tebe takový strach. Co se tam stalo?" Zeptala se matka, když ji pustila.

"Kde? Co se stalo?" Zeptala se zmateně.

To už do místnosti vešla žena. Měla zrzavé vlasy a oči ve stejném odstínu. V ruce nesla složky.

"Omlouvám se," řekla příjemným, klidným hlasem. "Potřebovali bychom s vaší dcerou mluvit."

Matka vypadala bojovně. "Nic neudělala!" Vyhrkla.

"Ano, já vím." Řekla. "Potřebujeme jen zjistit, co nejvíce detailů. Vaše dcera by nám mohla pomoci."

Matka přikývla. "Ještě je slabá, moc ji neunavujte." Řekla přísně a odtáhla i Adélku. Ta se vzepřela, že chce zůstat.

Dívali se, jak s ní matka zápasí. Adélčino vřískání bylo slyšet až z chodby.

Když se za nimi zavřely dveře, podívala se na ženu.

Ta si jí prohlížela. Zkoumavě. Studovala kousek po kousku její obličej, vlasy i oči.

"Pamatuješ si něco?" Zeptala se nakonec.

Jen zavrtěla hlavou. Poslední, co si pamatovala, byla cesta do školy. Vlastně ne. Byl tam ten dům. Jeho dveře byly pootevřené. A dál už nic. Jen nemocniční pokoj.

"Šla jsem do školy… A pak… Pak už nic. Probrala jsem se tu." Zašeptala.

"Našli tě u cesty v bezvědomí." Oznámila suše. "Odpoledne, kdy už škola skončila. Vyšetřuji, proč ti někdo nepomohl dřív." Znovu si jí prohlížela. Pak pohodila hlavou a bezstarostně řekla.

"Ale když si nic nepamatuješ… Nedá se nic dělat."

Vstala a odcházela.

Bylo to divné, to přišla jen proto, aby zjistila, že si nic nepamatuje?

"Počkejte," zadržela ji. "Co když si vzpomenu?"

"Není to zas tak velký zločin. Nejspíš to odložíme." Mávla rukou a sáhla pro kliku.

"Dům." Vyhrkla. Nesměla ji nechat odejít. Možná nemá nic, co by jí řekla. Ale cítila, že je to právě žena, která měla informace. Věděla něco, cítila, že ano. Něco ji k ní přitahovalo, jako k ohni. Byly stejné.

"Ohnivý dům. Víte o něm." Zavolala. Poslední možnost, jak ji zabránit v odchodu.

Už jak to vyslovila, věděla, že i ona ví víc. Vybavily se jí vzpomínky na dům, jak do něj vchází. Jak zde vidí oheň.

Na ženině obličeji se objevil ustaraný výraz.

"Neměla bys to vědět." Řekla pomalu. "Jsi příliš malá. Ještě nenadešel tvůj čas."

"Můj čas? Kdo jsem? Co se se mnou děje? Víte to. Jste stejná." Řekla vyčítavě. Nechtěla být kousavá, jen se už neudržela.

Žena si sedla na okraj postele. Udržovala od ní příjemnou vzdálenost. Ne jak matka.

Ne nejsem divná, pomyslela si. I ona je taková. Je to normální.

"Víš, že jsi adoptovaná?"

Přikývla. Žena jen vytáhla zapalovač. Vzala ji ruku do své a pevně ji držela.

"Nebude to příjemné. Ale neboj se."

Zažehla zapalovač a přiblížila jej k její ruce. Chtěla ucuknout, ale žena ji držela pevně. Nekřičela, jen se udiveně dívala na svou ruku. Bylo to nepříjemné, ale ne, tak jak by mělo. Mělo by jí to sežehnout kůži. Naskákat puchýře. Trochu to bolelo a pálilo, když ji plamen olizoval dlaň. Když odtáhla zapalovač, místo na kůži, které by mělo být spálené, bylo jen lehce zarudlé.

"Jsme zrozeny z ohně. Nejsme lidé, ale žijeme s nimi. Už po staletí. My jim dali oheň, oni nám své rodiny. Lidé mají mnoho pověr a bájí. Ani v jedné nejsme my. A musí to tak zůstat." Bude to tvé tajemství po zbytek života."

Žena vstala a znovu se vydala ke dveřím. Naposledy se ohlédla.

"Dávej si pozor na oheň. Může tě zničit."

"Počkejte, kdy vás zase uvidím? Chci se o sobě, o nás dovědět víc." Cítila se zmateně a ztraceně. Věděla, že je jiná. Ale toto bylo na ni moc. A jediný člověk, který něco věděl, byla ona.

"Jsme samotáři a pro život u lidí, je lépe, že víc nevíš. Žij tak jako dosud. Jako obyčejný člověk."

Otočila se a odešla. Jediné, co po ni zůstalo, byl zapalovač.

Zapálila jej a dívala se do plamenů. Na chvíli zase byla v domě. Otočila se. Už věděla, co tam bylo. Vydechla údivem i poznáním.

Spokojeně se usmála, zaklapla zapalovač a schovala si jej pod polštář.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama