Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Oblast

13. října 2012 v 12:18 |  Povídky

Byla dál, než kdy před tím. Možná dál, než kdokoli jiný. Ne, byla si tím jistá. Je dál, než kdokoli, koho znala. Nikdo nemluvil o tom, co je dál. Bylo nepsaným pravidlem, že se za les nechodilo. Chodili jen k řece, dál ne.


Nikdy ji nenapadlo jít za řeku. Stačily prostá slova, které slýchala už od malička. Za řeku se nechodí. To samé platilo na druhé straně. Tam byla hranice stanovena starou cestou. Za ní už jen rostly divoce keře a tráva. Na obzoru byly vidět další lesy. Tam však nechodili. Houby a lesní plody sbírali tady.

Tak to bylo i tentokrát. Ráda prolézala houštím. Vzdálila se od skupiny dětí, se kterými tady byla. Pořád slyšela jejich hlasy. V ruce držela velký hřib. Stál ji velký škrábanec na ruce. Nelitovala toho. Opatrně, aby neupustila hřib, se prodrala dalším roštím.

Za ním byla řeka. Studená průzračná voda tekla přes velké kameny. Dál po proudu, kde řeka už tekla volnou krajinou, se stékala s dalším tokem. Tam lovili ryby. Tady byl tok příliš malý pro ryby.

Na druhém břehu uviděla další hřib. Nešla pro něj. Tam se nechodilo. I tak měla plné ruce. Musí se vrátit ke skupině.

Udělala pár kroků zpátky. Ještě se ohlédla. A tam ji uviděla. Postavu. Nedovedla určit věk, nebo pohlaví. Byla zahalena v podivných šatech, které splývaly s okolním porostem. Na chvíli se jejich oči setkali. A pak byla pryč.

Nechápavě se dívala na prázdné místo, kde ji viděla. Nešlo ji do hlavy, jak to, že tam někoho viděla. Za řeku se přece nechodí.

Odpoledne šli rybařit. Při práci na postavu zapomněla. Rybařila ráda. Byla to zábava. Nevadila ji studená voda, ani tvrdá práce.

Druhý den však byla nudná práce na poli. Spousta času na přemýšlení.

Kdo byla ta postava? Neznala osobě všechny z města. Hlavně ne ty starší. Všechny však už viděla. Na shromážděních, nebo na trhu. Teď si byla jistá, že postava, kterou viděla, nebyla nikdo z nich. Nikdo z města. Ale jak to? Měla za to, že všichni žijí jen ve městě.

"Proč nechodíme za řeku?" Zeptala se. Všichni kolem ní se zastavili. Nechápavě se na ni dívali.

"Co bychom tam dělali? Tady je náš domov. Patříme sem." Ozval se jeden ze starších. "Co je to za hloupý nápad?" Nahlas se zasmál a sklonil se, aby pokračoval v práci.

Ostatní, kteří ji slyšeli, se tady bezstarostně zasmáli. Začali mluvit o něčem jiném a znovu se zabrali do práce.

Nedalo jí to. Vyrazila brzo ráno. Na trávě byla ještě rosa. Zatřásla se zimou, když ji zasáhl poryv chladného vzduchu.

Na břehu řeky stála dlouho. Dlouho se nemohla přinutit přejít řeku. Překonat tento zvyk ji stálo mnoho sil. Nakonec se však odhodlala.

Přejít řeku nebylo těžké. Tok byl mírný. Použila velké kameny na dně řeky. Přeskákala na druhou stranu. Dostala se tam skoro suchou nohou. Na jednom kameni uklouzla. Udržela si však rovnobáhu. Odnesla to jen s namočenou nohavicí.

Les tu byl stejný jako na jejich straně. Husté keře kolem řeky, vysoké stromy. Šla opatrně dál. Nedůvěřivě se dívala kolem sebe. Každý zvuk zlomené větvičky, každý pohyb větve ji vystrašil. Třásla se strachem, pokračovala však dál.

Prásk.

Zvuk, který uslyšela, ji vyděsil. Tak silný zvuk ještě nikdy neslyšela. Ztuhla, skrčila se a rozhlédla kolem sebe.

Uviděla postavu. Byla blíž, než tenkrát na břehu. Měla u sebe nějakou věc.

Prásk.

Znovu uslyšela ten nepříjemný zvuk. Něco ji praštilo. Odhodilo ji to dozadu. Ucítila ostrou bolest.

Prásk.

Další bolest.

Postava se pomalu přibližovala. Přidaly se k ní další.

Měly na sobě oblečení v barvách lesa. Všechny byly nějak podivné. Zrak se jí zamlžoval. Její tělo se zmítalo v křečích z bolesti.

Naposledy se podívala na postavy. Nebyly jako oni. Nebyl to její druh. Postavy měly jen dvě nohy a podivně kulatou hlavu bez tykadel.

Ztratila vědomí.

"Jak se to sem dostalo?" Zeptal se voják a hlavní šťouchl do nehybné postavy.
"Nevíme, nechodí z oblasti. Myslím, že je to ten, co jsem ho zahlédl před dvěma dny, když jsem kontroloval čidla." Ozval se druhý a pokrčil rameny.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 userka userka | E-mail | Web | 15. října 2012 v 20:13 | Reagovat

Když se ptá, proč se nechodí za řeku, připomnělo mi to tohle: https://fbcdn-sphotos-b-a.akamaihd.net/hphotos-ak-snc7/383387_3001007472374_1301978277_n.jpg Pokud bys neuměla tak dobře anglicky, můžu ti poslat překlad ;)

Další moje poznámka je k tvý češtině, protože na mym blogu jsi psala, že ti gramatika nejde. Víš, máš tam nějaký chyby, ale v konečnym důsledku je to vkusný a čtivý, takže bych se nad nimi vůbec nepozastavovala ;) Spíš bych si dala pozor na překlepy, protože těch se lze vyvarovat vcelku bezpracně, a po slohový stránce na opakování slov ;) (viz. "Přeskákala na druhou stranu. Na druhou stranu se dostala skoro sucho nohou.").

Jinak je to moc pěkná povídka, zajímavá ;) Četla jsem až do konce vcelku vtáhnutá do děje ;)

2 domovina domovina | Web | 15. října 2012 v 20:56 | Reagovat

Díky, cením si tvého příspěvku. Chybí mi zpětná vazba. Občas si člověk své chyby neuvědomí.
Odkaz znám :). Ano je v tom podobná logika.

3 Bev Bev | E-mail | Web | 3. prosince 2012 v 13:54 | Reagovat

Prostě parádní!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama