Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Říjen 2012

- XXIII - Touha

12. října 2012 v 23:18 Část Druhá - Eltaj

Teda už je netrpělivě čekala.

Odvezli jednotku do lékařské místnosti. Začala zkoumat její záznamy.

"Moc se mi to nelíbí." Řekla nakonec. "Podle těchto záznamů byl uveden do umělého spánku, ale nevidím důvod proč. Měl by být v pořádku."

Experiment

11. října 2012 v 23:48 Povídky

Tento experiment byl pro něj potěšením. Byl pro něj první tohoto druhu. Pro jeho druh to byl jen jeden z mnoha experimentů. Jen… Toto bylo jeho dílo. Byl na něj pyšný.

Vybral si okraj galaxie. Kdyby se něco zvrtlo, bylo by snadné dát vše do pořádku.

Trvalo dlouho, než hmota, ze které soustavu vytvořil, dospěla do stádia, kdy mohl pokračovat. Vytvořila se malá hvězda. Její měkké žluté světlo ozařovalo planety, které nechal stvořit, aby obíhaly kolem ní.

- XXII - Loď útočníků

10. října 2012 v 22:22 Část Druhá - Eltaj


Přiletěli k lodi. Na jedné straně trupu měla hlubokou zčernalou rýhu. Prostor, kterým vlétávaly moduly do lodi, byl zavřený.

Vyslali malou sondu, která ho otevřela manuálně. Vletěli dovnitř a zase za sebou prostor sondou zavřeli.

- XXI - Teda

9. října 2012 v 19:04 Část Druhá - Eltaj

Když se dostali do lodi, žena, která byla v lékařské jednotce, už byla při vědomí. Soňa s Lenou se o ni starali. Pomohli jí vstát. Soňa ji pověděla vše, co se stalo na planetě.

Představila se jako Teda. Lena ji znala od vidění. To moc ve Společenství neznamenalo. Jestli zná její roli ve společenství, nevěděla. Měla nasazenou helmu. Možná kydy i neměla, nepoznala by taky nic. Mnoho zvířat i lidí se útokem a hlavně rozpadem Společenství změnilo.


Frustrace

9. října 2012 v 15:29 Povídky
"Ten formulář je špatně vyplněný." Řekl přísně Adam. Jeho kolega, mladý, perspektivní a s lepším vzděláním. Cítil pohrdání v jeho hlase.
"A v počítači je to zanesená taky špatně." Pak začal vysvětlovat, co vše je tam špatně a jak se to má dělat. Peskoval ho i za drobnosti. Ano, včera ten formulář vyplnil špatně. To se stane každému. Žena, se kterou ho vyplňoval, byla nepříjemná. Ještě teď, když si vzpomněl na její afektovaný hlas, mu bylo nevolno.

- XX - Za Eltaji

7. října 2012 v 19:14 Část Druhá - Eltaj


Davo vstal první. Byl v řídící místnosti a díval se, jestli už je modul připraven. Zbývalo už jen kolem hodiny, do dokončení úprav na modulu. Ohlédl se a ve dveřích uviděl stát Hakama. Kývl na něj.

Vypadal unaveně. Měl stále nasazenou helmu. Přešlápl nervózně z nohy na nohu jako by chtěl něco říct. Davo chvíli čekal. Hakam stále váhal.


Skříňka

7. října 2012 v 1:58 Povídky
Stěhování a vyklízení objektů. To byla jeho práce. Nebylo to nic moc, tvrdá práce, ne sezení v kanceláři, ale vydělal si. Příležitostně zaměstnával pár chlapů. A taky sousedku. Starší pečlivou paní. To když zákazníci chtěli i balení. Ne však dnes. I když toho trochu litoval.
Vyklízel barák po nějakém dědovi. Spousta nepotřebných krámů. Těmto lidem říkal sběratelé. Nic nevyhazovali. V kredenci byla spousta starého nádobí. Připálené hrnce i hrnky bez ucha. Měl rád staré věci, toto však bylo ošklivé otlučené nádobí z šedesátých let.

Oheň

5. října 2012 v 6:48 Povídky

Oheň. Vždy ji fascinoval. Dokázala se do něj dívat dlouho. Měla pocit, že je živý. Stačil malý plamínek a jako by ožila i ona. Přitahovalo ji teplo, které sálalo z ohně. Natahovala ruce k plamenům tak blízko, jak to jen šlo. Když se máma nedívala, přejížděla dlaní přes plamen. Někdy to přehnala a zabolelo to. Většinou do ní tato činnost vlila teplo, které se v jejím těle rozproudilo. Zaplavila ji vlna energie.

- XIX - Lena

2. října 2012 v 22:45 Část Druhá - Eltaj

Vyšli z řídící místnosti do vnitřku lodi. Soňa vzala dívku za ruku. Vypadala pobledle a zmateně. Hakam Davovi cestou vyprávěl co se dělo při jejich cestě na planetu.

"Podařilo se jim odstínit kopuli, ve které bylo Město poznání. I tak dvě třetiny lidí nepřežili." Na Hakamovi byl vidět smutek. Pak se narovnal a v jeho očích se objevilo odhodlání.

Vešli do dlouhé chodby, která se kruhovitě obcházela trup lodi. Přešli naproti a dveřmi vešli do středu lodi. Oslnilo je denní světlo. Vešli do místnosti plné rostlin. Byla to zmenšenina zahrady, kterou navštívili v kopuli. Pak se odsunuly dveře na stěně a místnost za stěnou se propojila se zahradou uvnitř. Uvnitř byl stůl a křesla. Davo vešel dovnitř a ze stolu vzal mísu. Do ní pak začal trhat plody z rostlin v zahradě. Mísu pak postavil na stůl.

Ze dvířek na stěně v místnosti pak vytáhl další mísy. S plackami, ořechy a sušenými kousky ovoce.

Ostatní se mezi tím rozkoukávali. Zahrada byla příjemná, udržovaná. Mnoho rostlin bylo užitných, dozrávaly na nich plody. Vzduch byl příjemně vlhký a svěží.

Měli hlad a tak se šli posadit do místnosti, která nejspíš sloužila jako jídelna.

Začali jíst. Davo si všiml, že dívka, kterou zachránili, nejí. Seděla tam a jen se dívala před sebe.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se. Dívka chvíli mlčela a pak řekla: "Lena." Bylo vidět, že jí řeč dělá potíže.

"Vezmi si." Nabídl jí jídlo a přisunul nějaké ovoce k ní blíž. Zavrtěla hlavou. Měla v očích slzy. Schoulila se do sebe ještě víc.

"Musíš jíst," znovu se na něj zadívala a pak uhnula pohledem a dívala se strnule do prázdna.

"Potřebuje si odpočinout," řekla Soňa, pak se obrátila k dívce, dala ji do ruky sklenici s ovocnou šťávou. Dívka se trochu napila.

"Nechceš si na chvíli lehnout? Spánek ti pomůže." Její pohled se zdál stejně nepřítomný jako předtím. Přikývla.

"Je tu nějaký pokoj? Ložnice, s postelí?" Podívala se na Dava, ten přikývl a vstal. Otevřel dveře ve stěně vedle jídelny. Celá kruhová stěna, která obklopovala zahradu, byla tvořena těmito dveřmi.

"Některé vedou na chodbu, v jiných jsou pokoje," řekl na vysvětlenou Davo.

Místnost, kterou otevřel, byla malá. Po celé šířce měla měkkou matraci. Na jedné boční straně byly další dveře. Do koupelny.

Soňa s Davem ji odvedli do tohoto pokoje. Schoulila se do rohu a zavřela oči. Požádala, aby zavřeli dveře.


"Co s ní budeme dělat?" zeptala se Soňa, když se vrátili do jídelny.

"Bude to pro ni těžké" řekl Hakam. "Byla zvyklá jen na Společenství. Ještě nedospěla do věku, kdy se mysl umí oddělit od podnětů ze Společenství. I pro dospělého je to obtížné. Ještě má několik let, než by podstoupila zkoušku dospělosti. V případě dětí tuláků jde o to uspět ve Společenství, umět s ním komunikovat.

U dětí z Eltaje to má opačný efekt. Umět se obejít bez Společenství, umět se rozhodnout sám za sebe. Je to v podstatě to samé. Každý z nich má stejné schopnosti, jen byl vychováván v jiném prostředí a má jiné dovednosti.

Je to zkouška… Ne jen zkouška. Prohloubení schopností. Uvědomí si, čeho jsou schopní a také jakou mají za to, co umí zodpovědnost."

"Co když někdo tuto zkoušku nezvládne?" Zamračila se Soňa.

"To se stává jen velice zřídka." Odbyl ji Hakam. Pak odvedl řeč jinam.


Měla ráda pobyt na ostrovech i na kontinentě. I když zahrady ve městech byly krásné, dokonce rozmanitější a bohatší jako tady venku, přece jen jim něco chybělo. Možná obloha. Slunce vycházející nad hlavou, nekonečný prostor kolem sebe. Cítila se zde svobodnější. Vnímala tady kromě společenství i něco dalšího co bylo mimo uzavřený svět. Vnímala živočichy, kteří byli součástí Společenství, ale také rostliny. Jejich život, životní síla byla mimo Společenství. I tak byly se Společenstvím spoutané. Tím jak o ně Společenství pečovalo, jak je měnilo a rozhodovalo, kde bude co růst.

Věděla o vzdálených světech, kde každý tvor byl sám a nebyl součástí něčeho většího. Neměl kolem sebe rádce a ty co rozhodovali. Tato myšlenka ji děsila a při tom nezměrně lákala. Lákala ji ta divokost a nespoutanost jakou tito tvorové musí cítit. A také samotu.

Když se to stalo, byla na ostrově. Pěstovaly se zde keře se šťavnatými výživnými plody. Spolu s několika dalšími se o ně starala. Ale ne tentokrát, teď se chtěla jen tak procházet po pevnině. Po útesech kolem moře, ve stínu stromů v lese. Chtěla vnímat život lesa a učit se z něj.

Chystala se jít ke břehu a plavidlem se dostat na pevninu, když přišla bolest. Někdo ve Společenství křičel. Byl to výkřik šílenství a bolesti. Pocítila, jak tento výkřik pohltil i všechny ostatní. To jak výkřik přišel z neznáma, tak se odrážel v myslích všech tvorů ve Společenství. Společná mysl pak hledala zdroj výkřiku, aby jej mohla zmírnit, ukonejšit jako se to stávalo u ostatních bolestí a výkřiků. I když se všichni soustředili, jak nejvíce mohli, zdroj tohoto křiku nenašli. Čím delší dobu to trvalo, tím více se křik zarýval do myslí ve Společenství a působil bolest a šílenství i v jejich myslích.

A postupně jeden po druhém začali tyto výkřiky vysílat jednotliví tvorové ze Společenství. Bylo to jako nákaza, která se myšlenkou šířila dál. Těch co začali křičet šílenstvím a bolestí přibývalo. A jak jich přibývalo i ostatní začali mít strach. A když mezi sebou přestali cítit silnou mysl Eltajů zachvátil je zmatek. Sama cítila tu prázdnotu a strach, snažila se nepoddávat výkřikům ve své mysli a hledala mysl někoho, kdo bude klidný, bude vědět co dělat.

Z počátku útoku mysl Eltajů vnímala. Po chvíli, kdy už se vzpamatovala z překvapení natolik, aby se mohla na někoho obrátit, už tam nebyli. Pátrala tedy v myslích lidí a tehdy si uvědomila, že zasaženými, pro které výkřik byl nejvíce nakažlivý, jsou lidé. Našla jen pár myslí, které nebyly nakaženy, a ty byly stejně zmatené a vystrašené jako její vlastní. Už jí docházely síly, bolest a šílenství na ni útočily. Ze všech stran se na ni valily mysli tvorů Společenství. Bojovala, nechtěla vzdát boj o svou mysl. Nápor byl tak velký.

Schoulila se na zemi a rukama si objala hlavu, jako by jimi mohla zlé myšlenky přicházející odevšad zablokovat.

Pomalu ji začalo pohlcovat zděšení ostatních. Cítila, jak se jí do mysli vkrádá bolest a šílenství. Bylo to všude kolem ní, trhalo to na kusy každý zárodek její myšlenky. Už nemyslela na nic jiného a začala se poddávat náporu, když najednou všechno kolem utichlo.

Už necítila nápor ostatních jen svou vlastní bolest, svůj strach a zmatek ve kterém se ztrácela. Byla to úleva, která přišla, když byla krůček před šílenstvím. Její unavená mysl se propadala do milosrdného bezvědomí.


Když se probrala, byla v lékařské jednotce. Slyšela jen tiché šumění. A pak vlastní myšlenky, jinak ticho. To ji nejprve vyděsilo. Místo hřejivých povzbuzujících myšlenek, které ji měly provázet v nemoci, neslyšela nic. Jen ty svoje myšlenky. Jen své vlastní otázky, které se jí začaly honit hlavou. A také stesk, zmatek, samota. Nikdy nebyla takto sama se svými myšlenkami. Vždy sdílela pocity s ostatními, a přijímala pocity jiných. Nejprve ji napadl rituál dospělosti, ještě však nebyla ve věku, kdy se provádí a ani se na něj nepřipravovala. Pak si pomaličku začala vzpomínat. Trhla sebou, když si vzpomněla na bolest a křik, na šílenství, kterému málem podlehla. Postupně se však uklidnila. Smutek a samota ji však tížily dál.


Vsát ji pomáhala žena se zrzavými vlasy. Vypadala trochu jinak než ženy co znala. Vlídně na ni mluvila. Z počátku slovům nerozuměla. Neměla sílu se na ně soustředit a nebyla zvyklá domlouvat se hlasem.

Všimla si, že má na své hlavě helmu. Zvedla k ní ruce a chtěla ji sundat, ale žena ji jemně vzala za ruce a nedovolila jí to. Když se dostali z místnosti s lékařskými jednotkami, vešli do jiné s obrovským oknem. V něm nebylo moře ani obloha, ale temnota a na kraji část kotouče s modrou a bílou barvou.

Chvíli stála a dívala se na tento výjev. Nikdy nic takového neviděla. Uvědomila, že modrobílý kotouč je planeta a oni jsou na kosmické lodi. Svým způsobem to byl úchvatný pohled. Měla pocit, že by ji měl děsit. Byla nejdál, kam se kdy dostala.

Byla plná emocí a neměla se s kým o ně podělit. Připadala si, že stojí sama uprostřed nekonečného vesmíru. Byla v tom divokost a nespoutanost, po které toužila, ale také něco cizího, hrozba neznáma, nejistoty.

Seděla tam dlouho a jen se dívala na obraz její budoucnosti. Neznámé budoucnosti bez jakýchkoli jistot. Na budoucnost divokou a nespoutanou, tak lákavou a hrozivou zároveň. Její myšlenky se rozběhly. Vždy, když dříve takto přemýšlela, její myšlenky nacházely odezvu ve Společenství. Její emoce Společenství umocňovalo, nebo naopak zmírňovalo. Společenství odpovídalo na její otázky dřív, než si uvědomila, že nějaké má. Teď měla spoustu otázek bez odpovědí. Spoustu emocí, které nikdo nemírnil. Zkoumala svou vlastní mysl, tak jak ji ještě neznala. Objevovala svůj vnitřní svět, o kterém dosud neměla tušení.


Když vešli z řídící kabiny do obytného prostoru lodi, uviděla zahradu podobnou jako v kopulích. Bylo to něco, co ji v lodi překvapilo. Kus živé přírody uprostřed nicoty. Oáza života uprostřed nehostinného vakua. Neměla hlad, její vlastní nově objevený svět ji vtahoval dovnitř. Nemohla se soustředit na nic jiného. Pak i odvedli do nějaké místnosti. Zkoušela usnout, pořád se jí v hlavě pletly myšlenky, které neuměla uspořádat. Nakonec se jí podařilo usnout.


Nevěděla, jak dlouho spala. Vstala a vešla do zahrady. Sedla si do trávy vedle keře. Vnímala jeho listy, vnímala hebkost trávy. Nikdo poblíž nebyl. Všichni už asi spali. Zvedla ruce k hlavě a nahmatala helmu. Toužila po Společenství, po sdílení myšlenek s někým dalším. Její vlastní myšlenky se zamotávaly, točili pořád dokola a nikam nesměřovaly.

Pomalu si helmu sundala. Hned uslyšela ve své mysli spoustu dalších myšlenek. Byly však vzdálené, jen těžko je cítila. Musela se hodně soustředit. Nebyly to však uspořádané klidné myšlenky Společenství, ale chaotické a zmatené výkřiky všech tvorů na planetě. Nebyl tam však už výkřik, který způsoboval bolest a šílenství.

Zjistila, že v tomto zmatku stejně nemá s kým sdílet myšlenky. Už to nebylo jednotné Společenství, jen jednotlivé hlasy různých tvorů. Soustředila se na lidské myšlenky. Bylo to těžké prohledávat mysli v této změti. Vyčerpávalo jí to.

Chvíli toho nechala a soustředila se na rostliny kolem sebe. Ty sice nevysílali žádné myšlenky, i tak z nich něco z nich cítila. Uklidňovala ji ta tichá energie, kterou z nich cítila.

Zjistila, že tak dokáže potlačit směs myšlenek z planety. Už je dovedla oddělit. Rozpoznávala v nich jednotlivé tvory a dokonce mohla zjistit, co za tvora tyto myšlenku vyslalo. Nejprve hledala Eltaje, i když moc v to, že je uslyší, nedoufala. Pak hledala lidské myšlenky. Nejdřív ji vyděsilo, že žádné nenachází, pak to zkoušela znovu a znovu. Námahou se celá třásla. Byli všichni mrtví? Pomalu propadala panice, když si uvědomila, že na lodi jsou lidé.

Byli tam, než usnula. Musí tu být pořád. Soustředila se tedy na myšlenky, které jsou blízko. Neslyšela nic. Co když i oni jsou mrtví a je tu sama? Napadlo ji. Zahnala nápor paniky a znovu se začala soustředit. Našla velice slabé myšlenky. Bylo to jiné, než čekala. Myšlenky byly velice slabé, skoro nepostřehnutelné. Soustředila se na první. Byly tak slabé, že ani nebyla schopna rozeznat, co znamenají. Jen základní pocity. Stálo jí to hodně sil vůbec je udržet a neztratit je.

Byla to mysl muže. Nezapamatovala si jeho jméno, cítila z něj starost o ostatní, měl pocit, že za ostatní má zodpovědnost. Jeho mysl byla nějak jiná, Jeho myšlenky nereagovaly na její signály.

Přešla k další mysli, byl to také muž. Měla stejný problém. Další také. Pak už nemohla najít nikoho, a přesto měla pocit, že musí být ještě někdo.

Vzpomněla na mladého tuláka. Věděla, že tuláci umí svou mysl blokovat, aby se na ni nikdo nepřipojil. I tak tam musela někde být. Zkusila pátrat znovu. Soustředila se, jak jen to šlo. A pak jej našla.


Po jídle se rozešli do pokojů spát. Všichni si potřebovali odpočinout. Davo jim ukázal pokoje.

Už spal několik hodin, když ho ze spaní něco probudilo. Nejprve nevěděl co, vše bylo klidné, nic se nehýbalo. Otočil se na druhý bok a zavřel oči. Bylo to tam pořád. Někdo se snažil dostat do jeho mysli. Nechal jej vstoupit jen tak, aby zjistil kdo to je a co hledá. Tak aby ten druhý nevěděl, že ho sleduje.


Byla to ta dívka, hledala jen někoho, s kým by mohla sdílet myšlenky, hledala útěchu, podporu i informace. Musela si sundat helmu, napadlo ho.

Dal ji najevo, že ji cítí ve své mysli. Nechal ji pak klást otázky, uklidňoval ji.

Nejprve ho zahrnula dojmy pocity a otázkami. Řekl ji vše, co věděl. Nechal odeznít její pocity a snažil se je zmírnit. Ke konci cítil, že její pocity se mírní a uklidňují. Nakonec nad všemi ostatními pocity převládla úleva. Úleva z toho, že ne všichni lidé na planetě zemřeli, hlavně úleva nad tím, že má s kým své pocity sdílet. Ulevilo se jí, když zjistila, že přežili i lidé pod hladinou moře. Ve Městě Posnání, které bylo chráněno a proto jejich myšlenky neslyšela.

Temnota nicnedělání

2. října 2012 v 1:43 Povídky

Dnes byl můj poslední den v práci. Neberu to tragicky. Určitě se nějaké místo najde. Dříve, nebo později. Doufám, že později. Nějaký ten týden, možná měsíc si užívat života bez práce. Těším se na to. Už mám naplánováno, co budu dělat. Ráno si zaběhám. Ne moc, jen tak pro zahřátí, pro probuzení. Budu mít čas na knížky. Naučím se hrát na klarinet. Je to můj dávný sen. Hrát na krásný nástroj. Ne ten z umělé hmoty, ale vyrobený poctivě ze dřeva. Občas jsem taky malovala. Nebyl na to čas. Jen někdy o víkendech, když nevyšly jiné plány. A také prozaičtější plány mám připravené. Pořádně pouklízet, vyházet staré nepotřebné věci, vymalovat. No pravda je to plán víc jak na měsíc. Možná proto se těším.

První den dopadl výborně. Jsem trochu unavená z běhu. K tomu vydatná snídaně a zdravý oběd. Vaření mi sice zabralo více času, než jsem čekala, ale i tak mi zbylo celé odpoledne na kreslení.

Dnes to je volnější. Nemusím se strhat hned na začátku. Vynechávám běh a užívám si delší pobyt v posteli. Hmm… Je to tak příjemné. Jen se mi teď nechce nic dělat. Odpoledne vyrazím pokecat s kamarádkou. Je to příjemné odpoledne. Příležitost vzít si něco lepšího na sebe, než tepláky, nebo domácí oblečení.

Je krušné vstát a jít běhat. Překonávám se. A nakonec to je vynikající pocit. S nadšením se dávám do přebírání nepotřebných věcí. Je to docela otravná práce. Rozhodnout, co ještě nechat, co vyhodit… To nemám ráda. A proto lépe včas skončit.

Dnes je pohovor a jóga. Trochu si i oddechnu, že mě nechtějí. Ještě jsem si pořádně neužila volna. A jóga trochu zklidní mé pocity z neúspěchu.

Mám nějakou virózu. Bolí mě hlava a nemůžu dýchat. Dám si pár dní lenošení a nicnedělání.

Už je to třetí den. Hlava už nebolí a rýma povoluje. Už mě nebaví nicnedělání. Na běhání je brzo, to bych neudýchala. Vrhnu se na malování. Chvíli to jde. Pak vybírám nějaký klarinet. Ty krásné dřevěné jsou drahé… No uvidím.

Dne se mi nechce. Dávám si den volna. Jdu jen nakoupit. Trochu mi to rozproudí krev a probere. Musím zase začít běhat. A víc chodit mezi lidi.

Dokončím probírání nepotřebných věcí. Unaví mě to tak, že se jen těžko vypravím na jógu. Těším se na ni, ale nechce se mi. Už ta cest se mi zdá zbytečně dlouhá.

Sednu si k malování. Nějak nemůžu začít. Dívám se na seriál. Zkouším začít. Nejde to. Nemám inspiraci.

Začínám den během. Nějak jsem ještě unavená. Dávám si jen poloviční trasu. Pocit lehké únavy mně zvedne náladu. Zase jeden aktivní den. Chvíli maluji. Najdu knihu, co už jsem chtěla dávno přečíst.

Knížka je opravdu poutavá. Nemůžu se od ní odtrhnout. No co, mám spoustu času.

Jím spím, čtu. Opravdu dobrá knížka. Najím se, až když mám opravdu velký hlad. S každou kapitolou, s každou stránkou to oddaluji.

Už toho doma moc nemám. Musím nakoupit. Rychle na sebe naházím oblečení a vyrazím. Usedám znovu ke knížce.

Aááá. Knížka je dočtena. Bylo to úžasné. Dívám se okolo sebe. Chtělo by to uklidit, vyprat, nakoupit. To mi zabere celý den.

Mám pocit, že mi něco chybí. Po dočtení knihy přemýšlím, co dál. Chybí mi ten příběh, který mě vtáhl do děje. Jdu si pustit pár seriálů.

Dívám se na seriály. Je to podobné jako s knížkou. Jakmile skončí díl, už mám ten prázdný pocit, že mi něco chybí. Pouštím si další a další díly.

Musím nakoupit. Už nemám, co jíst. Staré tyčinky a zbytek mražené zeleniny nejsou zrovna suroviny, ze kterých by se dalo něco uvařit. Mám nemyté vlasy, přemýšlím, zda si je ještě umýt, než vyjdu na nákup. Venku je docela zima. Nasadím si čepici a vyrazím.

Dodívám se na seriál. Nelíbí se mi, jak skončili mé plány. Musím se vzpamatovat. Od zítřka to bude jinak.

Venku je sychravo. Upouštím od běhání. Zajdu večer, nebo zítra. Pak si vzpomenu na jógu. Jak dlouho už jsem tam nebyla? Jdu na ni s odhodláním, že budu chodit pravidelně.

Znovu sychravý den. Obleču se na běhání. Pak ale nevyjdu. Nechce se mi do té zimy. A včera jsem byla na józe. Zítra je taky den.

Brouzdám po internetu. Přemýšlím, co namalovat. Všimnu si odkazu na klarinety. Zahlodalo ve mně svědomí. Musím si jej něčím uklidnit. Začnu hrát hru. Jednoduchou. Jen pár her, jen tak na odreagování.

Nechce se mi vstávat, ale zjistila jsem, že jsem v pyžamu už třetí den. Musím se pořádně probrat. Jdu nakoupit. Znovu docházejí zásoby.

Už ani nevstávám. Pustím si počítač, nebo televizi. Občas oboje. Hraju, nebo spím. U toho hraje televize.

Nevnímám dny. Nevím, kterého je. Jen občas musím jít nakoupit. Beru toho co nejvíce, ať nemusím zase tak brzo. Ve schránce jsou nějaké dopisy. Ani je nečtu. Stejně to nejsou dobré zprávy.

Ležím a dívám se. Už nevnímám, co dávají. Občas u toho podřimuji. Musím vynést odpadky. Jen je zavážu do igelitového pytle a postavím ke dveřím.


Probouzím se. Nejsem ve své posteli. Je to někde jinde. Do paže mám zabodnutou jehlu a na ní napojenou hadičku. Nedokážu pochopit, co se děje. Znovu zavírám oči.

Nespím. Jen nevnímám. Jsem v jakémsi podivném opojení. V opojení, ve kterém je mi dobře, ve kterém chci zůstat. Někdo mě však ruší. Hučí do mě tak dlouho až začnu vnímat.

"Najíte se sama." Uslyším hlas. "To dokážete."

S nevírou se dívám kolem sebe a na jídlo, které stojí přede mnou. Až teď si uvědomím, že sedím u stolu. Někdo mi dal lžíci do ruky a snaží se mě nakrmit.

Blažené nevědomí mě vtahuje zpátky.

Ne, říkám si, to není, to co chci. Je to však tak lákavé. Dívám se na lžíci ve své ruce. V ruce, která neví, které z mých pocitů má poslechnout. Bylo ty tak krásné znovu se ponořit do temnoty, kde člověk nemusí dělat nic, nijak se rozhodovat.

Pomalu se lžíce noří do misky. Vím, že je to jedno z mnoha rozhodnutí, které budu muset udělat. A u každého bude ta lákavá možnost. Možnost nedělat nic.