Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- XVII - Chaos

19. září 2012 v 22:40 |  Část Druhá - Eltaj

Jedno ze zvířat vstalo. Začalo se pást. Co chvíli se ujišťovalo, že ostatní jsou nablízku. Pak se k němu přidalo další. Drželi se blízko sebe, nebylo to bezstarostné popásání, jaké viděli poprvé, když se s nimi setkali.

Nakonec se začali pást všichni. Aleš s Petem vstali a pomalu se vydali do lesa. Jedno ze zvířat jejich pohyb zaregistrovalo a než se nadáli, byli obklopeni několika zvířaty. Zastavili. Ostatní ze stáda se na ně zadívali, po chvíli se většina z nich zase začala pást a u Peteho s Alešem zůstaly jen dvě zvířata.

Aleš s Petem se na sebe podívali.

"Zkusíme odejít pomalu, tak jak jsme šli z lesa." Pomalým rozvážným krokem vyrazili k modulu. Dvě ze zvířat vyrazila s nimi.

Když došli k modulu, byla zvířata pořád za nimi.

"Co s nimi uděláme?" zeptal se Aleš. Nechtěl zvířatům ublížit. Kdyby zůstala v blízkosti modulu, když budou startovat, zranilo by je to.


Spojili se s Leilou.

"Loď vysílala něco, co narušilo to jejich Společenství. Poničilo podzemní města." Leila jim vysvětlila situaci. Doteď věděli, že se něco děje. Rozsah zničení planety je překvapil.

"Signál je už vypnutý, ale je hodně škod."

"Co je to za loď? Proč zaútočili? Nemůžeme nějak pomoci?"

"Zatím nikdo nic neví. Bude potřeba pomoc na zemi. Máte dole počkat."


Davo se pomalu probouzel. Nejprve nad sebou uviděl rozmazaně staříka a pak rozeznal jeho hlas. Pak rozeznal hlas Alonza. Nerozuměl slovům, jen věděl, že jsou někde blízko. Pak se zas hlasy a obličeje na chvíli vytratily.

Když se probral po druhé, už rozeznal, co říkají hlasy i obličeje nebyly tak rozmazané. Teď nad ním stál Alonzo.

"Probírá se," uslyšel Davo.

"Už bylo na čase, chlapče," řekl stařík.

Davo se pokusil o úsměv. Byl tak vyčerpaný, že nevěděl, jestli se mu v obličeji vůbec nějaké svaly pohnuly.

"Skoro nic nám tady nefunguje," postěžoval si stařík.

Davo se pokusil promluvit. "Co… Co loď, podařilo se?" vysoukal nakonec ze sebe. Svůj hlas ani nepoznával. Spíše to připomínalo přerývané skřeky, než hlas člověka.

"Jo, povedlo se," řekl Alonzo s uspokojením v hlase. Davo úlevou přikývl a znovu usnul.


Když se Davo probral znovu, byl sám. Tentokrát už nebyl tak unavený. Chvíli se soustředil. Na lidi, kteří jsou na palubě jeho plavidla, na jejich mysli. Poznal staříka, ale nezkoumal jeho myšlenky, nebo pocity. Byl tulák, mohl by poznat, že je v jeho mysli ještě někdo jiný, pak přešel k dalšímu člověku.

Byla to Soňa. Ještě neodletěli na planetu. Ucítil strach. Strach ze situace, do které se dostali. A pak smutek, smutek nad tragédií planety, i když tato planeta nebyla její domovská. Byl to pro ni cizí vzdálený svět. Měla soucit nad životy, které byly ztraceny. Chvíli zůstal u Soniných myšlenek. Její zaujetí planetou a civilizací mu připomínaly jeho pocity, když dorazil na planetu. Pocit, že objevil něco, o čem neměl ani tušení, že může existovat a při tom mu to bylo tak blízké.

Nikdy nečekal, že by našel planetu, kterou by považoval za domov. Nevěděl ani, jak pocit domova má vypadat. Podobný pocit, i když ne tak silný v něm vyvolávala jeho loď. Byl to jeho domov, kam se vracel, kde prožil dlouhé chvíle na cestách. Pocit z této planety byl mnohonásobně větší. Nebylo to jen její velikostí, která se nedala s lodí srovnávat, ale i lidmi, kteří na ni byli. A také ostatními tvory, i ti dotvářeli atmosféru domova, bezpečí a sdílení.

Všudypřítomná mysl Eltajů dodávala pocitům záštitu ochranné rodičovské ruky. Byl to pocit bezpečí a klidu, a také svázanosti. Po příletu na planetu si Davo užíval tohoto pocitu. Věděl však, že by ho na dlouho nesnesl. Stal by se přítěží tak jako pro jeho předky, kteří se stali tuláky. Teď však hluboce cítil propast, kterou za sebou eltajové zanechali, když se stáhli a nezasahovali do sdílené mysli Společenství.

Přešel dál, tentokrát to byl Alonzo. Jeho strach, z toho co bude dál, byl menší. Menší než, když před katastrofou co se udála. Také on v sobě nosil lítost nad tím, co se stalo s touto planetou a jejími obyvateli. Nesl v sobě i radost, která přetrvávala po zneškodnění vysílání lodi. Teď jeho mysl hledala další cesty jak všem pomoci. Ne jen sobě a posádce pomoci z této situace aby se mohli vrátit domů, ale hledal i možnosti jak pomoci planetě a jejím obyvatelům.

Pak se Davova mysl obrátila k dívce. I když měla nasazenou helmu, která její myšlenky blokovala, cítil její zmatek a strach. Nebyla dítě tuláků. Nebyla zvyklá být v mysli sama. Vždy se o své myšlenky a pocity se dělila se spoustou dalších. Teď byla sama. Nemohl ji pomoci, přes helmu se k ní nedostal chaos myslí z planety, ale ani jeho myšlenky.

Když se soustředil na planetu a její myšlenky uslyšel jen chaos. Bez čelenky to bylo hodně náročné, ale s ní by to bylo neúnosné. Z té dálky to byly jen slabé záchvěvy, i ty byly znepokojující svou naléhavostí a zmateností. Nebyla v tom žádná harmonie, plynulý tok myšlenek, který ho uchvátil svou uceleností a souhrou. Zbyl tu jen hluk, kdy jeden přes druhého křičí.

Uslyšel zvuky otvíraných dveří. Nebylo to v této místnosti, ale někde dál za ní. Posadil se. Zhluboka dýchal, dokud se mu nepřestala točit hlava. Pak se pomalu zvedl a vyšel ven z místnosti.


Hakam se Soňou dosedli vedle modulu z Domoviny. Moduly vedle sebe vypadaly nesourodě. Robustní šedý modul Domoviny trčel v krajině. Nesourodý objekt, který sem nepatřil. Zato malý modul z Davovy lodě se svými měkkými barvami jako by sem patřil.

Pete s Alešem byli venku obklopeni stádem zvířat. Ty se mezi tím než přiletěl Hakam se Soňou se opět přesunuly za nimi.

Když Soňa s Hamanem vystoupili, zvířata je obklopila. Dožadovala se kontaktu.

"Neublíží vám, jen byli vylekaní, teď jsou v pohodě," zvolal Pete zastřeným hlasem, tak aby zvířata zbytečně nevyplašil.

Soňa Hakama představila. Pete pověděl co se dělo se zvířaty. Hakam se na zvířata se zájmem díval.

"Nikdy se tak nechovali." Přiblížil se zvědavě k jednomu zvířeti. Jakoby jej viděl poprvé v životě. Zvíře si ho nedůvěřivě očichalo a pak se ho dotklo čumákem.

"Chovají se jako by ztratili vůdce. Nás si za ně nějak vybrali." Usmál se Pete.

"Vůdce?" Hakam vypadal zmateně.

"Stádo si většinou vybere jednoho jedince, který rozhoduje, jak se chovat, aby byli co nejvíce v bezpečí před predátory."

"Tady nejsou predátoři, kteří by je ohrožovali." Hakamův hlas zněl uraženě. Byl pyšný na svou planetu a považoval ji za ideální svět. Od tuláků měli mnoho informací o různých světech. Nikde to nebylo tak mírumilovné jako taky. Všude jinde byl život plný boje a násilí.

"Také rozhodují kam se jít pást. Prostě potřebují někoho, kdo jim ukazuje co dělat, kdo je vede. Zvířata jsou prostě taková, a ne jen ona i většina lidí."

Hakam si uvědomil, že má Pete pravdu. Zvířata sice neměla vůdce ze svých řad, ale dosud je vedli eltajové. I on cítil, že mu jejich vedení chybí. Když Společenství ještě fungovalo dobře, eltaje sotva vnímal. Teď jejich nepřítomnost pociťoval při každé myšlence.

Přišel k jednomu ze zvířat a vzal jeho hlavu do rukou. Zavřel oči a soustředil se. Snažil se proniknout do myslí zvířat. Bylo těžké ve víru všech výkřiků, zmatených a plných strachu, najít konkrétního tvora. Když jeho mysl našel vyslal myšlenky plné naděje, snažil se, aby mu co nejvíc dodal klidu. Pete měl pravdu, zvířata se všemi myšlenkami upnulo na lidi, které potkali. Byl to jejich záchytný bod, kterým se snažily vytlačit chaos, který je obklopoval.

Ucítil, jak se jej někdo dotkl.

"Neměli bychom jít zachraňovat lidi?" zeptal se Aleš.

Hakam se na něj nesouhlasně podíval. "Jsou to živí cítící tvorové, kteří jsou součástí Společenství jako my." Řekl zamračeně.

"Jako já." Zdůraznil Hakam, jako by oni, kteří nebyli součástí společenství, neměli právo do čehokoli na planetě zasahovat, jako by se chtěl od nich distancovat.

"Jsou," vysvětloval Aleš. Dokonce i Pete se na něj nesouhlasně podíval. "Jen mi jde o to, že když zachráníme lidi, ti pak pomůžou dalším zvířatům. A možná vymyslí jak to napravit všechno."

Hakam potřásl hlavou. "Tady toho moc nezmůžeme, musíme pod hladinu."


Leila se Soňou zůstali se zvířaty. Leila byla nadšená z krajiny a tak byla ráda, že si může užít přírody a volného pohybu na planetě. Nejprve se zvířat bála, po chvíli však měla pocit, že k nim patří. Lehla si na louku a pozorovala nebe a stromy, jejichž listí se chvělo ve vánku. Zvířata se kolem ní pásla. Občas některé s nich přišlo a šťouchlo ji čumákem, nebo se nechalo pohladit.

Soňa si sedla vedle ní a zavřela oči. Celá tato planeta byla víc, než doufala, že nejde a teď se všechno hroutilo. Zhluboka se nadechla, snažila se uklidnit.


Pluli s Hakamem pod hladinou. Oceán jako by byl ještě víc plný života. Pete ještě nikdy nebyl pod hladinou moře. Jediné co znal, byly lodě a přístavní města. Nikdy si nepomyslel, že i takto může vypadat život. Zvědavě se díval na tvory nejrůznějších tvarů a velikostí jak elegantně a bez nesnází proplouvají kolem nich. V prostředí tak vzdáleném tomu lidskému a přesto přirozenému. Fascinovali ho všechny zvířata, které viděl. Od pestrých barevných menších hejn pod hladinou až po nenápadně zbarvená obrovská těla ve větších hloubkách. Do toho ve vodě pluly průhledné závoje řas.

"To musí vidět i Leila" vydechl. "Je to jako pohádková říše."

Všichni živočichové měli trhavé pohyby. Jejich pohyby byly chaotické. Přesto to vypadalo, že se zvířata pomalu začala uklidňovat. Hakam připlul k jednomu z měst. Jeho zdi byly nakloněné, některé zbořené úplně. Vrchní obálka, která držela vzduch vevnitř, byla popraskaná. Někde jen ztratila svou průhlednost, jinde zanechala díry velké, že jimi mohli proplout lodí. Propluli okolo. Přístroje nezjistili nikoho živého.

"Jak to, že vysílání signálu porušilo města?" Zajímal se Aleš.

Hakam jen zakroutil hlavou. "Nejsem si jistý. Nevím toho tolik o technologii, jakou jsou města vystavěna. Naši předkové nejprve žili na ostrovech. Ty pro ně vyrobili eltajové, tak jako tyto města. Na výrobě plavidel a lodí pak eltajové spolupracovali s lidmi. Veškeré informace o historii, technologiích jsou v Městě poznání. Teď se k nim nedostanu."

"Tam jsou shromážděny veškeré informace, které jsme shromáždili. Naše vědomosti, vědomosti Eltajů i to, co z cest přivezli tuláci." Vysvětlil po udivených pohledech Aleše a Peteho, kteří pluli s ním.


Proplétali se dál mezi zdivočelými zvířaty. Dorazili k dalšímu městu. Pete, který byl u skenovacího přístroje, vykřikl.

"Tady," ukazoval na obrazovku, "Někdo tu je."

Pluli kolem a hledali místo kudy by se dostali do města. Nakonec našli jeden neporušený vstup. Když vešli dovnitř, museli se přidržovat stěn, město bylo nakloněné. Byla tu tma a svítili si baterkami, které vzal Aleš z modulu, než vyrazili. Hakam se v mdlém světle rozhlížel. Světlo a barvy, které měl tak rád na městech byly pryč. Zdi byly zmrzačené, rozpadaly se. Pod nohama jim proudil malý potůček z vody, která někudy prosakovala. Postupovali zoufale pomalu, terén jim nedovolil jít rychleji.

Museli se dostat doprostřed, kde zachytili čtyři známky života. Hakam uklouzl a pak ho Pete raději podpíral. Peteho mohutné tělo se lehce prodíralo troskami. Byl zvyklý na stísněné prostory, jeho pohyby byly obratné a hladce se dostal i přes překážky se kterými měli ostatní problémy.

Konečně došli do poničené tropické zahrady. Někde poblíž by měli někoho najít. Pete nechal Hakama u jednoho ze stromů a šel se rozhlédnout kolem, tak jako Aleš. Hakam se rozhlížel. Tropické zahrady byly místo, kam všichni chodili rádi. Byl to kus divočiny vypěstovaný z rostlin cizích vzdálených světů. Věděl, že eltajové byli nejprve proti jejich vysazování. Každá rostlina musela být pečlivě zkoumána a až pak mohla být vysazena do zahrady. Měli několik typů zahrad, podle toho jaké podmínky dané rostliny potřebovali.

Hakam osobně měl rád tropické s vysokou vlhkostí a vysokými stromy a liánami. Taková jaká bývala taky. Bylo mu z toho smutno. Věděl, že to nebude hezký pohled. Když však viděl tu zkázu na vlastní oči, bylo to ještě horší. Více ho to zraňovalo. Než to všechno viděl, měl pocit, že se mu svět, to co až dosud znal jako bezpečné úžasné místo, rozpadá na tisíce střípků. Teď měl navíc pocit, že se mu ty střípky zasekávají do srdce.


Všechny čtyři našli v budově sousedící se zahradou. Choulili se k sobě a sotva byli živí. Měli jenom tři helmy. Jednu měl Hakam na hlavě. Loď už nevysílala, ale chaos, který způsobil signál eltajany pořád zraňoval. Neuměli, tak jako tuláci, odfiltrovat nechtěné signály jdoucí z vnějšku. Nikdy to nepotřebovali.

Pete nasadil helmu statnému muži a Aleš ženě vedle něj. Vzali je do náruče a chtěli je odnést do plavidla, když za nimi přišel Hakam. Chtěl taky pomoci. Byl však příliš slabý, aby unesl tělo. Hakam si prohlédl bezvládná těla a tak ukázal na ženu.

"Dejte helmu jí. Je na tom špatně."

Aleš přikývl a přendal helmu. Vzal menšího muže, i tak cítil, že dostat je do plavidla nebude snadné.

Cesta zpět byla těžká, ale podařilo se jim oba odnést. Hakam chtěl pomáhat a chvíli pomáhal nést Alešovi muže. Když však uklouzl a poranil si ruku, raději si vzal baterku a svítil jim na cestu. Pete vypadal jako by s mužem, který byl skoro stejně velký jako on, neměl potíže. Když přišli na světlo, Aleš si všiml, že z něj stékají ramínky potu. Hakam vypadal ještě ztrhaněji i když nikoho nenesl.

"Zůstanu taky, moc jsem vám stejně nepomohl…" řekl udýchaně Hakam. Sundal si helmu a podal ji Alešovi. "Myslím, že to vydržím. Teď už je to lepší, když loď nevysílá."

Pete s Alešem se vrátili pro další dva. Při zpáteční cestě Aleš zůstal na půl cesty a musel počkat, až mu přijde Pete pomoct.

Hakam vypadal strhaně, plavidlo však plulo pod jeho řízením rovně a rychle k dalšímu městu. Minuli ještě dvě. Ani v jednom nikoho živého nenašli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama