Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- XV - Kontinent

14. září 2012 v 21:59 |  Část Druhá - Eltaj

Aleš s Petem stihli přiskočit ke kraji meze, ve které byl starý modul. Stádo proběhlo kolem. Zaraženě se dívali, jak zvířata mizí v lese. Pak uslyšeli, ze směru odkud zvířata přiběhly, další kroky. Tentokrát to bylo jen jedno zvíře. Motalo se a klopýtalo. Podlomily se mu nohy a svalilo se na zem.

Pete se opatrně přiblížil ke zvířeti. Šel pomalu krok za krokem. Aleš byl hned za ním. Pete se natáhl a roztřesenou rukou zvíře pohladil.

"Ahoj," začal konejšivým hlasem. "Nás se nemusíš bát. Copak se ti stalo?"

"Je vyděšený." Pošeptal Alešovi.

Zvíře se schoulilo do klubíčka. Pete pokračoval v hlazení. Přešel k hlavě zvířete a jemně se dotkl i čenichu. Zvíře začalo reagovat. Pohnulo se směrem k ruce, která ho hladila.

"Hodný kluk," Pete se sklonil ke zvířeti a zašeptal mu něco do ucha.

Aleš se na Peteho ohromeně díval. Nikdy moc o Petem nepřemýšlel. Bral ho jako dobrého společníka, výborného technika. O této jeho stránce nic netušil. Sám nevěděl co dělat. Nikdy se o zvířata nezajímal.

"Vždy jsem chtěl mít zvíře." Zašeptal. Zvíře pod Peteho rukama se začalo uklidňovat. "Když jsem byl malý, žili jsme na jedné farmářské planetě. Zapadákov. Pěstitelé dobytka. Pobíhal tam malý pes. Vořech, asi nejškaredší co tam byl. Pořád za mnou chodil." Pete vzdych.

"Pak na nás přišli a my jsme v rychlosti odletěli. Nestačil jsem pro něj zajít." Pete zvíře prohlédl a prohmatal mu nohu. Aleš mu podal lékárničku. Pete zvířeti nohu ošetřil.

"Na loď si ho vzít nemůžeme." Poznamenal Aleš s úměvem.

Pete navrhl, aby se podívali po ostatních zvířatech. Aleše taky zajímalo, co se s nimi stalo a tak přikývl a vyrazili. Poraněné zvíře se drželo za nimi.


Stádo našli v lese. Krčili se k sobě a vypadali vyděšeně. Bylo jich hodně a Pete ani Aleš se neodvážili k nim přiblížit. Zraněné zvíře přešlo kolem nich a šlo za stádem. Ostatní se na něj bázlivě dívali. Zůstalo stát v půli cesty mezi stádem a lidmi.

"Co to dělá?" zašeptal Aleš.

"Jak to mám vědět? Chovají se divně."

"Chovali se divně i před tím."

Zraněné zvíře se za chvíli zvedlo a přešlo zpět k Petemu. Čumákem se dotklo jeho ruky. Pete ho začal automaticky hladit.

Nejprve se zvedlo jedno zvíře ze stáda a opatrně vrávoravě přišlo k Petemu.

"Tak ty chceš taky?" řekl konejšivě Pete a taky ho pohladil. Přidalo se další zvíře. A pak dalších několik. Jedno z nich přišlo i k Alešovi.

"Co… Co mám dělat?" Zeptal se zmateně. Věděl, že ani Pete neví, co se bude dít, přesto měl pocit, že mu Pete poradí.

"Pohlaď ho. V klidu, hlavně je nevyplaš."

Aleš se podíval kolem sebe. Už to nebylo jedno zvíře, ale několik, co byly kolem něj. Dřepl si a začal je hladit a klidně na ně mluvit, tak jako Pete. Byly jako malé děti toužící po pozornosti, tlačili se na něj.

"Jak se z toho dostaneme?" Zeptal se najednou Pete. Pořád pološeptem. Dával si pozor, aby neudělal nějaký prudký pohyb.

"To se ptáš ty? Ty jsi to začal." Řekl trochu naštvaně Aleš. Ucítil, jak se zvířata odtáhly.

"Hej, hej, klid," snažil se napodobit Petův hlas Aleš.

"Pomalu půjdeme k louce, kde jsme viděli, jak se pasou."

Pete po chvíli váhání vyrazil. Jemně odstrkoval těla zvířat. Dostal se ven z chumlu a zamířil k louce. Aleš udělal to samé. Zvířata je začala následovat.

Došli k louce. Aleš s Petem se posadili na okraj lesa a čekali. Potichu co nejklidnějším hlasem se snažili odhadnout, co zvířata udělají a přijít na to co udělat, aby je nevyplašili a sami se dostali se zpátky k modulu.

Aleš chtěl odejít. Pete ho přemluvil, ať počkají, dokud se zvířata nezačnou chovat trochu normálněji, nebo nepřijdou co s nimi.

"Nemůžeme je tu jen tak nechat. Něco se s nimi děje." Naléhal Pete.

Zvířata se nejprve držela kolem nich. Vždy dvě nebo tři se jich dotýkaly. Pokaždé, když se snažili vstát, zvířata se více semkla kolem nich. Čekali už dlouho, Alešovi se to zdálo nejméně jako hodina. Když se však podíval kolik je hodin, zjistil, že to bylo jen deset minut.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama