Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- XI - Keji

5. září 2012 v 20:00 |  Část Druhá - Eltaj

"Co se stalo?" zeptal se Alonzo.

"Přiletěla další tulácká loď" řekl Davo. V jeho hlase se odrážela zvědavost.

"Nečekaná návštěva?" zeptala se Soňa. "Někdo z dalekých cest jako ty?"

"Spíš naopak," řekl Davo rozvážně, jako by stále poslouchal. "Tato byla vyslána na Oriu před několika měsíci. Měli přiletět už před týdnem."

"Oria, to je planeta, kam byste nás poslali, kdybychom nechtěli úpravu?" zeptal se Alonzo. "A kolik tu je vlastně lodí?"

"Teď dvě, moje a ta co přiletěla."

Davo se tvářil vážně. "Teď budu chvíli poslouchat." řekl. Sedl si a zavřel oči. Jeho tvář vypadala soustředěně.

Rozhlíželi se kolem sebe. Alonzo poodešel, aby se podíval, jestli v okolí je ještě někdo. Soňa si prohlížela zahradu. O kus dál za sloupem, který byl ze stejného materiálu jako okolní stěny, našla jezero a do něj z výšky pěti metrů padala voda. Odněkud na něj padalo světlo a kapky rozptýlené kolem proudu vody na několika místech vytvářely duhu. Vše bylo obklopené zelení a květy. Vůni květů umocňovaly kapky vody z vodopádu a vše vytvářelo poklidnou atmosféru.


Posadila se na kraj jezírka. Na chvíli zavřela oči a opřela si hlavu do dlaní. Soustředila se na zvuk vodopádu. Pak uslyšela tiché kroky.

K vodopádu přicházel stařík. Neměl stříbřité šaty jako obyvatelé, které tu potkávali. Sedl si na kraj jezera a díval se do vodopádu. V ruce držel hudební nástroj. Když Soňa přišla blíž, usmál se a pokynul jí.

"Zdravím," řekl. "Vy jste ti cizinci?" zeptal se.

"Jste první, který se s námi baví," řekla Soňa. "Ostatní vypadají tak trochu mimo."

Ještě jednou si jej prohlédla. Jeho šaty měly blíže Davovým.

"Jste tulák?" zeptala se.

"Ano," řekl. "Býval jsem. Už jsem starý na cestování. Unavovalo mě to."

"Mám rád toto zákoutí, je to jako poezie. Krása v obrazech." Vyprávěl stařík. "Kdysi jsem byl na planetě, měla velmi členitou pevninu, kde bylo spousta takovýchto vodopádů. Byla neobydlená. Panenská příroda. Deštné pralesy, bujná vegetace. Byla to divoká nespoutaná planeta." Vzdychl.

"Teď vypadáte nepřítomně taky." Zasmála se Soňa.

"Jen rozmary starého muže, který žije ve vzpomínkách. Byly tam časté zemětřesení. Přílivy a odlivy způsobovaly velké záplavy. Každý večer přicházely prudké lijáky. Spousta vodopádů. Trochu mi to tu planetu připomíná. Ta planeta měla tři měsíce. Jeden z nich je plný kovů, které jsou občas potřeba při opravě lodi. Je tam voda i jídlo, i když se tam moc žít nedá. Říkáme jí - té planetě Zastávka u tří měsíců." Vzpomínal stařík. "Měli poškozenou loď, mě docházely zásoby vody a potravin."

Podíval se na Soňu a pokračoval. "Měla dlouhé vlnité vlasy, ráda si je rozpouštěla ve větru a oči uhrančivé jako obloha před bouřkou. Strávili jsme spolu skoro století."

Pak se usmál. "Omlouvám se, chybí mi obyčejná slova. Rozhovory a vzpomínání." Pak vstal a přešel blíž k Soňi. "Ale přece tu nebudete poslouchat stesky starocha." Usmál se na ni a položil jí ruku na rameno.

"Jste rozrušená z tohoto světa." Pokývl. "Nedivím se vám. Člověk je individualista a v jistém ohledu samotář. Sdílené pocity a myšlenky nejsou to pravé. Chce vynikat a ne být malým kolečkem v obřím stroji. Navštívil jsem mnoho planet, které člověk osídlil. Skoro na všech byl tím nejinteligentnějším tvorem a pánem situace a no řekněme tomu pánem celé planety. Tedy alespoň si to myslel" Pousmál se stařík. "Tady ví, že jím není, má tu krutou jistotu, že je jen součástí planety, i když úžasné a fascinující."

"Všichni se teď zajímají o loď, co přiletěla," řekla Soňa. "Váš to nezajímá?" zeptala se trošku udiveně.

"Ty informace se ke mně stejně dostanou. Už mám rád svůj klid..." Vzdychl. "Co kdybych vás pozval k sobě, než zjistí, co se stalo."


Alonzo, který se vydal na druhou stranu, našel několik lidí, jak zamyšleně posedávají s nepřítomným pohledem v očích. Zkusil se jednoho dotknout. Jen se na něj nepřítomně podíval, ale jinak nezareagoval. Pokrčil rameny a pokračoval v cestě.

Dál už nikoho nenašel, procházel zahradou a prohlížel si ji. I když vypadala divoce, bylo tu spousta rostlin, hodně druhů, byl tu určitý řád. Bylo vidět, že zahrada je pečlivě opečovávaná a o každou rostlinku je postaráno. Žádná z rostlin se nepodobala těm, co byly nahoře na pevnině. Světlo, které se linulo shora, bylo intenzivní jako denní světlo za letního dne. Některé rostliny dorůstaly úctyhodné výšky a zastiňovali výhled na strop, takže si člověk ani neuvědomil, že nevidí oblohu, i když stěna kdesi ve výšce se jí podobala barvou i tím jak z ní sálalo světlo.

Když se vracel, zrovna přicházela Soňa se staříkem.

"Jmenuji se Keji," řekl stařík a zvu vás všechny na oběd. "Tohle bude chvíli trvat." Pokynul hlavou k jednomu z nehybných lidí. Pak se podíval na Dava.

"No možná bychom měli vzít sebou mladýho," přešel k němu a položil mu ruce na ramena. Chvíli se soustředil. Pak na něj tiše, ale důrazně promluvil.

"Davo, pojď s námi, nech to na nich." Podíval se mu přímo do očí. Davo chvíli nereagoval, vypadal nepřítomně jako všichni ostatní kolem. Pak ale zamrkal a pomalu si sundal čelenku.

"No, já... Omlouvám se." řekl.

"Co je nového?" zeptal se stařík.

"Nikdo se z lodi neozývá, jako by přiletěla prázdná, ale byl na ní zaznamenán někdo živý. Možná je v léčebné jednotce. Mají problém dostat se k záznamům lodi." řekl Davo.

Pak vytáhl z vaku, který nosil sebou, malý přístroj. Vypadal jako vyleštěný kámen, přiložil k němu ruku. Kámen zavibroval. Beze slova dal kámen i čelenku do vaku.

Vydali se za staříkem. Vedl je ven ze zahrady směrem k jedné štíhlé sloupovité stavbě.

"Co to bylo?" zeptala se Soňa Dava a ukázal na vak.

"Odpojil jsem svou loď od systému planety." řekl trochu zaraženě. "nemám z toho dobrý pocit."

Chvíli se odmlčel a pak dodal na vysvětlenou:

"Když je někdo raněný a je v léčebné schránce, loď při příletu nahlásí, co se stalo a že je zapotřebí pomoc. I když se loď vrátí sama, bez posádky, nahlásí se."

"A nemůže být odpojená, tak jako teď tvoje?" zeptala se Soňa.

"Proč se tedy nikdo nehlásí? A proč přiletěla sem, když nechce komunikovat, nebo to není nouzový návrat?"

Vešli do budovy, do které je vedl stařík. Vnitřkem se linula příjemná vůně a tiché tóny jednoduché melodie. Na stěnách visely závěsy z lehké tkaniny s barevnými vzory, na zemi podobné jen tkanina byla hrubší. Na těchto kobercích ležely jednobarevné polštáře. Ve výklencích byly různé předměty. U některých nevěděli, co jsou zač, jiné se jim zdály povědomé, byly tam i malé sošky, obrázky.

"Jsou to věci z mých cest, kdy jsem byl ještě tulákem. Každá mi připomíná nějakou planetu, kde jsem něco zažil, nebo strávil víc času." Vzal do ruky šedivou zvrásněnou mušli, která ležela v průhledné misce s vodou. Podal ji Soni. Když si ji vzala do ruky, zjistila, že tichou hudbu, kterou uslyšeli, když vešli dovnitř, vydává tato mušle. Jako by se chvěla v jejich rukou.

"Chvíli ji podržte a dejte zpět do vody," usmál se stařík.

Soňa si ji chvíli prohlížela. Nebyla moc hezká. Kdyby ji našla na pláži, ani by ji nezvedla. Šedivá, matná a nepravidelně zvrásněná. Znovu jin vložila do vody. Rytmus písně se změnil. Nebyly už to uklidňující tóny pomalého nápěvu, ale dynamická rytmická hudba.

"Hudba se mění podle nálady toho, kdo ji vloží do vody." usmál se stařík. "Podle hudby soudím, že jste velice energická mladá dáma." Usmál se na Soňu.

Alonzo přešel k závěsům a roztáhl je. Stěny stavby byly zevnitř průhledné. Měl pocit, že se dívá přes průhledný kámen. Viděl jeho strukturu, a když na něj sáhl, cítil nerovnosti na jeho povrchu. Byla to stejná hmota, ze které byly i plavidla a vnější stěny. Příjemná na dotek, postrádala chladnost kamene.

Před nimi se objevil výhled na celou kupoli s jejími stavbami podobnými obřím stalagnátům, byla vidět průhledná stěna kupole a venkovní moře, které ji obklopovalo. Za jedním ze závěsů se skrývalo schodiště, které vedlo do dalšího patra a vedle něj schodiště vedoucí dolů.

"Dole jsou přístavy pro malé osobní loďky." Odpověděl mu na nevyslovenou otázku stařík, který k němu přistoupil. "Vchodem, kterým jste přišli vy, se chodí málokdy."

Posadili se na polštáře a stařík doprostřed postavil podnos s mísami. Bylo tam ovoce, které viděli nahoře na ostrově. Barevné kostky, které vypadaly jako nakrájená zelenina. Několik misek s tekutým obsahem a tmavozelené plátky.

"Většinou jsou to rostliny vypěstované v moři," ukazoval stařík a nakrájené kousky. "I když nejsou živočišného původu, obsahují hodně bílkovin."

Pak ukázal na jednu z misek a vzal si ji. "Karnito, nevím, jestli bych to nazval polévkou, nebo omáčkou, mé oblíbené." Usmál se a s chutí se pustil do jídla. Davo si vzal několik plodů a také se dal do jídla. Ostatní se po chvíli váhání k nim přidali.

"Umm," ozval se stařík, když se Alonzo natahoval po misce s krémově bílou omáčkou. "Pozor je hodně ostrá."

Chutě je hodně překvapily. Alonzo nejdříve vyzkoušel plody. Jejich vůně mu připomněla lesní maliny. Když ochutnal, zjistil, že pod tenkou slupkou byla želatinová dužina. Ovoce nebylo moc sladké, i když vůně by tomu napovídala. Bylo osvěžující.

Vyzkoušeli i barevné kostky. Byla to různá směsice chutí. Modré kousky byly křehké a chutí připomínaly rybí maso. Jiné chutnaly jako šťavnatá zelenina. Některé byly samy o sobě trochu pikantní.

Soňa si vzala tmavozelený plátek. Byl křehký a rozplýval se na jazyku. Marně hledala nějakou chuť. Když jej však ochutnala s pikantní omáčkou byl výborný.

Museli uznat, že jejich zásoby na lodi oproti této hostině pokulhávají.


"Byl jste i v Domovině?" zeptal se Alonzo staříka.

"Byl, jen párkrát," odpověděl. "Je tam moc rušno. Je tam nebezpečí, že do vás někdo najde, i když vaše přístroje neumí naše lodě zjistit. Nějakou dobu jsme žili v Haleatské kolonii.

Patří k Domovině. Lodě tam zastaví jen, když potřebují doplnit zásoby na cestě k Ranosu. Domovina se o Helatskou kolonii moc nezajímá. Je to sušší planeta. Okolo pólů zelená a úrodná. Lidé zde byli převážně osadníci, kteří utekli během války. Hodně se živili rybařením a zemědělstvím. Každý rok, když se den začal zkracovat, sklidili úrodu a přestěhovali se na druhý pól."

Stařík pokračoval ve vyprávění, ukazoval suvenýry a vyprávěl, kde je získal. Těšila jej jejich společnost. Přímo viděli, jak se rozzářil, když vyprávěl své příběhy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama