Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- X - Město

1. září 2012 v 20:59 |  Část Druhá - Eltaj

U pobřeží je čekalo plavidlo. Nasedli do něj. Tentokrát se nad nimi zavřela střecha. Na chvíli byla tma, pak ale materiál střechy zprůhledněl a oni viděli, jak se potápí. Kolem nich se otevřel barevný vodní svět prosvětlený slunečními paprsky, které pronikaly hladinou. Kolem nich plavaly barevná hejna ryb a jednotliví živočichové.

Jak klesali dolů, světlo se ztrácelo. Stále viděli ven. Jako by plavidlo, ve kterém byli, světélkovalo a ozařovalo flóru i faunu okolo. Houfy štíhlých ryb vystřídaly průhlední tvorové s elegantními pohyby. I podmořský svět se zde zdál poklidný. Hejna ryb se líně popásaly na řasách a nezneklidnilo je ani plavidlo, které kolem nich proplulo. Zástup se mu jen rozevřel, jako by ho pouštěl dál do hlubiny a za plavidlem se znovu mezera uzavřela. Hena ryb nebyla uspořádaná, netvořilo žádný kompaktní tvar. Spíše to byl neforemný houf, jehož obrysy určoval výskyt řasy, na které se pásly.

Zdálo se, že dno není hluboko. Bylo pokryté korály a rostlinami. Dno se přece jen snižovalo a oni se potápěli se větší hloubky. Cesta byla jak projížďka v mořském akváriu. Podmořský svět hýřil barvami, byl o hodně bohatší než život na kontinentu. Ani nevnímali čas, podmořský svět, který se před nimi otevřel, byl nádherný.

Pak se před nimi vynořilo město. Vznášelo se v hlubině. Obklopené bylo kupolí z průhledné hmoty. Vypadalo to jako obrovská bublina, ve které byla zavřená fantaskní krajina. Celé město vyzařovalo lehké světlo. Možná to šlo z materiálu kupole, bylo podobné tomu, které vyzařovali průhlední tvorové, kteří proplouvali kolem nich.

Přistáli u jednoho z výčnělků kopule. Obklopila je tma, jak se nad nimi uzavřel prostor, který se po chvíli zprůhlednil. Střecha jejich plavidla se odkryla a oni vystoupili. Dívali se v němém úžasu kolem sebe. Pohled na podvodní město zvenčí obklopené temnotou vody prosvícené jemným nádechem světla, s elegantními tvory ladně plujícími kolem a hejny barevných ryb byl úchvatný sám o sobě. Ale na to co viděli vevnitř, nebyli připraveni.

Nebyla to architektura, kterou znali ze své planety, nebo z některé z planet které jejich společnost obývala. Nebyla tu žádná šeď betonu ani chlad oceli. Barvy byly tlumené, ale přesto světlo jim dodávalo sytosti, jako by vycházelo zevnitř. Stěny i podlaha byly ze stejného materiálu. Nebyl chladný. Když na něj sáhli, byl příjemně teplý, jako dřevo. Byl sametově hebký, ale ne hladký. Někde byl barevný, průhledný, matný. Nikde nebyly pravé úhly a ani podlaha se nezdála rovná. Jako by toto místo nebylo vyprojektováno, ale vyrostlo do nepravidelných tvarů tak, jak bylo potřeba. Průhlednými stěnami byl vidět mořský život.

Soňa přistoupila k průhledné stěně a dotkla se jí. Ta na chvíli okolo místa doteku zneprůhlednila. Po chvíli byla zase průhledná. Stěna tak jako podlaha nebyla studená. Stáli na široké ulici, jestli se tento nerovný prostor dal takto nazvat, ze které vyrůstaly štíhlé stavby tyčící se až ke stropu obří kopule. Jako by ji podpíraly, nebo tvořili něco jako skeleton celé stavby. Barevnost staveb se inspirovala v barevnosti obyvatel moře, ale základem byla bílá a korálově červená. Když šli, dál všimli si, že některé ze staveb byly ve výšce spojeny horizontálními můstky. Ty nejnižší byly ve výšce asi tří metrů. Nikde nebyly vidět okna ani dveře. Vypadalo to jak v obrovské jeskynní bludiště obklopené vodním světem osvětlené jemným měkkým světlem, které dotvářelo tajemnou atmosféru.

Občas se v štíhlé stavbě otevřel otvor a někdo z obyvatelů vyšel ven. Prošel kolem nich, jen se nepřítomně podíval a šel dál. Jako by byli každodenními návštěvníky, které už dávno znají. Šli dál prostorem, který se jim zdál jako bludiště. Davo očividně věděl, kam míří. Z jedné stavby vystoupila starší žena s dlouhými stříbrnými vlasy. Došla k nim a usmála se.

"Jmenuji se Anke." řekla a usmála se. Překvaplo je, že je znímá, už si zvykli na nepřítomné pohledy.

"Vidím, že jste dorazili do našeho města." prohlédla si jedno po druhém. Každému se zahleděla na chvíli do očí. Pak napřáhla ruku k pozdravu.

"Jestli se nemýlím, je podání ruky ve vaší společnosti při přivítání a představení obvyklé."

Alonzo si s ní podal ruku a představil se, poté představil Soňu. Pak se zadívala na Dava. Jejich oči se střetly na delší dobu. Pak Davo pokývl a Anke promluvila:

"Myslím, že jste se poprvé setkali s Hakamem," podotkla, "bývá trochu upjatý."

Pojďte tudy. Řekla a vedla je k zatím největší stavbě, kterou tu viděli. Stavba vypadala podobně jako ostatní, byla jen o hodně širší ve svém průměru.

Když k ní došli, otevřel se ve stěně otvor a všichni vešli dovnitř.

Před nimi se otevřela rozlehlá zahrada. Stěny byly olemovány rostlinami se spoustou květů. Uprostřed vysoké stromy, kolem nižší. Kolem nich létali motýli a ptáci. Z vrchu se linulo světlo jako za jasného dne. Kdyby nevěděli, že jsou pod vodou, mysleli by si, že jsou někde na pevnině. Vzduch byl vlhký, ale nebyl cítit po moři.

Došli k místu, kde povrch vytvářel nerovnosti, které byly tvarované do lavic, na kterých se dalo pohodlně posadit.

"Toto je místo odpočinku, relaxaci" řekla Anke. "Naši předkové na tuto planetu přišli jako vyhnanci, hledali útočiště a tady ho našli Tato planeta je velice stará a její historie je dlouhá. Mnohem delší než historie lidstva. Když jsme zde přistáli, byli jsme pro Společenství něco nového neobvyklého, nepochopitelného.

Společenství, tak jako my lidé chtělo poznávat nové, porozumět tomu co je venku, za hranicí Eltaje. I proto aby se mohlo bránit tomu, co zvenčí může přijít. Vyslalo nejprve několik lodí, ale pak stále více a více lidí chtělo poznávat cizí světy a tak se část našeho národa stal národem tuláků, co poznává daleké světy a pak se vrátí domů s poznáním. Jen málo nás zůstalo taky na planetě. Střežíme odkaz našich předků a poznání, které tuláci přinesou z cest." Odmlčela se a pak se zadívala na Dava, teď mluvila k němu.

"Tvá loď byla upravena, má všechny nové informace o nových světech, o nových technologiích, které tuláci donesli, od doby, kdy tu nebyla."

Davo přikývl.

"Před třiceti lety se postavili další lodě a všechny odletěly, jen my jsme zůstali. Bude to vždy domov pro ty, které cestování unaví, domov pro ty co nechtějí vychovávat děti na cestách a místo, kde se děti stanou dospělými."

Pak se Anke usmála a obrátila se na ostatní:

"Rádi uvítáme další členy naší společnosti. Život zde je poklidný. Můžete studovat poznatky, které nám z cest přivezli tuláci, nebo se zapojit do chodu Společenství." Chvíli se odmlčela.

"Abychom mohli zůstat, museli bychom podstoupit, jak že tomu říkáte? Úpravu? Kterou získáme schopnost komunikovat se Společenstvím?" zeptal se Alonzo.

"Ano to je podmínkou." odpověděla Anke.

"A po obřadu se můžete stát i tuláky." pokračovala.

"Obřadu?" zeptal se Alonzo.

"Je to... zkouška. Podstupují ji děti, když se z nich mají stát dospělí."

"Zavedli jsme ho po té, co se vrátili první tuláci s dětmi, které neměli zkušenosti se Společenstvím." vysvětlovala Anke.

Najedenou se odněkud vynořil Hakam, kývl na Anke.

"Omluvte mě, musím odejít" omluvila se a rychlým krokem odešla s Hakamem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bonitka ◡‿◡✿ Bonitka ◡‿◡✿ | E-mail | Web | 1. září 2012 v 21:01 | Reagovat

Krásny blog :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama