Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Úplněk

18. září 2012 v 0:50 |  Povídky

Nikomu to neřekl, vysmáli by se mu. Ani on tomu nemohl uvěřit. Ale ano bylo to tak. Nemohl být tak opilý. Měl jen dvě piva. Cestu přes lesík znal jako své boty. Chodil tudy dvakrát týdně. V úterý, kdy trénovali na turnaj v šipkách. A v pátek, kdy si posezení v místní hospůdce "U lesa" protáhl. Hospodu překřtili "U Kyklopa" podle hostinského, který měl jizvu přes oko.

Manželka se nejprve na jeho návštěvy v hospodě nedívala moc přívětivě. Musel však alespoň jednou vypadnout. Slyšet jiné než pištivé holčičí hlasy. Zbožňoval své dvě dcerky, ale poslouchat ten babinec denně bylo moc. Nakonec i manželka uznala, že jsou víkendy příjemnější, když si v pátek užije chlapské společnosti. Šipky přišly později. Holky už byly větší a mohly zůstat doma jeden večer samotné. Manželka si také užívala volného večera. Pilates a sklenička vína s kamarádkami.

Bylo to v úterý, kdy je viděl. V šipkách se mu nedařilo. Vracel se naštvaný lesíkem. Bylo sychravo a mrholilo. Vyhrnul si límec bundy a ruce zarazil co nejhlouběji do kapes. Od úst mu stoupala pára. Bylo to jen deset minut cesty. Když šel rychlým krokem, dostal se domů i za pět. Přidal do kroku, aby se zahřál. Okolí ani moc nevnímal. Šel po paměti. V mysli si přehrával své hody v šipkách.

Když uviděl bílé světlo, říkal si, že je to měsíční svit, co vidí. Jak se blížil, uvědomil si, že svit vychází ze země. Jako by vycházel z trávy. Zastavil se. Pozoroval ten podivný výjev. Jak dlouho to trvalo? Měl pocit, že jen chvíli. Jen pár krátkých chvil měl na to, aby se mohl těšit pohledem na tento výjev.

V mlžném oparu přízračně bílého světla byly vidět postavy. Viděl jejich plavé pohyby. Kolik jich bylo? Pět? Šest? Nevěděl přesně. Nedalo se to poznat. Prolínaly se mezi sebou. Kvůli oparu, který je obklopoval, měl pocit, že jsou postavy průhledné. Jejich dlouhé vlasy, které vypadaly stvořené z mlhy, vlály za nimi. Vlnily se v podivném rytmu stejně jako postavy.

Byl jako v transu. Uvědomil si, že je mu zima. Vykročil, aby se dostal blíž. Pod nohami mu praskla větvička. Podíval se dolů na nohy, kam šlape. Když vzhlédl, světlo, ani postavy tam již nebyly. Znovu se otřásl zimou. Ruce mu mrzly. Dýchl si na ně a vyrazil po stezce domů.

"Dnes se vám to protáhlo." Přivítala ho žena. "Vyhrál jsi?"

"Ne… Nedařilo se mi." Řekl mrzutě. Nemohl dostat z hlavy výjev z lesa. Celý se třásl. "Je tam zima. Nedáme si horký čaj?"

Co myslela tím, že se to protáhlo? Vždyť přišel dřív než obvykle. Že by zase začala s tím, že má být více s rodinou? Jednou za čas jí to popadne. Byl z toho rozmrzelý. Nechtěl se hádat. Ne dnes.

"Chceš tam med?" Zavolala na něj z kuchyně. "Pusť televizi, je tam ten horor."

To mu už nedalo. Něco tu nesedělo. Film měl začít až v jedenáct. Z hospody vycházel kolem desáté. Našel v kapse mobil a chtěl se podívat na hodiny. Byl však vybitý. Zavrtěl hlavou.

"Blbá baterka." Zavrčel. Zapnul televizi. Běžela tam reklama. Opravdu bylo už skoro jedenáct. Možná si spletl hodiny v hospodě. Nebo to bylo baterkou v mobilu.

Pak žena donesla čaj. Sedli si k filmu. Čaj ho zahřál a na cestu lesem přestal myslet.

Vzpomněl si na podivný výjev až za dva dny v práci. Jeden z kolegů si stěžoval na dceru, která si pořád hrála na víly.

"Ze začátku to bylo roztomilé. Teď mi to leze na nervy. Je skoro dospělá, už by mohla mít rozum."

"Myslíš, že nic takového nemůže existovat? Co když má pravdu?" Zeptal se. Nepřemýšlel o tom, jen si vzpomněl na příhodu.

"To si děláš srandu, ne? "

"No, mám taky holky. Musíš s nimi mít trpělivost." Začal mlžit. Až teď si uvědomil, jak směšně by to vypadalo. Bude lepší, když o tom nikomu neřekne.

V pátek chvíli váhal. Nemá jít raději po silnici? Celý večer měl zkažený. Čím víc na to myslel, tím větší měl touhu někomu o tom říct. Nedovedl si představit, že mezi řečmi o fotbale politice a dohadování, která sekačka je lepší, se zeptá, jestli někdo neviděl víly.

Tak tedy, po silnici, nebo lesem? Deset minut, nebo půl hodina?

"Kruci," zašeptal si pro sebe a vyrazil do lesa.

Šel rychle, nechtěl být v lese déle, než bylo nutné. Byl úplněk a les nebyl hustý. Větvemi stromů prosvítalo měsíční světlo. Osvětlovalo spadané listí na stezce. Dnes bylo teplo. Poslední záchvěv léta.

Znovu je uviděl. Tentokrát to už nebyly jen mlhavé postavy. Pohyby a postavy byly stejné. Ale vše jako by bylo více hmotné, zřetelnější, barevnější.

Pomalu k nim vykročil. Postavy ho obklopily. Stále se pohybovaly v podivně malátném rytmu. Jejich ruce se ho začaly dotýkat. Jeho mohutná postava se také rytmu poddala. Pivní břicho se mu pod tričkem vlnilo a nohy jako by samy věděly jaké kroky dělat.

"Vy…" Vykoktal. "Jste víly?"

Uslyšel jen smích. Zvonivý, rozverný.

"Viděl jsem vás tu už v úterý. Jste krásné. Úchvatné." Otáčel se za nimi. Chtěl zahlédnout tvář alespoň jedné z nich. Dotknout se jedné z postav.

Znovu se ozval smích. Tentokrát ke zvonivosti přibyla i krutost. Smích už nebyl hezký ani rozverný. Ruce, které se ho dosud jemně dotýkaly, ho začaly zraňovat. Údery byly jak rány bičem. Štípaly z pálily. Začal se bránit. Odstrkoval zraňující ruce, které se teď nezdály jemné, ale tvrdé a ostré. Prodíral se ven z chumlu, který se náhle zdál pastí.

Cítil se jako uprostřed davu, který má v rukou ostré nože. Údery mu začaly šlehat do obličeje. Zakryl si jej rukama. Nyní mu šly údery do rukou a do trupu. Do vypouklého pivního břicha. Nejhorší však byl ten šílený smích. Už v sobě neměl ani zvonivost. Jen krutost a šílenství.

Konečně se mu povedlo vymanit z dosahu jejich paží.

Utíkal. Utíkal jak nejrychleji uměl. V patách stále šílený smích. Když vyběhl z lesa byl celý uřícený. Zastavil se a s obavami se podíval k lesu. Vypadal klidně jako vždy. Zni stopy po bílém světle ani po šíleném smíchu.

Prohlédl si ruce. Pořád pálily a štípaly. Žádné rány na kůži nenašel.

Roztřeseně došel domů.

Od té doby už nikdy nešel v noci přes les. Vždy jen po silnici. Pokaždé, když se někdo zmínil o vílách udělalo se mu špatné. Občas se mu o nich zdálo. Nikdy o nich nikomu neřekl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 King Rucola King Rucola | Web | 18. září 2012 v 5:58 | Reagovat

Ale do tej hospody neprestal chodit, ci ano?

2 domovina domovina | Web | 18. září 2012 v 19:10 | Reagovat

Jasně, že ne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama