Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Slavnost dospělosti

4. září 2012 v 22:17 |  Povídky

Elena se dívala na svou mladou tvář do zrcadla. Vlasy měla vyčesané do módního účesu. Na sobě nové šaty. Nervózně si povzdechla. Byl nejvyšší čas vyrazit. Těšila se na tuto chvíli dlouho. Dnes je ten velký den, kdy se stane dospělou.

Slavnost se pořádala jednou za půl roku. Její průběh znala jen z vyprávění. Po slavnostním uvítání mladých lidí, vstupujících do dospělosti byla slavnostní večeře a velkolepý program. Slavnost se konala ve velkém sále. Velká moderní budova plná skla a moderních materiálů a leštěného mramoru. Kdysi dávno předcházela vstupu do dospělosti zkouška.

Pak však společnost usoudila, že je to pro mladé lidi jen zbytečný stres. Lidé by si měli užívat života, a hlavně mladí.

Usmála se na sebe a vesele vyskočila. Přes ruku si přehodila plášť a vyběhla ven. Tam už ji čekal strýc s autem. Její rodiče i starší sestra už byli na místě.

"Jdeš pozdě. Už jsme tam měli být." Usmál se na ní strýc. "Vypadáš nádherně. Jako princezna."

I on měl slavnostní oblek. Trochu se mu v něm rýsovalo břicho. Jinak vypadal svěže jako všichni z Nového města.

"Stihneme to za čtvrt hodiny?" Zeptal se řidiče bezstarostně.

"Za tři čtvrtě." Ozval se řidič. Za přepážkou mu nebylo vidět do tváře. Byl jen vidět jeho obrys a bílý límec uniformy.

"A když to vezmeme přes Staré město?" Usmál se na Elenu a mrkl na ní. "Princezna nesmí přijít pozdě."

"To nedoporučuji, pane." Ozval se po chvíli řidič.

Strýc se zamračil. Joe mu nikdy neodporoval. Tedy neví, jak se jmenuje. Vždy mu říkal Joe.

"Ale je to kratší, ne? A proto pojedeme tudy."

"Dobře, pane." Ozvalo se zepředu. Hlas byl jako obvykle, bez známky odporu, nebo jakýchkoli emocí.

"Ještě jsem ve Starém městě nebyla." Ozvala se zvědavě Elen. V jejím hlase byl nádech dobrodružství.

"Není o co stát. Je to jen město jen starší." Pravdou bylo, že ve Starém městě nikdy nebyl. Nikdy ho to ani nenapadlo.

Dívala se z okna. Byla zvědavá, co uvidí. Domy se opravdu změnily. Představovala si je však jinak. Její otec měl slabost pro starožitný nábytek. Jeho veliký mahagonový stůl byl vyleštěný jako zrcadlo a plný záhybů a ozdob. Staré domy si představovala podobně. Mohutné, plné ozdob, majestátně krásné. Co však uviděla, byly šedivé stavby. Někde se olupovala jen omítka, jiné domy vypadaly na spadnutí celé. Na ulicích byly staré auta. Spíš vraky. Pochybovala, že by se vůbec některé auto rozjelo. Přemýšlela, zda je město opuštěné. Neviděla tu nikoho. Ani si nedovedla představit, že by tu někdo žil.

Auto sebou trhlo. Smykem přejelo z jedné strany na druhou a pak zastavilo. Elena vykřikla. I její strýc vypadal vyděšeně.

"Co… Co se stalo?" Zeptal se vystrašeně.

"Jen máme díru v pneumatice." Ozval se Joe. "Bude to chvíli trvat, než ji vyměním."

Elen vyhlédla ven. To co ji před chvílí připadalo nehezké a nezajímavé jí teď připadalo hrozivé. Už to nebylo dobrodružství. Chtěla se odtud dostat. Rychle pryč z tohoto podivného města duchů.

"Omlouvám se, ale musíte vystoupit, abych auto mohl opravit." Ozval se Joe.

Opatrně, plní strachu vylezli z auta.

Vystoupil i Joe. Elen překvapilo jak je mladý. Byl snad ještě mladší než ona. Měl i on za sebou Slavnost dospělosti?

"Chvíli počkejte." Řekl a rychlým krokem odešel za roh domu.

"Co to. To snad…" Vyrazil ze sebe strýc. Chtěl na něj zakřičet, aby je tam nenechával samotné. Ve svých lesklých slavnostních šatech na prašné šedivé ulici vypadali nepatřičně.

Na druhé straně se objevila žena. Měla na sobě zaprané šaty a v rukou nesla dvě igelitky. Přišla až k nim a prohlížela si je. Strýc vzal Elenu za ruku a poodstoupili si blíž k autu, jako by to byla jejich záchrana. Žena si je ještě chvíli prohlížela a pak se vydala dál.

Za rohem se objevil Joe. Vedle něj šla mladá holka. Mohla být tak o tři roky mladší než Elen.

"Moje sestra Eva." Řekl Joe. "Bydlí kousek odtud. Můžete si dát čaj, než auto opravím."

Posívali se se strýcem s obavami na sebe.

"Máme i sušenky." Řekla vesele dívka. Gestem je pobídla, aby šli za ní. Měla na sobě podobné obnošené šaty jako žena, která šla kolem nich.

Vedla je za roh do vchodu. Prošli úzkou tmavou chodbou do bytu. Byla to jen malá místnost. V ní bylo vše. Stůl s vybledlým ubrusem, vařič i postel.

Posadila je na staré židle. Každá byla jiná. Jedna natřená hnědou barvou, která nevyšla na celou židli.

"Nikdy jsem nebyla v Novém městě, prý je to tam všechno ze skla a ze zlata." Štěbetala Eva, když jim nalévala čaj. "Co tady vůbec děláte? Nikdy jsem tu lidi od vás neviděla."

"No. Jedeme na Slavnost dospělosti. " Začala Elena. Už se trochu uvolnila. Čaj nebyl její oblíbené značky, přesto nechutnal špatně.

"Jedeme pozdě. Chtěli jsme si zkrátit cestu." I strýc už vypadal lépe. Cítil se tu lépe, než na ulici, kde si připadal jako ve výkladu.

"Slavnost dospělosti? Nějaká oslava? Zábava?" Zajímala se Eva. Postavila na stůl balíček sušenek. Nedala je na talířek, jak byla Elena zvyklá. Chvíli váhala, pak chvíli zápasila s balíčkem. Když jednu sušenku vytáhla, zjistila, že to jsou její oblíbené čokoládové.

"Oslavujeme, kdy se děti stávají dospělými." Usmála se Elena a zakousla se do sušenky. "Určitě máte taky něco podobného. Kdy budeš mít ty slavnostní uvedení do dospělosti?"

Eva zavrtěla hlavou. "My nic takového nemáme. Jsme dospělí… No nevím, asi jak nastoupíme do práce. To by mohla být naše slavnost dospělosti. Přineseme peníze do rodiny. To se dá oslavovat. "

Eva byla veselá, živá dívka. Divili se, jak v tomto prostředí mohla mít takovou náladu.

"Už dva roky dělám v kuchyni. Je to moc dobrá práce. Jeden den v týdnu mám volno. A Adam má taky dobrou práci. Máme se dobře."

"Kdo je Adam?" Zeptala se Elena.

"Přece můj bratr." Řekla trochu zmateně Eva.

"Náš Joe." Pošeptal Eleně strýc.

To už přišel Adam. "Opraveno, můžeme jet."

"Mějte se." Řekla zvesela Eva. "Musíte někdy přijít a vyprávět mi o Novém městě!"

Na slavnost přijeli pozdě. Nevadilo jim to. Elen se cítila míň dospělá než ráno, přesto nějak starší. Všechny ty dobroty na stolech ji nechutnaly tak jako čaj a sušenky, které měla u Evy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 L. L. | Web | 11. září 2012 v 22:09 | Reagovat

Pěkné

2 domovina domovina | Web | 11. září 2012 v 23:41 | Reagovat

děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama