Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Přeprogramování

11. září 2012 v 20:21 |  Povídky

Kancelář byla laděna do tlumených barev. Převládala měkce šedá a starorůžová. Atmosféra měla navozovat uklidnění hostů. Přesto byli nervózní. Alex na sobě nedával nic vidět. Veronika to zkoušela také, ale prozradily zaťaté pěsti. Nehty se jí zatínaly do kůže a zanechávaly po sobě rýhy.

Podíval se do složky. Alex - stavitel. 49 let, podílel se na stavbě bytového komplexu na pobřeží města. Vypadal mladší. Mohutná postava vzbuzovala dojem, že stavby sám staví. Jeho tmavé vlnité vlasy začaly šedivět, neztratily však hustotu.

Veronika jako by ho doplňovala. Jemný dívčí vzhled ji narušovaly jen vějířky vrásek u očí. Její pěstěné tělo spolu s dlouhými černými vlasy až po pás by mohlo konkurovat mnohem mladším ženám. Třicet osm. Docela mladá.

Ještě chvíli je pozoroval a pak vešel do místnosti.

"Dobrý den." Nasadil široký úsměv a napřáhl ruku k podání. "Jsem doktor Janovič. Proberu s vámi vaše požadavky."

Alex přijal napřáhnutou ruku. Tak jak předpokládal, měl co dělat aby jeho stisk vydržel. Alexův úsměv byl skoro tak široký jako jeho. Na rozdíl od toho jeho byl Alexův úsměv upřímný. I když vycházel z nervozity. Veroničin stisk byl překvapivě pevný. Tipl si, že ona je hlavou rodiny. Přemýšlel, zda to byla ona, kdo navrhl tuto proceduru. Donutil se znovu se usmát.

"Chcete se na něco zeptat? Nebo přejdeme k požadavkům?"

Jako obvykle se klientům ulevilo, když přešel přímo k věci. I tentokrát byla vidět úleva.

"Myslím, že přejdeme k požadavkům." Veroničin úsměv se vytratil. Místo toho jí v očích uviděl starosti. "Chceme jen… Malou změnu."

"Aby byl zodpovědnější." Doplnil Alex.

"Víc myslel na druhé."

"Učil se, zajímal se o něco."

Začínali mluvit jeden přes druhého. Nechal je vypovídat se.

Ke konci vypadali oba uvolněně. Když řekli vše, co jim vadilo na jejich dítěti. Přemýšlel, zda to je holka, nebo kluk. Určitě se díval i na jméno. No nějak z toho zase vybruslí.

"Samozřejmě nejprve uděláme profil osobnosti. Jedny charakterové vlastnosti potlačíme, jiné podpoříme. Umíme přenést pozornost jiným směrem. Když se děvče soustředí na svůj vzhled, můžeme tento zájem přesunout na nějakou jinou činnost."

"Kluk, je to kluk, jmenuje se Adam." Řekl trochu zmateně Alex.

"Oh, promiňte, špatný příklad." Tak tedy Adam pomyslel si. "Ovšemže, chlapci mají jiné… Problémy."

Znovu mu zopakovali, co chtějí na Adamovi změnit. Tentokrát zůstali u několika hlavních problémů. Byl rád, že se setkání blíží ke konci. Doufal, že se tentokrát nezeptají.

"To je vše." Usmál se. "Teď jen musíte počkat na vyšetření a může se začít."

Vstal, aby je vyprovodil. Už to bylo blízko.

Veronika se zastavila. "Neublíží mu to? A bude to pak ještě on?"

Je to tady. Otázky, které neměli pokládat. Alespoň tehdy, kdyby byli opravdu rozhodnutí. Původně bylo přeprogramování určeno zločincům. Bylo to tak úspěšné, že to někteří lidé začali požadovat pro sebe. Nevyléčilo to závislosti. Jen je přesměrovalo jinam. Lidé pak byli úspěšnější v práci. Někdo si nechal změnit osobnost kvůli partnerovi. Janovic v tom viděl ztrátu osobnosti. Ztrátu sebe sama.

Po té, co povolili přeprogramování jednotlivcům, začali se dožadovat rodiče povolení přeprogramování svých dětí. A nakonec ho dostali. Byla tu určitá věková hranice. 15 let. A také o přeprogramování rozhodovala komise psychiatrů. Ano pomyslel si i on byl jeden z nich. Z rozhodnutí komisí se stala jen formalita. Styděl se, že je součástí té formality. Přeprogramování se tu dělalo jako na běžícím pásu. Kolik dětí už takto předělali?

"Neublíží mu to. Procedura probíhá jen půl hodiny. A samozřejmě bude to stále váš syn. Jen bude o trochu… Lepší. "

Veronika nebyla moc ujištěná. Lepší odpověď ji nabídnout nemohl. Jen tuto standartní, z příručky.

Nedalo mu to. Nevěděl proč. Prostě musel vědět, kdo bude další na přeprogramování.

Zastavil u školy. Díval se, jak z ní vychází skupina dětí. Hned na první pohled bylo vidět, kteří jsou přeprogramovaní. Bylo jich hodně. Ani netušil, že jich tolik najde na jednom místě. Drželi se pohromadě. Střízlivé oblečení, rozvážné pohyby. Šli v hloučku a navzájem o něčem diskutovali. A určitě to nebyly plány na strávení odpoledne vylomeninami. Všichni se chovali tak… Stejně. Když se podíval na zbytek dětí, bylo to jako vyjít z nudy. Někdo vyběhl ze školy s radostí. Jiný se zamyšleně šoural. Některé děvčata měly vyzývavé šaty, jiné měly oblečení schválně vytahané a děravé.

Konečně vyšel i Adam. Vyběhl a cestou žduchl do jednoho z přeprogramovaných. "Kam valíte, šprti?"

Za lavičkou měl schovaný skateboard. Naskočil a přejel před skupinkou dětí, které si před chvíli dobíral. Museli zastavit a někteří i uskočit aby do nich nevrazil. "Jdete někam zapařit?" Nahlas se zasmál. Odrazil se a odjel z dohledu.

Viděl v něm uličníka, který si užívá života. Pravda neznal ho. Viděl ho jen jednou. Vzdychl a vyjel.


Dostal na stůl Adamův profil. Začal zpracovávat nastavení podle požadavků. Rodiče ho chtěli mít úspěšného. Adam měl podprůměrný prospěch. Víc ho bavila hudba a jízda na skateboardu. Byl to třídní šašek. Pravda občas to přepískl. Ale nevypadalo to, že by chtěl někomu ublížit. Jedním z požadavků bylo odvrátit ho od hudby a přivést k něčemu užitečnému. Bude z něj doktor, nebo právník? Teď to vypadalo na muzikanta, baviče. Dokončil nastavení.

Sklonil se nad Adamem. Ještě nespal. To se nestávalo. Viděl jeho oči, jak se na něj dívají. Nebylo v nich rošťáctví, ale smutek a strach. Vstal. Adam ho chytl za zápěstí.

"Já nechci." Řekl s námahou. Určitě mu sestra dala malou dávku. Adam zavrtěl hlavou, velice pomalu. Chci být sám sebou. " Ruka mu bezvládně sklouzla dolů. Oči se zavřely. Anestetikum už plně působilo. Z Adamova oka začala stékat slza. Poslední známka jeho vědomí.

Přistoupil k přístroji. Když byl malý, měl rád školu. Sedával celé dny v knihách. Pokřikovali na něj tak jako Adam na přeprogramované.

Nastavil přístroj. Zavřel oči a spustil ho.


Nejprve se případy objevovaly jednotlivě. Jen málo lidí jim věnovalo pozornost. Ani on ne. Dokud se mu nedostali do ordinace. Dvě stejná zhroucení.

Žena, těsně po dvacítce a třicetiletý muž. Jediné, co měli společného, byly příznaky zhroucení a přeprogramování v dětství.

Z úspěšných lidí se staly trosky. Mladá žena, počítačová expertka. Před měsícem přednášela na konferenci. V elegantním saku na vysokých podpatcích. Nikdy nebyla štíhlá, ale postavu si udržovala sportem.

Díval se na fotografie v časopisu. Emilie, elegantní žena s podmanivým úsměvem v ničem nepřipomínala ženu, kterou měl před sebou. Měla o deset kilo víc, vlasy měla umolousané, na sobě vytahaný svetr neurčité barvy a staré vyšlapané boty. Krčila se v koutě a v ruce tiskla nějaký předmět. Neviděl, co to je. Žmoulala a převracela ho v ruce. Po celou dobu z ní vytáhl jen, že by chtěla klid. Aby jí všichni dali pokoj. Uzavřela se do sebe. Okolní svět pro ni nic neznamenal.

Úplně stejně probíhalo sezení. Malý štíhlý muž býval kardiochirurgem. Jediná věta od něj byla, že se mu hnusí okolní svět. Nechce být jeho součástí. Romana sem dovedla žena. Nechal sebou manipulovat. Co mu dala najíst, snědl. Když ho dovedla do postele, lehl si a spal.

Janovič si zařídil praxi po té, co skončil s přeprogramováváním. Poslední byl Adam. Ještě teď na něj vzpomínal. Byl z něj doktor práv. Velice úspěšný. Obhajoval objeti podvodníků.

Zhroucených přibývalo. Objevovalo se to většinou u těch, kteří byli přeprogramování v dětství. Udělal si svou studii. Proč ke zhroucením nedocházelo u dospělých?

Pak i to zjistil. Jeho kolegyně potřebovala záskok na dovolenou. Klienti o dovolené věděli. Jen, kdyby měli něco naléhavého, mohli se obrátit na něj. Byla to Alena, která se na něj obrátila. Přeprogramování u ní proběhlo v dospělosti. Kvůli závislosti na hrách. Závislost měla nahradit touha po práci. Na jistou dobu to tak opravdu bylo. Teď však závislost na hrách nahradila závislost na alkoholu. O době po přeprogramování vyprávěla jako o době v mlze. Kdy dělala něco, z čeho ani neměla potěšení, ale nemohla přestat. Trochu to i přirovnávala k závislosti, jen jiné, podivné, ze které se chce člověk dostat. Jako by byla uvězněná v těle, které dělá něco jiného, než chce ona. Každý den bojovala proti těmto poutům. Snažila se je prorazit. Nakonec našla alkohol, který ji ty pouta pomohl oslabit. Když už pouta nebyly, zjistila, že má problém s alkoholem. Cítila se jako v začarovaném kruhu.

Pak to začalo. Panika. V médiích se probíralo, kolika dětí se to týká. Do ordinací chodili vystrašení rodiče i samotní přeprogramovaní.

Pro všechny měl špatné zprávy. Nikdo nevěděl, co s tím. Mohl nabídnout pokusné přeprogramování, terapie, změnu životního stylu. Ale nic o čem by věděl, že by opravdu fungovalo.

Jedním z rodičů byla i Veronika, matka dnes už dospělého Adama. Vypadala otřeseně.

"Je to má chyba." Měla kruhy pod očima a unavený hlas. "Chtěla jsem, aby měl snadný život. Byl úspěšný. Udělám cokoli, aby se mu to nestalo. Byla jsem už u několika odborníků. Nikdo mi neporadil. Chtěla jsem to vzdát." Nadechla se, aby si dodala odvahu, nebo jen srovnala myšlenky. "Vy jste to tehdy prováděl." V jejím hlase ucítil výčitku a smutek. Tak jako u ostatních rodičů. Viní všechny, i sebe.

"U jiných případů bych nemohl udělat nic." Řekl. "Nikdo neví, co s tím."

Přešel ke stolu a nalil Veronice sklenici vody. "U vás je to jiné." Podal ji sklenici a usedl naproti ní. Začal vyprávět. "Adam byl můj poslední přeprogramovaný." Vyprávěl o svých pochybnostech o celém přeprogramovávání. Jak už to dál nemohl dělat. "Byl ještě vzhůru. Nemohl jsem mu to udělat. Nakonec jsem jen pustil eeg. Neudělalo mu to nic."

"Ale," Veronika byla zmatená. "Ty jeho úspěchy. Začal se učit. Je úspěšný právník."

Pokrčil rameny. "Nevím, prostě se změnil sám od sebe. Dospěl."

Začala se smát úlevou. "Děkuji, děkuji…" Měla v očích slzy.

Byl rád za ty slzy radosti. Bude ještě mnoho rodičů, kterým tuto úlevu poskytnout nebude moct.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 L. L. | Web | 11. září 2012 v 21:19 | Reagovat

To je dobré :)

2 userka userka | E-mail | Web | 18. září 2012 v 19:37 | Reagovat

Výborná povídka! :) A napsaná bez chyb a poutavě ;) Vážně se ti to moc povedlo.

3 Antarra Antarra | Web | 9. listopadu 2012 v 12:08 | Reagovat

Kam na ty nápady chodíš...dost dobré!

4 valin valin | Web | 15. listopadu 2012 v 6:38 | Reagovat

Úžasné..

5 Bev Bev | E-mail | Web | 27. listopadu 2012 v 7:22 | Reagovat

Ty prostě máš co říct a víš jak!!! Smekám!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama