Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Posedlost

27. září 2012 v 21:18 |  Povídky

Teplý vítr jí ovíval. Cítila ho na celém těle. Stála na skále nad údolím. Pod ní byly vzrostlé stromy, z nichž dýchala uplynulá staletí. Stmívalo se. Dívala se na západ slunce. Obloha byla zbarvena do červena. Ze slunce již zbýval jen malý kus na obzoru.

Nadechla se vzduchu prosyceného vůněmi vlhké půdy, tlejícího listí a jehličí. Z lesa bylo slyšet šumění listí a tajemné zvuky lesa vydávané pomalu se probouzejícími se nočními živočichy a skřípáním dřeva.

I ona byla noční živočich. Cítila se lépe v nočním šeru a, než v plném slunci na lukách nechráněných stíny vzrostlých stromů.

Zahleděla se do dáli. Za stromy u řeky ležela vesnice. V šeru západu slunce ji prozrazovaly jen tlumené světla ohňů. Vyrazila.

Do vesnice vedla úzká vyšlapaná stezka. Když byla blíž vesnici, napojila se na širší uježděnou polní cestu. Les tu končil a dále byly pastviny a políčka.

Vesnici byla plná vůní. Tak odlišných od těch lesních. Procházela se utichající vesnicí. Většina lidí už nejspíš byla v nízkých hliněných domech. Vydala se dál. Když se na vesnici dívala z dáli, viděla ohně. Lidé budou možná u nich.

Byly za vesnicí. Dohořívaly. Sálalo z nich horko. Zůstávala v povzdálí a pozorovala dění u ohňů. Byli tu většinou mladí lidé. Zpívali, bavili se. Ze žhavých ohňů vytahovali brambory.

Jásání u ohňů bylo hlučné. Se zaujetím pozorovala chování lidí. Nepřestaly ji fascinovat. Byli tak jiní, než ostatní bytosti.

Od ohně vyběhl chlapec. Mohlo mu být tak deset let. Byla tak zaujatá lidmi, že se k nim přiblížila blíž, neb chtěla. Když uviděla chlapce, ohlédla se po úkrytu. Keře, za kterými se původně schovávala, byly moc daleko.

Znehybněla a dívala se na hocha. I on se zastavil, když ji uviděl. S otevřenou pusou na ni zíral. I to bylo na lidech jiné. Všechny ostatní bytosti by se daly na útěk. Svou nynější formu si vybrala záměrně. Užívala si štíhlé svalnaté tělo plné energie. Líbily se ji i instinkty a smysly, které ji tělo předávalo.

Sedla si a snažila se chlapce nevyplašit.

Zamrkal. Nevypadal vyplašeně. Byl stejně zvědavý jako ona. V ruce běl ještě pečenou bramboru.

Udělal opatrný krok směrem k ní. Nespouštěl ji z očí.

"Máš hlad?" Zeptal se polohlasem. Sehnul se a položil pečenou bramboru na zem.

Poodstoupil a pozoroval, co udělá. Jeho hubené tělo se chvělo strachem. Přesto zůstal a díval se, jak čichá k bramboře a požírá ji.

Moc jí to nechutnalo. Byla však zvědavá, co chlapec udělá. Aby někdo daroval jídlo, se jí ještě nestalo.

"Donesu další." Zašeptal. "Přijď zítra. Donesu ti zase něco." Udělal pár kroků pozpátku, pak se otočil a rychle odběhl k ostatním.

Noc byla jasná. Pohyb po lese byl povzbuzující, vléval ji energii do žil. Její tlapy pružně našlapovaly na měkkou půdu. Nechala smysly a instinkty těla pracovat naplno. Pohltila ji noc. Svaly a smysly se napjaly, srdce začalo rychle bít. Byla připravena na lov. Instinkty ji pohltily. Lov byl úspěšný. Byla nejsilnější z predátorů v lese. Smečka, ke které zvíře patřilo, než si půjčila jeho tělo, byla kilometry daleko.

Užívala si volnost pohybu. Divokou mysl plnou instinktů. Užívala si lesa a jeho nočního života až do svítání.

To už se ji celé tělo třáslo únavou. Pozřela poslední zbytky úlovku a spokojená a nesycená ulehla.

Setkání s chlapce skoro zaspala. Slunce už zapadlo, když dorazila na místo. Dnes se vesnici obloukem vyhnula.

Chlapec už byl na místě. Seděl na pařezu a nervózně se rozhlížel. Ohně, které za vesnicí hořely minulou noc, byly vychladlé. Byl zde klid a po včerejším rozruchu nebylo ani památky.

Když ji uviděl, ztuhl a oči se mu doširoka otevřely. Nevěřícně se na ni podíval. Rychle sáhl do kapsy a vytáhl sežmoulaný zbytek placky.

Nerozhodně udělal krok. Pak ztratil odvahu a placku hodil jejím směrem.

Instinkty zvířete proti této situaci protestovaly. Tak jak se jimi nechala vést v noci, tak je teď potlačila. Sklopila uši a přišla k placce. Snědla ji.

Udělala pár kroků a lehla si. Dívala se, jak si chlapec dodává odvahy.

"Můžeme být kamarádi?" Zeptal se. "Nevím, proč s tebou mluvím. Jen… Je na tobě něco jiného. Jako bys mi rozuměla."

Trvalo mu tři dny, než se ji odvážil dotknout. Nejprve to byly jen letmé nesmělé doteky. Zvíře v ní se bouřilo. Ona si však doteky užívala. Bylo to něco nového. Netušila, že zde může zažít takové souznění.

Přicházela před západem slunce na kraj vesnice. Nikdy se již neodvážila blíže. Chlapec s ní trávil večery. Vyprávěl ji o životě lidí. Nejprve chodili na dlouhé procházky. Pomalu začali i lovit.

Jen velice pozvolna nechávala na povrch vyplynout zvíře uvnitř ní. I ono se podivným způsobem připoutalo k chlapci. Jeho plné instinkty nechala uvolnit jen v noci na lovu, kdy se s chlapcem rozloučila.

Běhali spolu po lese. Cítila jak si i chlapec užívá volnosti pohybu. Jeho neobratné tělo mělo svá omezení. Musela na něj čekat. Obíhala ho v kruzích, povzbuzovala ho k větší rychlosti, ke hrám. Váleli se spolu po louce. Musela být opatrná, aby ho nezranila. Musela být opatrná, aby se na povrch nedostalo zvíře v ní. Vždy tam bylo, vždy se dralo na povrch. Bylo její součástí.

Její vliv slábl. Za nedlouhou dobu ztratí nad zvířetem vliv. Vytratí se a zrodí znovu, až přijde její čas.

Tentokrát to bylo jiné, cítil to. Jejich hry nebyly tak intenzivní. Byla jemnější. Nepovzbuzovala ho tak jako obvykle.

Leželi unavení v trávě. Sedl si a vzal si její hlavu do rukou.

"Ty mi odejdeš, že?" Zeptal se se smutkem v hlase. Do očí se mu draly slzy. "Proto si taková."

Dala mu hlavu do klína a zakňučela. Užívala si poslední pohlazení. Pak vstala. Nechala chlapce stát na louce a odcházela směrem k lesu.

Díval se na ni. Zastavila na okraji lesa a naposledy se na něj ohlédla.

Pak vyrazila hluboko do lesů.

Když zvíře dorazilo ke smečce, byla už pryč. Rozplynula se v zapomnění, aby mohla být znovu zrozena.


Šla s tátou mladým břízovým hájem. Byl první den prázdnin. Měla novou šusťákovou bundu a gumáky. U babičky bude poprvé sama. Táta jí chtěl ukázat starý strom, ke kterému ho vázaly vzpomínky na dětství.

"Je staletí starý, ne jeho objetí potřebuješ několik lidí."

Měl pravdu, byl to krásný rozložitý dub. Váhavě se jej dotkla. Byl tak majestátný. Nikdy tak velký strom neviděla. Zkusila ho obejmout. Její malé ruce objely jen malou část kmene.

Když jej objala, něco se stalo.

Zastavila se a rozhlédla se. Už nebyla sama.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 15. listopadu 2012 v 7:12 | Reagovat

Moc hezké, musím si něco taky nechat na zítra...

2 Bev Bev | E-mail | Web | 29. listopadu 2012 v 5:27 | Reagovat

Mě to úplně dojalo.. jsi mistrem náznaků, čtenáš ať si domyslí podle svého, co to bylo za bytost... moc krásný příběh!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama