Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Nemoc

8. září 2012 v 0:52 |  Povídky

Byla unavená. Dnešní den byl těžký. Už od rána se jí nic nedařilo. Ráno hledala čtvrt hodiny klíče, když zjistila, že je má v ruce. V práci to bylo ještě horší. Dělala hodně chyb a dokument, který měla napsat, dvakrát přepisovala.

Posadila se do křesla. Už ani neměla sílu pustit televizi. Cítila hořkost a nespravedlnost. Proč zrovna ona? Dnes má narozeniny a nikoho to nezajímá. Nemá, s kým by je slavila. Ani neměla náladu je slavit. Vlily se jí slzy do očí. Dnes je jí třicet devět a ničeho nedosáhla.

Byla nesmělá a nikdy neuměla jednat s lidmi. Záviděla ostatním rodinný život. Nikdy však nepotkala muže, který by o ni projevil zájem. A ona se nikdy neodhodlala udělat první krok. Ani nevěděla jak ho udělat.

Před měsícem začínala prožívat podivné stavy. Pocity nevolnosti, dušnosti. Doktorka jí řekla, že to bude přechod. Obrečela to. Bylo to brzo. Příliš brzo. Do té doby doufala. Doufala, že se možná ještě někdo najde. Co teď? Co ji ještě v životě čeká? Zavzlykala, když si na to vzpomněla. Zítra bude mít doktorka výsledky. Nechtělo se jí tam. Nechtěla, aby potvrdila tu špatnou zprávu. Někde v koutku duše se jí ještě skrývala malá naděje, že ji řekne, že je to jen nějaká viróza. Bude brát týden prášky a pak jí bude dobře. Jenže doktorka si byla jistá. Ještě nikdy se nezmýlila. A to k ní chodila docela často. Vždy dělala ještě další vyšetření. Byla tomu ráda. Ze začátku se jí ptala na testy, na další vyšetření. Po čase ji doktorka na vyšetření posílala sama. Někdy si říkala, jestli není trochu hypochondr, ale nemohla si pomoci.

Opakovala si svou mantru. "Ať je to jen viróza, ať je to jen viróza. Bude to dobré, bude to dobré." Na nic jiného myslet nemohla. Pořádně nevnímala okolí.

"Mám špatnou zprávu." Začala s vážnou tváří doktorka. Většinou se na ni povzbudivě usmívala. Tentokrát však ne.

Její mantra se zasekla. Srdce se jí zastavilo. Polkla a čekala na doktorčina další slova.

"Je mi líto. Je to rakovina. Pošlu vás na onkologii."

Dál už neposlouchala. Ani si neuvědomovala, co to znamená. Nečekala to.

Od té doby jako by jela na autopilota. Dělala to, co jí řekli. Šla tam, kam jí poslali. Jediná myšlenka, co měla, byla, že to musí přežít. Její život přece takto nemůže skončit. Musí přežít, aby v životě něco dokázala, zažila. Na co by jinak byl tento její mizerný život?

"Je to dobře léčitelná forma." Doktor byl příjemný muž s měkkýma rukama. Přemýšlela, kolik mu je. Padesát? Měl unavený monotónní hlas. Jak tu může pracovat? Musí vidět tolik nešťastných lidí.

Léčba nebyla příjemná. Už když do nemocnice nastupovala, zvracela. Myslela si, že je to stresem. Ale v nemocnici se to nelepšilo. Pak už to přikládala lékům. Byla unavená a všechno ji bolelo. K tomu se přidala horečka.

Neměla tu nic na práci, jen ležet a užívat léky. Přesto to nebylo odpočinkem. Necítila už nic, jen rezignaci. Čekala, jak to dopadne.

Jednou za čas přišla vizita.

"Jak se cítíte?" Zeptal se doktor. Byl to ten samý, co ji přijímal. Ten s měkkýma rukama.

Pokrčila rameny. "Pořád stejně. Jsem unavená." Zadívala se na jeho lehce zamračenou tvář. "Je něco v nepořádku?"

"Všechno vypadá dobře. Jen tu máme lehce zvýšenou teplotu. Ale jen lehce." Usmál se. Připomněl ji její doktorku. Stejný uklidňující úsměv. Možná se ho učí na fakultě.


Když ji z nemocnice pustili, bylo ji pořád stejně. Už nezvracela. Byla však pořád unavená a teplotu měla pořád.

Zlepšovalo se to pomalu. A její život byl znovu na mrtvém bodě. Co dál? Zatím se rozhodla, že bude pokračovat. Prostě žít, tak jak žila, než jí bude lépe a pak… Nevěděla co pak, jen chtěla něco změnit. Teď však ještě na to neměla sílu. Začala chodit do práce. Ne, že by toho moc udělala, ale bylo to něco, v čem mohla pokračovat.

Další úmorný den. Tentokrát v práci nic neudělala. Jen se snažila přežít. Pomalu, velice pomalu měla pocit, že je její únava menší. Přesto, jako obvykle se na hodinku lehla do postele. Dokonce už pár dní neměla teplotu. Pomalu bude muset přemýšlet co s životem. Její výmluva, nepřemýšlet o tom, dokud jí není dobře, pomalu ustupovala.

Večer si pustila televizi. Tentokrát spala dlouho. Dávali zrovna zprávy.

Poslouchala jen napůl. Tahanice v politice. Hromadná nehoda na dálnici. Jedna zpráva ji zaujala.

"Onkologické oddělení je zavřené. Vypořádává se s infekcí. Byl zasažen hlavně personál. Pacienti byli převezeni do jiných nemocnic."

Ještěže je už odtud pryč. Že by to bylo první štěstí? Odešla odtamtud právě včas. Možná se její osud obrátil.

V práci přemýšlela, co změnit v životě. Zoufale potřebovala změnu, přitom se jí bála. Bála se něco změnit.

"Dnes budete dělat něco jiného. Karel je nemocný." Šéf nevypadal, šťastný, že předává práci právě jí. Možná je jen unavený řekla si. Měl kruhy pod očima a po vysokém čele mu stékala kapka potu.

Měla z práce dobrý pocit. Ne, že by to byla nějak důležitá, nebo zajímavá práce. Šlo jí to dobře. Když odcházela, tak se usmívala. To už se jí nestalo hodně dlouho.

Rozhodla se malovat. Vždy ráda kreslila. Jen jí to trvalo dlouho, než kresbu dokončila. Má spoustu času, může namalovat, co chce.

Nebylo to tam jednoduché, jak si myslela. Po pár hodinách toho musela nechat. Přesto se jí její dílo líbilo. A pokračovat může jindy. Zítra.

Pustila televizi. Byly zprávy. Zemětřesení někde v Americe. Spousta podvedených lidí v pyramidové hře. Další případy infekce.

Rozladilo jí to. Rozhodla se nepouštět zprávy. Proč poslouchat špatné zprávy?

Po večerech začala chodit na jógu. To jí nestačilo. Našla si kursy kreslení. Našla si seznamku na internetu. Co kdyby?

První dvě setkání byla podivná. Třetí byl zajímavý chlapík se smyslem pro humor.

Váhala několik dní. Opravdu si myslela, že si rozumí. Proč nezavolá? Rozhodla se. Co ztratí?

Zhluboka se nadechla a vytočila číslo. "Ahoj, tady Hana, ta z pondělka. Víš… No. Měla jsem pocit, že si rozumíme. Co… Co udělat pokračování?" Raději zavěsila. Připadalo jí to absurdní.

Karel byl pořád nemocný, k němu se přidal i šéf a její dvě další kolegyně. Práce bylo hodně. Přestávalo se jí to líbit. Proč se upracovat? Ještě, že má kreslení.

Když dorazila na kurs, našla jen zprávu, že se pro nemoc nekoná. Zklamaná šla domů.

Druhý den bylo v práci zase míň lidí.

"Co se to děje?" Zeptala se Jany. Byla poslední v kanceláři. Před týdnem se vrátila z dovolené v Tunisku. Od té doby o tom nepřetržitě mluvila. Už to bylo únavné. A teď už tu byla jediná na poslouchání. Musí určit téma dřív, než zase začne vyprávět o úžasných bazénech, připalování se na slunci a přecpávání se.

"Copak se nedíváš na zprávy? To ta infekce." Řekla důležitě Jana. "Prý to začalo u nás v nemocnici. Už je to v celé republice. Ale nejvíc případů je v našem městě."

Tentokrát si zprávy pustila. Bylo to tak, jak Jana říkala. A ještě hůř. Nakažení lidé začali umírat. Hlavní centra infekce vyla v jejich městě. Už do jejich města přijeli zdravotníci a testovali lidi. Hledali přenašeče. Mnoho nakažených lidí našli ve sportovním klubu. A také ve škole.

Bože chodila na jógu, a do té školy chodila na kreslení. Je to ona. Ona může za smrt všech těch lidí. Bylo jí špatně, když ji léčili. Něco se stalo. To, co si přinesla do nemocnice, zmutovalo. Nakazila všechny lidi kolem sebe.

Nemohla to unést. Zavřela oči a opakovala si, že to není možné. Viděla však před sebou všechny ti lidi, co jsou teď nemocní. Doktora s měkkýma rukama, nepříjemného šéfa, usměvavou starší paní, která ji učila v kursu kreslit i svalnatého mladíka, který předcvičoval jógu. Jak jen mohla.

Vyskočila. Nemohl být na jednom místě. Vyrazila ven z bytu.

Jak jen mohla ohrozit všechny ty lidi. Všichni něco znamenají, ne jak ona. Všichni mají místo v životě. To ona měla zemřít, ne oni.

Šla dál, nevnímala kam jde. Byl už podzim a sychravé počasí vystřídalo teplé večery. Byla jen v košili. Chlad nevnímala, jen neklid ve své hlavě. Jak jen mohla. Všichni ti lidé. Proč, proč se to stalo?

Pak to uviděla. Došla k nádraží. Každou chvíli tu projížděl vlak. Zvuk, který uslyšela, napovídal, že se blíží další. Zavřela oči a znovu uviděla všechny ty lidi. Vykročila…


"Dnes přinášíme dobré zprávy. Našel se zdroj infekce, která nás v poslední době trápila. Našel se v čističce. Odtud se dostával do celého města. Také se našla kombinace léků, které proti infekci zabírají…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 René René | Web | 8. září 2012 v 16:42 | Reagovat

Máš pěkný blog.

2 L. L. | Web | 11. září 2012 v 22:02 | Reagovat

Páni, to je pěkně napsané

3 userka userka | E-mail | Web | 19. září 2012 v 13:39 | Reagovat

To mě mrazí, ty jo... Píšeš fakt pěkně ;)

4 Antarra Antarra | Web | 9. listopadu 2012 v 9:48 | Reagovat

Moc krásně napsané, velmi čtivý styl. Potřebovala jsem jít nakoupit, ale nějak jsem se tu asi zasekla...

5 domovina domovina | Web | 10. listopadu 2012 v 19:18 | Reagovat

[4]: Nakoupit se dá vždy. :)

6 valin valin | Web | 15. listopadu 2012 v 6:46 | Reagovat

Jsi velmi nadaná, úplně mě to vtáhlo, nemohu se tu odsud odervat..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama