Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Září 2012

Posedlost

27. září 2012 v 21:18 Povídky

Teplý vítr jí ovíval. Cítila ho na celém těle. Stála na skále nad údolím. Pod ní byly vzrostlé stromy, z nichž dýchala uplynulá staletí. Stmívalo se. Dívala se na západ slunce. Obloha byla zbarvena do červena. Ze slunce již zbýval jen malý kus na obzoru.

Nadechla se vzduchu prosyceného vůněmi vlhké půdy, tlejícího listí a jehličí. Z lesa bylo slyšet šumění listí a tajemné zvuky lesa vydávané pomalu se probouzejícími se nočními živočichy a skřípáním dřeva.

I ona byla noční živočich. Cítila se lépe v nočním šeru a, než v plném slunci na lukách nechráněných stíny vzrostlých stromů.

Zahleděla se do dáli. Za stromy u řeky ležela vesnice. V šeru západu slunce ji prozrazovaly jen tlumené světla ohňů. Vyrazila.

Do vesnice vedla úzká vyšlapaná stezka. Když byla blíž vesnici, napojila se na širší uježděnou polní cestu. Les tu končil a dále byly pastviny a políčka.

Vesnici byla plná vůní. Tak odlišných od těch lesních. Procházela se utichající vesnicí. Většina lidí už nejspíš byla v nízkých hliněných domech. Vydala se dál. Když se na vesnici dívala z dáli, viděla ohně. Lidé budou možná u nich.

Byly za vesnicí. Dohořívaly. Sálalo z nich horko. Zůstávala v povzdálí a pozorovala dění u ohňů. Byli tu většinou mladí lidé. Zpívali, bavili se. Ze žhavých ohňů vytahovali brambory.

Jásání u ohňů bylo hlučné. Se zaujetím pozorovala chování lidí. Nepřestaly ji fascinovat. Byli tak jiní, než ostatní bytosti.

Od ohně vyběhl chlapec. Mohlo mu být tak deset let. Byla tak zaujatá lidmi, že se k nim přiblížila blíž, neb chtěla. Když uviděla chlapce, ohlédla se po úkrytu. Keře, za kterými se původně schovávala, byly moc daleko.

Znehybněla a dívala se na hocha. I on se zastavil, když ji uviděl. S otevřenou pusou na ni zíral. I to bylo na lidech jiné. Všechny ostatní bytosti by se daly na útěk. Svou nynější formu si vybrala záměrně. Užívala si štíhlé svalnaté tělo plné energie. Líbily se ji i instinkty a smysly, které ji tělo předávalo.

Sedla si a snažila se chlapce nevyplašit.

Zamrkal. Nevypadal vyplašeně. Byl stejně zvědavý jako ona. V ruce běl ještě pečenou bramboru.

Udělal opatrný krok směrem k ní. Nespouštěl ji z očí.

"Máš hlad?" Zeptal se polohlasem. Sehnul se a položil pečenou bramboru na zem.

Poodstoupil a pozoroval, co udělá. Jeho hubené tělo se chvělo strachem. Přesto zůstal a díval se, jak čichá k bramboře a požírá ji.

Moc jí to nechutnalo. Byla však zvědavá, co chlapec udělá. Aby někdo daroval jídlo, se jí ještě nestalo.

"Donesu další." Zašeptal. "Přijď zítra. Donesu ti zase něco." Udělal pár kroků pozpátku, pak se otočil a rychle odběhl k ostatním.

Noc byla jasná. Pohyb po lese byl povzbuzující, vléval ji energii do žil. Její tlapy pružně našlapovaly na měkkou půdu. Nechala smysly a instinkty těla pracovat naplno. Pohltila ji noc. Svaly a smysly se napjaly, srdce začalo rychle bít. Byla připravena na lov. Instinkty ji pohltily. Lov byl úspěšný. Byla nejsilnější z predátorů v lese. Smečka, ke které zvíře patřilo, než si půjčila jeho tělo, byla kilometry daleko.

Užívala si volnost pohybu. Divokou mysl plnou instinktů. Užívala si lesa a jeho nočního života až do svítání.

To už se ji celé tělo třáslo únavou. Pozřela poslední zbytky úlovku a spokojená a nesycená ulehla.

Setkání s chlapce skoro zaspala. Slunce už zapadlo, když dorazila na místo. Dnes se vesnici obloukem vyhnula.

Chlapec už byl na místě. Seděl na pařezu a nervózně se rozhlížel. Ohně, které za vesnicí hořely minulou noc, byly vychladlé. Byl zde klid a po včerejším rozruchu nebylo ani památky.

Když ji uviděl, ztuhl a oči se mu doširoka otevřely. Nevěřícně se na ni podíval. Rychle sáhl do kapsy a vytáhl sežmoulaný zbytek placky.

Nerozhodně udělal krok. Pak ztratil odvahu a placku hodil jejím směrem.

Instinkty zvířete proti této situaci protestovaly. Tak jak se jimi nechala vést v noci, tak je teď potlačila. Sklopila uši a přišla k placce. Snědla ji.

Udělala pár kroků a lehla si. Dívala se, jak si chlapec dodává odvahy.

"Můžeme být kamarádi?" Zeptal se. "Nevím, proč s tebou mluvím. Jen… Je na tobě něco jiného. Jako bys mi rozuměla."

Trvalo mu tři dny, než se ji odvážil dotknout. Nejprve to byly jen letmé nesmělé doteky. Zvíře v ní se bouřilo. Ona si však doteky užívala. Bylo to něco nového. Netušila, že zde může zažít takové souznění.

Přicházela před západem slunce na kraj vesnice. Nikdy se již neodvážila blíže. Chlapec s ní trávil večery. Vyprávěl ji o životě lidí. Nejprve chodili na dlouhé procházky. Pomalu začali i lovit.

Jen velice pozvolna nechávala na povrch vyplynout zvíře uvnitř ní. I ono se podivným způsobem připoutalo k chlapci. Jeho plné instinkty nechala uvolnit jen v noci na lovu, kdy se s chlapcem rozloučila.

Běhali spolu po lese. Cítila jak si i chlapec užívá volnosti pohybu. Jeho neobratné tělo mělo svá omezení. Musela na něj čekat. Obíhala ho v kruzích, povzbuzovala ho k větší rychlosti, ke hrám. Váleli se spolu po louce. Musela být opatrná, aby ho nezranila. Musela být opatrná, aby se na povrch nedostalo zvíře v ní. Vždy tam bylo, vždy se dralo na povrch. Bylo její součástí.

Její vliv slábl. Za nedlouhou dobu ztratí nad zvířetem vliv. Vytratí se a zrodí znovu, až přijde její čas.

Tentokrát to bylo jiné, cítil to. Jejich hry nebyly tak intenzivní. Byla jemnější. Nepovzbuzovala ho tak jako obvykle.

Leželi unavení v trávě. Sedl si a vzal si její hlavu do rukou.

"Ty mi odejdeš, že?" Zeptal se se smutkem v hlase. Do očí se mu draly slzy. "Proto si taková."

Dala mu hlavu do klína a zakňučela. Užívala si poslední pohlazení. Pak vstala. Nechala chlapce stát na louce a odcházela směrem k lesu.

Díval se na ni. Zastavila na okraji lesa a naposledy se na něj ohlédla.

Pak vyrazila hluboko do lesů.

Když zvíře dorazilo ke smečce, byla už pryč. Rozplynula se v zapomnění, aby mohla být znovu zrozena.


Šla s tátou mladým břízovým hájem. Byl první den prázdnin. Měla novou šusťákovou bundu a gumáky. U babičky bude poprvé sama. Táta jí chtěl ukázat starý strom, ke kterému ho vázaly vzpomínky na dětství.

"Je staletí starý, ne jeho objetí potřebuješ několik lidí."

Měl pravdu, byl to krásný rozložitý dub. Váhavě se jej dotkla. Byl tak majestátný. Nikdy tak velký strom neviděla. Zkusila ho obejmout. Její malé ruce objely jen malou část kmene.

Když jej objala, něco se stalo.

Zastavila se a rozhlédla se. Už nebyla sama.

- XVIII - Město Poznání

25. září 2012 v 23:14 Část Druhá - Eltaj


Dorazili k Městu poznání. Vypadalo to jako zázrak uprostřed veškeré zkázy. Město se zdálo v pořádku. Jeho průhledná obálka prozrazovala jeho vnitřní strukturu. Přístavy byly plné plavidel. Aleš s Petem poprvé uviděli, jak podmořské město vypadá nepoškozené. Světlo, které pronikalo z vnitřku města, nebylo silné a dodávalo městu fantaskní vzhled. Nepravidelné oblé tvary, na které nebyli zvyklí, se prolínaly a tvořily směsici abstraktních obrazů.


Uvnitř nenašli zbořené stěny ani polámané vybavení. O to hrůznější bylo zjištění, že mnoho lidí nepřežilo.

"Hned jak jsme zjistili, že se děje něco špatného vypnuli jsme přijímání, ale bylo už pozdě." Žena ve středním věku měla uslzenou tvář. Třásly se jí ruce i hlas. Vypadala unaveně jako ostatní, kteří byli při vědomí.

"Dělali jsme, co jsme mohli, abychom město zachránili. Zastínili jsme ho před vnějšími vlivy, ale zůstalo nás tu málo. Naštěstí mezi námi co jsme zůstali, byl Lanyo, zajímá se o stavební technologii eltajů a ví o konstrukci měst. Věděl, že musíme město stabilizovat. Jen málo z nás o tom vědělo. To eltajové stabilizují města, která se vznášejí nade dnem oceánu. Myšlenkami přes Společenství." Vyprávěla dál žena.

"Myslím, že to byl signál z lodi, který způsobil, že se Eltajové stáhli. Myšlenky Společenství způsobily rozkolísání pohybu měst. My co jsme zbyli jsme dělali vše, abychom město stabilizovali. Bylo to těsně."

"Takže pořád musíte stabilizovat město, když už to eltajové nedělají?" zeptal se Aleš.

Žena se na něj podívala, jako by jej před tím, nezaregistrovala. Pak ale odpověděla.

"Teď, bez signálu, který ničil myšlenky společenství, to není tak náročné. Stačí jen několik lidí."


Hakam prošel celé město. Bylo tvořeno jinak, než ostatní, ve kterých byli. Uprostřed místo zahrady byl velký konferenční sál. Počítač, který zaznamenával všechny údaje, které tuláci dovezou. Okolo byly místnosti tvořící zázemí. Jídelny, koupelny a malé pokojíky i ošetřovna. Alešovi to připomínalo podivně vystavěný hotel s kongresovým centrem uprostřed. Nechyběly tu rostliny. Nebylo jich tolik jako v zahradách jiných měst. Tady hlavně rostly liány. Plazily se po zdech. Vše kolem mělo oblé tvary a měkké barvy. Židle a stoly, které tvořily vybavení, vypadaly jako by náhodou vyrostly do tohoto tvaru. Žádné sklo kovy a výrazné barvy, na které byli zvyklí z Domoviny.

Na lidech, kteří přežili, byla vidět únava. Posedávali okolo a jen pomalu se dávali do pohybu. Několik lidí se střídalo ve středu při stabilizaci města.

Žena spolu s dalšími se postarala o lidi, které dovezli ze zhrouceného města. Hakam pak poslal několik dalších prohledávat ostatní města a ostrovy, kdyby našli někoho živého.

Pak se s Petem a Alešem vrátil na Davovu loď.


"Přežila jich jen třetina" slyšel říkat Hakama. "Je to... je to hrozné." Hakamovi se zlomil hlas. Davo vešel do ovládací místnosti. Byli tu všichni, kromě ženy, která stále ještě byla v přístroji. Dívka seděla skrčená v koutě, dívala se kolem po ostatních.

"Co dál?" zeptal se Alonzo. "Co se stane s planetou? Se všemi zvířaty v moři a na pevnině? Všichni byli napojeni na Společenství?"

Hakam přikývl.

"A ti tvorové v oceánu? Eltajové? Co je s nimi?" zeptala se Soňa.

"To nevím, v jednu chvíli, před tím než nastal chaos, se přestali ozývat. Jako by se vytratili ze Společenství."

"A co s nimi komunikovat normálně? Zajít za nimi a zeptat se co se děje. Zjistit, jestli vůbec ještě jsou naživu…" Navrhl Aleš.

Alonzovi se to zdálo jako dobrý nápad. Na Hakamovi bylo vidět, že ho taková varianta ani nenapadla. Překvapeně se na Aleše zadíval, pak zavrtěl hlavou.

"Ozvali by se nám, kdyby mohli." Z jeho tónu zněl zamítavý tón jako by to bylo kacířství jen pomyslet na to vydat se za eltaji osobně.

"Musíme je najít. Jinak nezjistíme, co se doopravdy s nimi stalo." Vložil se do diskuse Davo. Moc Hakamovu reakci nechápal. Otec ho vždy učil, že když je něco zapovězeno, má to nějaký důvod. A většinou je to či ono zapovězeno právě kvůli tomu aby se o tomto důvodu ostatní nedověděli. Tajili eltajově něco před lidmi? Před ostatními tvory na planetě?

"Oni v podstatě utvářeli Společenství. Byli jím, Společenstvím. Proto je takový zmatek, i když je signál lodi vypnutý."

Hakam se na něj zadíval. Chvíli se na něj upřeně díval a pak přikývl. Bylo to okolnostmi vynucené přikývnutí a bylo na něm vidět, že mu to dělá starosti.

"Není to tak jednoduché, nevíme kde eltajové jsou. Nevíme, jak vypadají a v jakých podmínkách žijí."

Davo se na něj nevěřícně díval. O eltajích věděl jen málo. Myslel si, že je to proto, že na planetě nežil. Teď zjistil, že ví o eltajích to samé jako lidé, kteří tu žijí a nikdy tuto planetu neopustili.

"To chcete říct, že jste nepátrali po tom, kdo jsou?" Podivil se Alonzo.

"Známe je, jsou naší součástí. Není důležité, kde žijí a jak vypadají, důležité jsou jejich činy. Jejich myšlenky byly naší součástí."

"Ty teď nejsou žádné." Poznamenal Aleš.

"Lidé jsou zvědaví, nevěřím, že by nikdo nechtěl toto vědět." Pokračoval Alonzo.

"Ano, možná, že se někdo našel, ale ve Společenství je tolik věcí, tolik informací, že se tato zdá bezvýznamná."

"Když eltajové dovedou nějakého tvora donutit, aby se nechoval násilnicky," začala pomalu Soňa, "není možné, že eltajové záměrně u lidí takového myšlenky utlumili?"

Hakam chtěl rázně protestovat. Pak si to rozmyslel a řekl.

"Proč by tedy neutlumili i ostatní myšlenky lidí? Co například tuláci, proč by jim dovolili odejít z planety? Vždyť je to nebezpečné. Mohli sem přivést někoho, kdo planetu zničí." Hakam se zarazil. Uvědomil si, že se to právě stalo.

"Možná proto, že také chtěli informace o jiných planetách. Jsou inteligentní, mají touhu poznávat." Řekl Alonzo. Čím dál víc se mu eltajové nelíbili. Neviděl na těchto lidech, že by nějak pod eltaji strádali, spíš mu připadali šťastnější než většina lidí v Domovině. Jen eltajský způsob vedení mu neseděl k lidské povaze. Co touha po svobodě? Společenství bylo absolutní opak. Zlatá klec.

"Nevěřím, že z celé lidské populace se nenašel někdo zvědavý. Kdo toužil poznat toho, s kým žije a sdílí myšlenky. I kdyby to bylo nebezpečné. Vždy se někdo najde. Co někdo z mladých?" zeptal se Alonzo.

"Nikdy jme neměli potřebu…" Začal Hakam. Přerušil ho však Davo.

"Když tu byli mí rodiče. Před dvaceti lety. Byly města plná. Hodně mladých lidí. Teď je jich tu jen několik." Davo si tuto otázku pokládal už dlouho. Něco se dělo s touto planetou už dlouho.

"Alonzo má pravdu," začal Hakam. "Mladí chtějí zkoumat. Nezajímá je jak je svět nebezpečný. Před několika lety vznikla skupina nespokojených. Většinou mladí lidé. Bylo to už dlouho, několik generací, co se naposledy objevila takováto nespokojenost. Tito nespokojení se stali tehdy tuláky.

I tentokrát se Společenství rozhodlo postavit další lodě a z nespokojených vytvořit tuláky. Nebylo to snadné rozhodnutí. Tentokrát se podmínky změnily. Lidé, kteří na Eltaji vyrostli, věděli jaké to je jinde jen z tuláckých deníků. I to, že chtěla odejít většina mladých lidí, bylo pro nás bolestné." Řekl smutně Hakam.

"Vydali se na cestu společně?" zajímal se Davo.

"Rozhodli se letět zpátky na Zemi. Nepřipadalo nám to moudré vracet se tam, odkud jsme byli vyhnáni. Nedali si říct."

"Myslíte starou planetu? Dorazili tam?" Zalapal po dechu Alonzo.

"To nevíme," vzdych Hakam. "Ještě se nikdo z nich nevrátil."

"Nikdo tedy nechtěl zjistit, kdo jsou Eltajové?"

"Žili s tím celý život. Brali Eltaje jako fakt. Touha poznávat kořeny byla silnější." Promluvila Soňa.

"Vůbec nic o Eltajích nevíte?" zeptal se Davo.

"No, myslíme si, že žijí hluboko na dně oceánu, nikdo tam ještě nebyl." Řekl rozvážně Hakam a pak dodal "Nemáme se tam jak dostat."

"Přistávací modul by to měl zvládnout. Ten tlak vydrží." navrhl Davo. Na obrazovce se objevilo schéma modulu, Davo na něj ukázal.

"Ale musel by se upravit pohon," vložil se do toho stařík.

Pak se chvíli bavili o tom jak upravit přistávací modul, měnili parametry na obrazovce, lodní počítač přepočítával nastavení, až došli k řešení. Nejvíce o tom věděli Davo se staříkem. Hakam přiznal, že bez spojení s Městem poznání toho moc o konstrukcích lodí a modulů neví.


"Co se vůbec stalo s lodí, která co vysílala signál?" zeptal se Davo.

Alonzo byl rád, že se zase může zapojit do debaty. "Je pořád na orbitě, zatím neškodná." řekl. "Měla by se prozkoumat a zjistit co se tam stalo."

Hakam souhlasil.

"Všechno po pořádku, napřed musíme dát trochu věci do pohybu,"

Davo zatím nastavoval na řídícím panelu pokyny pro úpravu modulu.

"Bude to někdy zítra," řekl nakonec.

"Měli bychom si odpočinout a najíst se," navrhl Alonzo. Všichni se pak podívali na Dava.

"Co?" odvrátil se od obrazovky Davo.

"Nemůžeme se nikam dostat," vysvětlil stařík.

"Jo, aha." Davo se znovu otočil k řídícímu pultu a něco tam nastavil. "Už by to mělo fungovat." Trochu provinile se usmál. Zapomněl na bezpečnostní opatření. Loď neotevřela dveře nikomu, kdo byl cizí.

"Zbraň, která zničí loď, zámek na lodní počítač, jeho blokace, není to přehnané?" zeptal se Hakam.

"Kdybych nezablokoval počítač, už by nefungoval, tak jako na planetě. A bez zbraně by druhá loď ještě vysílala. Zamčení lodi je síla zvyku, vždy to tak dělali mí rodiče a já to tak dělám také." Zakončil trochu vzdorovně Davo. Nebyl rád, že Hakam ví o jeho malých tajemstvích.

"Jsme tuláci, ne všude jsou lidé milí a přátelští. Většinou to člověk použije zbytečně. Ale když jednou ne a bylo by to potřeba, pak je problém."

"Ale Eltaj je tvůj domov." Řekl trochu vyčítavě Hakam.

"Ano," přikývl Davo. "Je to můj domov. Kde jsem nikdy nebyl. A který může být zranitelný jako každá jiná planeta. Bohužel."

"To je pravda," řekl poklesle Hakam.

Rozhodnutí

25. září 2012 v 1:15 Povídky

Nikdy se nemohla rozhodnout. Všechno bylo tak těžké. Bála se, že by mohla někomu ublížit. Bála se, že na něco zapomněla. Vždy se našlo něco, proč se nemohla rozhodnout. Každé, sebemenší rozhodnutí pro ni znamenalo vnitřní boj. Raději nechávala rozhodnutí na ostatních. Fungovalo to tak už dlouho. Už od školy. Nebyla výborná studentka. Ani se nesnažila. Byla průměr průměrnosti. I učitelka její vysvědčení komentovala slovy "náš zlatý střed". Na střední gymnázium šla proto, že to bylo nejblíž a taky proto, že nevěděla, co chce. V čem byla dobrá? Na nic nemohla přijít. Ráda se schovávala do knih. Prožívala v nich příběhy lidí, které byly tak jednoduché. Vždy tam bylo jasné jak se zachovat. Obdivovala odvahu lidí v příbězích. Snila o tom, že i se bude tak snadno rozhodovat.

Toho kluka neznala. Byl z vyššího ročníku. Nepamatovala si, že by ho někdy viděla. Měl delší tmavé vlasy. Jejich mastné pramínky mu padaly na ramena. Tvář měl pokropenou akné a na nose mu nakřivo seděly brýle. Pomyslela si, že takové nosíval její dědeček.

Jen tak tam stál a ruce se mu třásly. Vlastně celé jeho tělo se třáslo. Nejvíc to ale bylo vidět na ruce, ve které svíral nůž. Oči měl zarudlé. Celkově vypadal vyčerpaně.

Když přišel k nim do hodiny chemie, vypadalo to, že si chce jen promluvit s učitelem. Vítali to. Byla naděje, že učitel přeskočí zkoušení, nebo písemku a přejdou rovnou k učivu.

Učitel se tvářil klidně. Nejprve spolu hovořili šeptem. Ve třídě to začalo hučet. Žáci se mezi sebou začali bavit.

"Ticho." Zavolal na ně učitel. "Nebo si dáme písemku navíc."

Třída se trochu zklidnila.

Seděla sama v první lavici. Neměla si s kým povídat a tak pozorovala, co se děje u katedry.

"Neměl jste mě vyhodit." Naléhal kluk. "To se nemělo stát." Začal mluvit důrazněji.

Učitel jen vzdychl. Bylo na něm vidět, že nepovolí. Pak uviděl v jeho rukou nůž. I ona ho viděla. Zatajila dech a ztuhla. Nikdo jiný si toho nevšiml. Z tohoto úhlu mohl nůž vidět jen učitel a ona. Držel ho v ruce, jako by si s ním jen pohrával.

"Musíte mi opravit známku." Výhružně polohlasně zašeptal.

V učitelových očích se ukázal strach.

"Známky už jsou předané, už to nemohu změnit." Řekl se strachem v hlase. Pozoroval nůž v chlapcových rukou.

"Musíte, nebo se něco stane." Trval na svém.

"Můžeme to probrat v ředitelně." Navrhl učitel.

Kluka to zarazilo, ale pak sevřel nůž pevněji v ruce. Zvedl ho. Učitel s úlekem odskočil dozadu. Nůž však nemířil na učitele. Kluk si ho přitiskl ke svému krku.

"Nemůžu, už nemůžu." Vydal ze sebe. Byl to spíš zoufalý skřek, než slova.

"Nevím jak dál." S těmi slovy nůž znovu napřáhl. Tentokrát směrem ke třídě.

Její oči se setkaly s jeho. Viděla v nich zoufalství a únavu. A něco, co scházelo jí. Rozhodnost. Poznala to. Tu odhodlanost stát si za svým rozhodnutím.

Nemohla se odpoutat od jeho pohledu. Přesto vnímala i zbytek třídy. Už tu nebylo to bezstarostné hučení. Bylo tu ticho, které ještě tato třída nezažila. Oči všech se upíraly na scénu před sebou.

"Teď a nebo nikdy." Řekla si. "Teď mám šanci něco rozhodnout. Prostě se musím správně rozhodnout. Je to jednoduché. Jednodušší, než kdy jindy."

"Je mi to jedno." Řekl kluk. "Už je mi to všechno jedno." Hystericky se začal smát. Byl to děsivý smích, ze kterého mrazilo.

Nahmatala knížku, kterou měla pod stolem. Tlustý román, který četla pod lavicí. Jak se začal smát, napřáhla ruku s knihou a hodila ji na ruku s nožem.

Nastal zmatek. Na kluka skočil učitel a po chvíli i několik žáků.

Seděla venku na lavičce. Čekali na policii, která vše vyšetří. Bylo jí dobře. Ne proto, že byla hrdinkou dne. Bylo toho víc. Poprvé v životě se dovedla rozhodnout. Poprvé v životě měla pocit, že už nemusí všechny rozhodnutí promýšlet z každé stránky. Usmála se sama pro sebe, pak i nahlas. Byl to smích úlevy a bylo jí jedno, že se na ni lidé dívají s nepochopením.

Bahno

21. září 2012 v 0:38 Povídky

Zavřela oči a ponořila se do teplé tekuté hmoty. Bylo to tak lákavé, tak příjemné. Příjemná tekutina ji obtékala, nadnášela její tělo, laskala ho.

Slastně zavrněla. Rozpustila si vlasy a ponořila si i hlavy. Ven jí trčel jen obličej. Čekala, až to začne. Říkala tomu stavu barevné sny. Bylo to, jako by se jí v mysli zhmotnily všechny její fantazie. Barevnější a živější. Všechny pocity byly intenzivnější. Jen chvíli počkat, překonat zápach, který tekutina vydávala. Většina lidí ho nepřekonala. Ona však věděla, že to stojí za to. Prý ten zápach je kombinace hniloby a čpavého štiplavého plynu. Jí to tak strašné nepřipadalo. Teď už ne.

Zklidnila dech a snažila se uvolnit. Přímo cítila, jak se jí uvolnění vsakuje kůží do žil. Teplé příjemné teplo se jí rozlévalo tělem. Cestovalo do morku jejich kostí a nakonec do mozku.

Sny začaly zářivým světlem slunce. Prosluněnou loukou plnou barevných odlesků, omamných vůní země, květin, slunce. Běžela tou loukou, vznášela se nad ní. Vlasy jí vlály ve větru. Byla znovu plná štěstí, veselosti, jako malá holka, kterou kdysi bývala. Naplnil ji pocit neskutečného štěstí. Měla pocit, že se v tom štěstí utopí. Bylo by to tak nádherné utopení, tak lákavé, tak krásné.

V tu chvíli to skončilo. Časovač. Pokaždé ho nastavila na delší čas Alespoň o chvíli. O pár sekund, o půl minutky. To přece škodit nemůže. Taková chvilka.

Podle lékařů bylo bahno lehce toxické. Nejprve ho doporučovali. Pak se zjistilo, že někteří lidé na něj mají podivné reakce. Nastavili limity. Deset minut maximálně.

Dbala předpisů. Vždy si četla instrukce a dávkování u léků. Dokonce i vitamíny užívala podle doporučované dávky. Ale tady. Bylo to tak příjemné. A co může udělat chvilka navíc? Pár chvil navíc neuškodí a ona se bude tu chvíli cítit tak nádherně.

Mrzutě se protáhla a vylezla z bahenní lázně. Nechtělo se jí z příjemného konejšivého tepla. Vzdychla a šla se osprchovat. Dbala na to, aby si z těla smyla každý kousek bahna. Teď, když už byla venku a kouzlo okamžiku bylo pryč, ho znovu začala cítit. Nakrčila nos a znovu si nabrala sprchový gel a rozetřela si ho po těle. Podruhé použila i šampón na vlasy.

Když vyšla ze sprchy, cítila se příjemně unavená. Začervenalá kůže ji lehce svědila. Natřela se tělovým mlékem. Pomyslela si, že to s tím mytím přece jen přehnala. Pavel si už několikrát stěžoval, že z ní bahno cítí. Pochybovala o tom. Byla přece jen tak pečlivá.

Pavel byl jeden z lidí, kteří měli na bahno špatné reakce. S velkým sebezapřením se do něj ponořil jednou. Jen na pár sekund. Na to utekl a už se k němu ani nepřiblížil. Vymlouval jí tuto proceduru a chtěl, aby s tím skončila. Jen závidí, pomyslela si. Nikdy nepozná tak příjemný pocit. Usmála se při vzpomínce na dnešní rozkoš.

Přišel domů pozdě.

"Měli jsme pohotovost." Usmál se omluvně mezi dveřmi.

Alespoň přinesl dárek. Její oblíbené květiny. Rudé růže. Objala ho a políbila. Mírně se zamračil. Byl to jen stín, který prolétl přes jeho obličej. Pak se znovu usmál a podal ji růže.

S radostí je vzala. Musí najít vázu. Ta vysoká, do té se budou hodit. Přičichla k růžím, vůni však necítila. Potřásla hlavou. Nějaké šlechtěné, aby vydržely dlouho, kterým však chybí vůně. Trochu jí to zklamalo. Když však dala růže do vázy, vypadaly překrásně. Postavila je na stůl a kochala se.

"Vypadají nádherně." Pochválila ho. "Děkuji ti." Ještě chvíli se na růže dívala a pak si sedla k němu na sedačku. Znovu ten stín na obličeji. Zdá se jí to, nebo ho něco trápí?

"Co se stalo? Proč jste měli pohotovost?" Zeptala se se zájmem. Pavel byl hasič. Pomáhal při záchranářských akcích. Krásný chlap se svaly jako ze železa. A měl dobré srdce. Prostě chlap, jakého by chtěla každá. Se zalíbením se na něj podívala. Však ani ona nebyla k zahození. Byli krásný pár. Na její štíhlé tělo a dlouhé blond by byla pyšná kdejaká modelka.

"Čtyři lidé dnes utonuli v bahně." Bylo strašné je odtud dostávat. Uviděl jak se tváří. "Promiň, asi bych ti o tom neměl vyprávět. Jen bylo to tak… Divné. Dostávat je z toho smradu. Kůži měli od bahna podivně poleptanou a při tom měli všichni takový podivný šťastný výraz. Jako mumie z hororů." Otřásl se. "Já… Jen ho pořád cítím. Jako by byl kolem mě."

Potřepal hlavou, jako by chtěl všechny špatné myšlenky zahnat. "Ale dost o mě. Jak ses měla ty?" Usmál se tím svým milým úsměvem. Vše už zase bylo dobré a mohli si užívat večera.

Druhý den jí to nedalo. Čtyři lidé utonulí v bahně? Jak se jim to mohlo stát? Byli tam snad příliš dlouho? Vzpomněla si na svůj pobyt v bahnité lázni. Kdyby neměla nastavený časovač, nic by ji nevytrhlo z příjemného rozjímání. Schválně se podívala na svůj časovač. Vždy tam chvíli přidávala, kolik už tam bylo celkově, netušila. Číslo ji zarazilo. Z deseti minut se to vyšplhalo skoro na hodinu a půl.

Chodila sem a tam. Přemýšlela. Její kůže byla pořád napjatá a podrážděná. Před tím měla poct, ne byla si jistá, že je to z přehnaného drhnutí ve sprše. Teď už si jistá nebyla. Jakže to říkal Pavel? Lidé s poleptanou kůží? Poškrábala si napjatou kůži. Nebylo to příjemné, zabolelo to. Jako kdyby dráždila spálenou kůži na slunci. Přičichla k sobě, jestli necítí bahno. Jestli se jí natolik nevsáklo do kůže, že by pořád dráždilo její kůži. Necítila nic. Necítila však ani vůni růží. Rozhlédla se po kuchyni. Vybírala, co voní, co by musela cítit. Těstoviny, rýže. Zrovna nemohla narazit na nic, co by mělo výraznou vůni. Pak ji oči padly na bylinky. Pepř, kmín, všechno to voní. Otevřela skleničky a čichala ke koření.

Do očí se jí vlily slzy. Nic necítila. Vůbec nic. Ne už s tím nebude pokračovat. Je to nebezpečné a nechtěla skončit jako poleptaná příšera v kádi plné bahna.

Šla ke kádi s bahnem. Chtěla místnost zamknout. Nedalo jí to a vešla dovnitř. Jen se naposledy podívat, zavzpomínat.

Z kádě sálalo tak příjemné teplo. Přímo ji vítalo, vtahovalo k sobě. Dala ruku nad bahno. Příjemné tepavé, živoucí teplo cítila ještě intenzivněji.

Ani nevěděla, jak se tam dostala. Byl to náhlý nápad. Naposledy, jen jednou, už jen jednou si užít tu slast.

Ponořila se. Její myšlenky se rozprchly do slastných dálav barevných fantazií. Její tělo se uvolnilo. Kůži začalo laskat příjemné teplo bahna. Teplo se začalo rozlévat po celém jejím těle. Časovač na stole vedle kádě byl vypnutý.

- XVII - Chaos

19. září 2012 v 22:40 Část Druhá - Eltaj

Jedno ze zvířat vstalo. Začalo se pást. Co chvíli se ujišťovalo, že ostatní jsou nablízku. Pak se k němu přidalo další. Drželi se blízko sebe, nebylo to bezstarostné popásání, jaké viděli poprvé, když se s nimi setkali.

Nakonec se začali pást všichni. Aleš s Petem vstali a pomalu se vydali do lesa. Jedno ze zvířat jejich pohyb zaregistrovalo a než se nadáli, byli obklopeni několika zvířaty. Zastavili. Ostatní ze stáda se na ně zadívali, po chvíli se většina z nich zase začala pást a u Peteho s Alešem zůstaly jen dvě zvířata.

Aleš s Petem se na sebe podívali.

"Zkusíme odejít pomalu, tak jak jsme šli z lesa." Pomalým rozvážným krokem vyrazili k modulu. Dvě ze zvířat vyrazila s nimi.

Když došli k modulu, byla zvířata pořád za nimi.

"Co s nimi uděláme?" zeptal se Aleš. Nechtěl zvířatům ublížit. Kdyby zůstala v blízkosti modulu, když budou startovat, zranilo by je to.


Spojili se s Leilou.

"Loď vysílala něco, co narušilo to jejich Společenství. Poničilo podzemní města." Leila jim vysvětlila situaci. Doteď věděli, že se něco děje. Rozsah zničení planety je překvapil.

"Signál je už vypnutý, ale je hodně škod."

"Co je to za loď? Proč zaútočili? Nemůžeme nějak pomoci?"

"Zatím nikdo nic neví. Bude potřeba pomoc na zemi. Máte dole počkat."


Davo se pomalu probouzel. Nejprve nad sebou uviděl rozmazaně staříka a pak rozeznal jeho hlas. Pak rozeznal hlas Alonza. Nerozuměl slovům, jen věděl, že jsou někde blízko. Pak se zas hlasy a obličeje na chvíli vytratily.

Když se probral po druhé, už rozeznal, co říkají hlasy i obličeje nebyly tak rozmazané. Teď nad ním stál Alonzo.

"Probírá se," uslyšel Davo.

"Už bylo na čase, chlapče," řekl stařík.

Davo se pokusil o úsměv. Byl tak vyčerpaný, že nevěděl, jestli se mu v obličeji vůbec nějaké svaly pohnuly.

"Skoro nic nám tady nefunguje," postěžoval si stařík.

Davo se pokusil promluvit. "Co… Co loď, podařilo se?" vysoukal nakonec ze sebe. Svůj hlas ani nepoznával. Spíše to připomínalo přerývané skřeky, než hlas člověka.

"Jo, povedlo se," řekl Alonzo s uspokojením v hlase. Davo úlevou přikývl a znovu usnul.


Když se Davo probral znovu, byl sám. Tentokrát už nebyl tak unavený. Chvíli se soustředil. Na lidi, kteří jsou na palubě jeho plavidla, na jejich mysli. Poznal staříka, ale nezkoumal jeho myšlenky, nebo pocity. Byl tulák, mohl by poznat, že je v jeho mysli ještě někdo jiný, pak přešel k dalšímu člověku.

Byla to Soňa. Ještě neodletěli na planetu. Ucítil strach. Strach ze situace, do které se dostali. A pak smutek, smutek nad tragédií planety, i když tato planeta nebyla její domovská. Byl to pro ni cizí vzdálený svět. Měla soucit nad životy, které byly ztraceny. Chvíli zůstal u Soniných myšlenek. Její zaujetí planetou a civilizací mu připomínaly jeho pocity, když dorazil na planetu. Pocit, že objevil něco, o čem neměl ani tušení, že může existovat a při tom mu to bylo tak blízké.

Nikdy nečekal, že by našel planetu, kterou by považoval za domov. Nevěděl ani, jak pocit domova má vypadat. Podobný pocit, i když ne tak silný v něm vyvolávala jeho loď. Byl to jeho domov, kam se vracel, kde prožil dlouhé chvíle na cestách. Pocit z této planety byl mnohonásobně větší. Nebylo to jen její velikostí, která se nedala s lodí srovnávat, ale i lidmi, kteří na ni byli. A také ostatními tvory, i ti dotvářeli atmosféru domova, bezpečí a sdílení.

Všudypřítomná mysl Eltajů dodávala pocitům záštitu ochranné rodičovské ruky. Byl to pocit bezpečí a klidu, a také svázanosti. Po příletu na planetu si Davo užíval tohoto pocitu. Věděl však, že by ho na dlouho nesnesl. Stal by se přítěží tak jako pro jeho předky, kteří se stali tuláky. Teď však hluboce cítil propast, kterou za sebou eltajové zanechali, když se stáhli a nezasahovali do sdílené mysli Společenství.

Přešel dál, tentokrát to byl Alonzo. Jeho strach, z toho co bude dál, byl menší. Menší než, když před katastrofou co se udála. Také on v sobě nosil lítost nad tím, co se stalo s touto planetou a jejími obyvateli. Nesl v sobě i radost, která přetrvávala po zneškodnění vysílání lodi. Teď jeho mysl hledala další cesty jak všem pomoci. Ne jen sobě a posádce pomoci z této situace aby se mohli vrátit domů, ale hledal i možnosti jak pomoci planetě a jejím obyvatelům.

Pak se Davova mysl obrátila k dívce. I když měla nasazenou helmu, která její myšlenky blokovala, cítil její zmatek a strach. Nebyla dítě tuláků. Nebyla zvyklá být v mysli sama. Vždy se o své myšlenky a pocity se dělila se spoustou dalších. Teď byla sama. Nemohl ji pomoci, přes helmu se k ní nedostal chaos myslí z planety, ale ani jeho myšlenky.

Když se soustředil na planetu a její myšlenky uslyšel jen chaos. Bez čelenky to bylo hodně náročné, ale s ní by to bylo neúnosné. Z té dálky to byly jen slabé záchvěvy, i ty byly znepokojující svou naléhavostí a zmateností. Nebyla v tom žádná harmonie, plynulý tok myšlenek, který ho uchvátil svou uceleností a souhrou. Zbyl tu jen hluk, kdy jeden přes druhého křičí.

Uslyšel zvuky otvíraných dveří. Nebylo to v této místnosti, ale někde dál za ní. Posadil se. Zhluboka dýchal, dokud se mu nepřestala točit hlava. Pak se pomalu zvedl a vyšel ven z místnosti.


Hakam se Soňou dosedli vedle modulu z Domoviny. Moduly vedle sebe vypadaly nesourodě. Robustní šedý modul Domoviny trčel v krajině. Nesourodý objekt, který sem nepatřil. Zato malý modul z Davovy lodě se svými měkkými barvami jako by sem patřil.

Pete s Alešem byli venku obklopeni stádem zvířat. Ty se mezi tím než přiletěl Hakam se Soňou se opět přesunuly za nimi.

Když Soňa s Hamanem vystoupili, zvířata je obklopila. Dožadovala se kontaktu.

"Neublíží vám, jen byli vylekaní, teď jsou v pohodě," zvolal Pete zastřeným hlasem, tak aby zvířata zbytečně nevyplašil.

Soňa Hakama představila. Pete pověděl co se dělo se zvířaty. Hakam se na zvířata se zájmem díval.

"Nikdy se tak nechovali." Přiblížil se zvědavě k jednomu zvířeti. Jakoby jej viděl poprvé v životě. Zvíře si ho nedůvěřivě očichalo a pak se ho dotklo čumákem.

"Chovají se jako by ztratili vůdce. Nás si za ně nějak vybrali." Usmál se Pete.

"Vůdce?" Hakam vypadal zmateně.

"Stádo si většinou vybere jednoho jedince, který rozhoduje, jak se chovat, aby byli co nejvíce v bezpečí před predátory."

"Tady nejsou predátoři, kteří by je ohrožovali." Hakamův hlas zněl uraženě. Byl pyšný na svou planetu a považoval ji za ideální svět. Od tuláků měli mnoho informací o různých světech. Nikde to nebylo tak mírumilovné jako taky. Všude jinde byl život plný boje a násilí.

"Také rozhodují kam se jít pást. Prostě potřebují někoho, kdo jim ukazuje co dělat, kdo je vede. Zvířata jsou prostě taková, a ne jen ona i většina lidí."

Hakam si uvědomil, že má Pete pravdu. Zvířata sice neměla vůdce ze svých řad, ale dosud je vedli eltajové. I on cítil, že mu jejich vedení chybí. Když Společenství ještě fungovalo dobře, eltaje sotva vnímal. Teď jejich nepřítomnost pociťoval při každé myšlence.

Přišel k jednomu ze zvířat a vzal jeho hlavu do rukou. Zavřel oči a soustředil se. Snažil se proniknout do myslí zvířat. Bylo těžké ve víru všech výkřiků, zmatených a plných strachu, najít konkrétního tvora. Když jeho mysl našel vyslal myšlenky plné naděje, snažil se, aby mu co nejvíc dodal klidu. Pete měl pravdu, zvířata se všemi myšlenkami upnulo na lidi, které potkali. Byl to jejich záchytný bod, kterým se snažily vytlačit chaos, který je obklopoval.

Ucítil, jak se jej někdo dotkl.

"Neměli bychom jít zachraňovat lidi?" zeptal se Aleš.

Hakam se na něj nesouhlasně podíval. "Jsou to živí cítící tvorové, kteří jsou součástí Společenství jako my." Řekl zamračeně.

"Jako já." Zdůraznil Hakam, jako by oni, kteří nebyli součástí společenství, neměli právo do čehokoli na planetě zasahovat, jako by se chtěl od nich distancovat.

"Jsou," vysvětloval Aleš. Dokonce i Pete se na něj nesouhlasně podíval. "Jen mi jde o to, že když zachráníme lidi, ti pak pomůžou dalším zvířatům. A možná vymyslí jak to napravit všechno."

Hakam potřásl hlavou. "Tady toho moc nezmůžeme, musíme pod hladinu."


Leila se Soňou zůstali se zvířaty. Leila byla nadšená z krajiny a tak byla ráda, že si může užít přírody a volného pohybu na planetě. Nejprve se zvířat bála, po chvíli však měla pocit, že k nim patří. Lehla si na louku a pozorovala nebe a stromy, jejichž listí se chvělo ve vánku. Zvířata se kolem ní pásla. Občas některé s nich přišlo a šťouchlo ji čumákem, nebo se nechalo pohladit.

Soňa si sedla vedle ní a zavřela oči. Celá tato planeta byla víc, než doufala, že nejde a teď se všechno hroutilo. Zhluboka se nadechla, snažila se uklidnit.


Pluli s Hakamem pod hladinou. Oceán jako by byl ještě víc plný života. Pete ještě nikdy nebyl pod hladinou moře. Jediné co znal, byly lodě a přístavní města. Nikdy si nepomyslel, že i takto může vypadat život. Zvědavě se díval na tvory nejrůznějších tvarů a velikostí jak elegantně a bez nesnází proplouvají kolem nich. V prostředí tak vzdáleném tomu lidskému a přesto přirozenému. Fascinovali ho všechny zvířata, které viděl. Od pestrých barevných menších hejn pod hladinou až po nenápadně zbarvená obrovská těla ve větších hloubkách. Do toho ve vodě pluly průhledné závoje řas.

"To musí vidět i Leila" vydechl. "Je to jako pohádková říše."

Všichni živočichové měli trhavé pohyby. Jejich pohyby byly chaotické. Přesto to vypadalo, že se zvířata pomalu začala uklidňovat. Hakam připlul k jednomu z měst. Jeho zdi byly nakloněné, některé zbořené úplně. Vrchní obálka, která držela vzduch vevnitř, byla popraskaná. Někde jen ztratila svou průhlednost, jinde zanechala díry velké, že jimi mohli proplout lodí. Propluli okolo. Přístroje nezjistili nikoho živého.

"Jak to, že vysílání signálu porušilo města?" Zajímal se Aleš.

Hakam jen zakroutil hlavou. "Nejsem si jistý. Nevím toho tolik o technologii, jakou jsou města vystavěna. Naši předkové nejprve žili na ostrovech. Ty pro ně vyrobili eltajové, tak jako tyto města. Na výrobě plavidel a lodí pak eltajové spolupracovali s lidmi. Veškeré informace o historii, technologiích jsou v Městě poznání. Teď se k nim nedostanu."

"Tam jsou shromážděny veškeré informace, které jsme shromáždili. Naše vědomosti, vědomosti Eltajů i to, co z cest přivezli tuláci." Vysvětlil po udivených pohledech Aleše a Peteho, kteří pluli s ním.


Proplétali se dál mezi zdivočelými zvířaty. Dorazili k dalšímu městu. Pete, který byl u skenovacího přístroje, vykřikl.

"Tady," ukazoval na obrazovku, "Někdo tu je."

Pluli kolem a hledali místo kudy by se dostali do města. Nakonec našli jeden neporušený vstup. Když vešli dovnitř, museli se přidržovat stěn, město bylo nakloněné. Byla tu tma a svítili si baterkami, které vzal Aleš z modulu, než vyrazili. Hakam se v mdlém světle rozhlížel. Světlo a barvy, které měl tak rád na městech byly pryč. Zdi byly zmrzačené, rozpadaly se. Pod nohama jim proudil malý potůček z vody, která někudy prosakovala. Postupovali zoufale pomalu, terén jim nedovolil jít rychleji.

Museli se dostat doprostřed, kde zachytili čtyři známky života. Hakam uklouzl a pak ho Pete raději podpíral. Peteho mohutné tělo se lehce prodíralo troskami. Byl zvyklý na stísněné prostory, jeho pohyby byly obratné a hladce se dostal i přes překážky se kterými měli ostatní problémy.

Konečně došli do poničené tropické zahrady. Někde poblíž by měli někoho najít. Pete nechal Hakama u jednoho ze stromů a šel se rozhlédnout kolem, tak jako Aleš. Hakam se rozhlížel. Tropické zahrady byly místo, kam všichni chodili rádi. Byl to kus divočiny vypěstovaný z rostlin cizích vzdálených světů. Věděl, že eltajové byli nejprve proti jejich vysazování. Každá rostlina musela být pečlivě zkoumána a až pak mohla být vysazena do zahrady. Měli několik typů zahrad, podle toho jaké podmínky dané rostliny potřebovali.

Hakam osobně měl rád tropické s vysokou vlhkostí a vysokými stromy a liánami. Taková jaká bývala taky. Bylo mu z toho smutno. Věděl, že to nebude hezký pohled. Když však viděl tu zkázu na vlastní oči, bylo to ještě horší. Více ho to zraňovalo. Než to všechno viděl, měl pocit, že se mu svět, to co až dosud znal jako bezpečné úžasné místo, rozpadá na tisíce střípků. Teď měl navíc pocit, že se mu ty střípky zasekávají do srdce.


Všechny čtyři našli v budově sousedící se zahradou. Choulili se k sobě a sotva byli živí. Měli jenom tři helmy. Jednu měl Hakam na hlavě. Loď už nevysílala, ale chaos, který způsobil signál eltajany pořád zraňoval. Neuměli, tak jako tuláci, odfiltrovat nechtěné signály jdoucí z vnějšku. Nikdy to nepotřebovali.

Pete nasadil helmu statnému muži a Aleš ženě vedle něj. Vzali je do náruče a chtěli je odnést do plavidla, když za nimi přišel Hakam. Chtěl taky pomoci. Byl však příliš slabý, aby unesl tělo. Hakam si prohlédl bezvládná těla a tak ukázal na ženu.

"Dejte helmu jí. Je na tom špatně."

Aleš přikývl a přendal helmu. Vzal menšího muže, i tak cítil, že dostat je do plavidla nebude snadné.

Cesta zpět byla těžká, ale podařilo se jim oba odnést. Hakam chtěl pomáhat a chvíli pomáhal nést Alešovi muže. Když však uklouzl a poranil si ruku, raději si vzal baterku a svítil jim na cestu. Pete vypadal jako by s mužem, který byl skoro stejně velký jako on, neměl potíže. Když přišli na světlo, Aleš si všiml, že z něj stékají ramínky potu. Hakam vypadal ještě ztrhaněji i když nikoho nenesl.

"Zůstanu taky, moc jsem vám stejně nepomohl…" řekl udýchaně Hakam. Sundal si helmu a podal ji Alešovi. "Myslím, že to vydržím. Teď už je to lepší, když loď nevysílá."

Pete s Alešem se vrátili pro další dva. Při zpáteční cestě Aleš zůstal na půl cesty a musel počkat, až mu přijde Pete pomoct.

Hakam vypadal strhaně, plavidlo však plulo pod jeho řízením rovně a rychle k dalšímu městu. Minuli ještě dvě. Ani v jednom nikoho živého nenašli.

- XVI - Tulácká loď

18. září 2012 v 21:31 Část Druhá - Eltaj

Uvnitř Davova modulu to vypadalo podobně jako v plavidle, jen prostor byl větší. Hned jak se posadili vzlétli. Trvalo jen chvíli, než se dostali na oběžnou dráhu. Přední, boční i horní zdi vypadaly průhledné. Alonzo přemýšlel, jestli jsou stejné jako v kopuli.

"Jsou to vlastně obrazovky, které ukazují co je venku." Odpověděl mu Davo na nevyslovenou otázku a Alonzo znovu začal přemýšlet, jestli slyší všechny jeho myšlenky. Nebo si všiml, jak se kolem sebe dívá a odpověď byla jen dílem náhody? Pak uviděl jejich domovinskou loď, letěli kolem a loď mu odtud připadala strašně křehká a zranitelná.

"Přepínám na navádění." Řekl Davo za chvíli. "Už jsme skoro tam."


Alonzo i Soňa vyhlíželi Davovu loď. Když uviděli loď, její vzhled je překvapil. Uviděli ji na poslední chvíli, její matná barva splývala s pozadím. Tvarem připomínala nepravidelný elipsoid.

Najednou se před nimi otevřel otvor a vletěli do místnosti, která byla schopna pojmout dva moduly. Otvor, kterým vletěli, se za nimi zavřel. Na druhé straně se po chvíli otevřel menší otvor. Na obrazovce vepředu se objevila tvář staříka.

"Jste tady," konstatoval jeho hlas, "co jste se dověděli?" ptal se.

Vešli dveřmi do úzké dlouhé chodby lemované několika dalšími dveřmi. Soňa s Alonzem podpírali Hakama, vlastně ho spíše nesli. Byl při vědomí, i když jeho oči byly zavřené a ztěžka dýchal.

"Tudy," vedl je Davo. Otevřely se před ním jedny dveře. V místnosti byly čtyři stroje tvaru obřích vajec, do kterých se vešla lidská postava. Když přišli blíž, zjistili, že v jednom leží žena z ostrova a ve druhém dívka. Davo přišel ke třetímu a zmáčkl něco na panelu, vejce se z vrchu otevřelo. Soňa s Alonzem Hakama položili do přístroje. Pak Davo zavřel víko a něco nastavil na přístroji. Víko stroje se zamlžilo. Viděli jen část obličeje. Viděli, jak jeho čelo omotala bílá pružná nitkovitá hmota. Přístroje začal vydávat mírné hučení jako ostatní dva.

"Lékařská jednotka." Okomentoval Davo. "Snad pomůže."


Do místnosti vešel stařík. "Konečně jste tady," přispěchal k nim. "Jak to tam vypadá? Našli jste někoho živého?"

"Jen Hakama," řekl Davo. Sklonil se k přístroji a znovu něco tam nastavil.

Začalo to na displeji blikat chvíli červeně a pak světlo přešlo do modré.

Davo si vydechl a zavřel oči. Pak řekl: "bude v pořádku. Alespoň fyzicky."

Alonzo se Soňou mezitím přešli k přístrojům, kde byla uzavřena žena a vedle dívka. U dívky displej blikal taky modře. Ženě červeně.

"Modrá svítí, když se člověk uzdraví?" zeptala se Soňa a zadívala se na ženu.

"Ano," řekl Davo a přešel k přístroji s dívkou. "Za chvíli se probere," řekl, když se podíval na displej.

"A ta žena?" zeptala se Soňa.

"Nevím, snad to bude dobré, to se ještě uvidí. Víc dělat nemůžeme." pokrčil Davo smutně rameny. Alonzo by rád nabídl pomoc. Měl jen základní zdravotní kurz a jejich lékařské přístroje mu připadaly zastaralé. Celé jejich vybavení, i když v domovině bylo jedno z nejmodernějších, pokulhávalo před přístroji z Eltaje. Jak bylo možné, že tato skupina lidí byla technologicky o třídu výš, i když byla odtržena od zbytku civilizace? Jediné vysvětlení nacházel v bytostech, které nazývali eltaji. I oni sami přiznávali jejich vliv. Jak e vyrovnávají s pocitem, že oni tady nejsou vládci planety? Celý tento svět, který na první pohled vypadal jako utopie, mu připadal nepochopitelný.

"Loď," vytrhl se Alonzo z přemýšlení. "Musíme zničit vysílání signálu."

Davo přitakal a vyrazili ven z místnosti.

"Potřebuji pomoc," řekl a zadíval se na Alonza.

"Jdu s tebou," odpověděl.


Loď, do které nastoupili, byla větší, než modul ve kterém se dostali sem z planety. Byla v místnosti podobné té, do které vletěli modulem. Aerodynamický tvar lodi Alonzovi připomínal doutník. Vypadala jinak než modul a loď. Dokola kolem trupu byly pásy, které obtáčely celý trup.

"Budeme mířit manuálně. Nechci, aby něco z té lodi proniklo k nám. Víme polohu, ale bude mít štíty, tak ji uvidíme na obrazovce jen jako obrysy a až když u ní budeme hodně blízko."

"Hakam byl docela skeptický." Poznamenal Alonzo.

"Nikdy nelétal," řekl Davo a pak dodal. "A taky neví, co všechno tohle dokáže. Vlastně ani neví o tomhle letounu. Není to eltajská technologie. A ani by to neschvalovali."

Alonzo se zasmál. "Takže ne všechno sdílíte?"

Davo se trochu ošil. "To už mí rodiče. Prostě neřekli všechno. Technologii eltajové znají. Jen… Jen moc nesouhlasí s některými zbraněmi. I přes všechny informace netuší jaké to tam venku je. Ne vždy se povede skrývat se, nebo splynout s obyvateli. A ne všichni jsou přátelští."

Alonzo pokýval hlavou. Seděl vedle Dava a svíral v ruce páku ovládání. Davo mu už vysvětlil jak s ní zacházet. Bylo to jednoduché, podobné jako u jejich přistávacího modulu. Možná i jednodušší. Řídil Davo a Alonzo měl na starosti zbraň. Davo hned na začátku řekl, že to nebude jednoduché prostřílet se štíty. Zkusit to však museli. Letěli k cíli, který neviděli. Bylo to jako letět jen tak do prázdna.


Soustředil se, aby mohl zareagovat, hned jak se něco objeví.

Najednou se na obrazovce objevil obrys lodě. Alonzo namířil a stiskl tlačítko. Před ním na obrazovce se zableskl paprsek a zasáhl obrys lodě.

"Ještě," zvolal Davo. Alonzo znovu stiskl tlačítko. Paprsek znovu zasáhl loď.

Proletěli kolem a začali zatáčet, aby se obloukem znovu přiblížili k lodi.

"Přes šíty se nedostaneme." Řekl Davo.

"Budete řídit, držte se co nejblíže lodi," řekl Davo. "Pokusím se vypnout štíty. Nepoznáme, že jsou vypnuté, proto palte nepřetržitě. Když toto světlo přestane svítit, loď přestala vysílat." Ukázal na ukazatel na panelu. Pak vytáhl z vaku čelenku, něco na ní nastavil. Až teď si Alonzo uvědomil, co chce udělat.

"To ne," zaprotestoval. Už bylo pozdě. Davo se nadechl a nasadil si čelenku. Zavřel oči a začal se soustředit.

Alonzo nevěděl, jak přesně čelenka funguje. Nelíbilo se mu, že bude Davo znovu vystaven podivnému vysílání, které způsobilo zkázu na planetě.

Loď se zachvěla. Alonzo pevněji sevřel ovládání. Dokončil otočku a vraceli se zpátky k lodi. Neletěli tak plynule jako, když řídil Davo. Snažil se udržet letoun v klidu. Soustředil se na řízení a zároveň na to kdy vystřelit.

Znovu se objevil obrys lodi. Tentokrát se po zásahu paprskem obrys zachvěl. A světlo, které signalizovalo vysílání lodi zhaslo.

Podíval se na Dava. Ten byl bezvládně zhroucený ve svém křesle.

Zaklel. Otočil letoun a letěli zpátky. Nebyl si jistý směrem. Davova loď nebyla vidět. Přemýšlel, jak se dostanou zpátky, když se na obrazovce objevila Hakamova tvář.

"Dokázali jste to," ozval se i jeho hlas optimisticky. "Teď si vás loď bude navigovat. Stačí přestat řídit manuálně."

Alonzo se s úlevou zvedl od řízení. Přešel k Davovi a sundal mu čelenku. Měl zpocené čelo a byl v bezvědomí. Nemohl nic dělat, neměl jak mu pomoci.


Hakam stál u obrazovky a prohlížel si planetu. Vypadala stejně jako jindy, ale cítil, že to tak není. Už v ní neviděl poklidný domov. Pocit bezpečí, který ho po celý život provázel, byl pryč. Zbyl jen zmatek, beznaděj a nebezpečí. Skrytý nepřítel, který k nim přiletěl jako přítel, jako jeden z nich. Odtrhl oči od obrazovky a podíval se na ostatní. Cizinec z civilizace, které před stoletími vyhnala jeho předky. Nezdá se zlý, nebo nečestný, ale také nechápe jejich společnost. Pohrdá jejich hodnotami, odsuzuje společenství. Starý tulák, žijící svými vzpomínkami.

Jen málo lidí zůstalo na Eltaji. Mnoho se jich stalo tuláky a populace na Eltaji vymírala. Tuláci, může je počítat jako eltajany? Nikdo z tuláků se neumí plně poddat společenství. Umí od něj odpoutat mysl. Ten, kdo se narodil na Eltaji to nedělal. Žil společenstvím a společenství žilo jím.

Byl tu mladý tulák, který nasadil život za Eltaj. Vypnul vysílání. Kdo zbývá aby Eltaj, ten prastarý mírumilovný svět zachránil? Hakam se znovu rozhlédl po tvářích kolem sebe.

Mladičká dívka, která se probrala z bezvědomí? Bude mít co dělat sama se sebou aby se vyrovnala s tím, že společenství nefunguje. Žena v lékařské jednotce? Probere se vůbec? A další cizinec. Podivná žena se zrzavými vlasy, tak nepodobná tulákům. Její zelené oči jako by ho fascinovaly. A ne jen oči. Věděl, že jsou tu ještě další cizinci na planetě. Mohou to být oni, kdo stojí za útokem? Ne, tomu nevěřil. I tak se mu dělalo špatně z toho, že celá planeta a její společenství bude potřebovat pomoct cizinců, kteří jim nedůvěřovali. A právem. Zničili jim loď, znemožnili návrat. Byli stejní jako oni? Tolik se báli, aby se jejich civilizace o nich nedověděla, při tom si byli tak podobní.

Úplněk

18. září 2012 v 0:50 Povídky

Nikomu to neřekl, vysmáli by se mu. Ani on tomu nemohl uvěřit. Ale ano bylo to tak. Nemohl být tak opilý. Měl jen dvě piva. Cestu přes lesík znal jako své boty. Chodil tudy dvakrát týdně. V úterý, kdy trénovali na turnaj v šipkách. A v pátek, kdy si posezení v místní hospůdce "U lesa" protáhl. Hospodu překřtili "U Kyklopa" podle hostinského, který měl jizvu přes oko.

Manželka se nejprve na jeho návštěvy v hospodě nedívala moc přívětivě. Musel však alespoň jednou vypadnout. Slyšet jiné než pištivé holčičí hlasy. Zbožňoval své dvě dcerky, ale poslouchat ten babinec denně bylo moc. Nakonec i manželka uznala, že jsou víkendy příjemnější, když si v pátek užije chlapské společnosti. Šipky přišly později. Holky už byly větší a mohly zůstat doma jeden večer samotné. Manželka si také užívala volného večera. Pilates a sklenička vína s kamarádkami.

Bylo to v úterý, kdy je viděl. V šipkách se mu nedařilo. Vracel se naštvaný lesíkem. Bylo sychravo a mrholilo. Vyhrnul si límec bundy a ruce zarazil co nejhlouběji do kapes. Od úst mu stoupala pára. Bylo to jen deset minut cesty. Když šel rychlým krokem, dostal se domů i za pět. Přidal do kroku, aby se zahřál. Okolí ani moc nevnímal. Šel po paměti. V mysli si přehrával své hody v šipkách.

Když uviděl bílé světlo, říkal si, že je to měsíční svit, co vidí. Jak se blížil, uvědomil si, že svit vychází ze země. Jako by vycházel z trávy. Zastavil se. Pozoroval ten podivný výjev. Jak dlouho to trvalo? Měl pocit, že jen chvíli. Jen pár krátkých chvil měl na to, aby se mohl těšit pohledem na tento výjev.

V mlžném oparu přízračně bílého světla byly vidět postavy. Viděl jejich plavé pohyby. Kolik jich bylo? Pět? Šest? Nevěděl přesně. Nedalo se to poznat. Prolínaly se mezi sebou. Kvůli oparu, který je obklopoval, měl pocit, že jsou postavy průhledné. Jejich dlouhé vlasy, které vypadaly stvořené z mlhy, vlály za nimi. Vlnily se v podivném rytmu stejně jako postavy.

Byl jako v transu. Uvědomil si, že je mu zima. Vykročil, aby se dostal blíž. Pod nohami mu praskla větvička. Podíval se dolů na nohy, kam šlape. Když vzhlédl, světlo, ani postavy tam již nebyly. Znovu se otřásl zimou. Ruce mu mrzly. Dýchl si na ně a vyrazil po stezce domů.

"Dnes se vám to protáhlo." Přivítala ho žena. "Vyhrál jsi?"

"Ne… Nedařilo se mi." Řekl mrzutě. Nemohl dostat z hlavy výjev z lesa. Celý se třásl. "Je tam zima. Nedáme si horký čaj?"

Co myslela tím, že se to protáhlo? Vždyť přišel dřív než obvykle. Že by zase začala s tím, že má být více s rodinou? Jednou za čas jí to popadne. Byl z toho rozmrzelý. Nechtěl se hádat. Ne dnes.

"Chceš tam med?" Zavolala na něj z kuchyně. "Pusť televizi, je tam ten horor."

To mu už nedalo. Něco tu nesedělo. Film měl začít až v jedenáct. Z hospody vycházel kolem desáté. Našel v kapse mobil a chtěl se podívat na hodiny. Byl však vybitý. Zavrtěl hlavou.

"Blbá baterka." Zavrčel. Zapnul televizi. Běžela tam reklama. Opravdu bylo už skoro jedenáct. Možná si spletl hodiny v hospodě. Nebo to bylo baterkou v mobilu.

Pak žena donesla čaj. Sedli si k filmu. Čaj ho zahřál a na cestu lesem přestal myslet.

Vzpomněl si na podivný výjev až za dva dny v práci. Jeden z kolegů si stěžoval na dceru, která si pořád hrála na víly.

"Ze začátku to bylo roztomilé. Teď mi to leze na nervy. Je skoro dospělá, už by mohla mít rozum."

"Myslíš, že nic takového nemůže existovat? Co když má pravdu?" Zeptal se. Nepřemýšlel o tom, jen si vzpomněl na příhodu.

"To si děláš srandu, ne? "

"No, mám taky holky. Musíš s nimi mít trpělivost." Začal mlžit. Až teď si uvědomil, jak směšně by to vypadalo. Bude lepší, když o tom nikomu neřekne.

V pátek chvíli váhal. Nemá jít raději po silnici? Celý večer měl zkažený. Čím víc na to myslel, tím větší měl touhu někomu o tom říct. Nedovedl si představit, že mezi řečmi o fotbale politice a dohadování, která sekačka je lepší, se zeptá, jestli někdo neviděl víly.

Tak tedy, po silnici, nebo lesem? Deset minut, nebo půl hodina?

"Kruci," zašeptal si pro sebe a vyrazil do lesa.

Šel rychle, nechtěl být v lese déle, než bylo nutné. Byl úplněk a les nebyl hustý. Větvemi stromů prosvítalo měsíční světlo. Osvětlovalo spadané listí na stezce. Dnes bylo teplo. Poslední záchvěv léta.

Znovu je uviděl. Tentokrát to už nebyly jen mlhavé postavy. Pohyby a postavy byly stejné. Ale vše jako by bylo více hmotné, zřetelnější, barevnější.

Pomalu k nim vykročil. Postavy ho obklopily. Stále se pohybovaly v podivně malátném rytmu. Jejich ruce se ho začaly dotýkat. Jeho mohutná postava se také rytmu poddala. Pivní břicho se mu pod tričkem vlnilo a nohy jako by samy věděly jaké kroky dělat.

"Vy…" Vykoktal. "Jste víly?"

Uslyšel jen smích. Zvonivý, rozverný.

"Viděl jsem vás tu už v úterý. Jste krásné. Úchvatné." Otáčel se za nimi. Chtěl zahlédnout tvář alespoň jedné z nich. Dotknout se jedné z postav.

Znovu se ozval smích. Tentokrát ke zvonivosti přibyla i krutost. Smích už nebyl hezký ani rozverný. Ruce, které se ho dosud jemně dotýkaly, ho začaly zraňovat. Údery byly jak rány bičem. Štípaly z pálily. Začal se bránit. Odstrkoval zraňující ruce, které se teď nezdály jemné, ale tvrdé a ostré. Prodíral se ven z chumlu, který se náhle zdál pastí.

Cítil se jako uprostřed davu, který má v rukou ostré nože. Údery mu začaly šlehat do obličeje. Zakryl si jej rukama. Nyní mu šly údery do rukou a do trupu. Do vypouklého pivního břicha. Nejhorší však byl ten šílený smích. Už v sobě neměl ani zvonivost. Jen krutost a šílenství.

Konečně se mu povedlo vymanit z dosahu jejich paží.

Utíkal. Utíkal jak nejrychleji uměl. V patách stále šílený smích. Když vyběhl z lesa byl celý uřícený. Zastavil se a s obavami se podíval k lesu. Vypadal klidně jako vždy. Zni stopy po bílém světle ani po šíleném smíchu.

Prohlédl si ruce. Pořád pálily a štípaly. Žádné rány na kůži nenašel.

Roztřeseně došel domů.

Od té doby už nikdy nešel v noci přes les. Vždy jen po silnici. Pokaždé, když se někdo zmínil o vílách udělalo se mu špatné. Občas se mu o nich zdálo. Nikdy o nich nikomu neřekl.

- XV - Kontinent

14. září 2012 v 21:59 Část Druhá - Eltaj

Aleš s Petem stihli přiskočit ke kraji meze, ve které byl starý modul. Stádo proběhlo kolem. Zaraženě se dívali, jak zvířata mizí v lese. Pak uslyšeli, ze směru odkud zvířata přiběhly, další kroky. Tentokrát to bylo jen jedno zvíře. Motalo se a klopýtalo. Podlomily se mu nohy a svalilo se na zem.

Pete se opatrně přiblížil ke zvířeti. Šel pomalu krok za krokem. Aleš byl hned za ním. Pete se natáhl a roztřesenou rukou zvíře pohladil.

"Ahoj," začal konejšivým hlasem. "Nás se nemusíš bát. Copak se ti stalo?"

"Je vyděšený." Pošeptal Alešovi.

Zvíře se schoulilo do klubíčka. Pete pokračoval v hlazení. Přešel k hlavě zvířete a jemně se dotkl i čenichu. Zvíře začalo reagovat. Pohnulo se směrem k ruce, která ho hladila.

"Hodný kluk," Pete se sklonil ke zvířeti a zašeptal mu něco do ucha.

Aleš se na Peteho ohromeně díval. Nikdy moc o Petem nepřemýšlel. Bral ho jako dobrého společníka, výborného technika. O této jeho stránce nic netušil. Sám nevěděl co dělat. Nikdy se o zvířata nezajímal.

"Vždy jsem chtěl mít zvíře." Zašeptal. Zvíře pod Peteho rukama se začalo uklidňovat. "Když jsem byl malý, žili jsme na jedné farmářské planetě. Zapadákov. Pěstitelé dobytka. Pobíhal tam malý pes. Vořech, asi nejškaredší co tam byl. Pořád za mnou chodil." Pete vzdych.

"Pak na nás přišli a my jsme v rychlosti odletěli. Nestačil jsem pro něj zajít." Pete zvíře prohlédl a prohmatal mu nohu. Aleš mu podal lékárničku. Pete zvířeti nohu ošetřil.

"Na loď si ho vzít nemůžeme." Poznamenal Aleš s úměvem.

Pete navrhl, aby se podívali po ostatních zvířatech. Aleše taky zajímalo, co se s nimi stalo a tak přikývl a vyrazili. Poraněné zvíře se drželo za nimi.


Stádo našli v lese. Krčili se k sobě a vypadali vyděšeně. Bylo jich hodně a Pete ani Aleš se neodvážili k nim přiblížit. Zraněné zvíře přešlo kolem nich a šlo za stádem. Ostatní se na něj bázlivě dívali. Zůstalo stát v půli cesty mezi stádem a lidmi.

"Co to dělá?" zašeptal Aleš.

"Jak to mám vědět? Chovají se divně."

"Chovali se divně i před tím."

Zraněné zvíře se za chvíli zvedlo a přešlo zpět k Petemu. Čumákem se dotklo jeho ruky. Pete ho začal automaticky hladit.

Nejprve se zvedlo jedno zvíře ze stáda a opatrně vrávoravě přišlo k Petemu.

"Tak ty chceš taky?" řekl konejšivě Pete a taky ho pohladil. Přidalo se další zvíře. A pak dalších několik. Jedno z nich přišlo i k Alešovi.

"Co… Co mám dělat?" Zeptal se zmateně. Věděl, že ani Pete neví, co se bude dít, přesto měl pocit, že mu Pete poradí.

"Pohlaď ho. V klidu, hlavně je nevyplaš."

Aleš se podíval kolem sebe. Už to nebylo jedno zvíře, ale několik, co byly kolem něj. Dřepl si a začal je hladit a klidně na ně mluvit, tak jako Pete. Byly jako malé děti toužící po pozornosti, tlačili se na něj.

"Jak se z toho dostaneme?" Zeptal se najednou Pete. Pořád pološeptem. Dával si pozor, aby neudělal nějaký prudký pohyb.

"To se ptáš ty? Ty jsi to začal." Řekl trochu naštvaně Aleš. Ucítil, jak se zvířata odtáhly.

"Hej, hej, klid," snažil se napodobit Petův hlas Aleš.

"Pomalu půjdeme k louce, kde jsme viděli, jak se pasou."

Pete po chvíli váhání vyrazil. Jemně odstrkoval těla zvířat. Dostal se ven z chumlu a zamířil k louce. Aleš udělal to samé. Zvířata je začala následovat.

Došli k louce. Aleš s Petem se posadili na okraj lesa a čekali. Potichu co nejklidnějším hlasem se snažili odhadnout, co zvířata udělají a přijít na to co udělat, aby je nevyplašili a sami se dostali se zpátky k modulu.

Aleš chtěl odejít. Pete ho přemluvil, ať počkají, dokud se zvířata nezačnou chovat trochu normálněji, nebo nepřijdou co s nimi.

"Nemůžeme je tu jen tak nechat. Něco se s nimi děje." Naléhal Pete.

Zvířata se nejprve držela kolem nich. Vždy dvě nebo tři se jich dotýkaly. Pokaždé, když se snažili vstát, zvířata se více semkla kolem nich. Čekali už dlouho, Alešovi se to zdálo nejméně jako hodina. Když se však podíval kolik je hodin, zjistil, že to bylo jen deset minut.

- XIV - Zkáza

13. září 2012 v 21:38 Část Druhá - Eltaj
Moře se pod hladinou změnilo. Ryby i ostatní živočichové plavali chaoticky sem a tam. Nikdo z nich se nepásl na řasách ani hejna se před plavidlem nerozestupovaly. Občas uslyšeli náraz. Jako by se zvířata slepě, bezradně vrhala tam, kam je napadne.

Dopluli do místa, kde opustili hroutící se kopuli. Kde ráno viděli průhlednou, jemným světlem osvícenou kopuli byly trosky poházené po dně moře. Vypadalo to jako by nějaká obludná síla roztrhala kusy obří krápníkové jeskyně po okolí. Po chvíli zahlédli i zbytky tropické zahrady.

Část kopule ležela na dně a v některých místech ještě svítilo jemné světlo. Celé město připomínalo umírajícího živočicha, kterému dochází životní síla. Zařízení plavidla prohledávalo trosky. Hledalo známky života. Čím zářivější se zdála vzpomínka na blýskavé město, tím smutnější byl pohled na zbytky této krásy na dně.

Proplouvali nad těmito troskami. Na obrazovce zablikalo světlo.

"Někdo tu je naživu." Řekl s nadějí v hlase Davo. Zamířil tam, kde přístroj ukazoval přítomnost života. Připluli k obrovskému kusu klenuté zdi. Ostatní části města byly roztříštěny okolo po dně oceánu.

"Zeď kopule utvořila vzduchovou kapsu." Ukázala Soňa na velký kus zdi na troskách.

"Támhle," vykřikl Alonzo. Zahlédl škvíru, kde se s plavidlem mohli dostat pod zeď.

Vpluli tam a dostali se do jeskyně, kterou vytvořila zeď rozbořené kopule.

Prostor byl zpola zaplněn vodou. Byla v něm sloupovitá budova, podobná té, ve které objedvali se staříkem. U ní se vynořili z vody.

"Je tam díra." Ukázala Soňa. Sloupovitá budova byla po celé výšce prasklá a v jednom místě byla tato prasklina tak široká, že do budovy mohli proniknout.

Vevnitř bylo vše zpřeházené. Světlo, které před tím vyzařovaly stěny, se linulo pouze z několika míst. Bylo těžké orientovat se ve změti předmětů a zároveň jít po nerovné podlaze. Budova ležela šikmo na boku a po podlaze byly kusy stěn. Prošli místnost a nikoho nenašli. Po schodech se dostali do dalšího poschodí. Bylo těžké se prodírat úzkým schodištěm, které bylo nakloněno v podivném úhlu. Pomáhali si rukama, někde lezli po čtyřech.

Nakonec se do dalšího patra dostali. Tam uviděli tělo. Když k němu přišli blíž, zjistili, že je to Hakam. Byl v bezvědomí, ale naživu. Davo mu nasadil helmu. Odnesli ho do plavidla.

"Nevypadá moc dobře," poznamenala Soňa. Sklonili se nad ním. Davo se díval na obrazovku, zda nenajde někoho dalšího živého.

Za chvíli se Hakam začal probírat.

"Ááá," zasténal. Pak otevřel oči.

"Hakame," promluvil na něj Alonzo. "jste v pořádku?"

"Já…" hlas mu přeskakoval. "Hlava, bolí mě strašně hlava."

Chvíli se odmlčel. Pokusil se vstát. Neměl však dost síly. Pomohli mu posadit se. "Nic… Nic neslyším… Přestalo to?" zeptal se s nadějí v hlase.

"Helma blokuje všechny signály," řekl Davo. Hakam zvedl ruce k hlavě a nahmatal helmu.

"Ve společenství je zmatek, kopule se rozpadla, nevíme, co se děje." řekl Davo, "co se stalo s ostatními?"

"Loď co se vrátila z Orie." začal povídat Hakam. "Něco… něco bylo špatně. Něco v tom co k nám loď vyslala. Bylo to jak výbuch v hlavě, šílenství koncentrované do jednoho silného úderu. Nevím, co to způsobilo. Něco co v člověku vyvolává ty nejhorší myšlenky. Eltajové v oceánech přestali komunikovat.

Nastal chaos. Loď pořád ten signál vysílá, eltajové se ho snažili zablokovat… Ze začátku to šlo naplno. Teď, když signál eltajové blokují, není tak silný. Jen… Nereagují, neslyším je, jejich myšlenky. Jen vím, že tlumí signál, jinak jako by se stáhli. Což je pro zvířata možná ještě horší. Vždy tu pro ně byli. Všichni jsou tak zmatení…"

Hakam mluvil rychle, chaoticky. V jeho hlase byla slyšet panika. Zněl jako malé dítě, které se ztratilo rodičům. "Vždy tu byli i pro nás."

"Musíme vypnout signál z lodi." Alonzo vytrhl Hakama z jeho lamentů. "Co ta vaše zbraň co nám zničila motory?"

Hakam zavrtěl hlavou. "Pro její použití potřebujeme spolupráci Společenství."

"Moje loď funguje, její zbraně jsou slabší, ale mohly by to zvládnout." navrhl Davo.

"Museli byste se napřed dostat na loď a vyřadit štíty." zapochyboval Hakam.

"Zkusíme to." řekl Alonzo. Davo se na něj podíval. I když Alonzo na tento svět nepatřil, pomáhal z něj zachránit to, co z něj zbylo a to oceňoval.

"Co ostatní? Kde jsou?" zeptala se Soňa. "Našli jsme jen pár lidí."

"Většina je městě Poznání." řekl Hakam. Alonzo a Soňa se podívali na Dava pro vysvětlení.

"Když přiletí loď, všechny její poznatky se třídí a ukládají. Kopule je částečně blokovaná abychom se mohli soustředit na informace z lodi a nerušili je myšlenky Společenství. To, co šlo z lodi, zasáhlo nejvíce loď poznání."

"Nemůže se blokace převrátit, aby fungovala jako helma?" navrhla Soňa. "Třeba ještě nebude pozdě."

"Napřed ten signál," řekl chabě Hakam, vypadal, že každou chvíli omdlí.

To už Davo uvedl plavidlo do chodu a mířili zpátky na ostrov.

Tam Davo přivolal modul.

- XIII - Nad hladinou

12. září 2012 v 23:04 Část Druhá - Eltaj


"Dlouho jsem neřídil loď bez navádění, musíš ty," obrátil se stařík na Dava.

Ten přikývl a sedl si na místo řidiče. Přejel rukou přes výčnělek v přední části. Chvíli se soustředil. Nic se nestalo. Nadechl se a znovu se soustředil. Vypadal unaveně, ale rozhodně. Po chvíli se plavidlo pohnulo. Pomalu a ne zrovna plynule se dostali na hladinu.

Zjistili, že jsou nedaleko ostrova. Když k němu dopluli, vypadalo to, že na něm nikdo není. Po chvíli našli muže a ženu jak sedí poblíž stromu a objímají se. Oči měli zavřené. Jejich těla se třásla jako by měli zimnici.

Stařík k nim přistoupil.

"Hej," řekl jemně. "Jak vám je?"

Žena pomalu otevřela oči.

"Je to hrozné," řekla s bolestí v hlase. "Ať to přestane. Ať to přestane." řekla slabě a pak se rozplakala.

Dívali se na ně a nevěděli jak jim pomoci.

"Helma!" Zvolal náhle Davo.

"Když se děti tuláků učí soustředit se na myšlenky, používáme helmu." Vysvětloval. "Odfiltruje ostatní vjemy. Mohla by pomoci." V jeho hlase vyla cítit naděje. První po útoku.

"Pomůžeme tak jen pár lidem." Zavrtěl hlavou stařík.

"Ano, alespoň někomu," namítl Davo.

"Kde vezmeme ty helmy?" zeptal se Alonzo.

"Mám je v lodi, můžu pro ně doletět," řekl Davo, vytáhl z vaku oblý kámen jako dříve a položil na něj ruku. Za chvíli směrem od pevniny přeletěl přistávací modul. Byl o polovinu menší než jejich. Přistál na louce kus od nich, měl podobnou strukturu jako plavidlo, kterým pluli pod vodou. Davo nastoupil. Zavřely se za ním dveře, za chvíli odletěl.

"Podíváme se zatím, jestli tu není ještě někdo," řekl Alonzo a spolu s ostatními se vydali porozhlédnout se po okolí. Kiju tam zůstal, sedl si ke dvěma, které tam našli. Nastavil něco na čelence, dal ruce na hlavu muže a soustředil se. Klidně na něj promlouval.


Ostrov vypadal stejně, jak ho opustili. Krásná udržovaná zahrada. Nikde nebyla vidět zkáza, kterou viděli pod vodou. Pak za keřem uviděli zvíře, které dříve vypadalo klidně krotce, teď před nimi prchalo. Pokračovali dál do středu ostrova. Někdo ležel pod keřem. Byl to starší muž. Ležel zkroucený na zemi ruce kolem hlavy, jako by se chtěl chránit před údery do hlavy.

Soňa k němu přiběhla. Zkusila nahmatat tep. Pak se otočila k ostatním a zavrtěla hlavou. Měla v očích slzy.

Šli dál. Došli ke kopci, který byl porostlý travou. Při minulé návštěvě si jej nevšimli. Když došli blíž, zjistili, že je to budova obrostlá travou a zelení. Možná ne budova, zvenčí bylo vidět jen několik vchodů, kterými se dalo vstoupit do budovy.

Vešli dovnitř. Vevnitř to vypadalo podobně jako v budovách v podmořském městě. Přírodně zbarvenými stěnami prostupovalo světlo. Na měkké pohovce našli další dva lidi. Podepírali se navzájem, jako by snažili jeden u druhého najít sílu, úlevu od utrpení.

Soňa k nim přišla a podívala se na ně, znovu zkoušela tep.

Zhluboka se nadechla a pak řekla: "Ti alespoň zemřeli spolu." Rychle prohledali budovu, nikoho už tam nenašli. Venku se vydali dál. Prošli sad s keři, šli kolem pobřeží až na druhý konec ostrova. Tam našli dalšího člověka. Žena seděla zhroucená v plavidle, jako by chtěla z toho všeho rychle uniknout. Už se jí to nepodařilo.

Vraceli se zpátky obloukem po druhé straně ostrova. Už byli skoro zpátky na původním místě, když uviděli pohyb za keřem. Alonzo se šel podívat blíž. Z keře vyrazilo zvíře a motalo se pryč od nich. Ani pořádně nemohlo běžet. Už chtěl odejít, když si všiml, že pod keři leží ještě někdo. Lidská postava.

"Tady je ještě někdo," zavolal Alonzo na Soňu.

Přišli blíž, báli si, že najdou dalšího mrtvého. Když se Alonzo sklonil nad postavou, zjistil, že muž, který tam leží, objímá mladou dívku. Ještě dítě, mladší než Davo. Byl to první mladý člověk, kterého tu kromě Dava potkali. Nejprve zkusil tep muži, a tak jako u ostatních ho nenašel. Pak si dřepl, aby se dostal k dívce. Nejprve myslel, že je taky mrtvá, ale pak slabý tep nahmatal.

"Je živá" vykřikl. Soňa už byla u něj.

Dalo jim trochu práce dostat ji z objetí muže. Nakonec se jim to podařilo.


Aleš s Petem měli zmapované místo, kde našli modul. Okolo pod zemí byly pozůstatky staveb. Chystali se zpátky na loď. Vypadalo to, že Alonzo se Soňou měli problémy. Leila je ujišťovala, že jsou v pořádku a míří zpátky na loď. Aleš měl však strach. Nechtěl pustit Soňu k těm lidem samotnou, ale přemluvila ho. Měl pocit, že ji planeta fascinuje víc než jeho.

Zatímco Alešova fascinace se týkala minulosti a vykopávek, Soňa byla uchvácena lidmi a zvířaty. Nedala to slovy najevo, Aleš však věděl, že se Soňa chová jinak. Nebyla tak sebejistá, jak ji znával. Obvykle byla otevřená a společenská. Teď se zdála uzavřená do sebe, jako by ji něco trápilo.

"Je jich jen pár. Docela málo na civilizaci i na osadníky." Vyrušil Aleše z přemýšlení Pete.

"V Domovině jsem navštívil hodně podivných planet. Tato je ta nejpodivnější." Pokračoval. "Jak to, že se nevrátili průzkumníci, kteří tu byli ještě před osadníky? Jsou tu podmínky pro život. Sice malý kontinent, ale pro malou osadu stačí. A to, že se tu zlatokopové nezastaví taky neberu. Co když s mini něco udělali?"

"To co udělají s námi?" nadhodil Aleš.

"Jo, vůbec jim nevěřím…"

"Co myslíš, že se stalo?"

Najednou se z lesa vyřítilo stádo zvířat.


Vraceli se a dívku nesl Alonzo v náručí.

"Nikdo jiný?" zeptal se stařík.

"Našli jsme ještě pět lidí, ona jediná je ještě naživu." Řekla unaveně Soňa.

Stařík se smutně obrátil na dvojici. "Muž zemřel, nemohl jsem mu pomoci. S tou ženou to taky vypadá špatně."

Po chvíli uslyšeli zvuk přistávajícího modulu. Davo se vrátil. Přinesl čtyři helmy. Hned dvě nasadili ženě i dívce.

"Co teď?" zeptala se Soňa.

"Musíme zjistit co se děje," řekl rozhodně Davo.

"Ano, ale nejprve se musíme postarat o tu ženu a dívku." Poznamenal Alonzo. "Budou na tvé lodi v bezpečí?"

"Nevím," řekl váhavě Davo a zadíval se na dívku. "Možná."

"Keji může s nimi zůstat a my se podíváme znovu pod hladinu." navrhl Alonzo.

Davo chvíli přemýšlel a pak přikývl, stařík taky. Alonzo se podíval na Soňu.

"Jdu s vámi," řekla.

Davo předal ovladač Kejimu. Přenesli ženu s dívkou do modulu.

"Zvládnete to?" zeptal se Alonzo.

"Ano," řekl stařík. Trochu se usmál. Možná úlevou, že nemusí jít s nimi.

Vyrazili pod hladinu.