Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- XXVI - Volby

8. srpna 2012 v 23:51 |  Část První - Domovina

Sešli se v největší hale. Populace na Prokteru nebyla vysoká. I tak byla hala plná. Lidé nervózně přešlapávali a dívali se kolem sebe. Na druhou stranu, bylo tu až nepřirozeně ticho. Při podobných shromážděních bývali lidé hluční. Chtěli vyjadřovat své názory, prosadit svého kandidáta.

Když vešla Magdalena, všechny oči se upřely na ni. V pozadí za ní stál Valin a dva muži z jejího doprovodu. Byli oblečeni podle poslední módy, tak jako Magdalena, jen ne tak okázale. Její šaty se na tuto planetu nehodily. Jejich lehká tkanina evokovala slunnou planetu. Zato její kabát vypadal jako srst zvířete zvyklého na mrazy.

Přehlédla shromáždění a nakonec se usmála. Možná, že zblízka její úsměv vypadal uměle, z dálky to však nebylo poznat.


"Ne nadarmo se Domovina zve Domovinou. Je to náš domov. Není to utopie a musíme hodně pracovat, abychom se jí alespoň přiblížili. Ano, Prokter je daleko od centra Domoviny. Nemá přírodní zdroje, ani příznivé klima. Je však součástí Domoviny. A doma se lidé o sebe starají. Domovina vám pomůže."

Její projev pokračoval v podobném duchu. Jedno z jejího projevu bylo jasné jediné. Bez podpory Domoviny, kterou ona může zařídit, by se situace na planetě jen zhoršovala.

Nakonec zakončila projev tím, že vyzvala obyvatele, ať navrhnou kandidáta pro volby mezi sebou.


Chvíli bylo ticho. Nikdo v hale nemluvil. Lidé se dívali na sebe. Nebylo tu žádné hlučení, žádné hlasy se neozvaly.

"Jiní kandidáti?" Zeptala se Magdalana a podívala se na Nenu.

Když se skupiny vystoupila Marie, na Magdalenině tváři se ukázal nefalšovaný údiv.

Alonzo si všiml, že se Valin obrátil na Johana a něco si mezi sebou šeptali.


Nejprve Marie vypadala trochu nervózně. Po chvíli nervozita opadla a Mariina řeč byla plynulá a sebevědomá.

"Prokter, planeta na okraji. Na okraji Domoviny i společnosti. Když se zeptáte lidí na Deltě na Prokter, co vám odpoví?

Nebudou ani vědět, že je to planeta. Většina lidí to vědět nebude. Existuje však skupina lidí, kteří vědí o Prokteru. Kdo jsou? Lidé jako já, BP." Bylo to odvážné prohlášení. A bylo to poprvé, co Alonzo zaznamenal reakci od lidí v hale. A taky od Magdaleny.

"Je to jedna z černých děr. Když se tam lidé dostanou, už o nich neuslyšíte. Teď máte šanci to změnit. A můžete to udělat jen vy. Buďte svými pány. Šutr je příklad nehostinné planety, která prosperuje. Můžeme to dokázat i tady.

Ne, nechci, abyste byli závislí na někom jiném. Můžeme od nich přijmout pomoc. Můžeme si podmínky nastavit sami." Podívala se na Romana, ten přikývl.


Mariina řeč je od té Magdaleniny lišila. Nebyla školený řečník, jako Magdalena, přesto zapůsobila víc.

Když ukončila řeč, v hale to zahučelo. Byly to jen ojedinělé šepoty v různých místech, i tak to bylo víc, než za celou tuto událost.


Čekání na výsledky bylo dlouhé. Marie probírala s ostatními případnou spolupráci. Tak živou a činorodou ji ještě Alonzo neviděl.

Nebyla nadšená, když myslela, že by měla zůstat na Šutru. Prokterovo klima a prostředí bylo snad ještě horší, než na Šutru. Byla to ta výzva, která ji lákala, smysluplná činnost, která pomůže lidem, kteří si prožili něco podobného, co ona.


Alonzo vešel do baru. Nikdo tam nebyl. Kromě barmana. Magdalenini ani Valinovi lidé tu nebyli. Přemýšlel, co dál až tato šílená cesta skončí. Skoro zapomněl na svou archeologickou výpravu. Co tam najdou? Přemýšlel, jestli vůbec lidstvo umí žít bez konfliktů. Chystá se další válka? Co znamenaly zbraně, které byli v hale? Zmizeli příliš rychle, nechtějí, aby o nich nikdo věděl. Mohou lidé, co tu žijí vědět, co vyráběli?

"Domovina je příliš malá." Uslyšel za sebou hlas. Byl to Johan. Obrátil se na něj.

"Obzvlášť pro agenty aliance." Usmál se trpce Alonzo.

"Promiň tu ránu do hlavy. Chtěl jsem ti zachránit život." Řekl omluvně Johan.

"Ránou do hlavy?" Zavrtěl hlavou Alonzo.

"Varoval jsem tě."

"Ano, ale neřekl jsi, že to jsi ty, před kým mě varuješ. Proč to vůbec děláš? Myslel jsem… Měl jsem dojem, že jsi na Deltě tři spokojený."

"Jsem… Jen… Myslíš, že pozemek na Deltě tři jen tak dostaneš? Můžeš mít peněz kolik chceš, když nemáš vliv, máš smůlu. A já se do toho místa zamilovat. Stalo se to mou posedlostí. A pak…"

"A pak přišli z Aliance." Dokončil Alonzo.

"Nikdy jsem neměl domov. Místo, které je mé. Které si sám vybuduju. Kde prožiju zbytek života. Já vím, neomlouvá mě to. Ale jsem jen člověk." Jeho pohled přímo žádal o odpuštění. Alonzo mu nemohl odpustit, určitě ne teď.

"Co víš o Alianci? Proč jsou tady?"

"Už delší dobu přicházeli o Prokteru divné zprávy."

"Poslední dobou? Nevím, o co se tu Lila pokoušela, ale muselo to trvat nejmíň dvacet let."

"Aliance není vládní organizace, tohle si měla pohlídat Domovina."

"Myslíš Magdalena? Nastrčená loutka Aliance?"

Johan vzdychl. "Nevím o Alianci o moc víc než ty. Jen občas udělám nějakou práci. Hlavně získávám informace."

"A co volby? Budou opravdové, nebo si Aliance zařídí, aby vyhrála Magdalena?"

"Nemyslím, že by Aliance volby zmanipulovala. I když…"

"I když?"

"Nemáš to ode mě."

Alonzo se hlasitě zasmál. "Děláš si srandu? Moc ses do hry na špióny vžil."

"Myslím, že Valin nechce, aby Magdalena vyhrála." Pokračoval Johan. "Dej si na ni pozor. Znepříjemní ti život."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama