Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- XXIX - Viena

16. srpna 2012 v 21:39 |  Část První - Domovina

Když dorazili na Vienu, Alonzo měl z cesty dobrý pocit. Loď nezklamala. Vše fungovalo bezvadně. Soňa byla skvělý pilot. Společně studovali podklady, které Soňa s Alešem shromáždili o oblasti, kam letí. Nechali se strhnout i reportéři. Vypadalo to, že navíc budou mít i dokument o archeologické výpravě. Alonzo jim musel slíbit, že vše co najdou natočí.

Soňa s Alešem šli shánět úředníka kvůli sňatku. Byli daleko od Delty a rychleji, než jiné lodi a nesouhlas Alešovy matky se sňatkem se sem nemohla dostat.

Alonzo se vydal za otcem. Měl naději, že bude vědět o technicích, které potřebovali. Jinak měl se setkání smíšené pocity. Na Vieně nebyl už hodně dlouho a posledně se s rodinou nerozešel zrovna v dobrém. Otec byl z něj zklamaný a bratr měl pocit, že ho otec nedoceňuje právě proto, že s ním nelétal tak jako Alonzo.

Když dorazil k domu, ve kterém strávit kus dětství zdál se mu jiný, než si pamatoval. Pobýval tu jen, když byl hodně malý a pak většinu času trávil s otcem na cestách.

Přivítal jej bratr Marko. Měl plnovous a začalo se mu dělat břicho. Pamatoval si ho jako štíhlého kluka, klidného a přemýšlivého.


"Ahoj, nedostal jsem od tebe zprávu, že přijedeš." Řekl a pustil ho do domu. Vážný výraz na který byl od něj zvyklý byl měkčí, než si pamatoval. Dům už vůbec nepoznával. Otec měl zálibu v různých suvenýrech z cest. Jak si pamatoval, dům jich byl vždy plný. Trochu vždy připomínal jeho pracovnu plnou artefaktů z vykopávek. Nyní byl jednoduše zařízený s velkou sedačkou uprostřed.

"Teď tu bydlíme se Zlatou." Táta už nevychází ani z pokoje. Ukázal na výtah, který vedl do dalších pater domu.

"Je na tom špatně?" zeptal se Alonzo trochu provinile.

Marko vzdychl. "Od té doby co nelétá, je na tom čím dál hůř. Spíš psychicky, než fyzicky.

Ale co ty? Jak je na Deltě? Slyšel jsem o Neně. Páni, senátorka. Teď se pohybuješ ve vyšších kruzích, co? Je tu s tebou?"

Než Alonzo stačil odpovědět, Marko mávl rukou.

"Ovšem že není. Má teď jiné starosti, než je Viena. Toto není její oblast… Nikdy jsem si tě neuměl představit v politice."

"Nejsem v politice." Ohradil se dotčeně Alonzo.

"Ale tvá žena ano. To je, jako bys tam byl sám."

"Vlastně už nejsme spolu. Oficiálně ano, ale rozešli jsme se."

Marko na něj hleděl s otevřenou pusou.

"Cože? Proč?" Zamrkal a raději změnil téma. "A co teď děláš?"

Alonzo se musel usmát. "Dělám to co před tím. Archeologii. Učím na univerzitě na Deltě. A jak se daří firmě?"

"Oh, co? No jde to. Otevřeli jsme další tři pobočky." Za chvíli se Marko vzpamatoval a začal vykládat o firmě. Dařilo se mu dobře a firma se rozrůstala.


Výtahem přijela Zlata. Přivítala se s Alonzem srdečněji než Marko.

"Jak ses sem dostal? Žádná dopravní loď teď nepřistála." Objala ho a vlepila mu mlaskavou pusu.

"Ještě pracuješ v přístavišti?" Usmál se Alonzo. Zlata byla živá a temperamentní. Marko byl spíše ustaraný a klidný. Alonzovi se kdysi zdálo, že se k sobě nehodí, teď mu připadalo, že se výborně doplňují. Stejně pořád nechápal, jak studený čumák, který umí mluvit jen o obchodě, jako Marko, získal tak vřelou a přátelskou ženu.

"Á, ty jsi přiletěl tou novou nákladní lodí. Kam se chystáš?"

"Na výpravu. Archeologickou, jak jinak."

Zablikal komunikátor.

"To bude otec." Zamračil se Marko. "Myslím, že by s tebou chtěl mluvit osobně. Řeknu mu, že jdeme za ním nahoru."


Otce si pamatoval jako statného a plného života. Teď byl seschlý, roztřesený. Seděl v posteli, hlavu měl unaveně položenou na polštáři. Oči co chvíli unaveně zavíral.

"Chtěl jsem, abys převzal firmu." Řekl pomalu a vyčerpaně.

"Neumím obchodovat, to víš moc dobře. Marko to zvládá víc než dobře."

"Jak může vést dopravní firmu, když necestuje?" mělo to být rozčílení, ale vyšel z toho jen povzdech.

"Firma se rozrostla. Vyděláváme dvakrát víc." Bránil se Marko. Tvářil se otráveně a Alonzo se mu nedivil.

"Nejde o to kolik se vydělá, ale jak to dělá." Trval na svém otec. Marko jen protočil oči a už nic neřekl.

Otec si dál vedl svou. Ani neposlouchal, co mu ostatní říkají. Nakonec řekl, že je unavený a chce spát.


"Nemůžeme ho tak nechat." Řekl Alonzo, když seděli u růžového čaje s Markem a Zlatou.

"Doktor říkal, že nu nic není, je to jen ve psychice." Vzdychl Marko.

"Má nějaké návštěvy? Měl by chodit ven."

"Zkoušeli jsme všechno. Být na planetě je prý nuda. Nic ho tu netěší. Včera měl návštěvu. Jeho starý tým, se kterým létal. To ožil. Mluvil s nimi celé odpoledne. Když odešli, bylo to s ním ještě horší. Dnes mají přijít zase."


Byli ve věku jeho otce. Bodří s vrásčitými tvářemi. Žili vzpomínkami na cesty.

"Myslím, že by ho na nohy postavilo jen cestování." Řekl jeden z nich. "Cítí se tu jak v kleci. Jedna planeta. Pch… To je jako by vás zavřeli do malé místnosti a nepustili ven."

"Cestování je většinou o tom být zavřený v jedné místnosti po mnoho dní, týdnů." Zavrtěl nechápavě hlavou Marko.

"Ne pro nás. Ten pocit, že letíme na jinou planetu, k jiné sluneční soustavě. To je… Něco co se nedá popsat. To chce zažít."

"Bojím se, že by další cestování nepřežil…" Zaváhal Marko.

"To je povaha cestovatelů. Raději umřít na cestě, než doma s touhou po dálkách."

"Když ho necháme tady tak, umře a nešťastný." Alonzo si dovedl představit, jak se otec cítí. Býval šťastný na cestách. Byl to jeho svět po dlouhou dobu.

"Mám tu jednu loď. Létáme s ní po Domovině. Jen kratší cesty." Marko se podíval po dvojici ze starého týmu. "Mohli byste znovu létat? Samozřejmě s další posádkou. Ale rád bych, aby jste tam s otcem byli taky."

Alonzo byl překvapený. Mělo ho to napadnout taky. Marko byl skutečný obchodník a nejen to. Dovedl se vcítit do situace otce, i když mu jeho touha po cestování byla cizí, zareagovat a najít řešení.

Oba vypadali překvapeně, ale po chvíli s radostí kývli.

"Samozřejmě práce bude jen symbolická. Tak jako plat." Dodal.

"Teď jen něco musíme udělat s posádkou." Podotkl Marko. "Ale o to se postarám." Byl spokojený. Nemohl se dočkat, až řekne novinu otci. Alonzo si tak jistý nebyl. Co když se už otec vzdal?


"Tati?" Marko s Alonzem byli u něj v pokoji.

"Mám problém ve firmě." Marko se podíval ustaraně na Alonza. "Potřebujeme zavést zboží na Deltu. Vypadla mi posádka, je to důležitá zakázka. Mluvil jsem s tvým starým týmem. Vzali by to, ale jen když pojedeš taky."

Otec nereagoval. Marko s Alonzem se rezignovaně na sebe podívali. Chtěli vyjít z pokoje.

"Já věděl, že se to jednou pokazí." Řekl otec nakonec, ale ani neotevřel oči.

"Ano asi by to bylo na tebe moc. Nemůžu riskovat, že se ti tam něco stane." Pokusil se ještě Marko, pak se zvedl a spolu s Alonzem odešli.


"Nevypadá to, že by to s ním pohnulo." Alonzo byl skeptický.

"Nech tomu chvíli, má tvrdou hlavu. Podle mě ho to zaujalo. Musí to vypadat, že mě zachraňuje." Marko se usmál. "On umí cestovat já jednat s lidmi… Je to vlastně obchod."

"Už víš, co budeš dělat s původní posádkou? Kdo to je?"

"Většinu nechám. Nemůžu se spoléhat na otce a ty dva. Vyměnil bych jen techniky. Mladá dvojice. Najal jsem je nedávno." Marko se trochu ošíval.

"Je s nimi něco v nepořádku?" zamračil se Alonzo. Chtěl Markovi navrhnout, že by je vzal na výpravu, techniky potřebovali. Ale budou s nimi v jedné lodi dlouho, potřebovali spolehlivé lidi, se kterými budou vycházet.

"Zůstávali při letech na lodi, když přiletěli na místo, na většině planet. A když se mělo letět na planetu, která kontroluje i posádku, která nevystoupí na planetu tak se vymluvili. Samozřejmě jsem si toho nemohl nevšimnout. Z profesního hlediska byli dobří, bezvadní. Zvládají i složité situace. Zbytek posádky si je oblíbil. Proto mi tak dlouho trvalo, než jsem na to přišel. Nebyli na ně stížnosti."

"Co jsi zjistil? BP?"

"Jo. Falešné idéčka. Trochu jsem se zděsil, neměli ani školy. Jejich rodiče cestovali. Nikdy je nezaregistrovali na žádné planetě. Posádce jsem o nich vše řekl, chtěli s nimi cestovat dál. Mají velké znalosti o planetách, o těch, které nekontrolují identitu. Měli vlastní loď. Starou šunku, kterou dokázali na koleně opravovat a udržet ve funkčním stavu bůhví jak dlouho."

Marko na Alonza zamrkal.

"Potřebuješ techniky?"

"Jo, vypadá to, že by se nám hodili."

Uslyšeli výtah. Podívali se na sebe a usmáli se.

"Typoval jsem večer." Zašeptal.

"Tak co je s posádkou?" zeptal se otec. Vypadal nejčileji za tu dobu, co tu Alonzo byl.

"A…" Marko honem hledal výmluvu. "Zjistil jsem, že mají falešnou identitu. To proto odmítli letět na Deltu."

"Já to teď mám zachraňovat?"

"Moc by mi to pomohlo."

"Udělám to. Kde jsou ti dva? Už se chystají? Vždy jim to trvalo strašně dlouho…"


Obřad Soňi a Aleše byl krátký a formální. Oba byli veselí. Bylo to nakažlivé.

"Na lodi to oslavíme."

"Měli bychom vypadnout co nejdříve." Trochu pokazil náladu Aleš.

"Ne bez techniků." Zamračila se Soňa. "Na cestě už moc planet není. Kdybychom je sehnali teď, bylo by to nejlepší."

"Někoho bych měl. Můžeme se s nimi setkat hned." Oznámil jim Alonzo.


Nebyli zas tak mladí, jak si Alonzo představoval. Bylo jim oběma něco přes třicet. Leila a Pete byli společenští. Soňa jim dala pár technických otázek. Zodpověděli je bezchybně. Myšlenka na výpravu ven z Domoviny se jim očividně líbila. To, že nemuseli skrývat, že jsou BP, je potěšilo ještě víc.

"Nikdo nás nebude kontrolovat. Jsme zvyklí hodně pobývat na lodi. Ale poznat nové planety, projít se po nich. To je ta pravá svoboda. Na první pohled vypadali rozdílně, ale jejich pohled na svět byl podobný. Oba pocházeli ze zapadlé planetě daleko od centra Domoviny. S rodiči cestovali a skrývali se před kontrolami. Seznámili se, když jejich rodiny spolu začaly cestovat.

Být zaregistrovaní na nějakou planetu v Domovině jim připadalo jako totální ztráta svobody. Dětství líčili jako jedno velké dobrodružství. Alonzo pochyboval, že to tak skutečně bylo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama