Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- IX - Ostrovy

31. srpna 2012 v 21:06 |  Část Druhá - Eltaj

Odpoledne šli znovu na pláž, kde se ráno setkali s Hakamem. Davo navrhoval, ať jdou všichni. Alonzo však chtěl, aby někdo zůstal na pevnině v dosahu jejich modulu. Nelíbilo se mu ani, že poplují pod hladinu, kde budou ve všem odkázáni na Eltajany. Nakonec rozhodl, že půjde on se Soňou. Leila a Pete byli nadšení z kontinentu, chtěli si užít volného pohybu po zemi. Aleš chvíli protestoval, ale pak souhlasil, že zůstane s Petem a Leilou.

Na pláži už bylo plavidlo podobné tomu, jakým odplul Hakam, jen větší. Davo z vaku vytáhl čelenku a nasadil si ji. Byla úzká, z materiálu podobného tomu, který viděli na stěnách plavidla. Vlasy teď měl čelenkou shrnuté dozadu. Na jeho čele pod linií vlasů měl barevné obrazce, podobné těm, které viděli u Hakama, jen ne tak výrazné. Nastoupili a loď vyrazila.

"Automatika? Samonavádění?" zeptala se Soňa. Rozhlížela se kolem a hledala nějaké řízení.

"Ta čelenka," dovtípila se. "je to jako dálkový ovladač. Ty řídíš to plavidlo."

"No... Dá se to tak říct."

"Hakam žádnou neměl," vzpomněl si Alonzo.

"Ne, čelenka pouze pomáhá soustředit myšlenky." Vysvětloval Davo. "Hakam tu žije od narození, nemusí ji používat."

"Proč jsi vlastně na Eltaji ty?" zeptala se Soňa

"Děti tuláků se zde stávají dospělými."

"Stávají dospělými? Nějaký obřad dospělosti?"

"No možná by se tomu tak dalo říkat. Tuláci nejsou zvyklí na Společenství a musí se naučit s nimi komunikovat a to mohou jen tady. Společenství nám pomůže pořádně pochopit a naučit se používat naše schopnosti. Myslím, že to aktivuje některé části mozku. Nevím přesně, ale je to jako byste před tím viděli jen černobíle a pak uviděli svět v barvách…"


Na rozdíl od Hakamova plavidla pluli na hladině. Po deseti minutách uviděli na obzoru ostrov. Davo dál vysvětloval.

"Nejprve osadníci žili na povrchu. Plovoucí ostrovy jdou k sobě připojit. Ty původní se nepotápěly, fungovaly v podstatně jako pevnina, která se dá přemístit. Později, za pomoci eltajů, začali stavět podvodní města. Také se skládají s podobných jednotek jako ostrovy. Dají se k sobě připojit, nebo je odpojí a odplavou."

Připluli k ostrovu a vystoupili. Byly zde vysázeny stromy a keře. Většina s nich kvetla, nebo měla pestrobarevné plody. Soňa si jeden z plodů utrhla a přivoněla si. Měl sladkou lákavou vůni. "Voní po růžích a citrónech."

"Ochutnejte. Všechny plody jsou jedné." Řekl Davo a utrhl něco z jiného keře. Vypadalo to jako zelená scvrklá švestka. Podal ji Alonzovi. Měla plnou kořeněnou chuť.

"Jak to všechno víš? O planetě, o historii. Když jsme tě potkali, tak se zdálo, že o tomto místě víš tolik, co my." Zajímal se Alonzo.

"Naučil jsem se poslouchat. Vnímat Společenství. Poskytuje spoustu informací."

Celý ostrov vypadal jako park, upravená tráva, lavičky na sezení. K jedné přišli - vypadala jako z nějakého druhu dřeva. Poblíž viděli zvíře pasoucí se na trávě. Po očku se na ně podívalo a pak se zase vrátilo ke své činnosti. Ostrovem vedlo několik cestiček různými směry.

Vkročili na jednu z nich a šli směrem ke středu ostrova. Potkali několik dospělých, jak sedí na levičkách, procházejí se, ošetřují rostliny. Měli stříbřité oblečení kombinované s různými barvami podobné, jako měl na sobě Hakam. Pohybovali se rozvážně stejně jako Hakam. Vždy se na ně jen podívali a pak se vrátili zpět ke své činnosti.

"Moc nás nevnímají." poznamenala Soňa.

"To ne, zajímáte je, jen ty informace získávají jinak." řekl trošku vyhýbavě Davo.

"Musíte si uvědomit, že Společenství má společnou mysl. Všechny informace se sdílejí."

"Něco jako superpočítač, kde je všechno a každý má k němu přístup?" zeptal se Alonzo.

"Tak nějak, jsem s nimi taky spojený a to co se dovím já, dozvědí se i ostatní."

"Trochu mě to děsí," povzdechl si Alonzo.

"I pro mě je to nový pocit. Není to jen o tom, že ostatní ví, co zrovna prožíváte. Cítíte taky souznění, to, že někam patříte. Něco vám to bere, ale dostáváte o mnoho víc."

Poznamenal Davo, "většina si myslí, že to odmítnete, ale chtějí vám dát šanci. Jsou zvědaví. Zajímají se o vás hodně. Většina z nich nepotkala nikoho jiného než lidi z Eltaje, nebo tuláky."

Prošli kolem starší ženy, která sbírala plody z jedné z rostlin. Podívala se na ně, nepřítomně se usmála a pokračovala.

"Je to o způsobu sdílení pocitů, reality, společnosti. Nikdo se tu necítí sám, když má problémy, pomůžou mu. Když takto žijete od malička, zvyknete si." vysvětloval Davo.

"Ale ty ne, nežil jsi ve Společenství." Poznamenal Alonzo, "kdyby sis musel vybrat jako my, co bys dělal?"

"No" zaváhal Davo. "nedovedu si představit život, kdy bych neměl tuto schopnost komunikace…"

Podíval se kolem a pak nahoru, jako by se snažil podívat se přes oblohu zalitou sluncem na hvězdy.

"Asi bych také na této planetě žít nemohl. Je to jako domov, který vás svazuje." Pak se usmál a celý se rozzářil. "Zdědil jsem loď a toulání po rodičích a k tomuto životu se taky vrátím."


Přešli spojnicí na další ostrov.

"Tady se pěstují ovocné keře a stromy." dodal Davo. Na ostrově potkali jen dva starší lidi. Obcházeli stromky a keře. Sbírali úrodu, kontrolovali je. Jejich pohyby byly pomalé, nespěchali. "Většina jídla je z moře. Mořské řasy a rostliny. " pokračoval Davo.

Alonzo přišel k jednomu ze sběračů plodů. Ti si jich do té doby skoro nevšimli.

"Ahoj, já jsem Alonzo, přiletěli jsme sem lodí a chtěli bychom se o vás dovědět více." řekl Alonzo muži.

Ten se na něj chvíli nechápavě díval, pak se podíval na Dava. Pak zase zpátky na Alonza.

"My tu sbíráme ovoce." řekl pomalu, jako by to byly jeho první slova po velice dlouhé době. Až teď se na Alonza pořádně podíval. "Jste u nás vítáni. Náš svět je mírumilovný, bude se vám líbit. Davo vám všechno ukáže."

Pak se od něj odvrátil a dál se věnoval sběru ovoce.

"No tak to bylo divné," poznamenal Alonzo.

"Jo to bylo" souhlasila Soňa.

"Nejsou moc zvyklí na tuto komunikaci," poznamenal Davo s mírným úsměvem.

"Kolik ti vlastně je? Na to abys létal sám vesmírem, mi připadáš moc mladý." Zeptal se Alonzo.

"Zatím jsme tu neviděli nikoho kdo je tak mladý jako ty," řekla zamyšleně Soňa.

Teď se zamyslel Davo. Chvíli vypadal nepřítomně jako ti dva staří sběrači plodů. Po chvíli se probral z tranzu.

"Nejsem tu dlouho," řekl zamyšleně. "Není tu mnoho lidí mladších než já." Zamračil se.

"Něco není v pořádku?" zeptala se Soňa.

"Nevím, je to divné." přiznal se Davo. "Když tu byli mí rodiče před třiceti lety, bylo tu mnohem více lidí..." Rozhlédl se. Náhle vypadal nejistě.

"Podíváme se dolů do města", rozhodl se náhle Davo a vyrazil k pobřeží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama