Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- II - Davo

21. srpna 2012 v 22:02 |  Část Druhá - Eltaj


Počkali, až k nim dojde. Šel rozvážně, jako by cestou přemýšlel co udělat dál. Když přišel k nim, zastavil se a prohlížel si je.

Po chvíli se Alonzo zeptal.

"Ahoj, jak se jmenuješ?"

"Davo" řekl kluk "Odkud jste?"

"Já jsem Alonzo a toto je Aleš, jsme archeologové z Domoviny, hledáme tu pozůstatky civilizace." řekl Alonzo. Přemýšlel, jestli může Davo vědět co je archeologie a kde je Domovina. A co tu sakra dělá sám.

Davo překvapeně pozdvihl obočí. Cizinci mluvili trochu divně. Chvíli mu trvalo rozpoznat slova a tak mu trochu trvalo, než odpověděl.

"Proč tady hledáte civilizaci?" Pak ukázal na jejich vykopávku "To ji hledáte pod zemí?"

Aleš a Alonzo se na sebe podívali. Chlapec mluvil pomalu se silným přízvukem, ale bylo mu dobře rozumět.

"No, jsme archeologové. Před stoletími na tuto planetu přiletěli osadníci. Hledáme je, tedy co po nich zůstalo. Zatím jsme našli jen tento modul." Ukázal Aleš.

"Čekali jsme, - doufali jsme, že najdeme nějakou civilizaci. Archeologie se zabývá historií. Jak žili naši předkové, ze kterých pocházíme." Snažil se jejich práci vysvětlit Alonzo. Tato situace se mu zdála absurdní. Měl nutkání požádat ho, ať je zavede k rodičům. Nebo ke zbytku jeho lidí ať už jsou kdekoli. Nebyl zas tak bledý, aby jeho lidé žili pod zemí. Kluk musel odněkud přijít. Nedávalo mu to smysl.

"Neměli byste spíše hledat na své planetě?" zeptal se Davo.

Alonza trochu ta otázka zarazila. Nevěděl, jestli je kluk tak zvědavý, nebo drzý. "I toto je část naší historie. Historie lidstva. Pátráme po tom, jak dopadli osadníci, kteří se vydali ke vzdáleným planetám."

"Kde máš rodiče?" zeptal se Alonzo dřív než Davo stačil položit další orázku.

"Nejsou tu," řekl chlapec trochu zaraženě. Tuto otázku nečekal.

"A ostatní, kde jsou ostatní?" zeptal se trochu zmateně Aleš.

"Jsem tu sám," řekl Davo jako by to bylo samozřejmé.

"Co?" podivil se Aleš. "Ale bydlíš tady?"

"Teď ano. Co budete dělat s tím modulem?" Zeptal se Davo. Pak přešel k díře, kterou udělali, tam kde byl vidět kov modulu a zvědavě si jej prohlížel.

"Budeme ho zkoumat, abychom zjistili, co se stalo s osadníky." řekl Aleš.

"Ale mohl bys nám usnadnit práci a říct nám to ty," řekl trochu kousavě Alonzo.

"Jak bych to mohl vědět? Říkali jste, že přistáli před stoletími." řekl udiveně Davo.

"Co se stalo s jejich potomky." Alonzovi docházela trpělivost.

"Budete kopat dál?" Zeptal se Davo místo odpovědi.

"Aaa, no, hele, musí tu být někdo ze…ze starších." Nevzdával to Alonzo.

"Můžu se dívat?" Vypadal zaujatě a úplně ignoroval Alonzovu naléhavost. Přešel k přístroji, který dříve archeologové používali.

"Hej, opatrně" Předešel ho Aleš a vzal přístroj do ruky. "Jasně, že se můžeš dívat."

"No fajn." zamumlal si pro sebe Alonzo.

Aleš namířil přístrojem na zeminu, která pokrývala modul. S spustil jej. Odhalil se další kus kovu. Davo si sedl kus od obou a díval se, jak pracují.

"Co s ním budeme dělat?" zeptal se Aleš tak, aby to Davo neslyšel.

"Třeba se časem rozmluví." Pokrčil rameny Alonzo "Nemyslím, že by si z něj něco dostal, když budeš naléhat."

"Nemůže tu být sám. Stroje zná. Buď by se jich bál, nebo by ho zajímaly víc."

"Zkusíme ho vzít do lodi. Třeba tam z něj dostaneme víc. Vysvětli Soni o co jde, ať se můžou připravit."

Aleš poodešel a vysvětloval situaci lodi. Alonzo pokračoval v práci. Odhalil už několik metrů kovu. Na jedné straně byly vidět obrysy dveří. Společně se na to šli podívat.

"Bude to ještě fungovat?" zeptal se Davo.

"To nevím, teoreticky je to možné, ale po tak dlouhé době… Těžko říct." Řekl Aleš.

"Proč jste měli ty obleky?" zeptal se Davo.

"Ve vzduchu, nebo v půdě můžou být mikroorganismy, na které nejsme zvyklí. Ty už jsi na ně zvyklý, protože tu žiješ, naše těla by si s nimi nemusela dokázat poradit. Museli jsme nejprve zjistit, zda je tu pro nás bezpečno." Odpověděl Alonzo.

"Kde je Domovina?" pokračoval Davo ve vyzvídání.

"Nad severní oblohou v noci vidíš husté seskupení hvězd. To je Domovina."

Davo jen přikývl. "Je tam mnoho planet. Mnoho lidí."

Nevěděli, jestli je to otázka, nebo konstatování.

Aleš se přitočil k Alonzovi a zašeptal: "Měli bychom získat informace od něj, ne naopak!,"

Odstoupili a pokračoval v práci. Šlo to pomalu. Nechtěli poškodit modul.

"Jak to myslíš, že jsi tu sám?" zeptal se Alonzo.

Davo vypadal, že si rozmýšlí co jim povědět. Díval se z jednoho na druhého.

"Přiletěl jsem chvíli po vás. Ještě jsem nikoho nepotkal." Davo natáhl ruku k přístroji. "Můžu to taky zkusit?"

Alonzo vysvětlil Davovi jak pracovat s přístrojem a chvíli ho s ním nechal pracovat.

"Přiletěl lodí? Žádnou jsme nezaznamenali. Ten kluk to nemá v hlavě v pořádku. Nebo si prostě vymýšlí." Rozčiloval se Aleš potichu tak aby ho Davo neslyšel.

"Jen ho nech mluvit," uklidňoval ho Alonzo. I jeho Davova neochota říct více štvala. Neviděl však jiné řešení, jak se dovědět více.

"Takže nepocházíš z této planety?" zeptal se Dava.

Ten jen pokrčil rameny. "Podle toho co to znamená. Řekl bych, že ano, ale nenarodil jsem se tady. Jsem tulák tak jako mí rodiče. Tato planeta je něco jako základna, kam se vracíme. Naši předci odtud pocházejí. Proto jsem tady."

"A kde jsou všichni?" zeptal se Alonzo. Davova historka se mu zdála čím dál tím víc zamotaná. "Je tu někdo, lidé, co žijí na planetě?"

"Asi ano," znovu pokrčil rameny Davo a věnoval se přístroji. "Jsem tu poprvé, zatím jsem se s nimi nesetkal."

"Označil ses jako tulák, co to přesně znamená? "

"Poznáváme planety, cestujeme. Když se nám někde líbí, tak zůstaneme déle. Myslím, že je to dobrý život. Nedovedu si představit být na jedné planetě celý život… "

"A do Domoviny nelétáte?"

"Někteří tam byli. Říkáme ji Nové území. Vaší Domovině. Táta říkal, že je to tam nebezpečné. A divné."

"Vaši lidé létají do Domoviny?" Alonzo přemýšlel, zda je to možné. Pak si vzpomněl na Leilu a Petea. Žili celý život v Domovině, nebo na jejím okraji a nikdo si jich nevšim

"Moc ne."

"Já nevím, museli bychom si všimnout, že přiletěla loď odněkud zdaleka." Vložil se do diskuse Aleš.

"Moc si všímáte sami sebe." Pokrčil rameny Davo. Ať už to mělo znamenat cokoli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama