Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Srpen 2012

- IX - Ostrovy

31. srpna 2012 v 21:06 Část Druhá - Eltaj

Odpoledne šli znovu na pláž, kde se ráno setkali s Hakamem. Davo navrhoval, ať jdou všichni. Alonzo však chtěl, aby někdo zůstal na pevnině v dosahu jejich modulu. Nelíbilo se mu ani, že poplují pod hladinu, kde budou ve všem odkázáni na Eltajany. Nakonec rozhodl, že půjde on se Soňou. Leila a Pete byli nadšení z kontinentu, chtěli si užít volného pohybu po zemi. Aleš chvíli protestoval, ale pak souhlasil, že zůstane s Petem a Leilou.

Na pláži už bylo plavidlo podobné tomu, jakým odplul Hakam, jen větší. Davo z vaku vytáhl čelenku a nasadil si ji. Byla úzká, z materiálu podobného tomu, který viděli na stěnách plavidla. Vlasy teď měl čelenkou shrnuté dozadu. Na jeho čele pod linií vlasů měl barevné obrazce, podobné těm, které viděli u Hakama, jen ne tak výrazné. Nastoupili a loď vyrazila.

"Automatika? Samonavádění?" zeptala se Soňa. Rozhlížela se kolem a hledala nějaké řízení.

"Ta čelenka," dovtípila se. "je to jako dálkový ovladač. Ty řídíš to plavidlo."

"No... Dá se to tak říct."

"Hakam žádnou neměl," vzpomněl si Alonzo.

"Ne, čelenka pouze pomáhá soustředit myšlenky." Vysvětloval Davo. "Hakam tu žije od narození, nemusí ji používat."

"Proč jsi vlastně na Eltaji ty?" zeptala se Soňa

"Děti tuláků se zde stávají dospělými."

"Stávají dospělými? Nějaký obřad dospělosti?"

"No možná by se tomu tak dalo říkat. Tuláci nejsou zvyklí na Společenství a musí se naučit s nimi komunikovat a to mohou jen tady. Společenství nám pomůže pořádně pochopit a naučit se používat naše schopnosti. Myslím, že to aktivuje některé části mozku. Nevím přesně, ale je to jako byste před tím viděli jen černobíle a pak uviděli svět v barvách…"


Na rozdíl od Hakamova plavidla pluli na hladině. Po deseti minutách uviděli na obzoru ostrov. Davo dál vysvětloval.

"Nejprve osadníci žili na povrchu. Plovoucí ostrovy jdou k sobě připojit. Ty původní se nepotápěly, fungovaly v podstatně jako pevnina, která se dá přemístit. Později, za pomoci eltajů, začali stavět podvodní města. Také se skládají s podobných jednotek jako ostrovy. Dají se k sobě připojit, nebo je odpojí a odplavou."

Připluli k ostrovu a vystoupili. Byly zde vysázeny stromy a keře. Většina s nich kvetla, nebo měla pestrobarevné plody. Soňa si jeden z plodů utrhla a přivoněla si. Měl sladkou lákavou vůni. "Voní po růžích a citrónech."

"Ochutnejte. Všechny plody jsou jedné." Řekl Davo a utrhl něco z jiného keře. Vypadalo to jako zelená scvrklá švestka. Podal ji Alonzovi. Měla plnou kořeněnou chuť.

"Jak to všechno víš? O planetě, o historii. Když jsme tě potkali, tak se zdálo, že o tomto místě víš tolik, co my." Zajímal se Alonzo.

"Naučil jsem se poslouchat. Vnímat Společenství. Poskytuje spoustu informací."

Celý ostrov vypadal jako park, upravená tráva, lavičky na sezení. K jedné přišli - vypadala jako z nějakého druhu dřeva. Poblíž viděli zvíře pasoucí se na trávě. Po očku se na ně podívalo a pak se zase vrátilo ke své činnosti. Ostrovem vedlo několik cestiček různými směry.

Vkročili na jednu z nich a šli směrem ke středu ostrova. Potkali několik dospělých, jak sedí na levičkách, procházejí se, ošetřují rostliny. Měli stříbřité oblečení kombinované s různými barvami podobné, jako měl na sobě Hakam. Pohybovali se rozvážně stejně jako Hakam. Vždy se na ně jen podívali a pak se vrátili zpět ke své činnosti.

"Moc nás nevnímají." poznamenala Soňa.

"To ne, zajímáte je, jen ty informace získávají jinak." řekl trošku vyhýbavě Davo.

"Musíte si uvědomit, že Společenství má společnou mysl. Všechny informace se sdílejí."

"Něco jako superpočítač, kde je všechno a každý má k němu přístup?" zeptal se Alonzo.

"Tak nějak, jsem s nimi taky spojený a to co se dovím já, dozvědí se i ostatní."

"Trochu mě to děsí," povzdechl si Alonzo.

"I pro mě je to nový pocit. Není to jen o tom, že ostatní ví, co zrovna prožíváte. Cítíte taky souznění, to, že někam patříte. Něco vám to bere, ale dostáváte o mnoho víc."

Poznamenal Davo, "většina si myslí, že to odmítnete, ale chtějí vám dát šanci. Jsou zvědaví. Zajímají se o vás hodně. Většina z nich nepotkala nikoho jiného než lidi z Eltaje, nebo tuláky."

Prošli kolem starší ženy, která sbírala plody z jedné z rostlin. Podívala se na ně, nepřítomně se usmála a pokračovala.

"Je to o způsobu sdílení pocitů, reality, společnosti. Nikdo se tu necítí sám, když má problémy, pomůžou mu. Když takto žijete od malička, zvyknete si." vysvětloval Davo.

"Ale ty ne, nežil jsi ve Společenství." Poznamenal Alonzo, "kdyby sis musel vybrat jako my, co bys dělal?"

"No" zaváhal Davo. "nedovedu si představit život, kdy bych neměl tuto schopnost komunikace…"

Podíval se kolem a pak nahoru, jako by se snažil podívat se přes oblohu zalitou sluncem na hvězdy.

"Asi bych také na této planetě žít nemohl. Je to jako domov, který vás svazuje." Pak se usmál a celý se rozzářil. "Zdědil jsem loď a toulání po rodičích a k tomuto životu se taky vrátím."


Přešli spojnicí na další ostrov.

"Tady se pěstují ovocné keře a stromy." dodal Davo. Na ostrově potkali jen dva starší lidi. Obcházeli stromky a keře. Sbírali úrodu, kontrolovali je. Jejich pohyby byly pomalé, nespěchali. "Většina jídla je z moře. Mořské řasy a rostliny. " pokračoval Davo.

Alonzo přišel k jednomu ze sběračů plodů. Ti si jich do té doby skoro nevšimli.

"Ahoj, já jsem Alonzo, přiletěli jsme sem lodí a chtěli bychom se o vás dovědět více." řekl Alonzo muži.

Ten se na něj chvíli nechápavě díval, pak se podíval na Dava. Pak zase zpátky na Alonza.

"My tu sbíráme ovoce." řekl pomalu, jako by to byly jeho první slova po velice dlouhé době. Až teď se na Alonza pořádně podíval. "Jste u nás vítáni. Náš svět je mírumilovný, bude se vám líbit. Davo vám všechno ukáže."

Pak se od něj odvrátil a dál se věnoval sběru ovoce.

"No tak to bylo divné," poznamenal Alonzo.

"Jo to bylo" souhlasila Soňa.

"Nejsou moc zvyklí na tuto komunikaci," poznamenal Davo s mírným úsměvem.

"Kolik ti vlastně je? Na to abys létal sám vesmírem, mi připadáš moc mladý." Zeptal se Alonzo.

"Zatím jsme tu neviděli nikoho kdo je tak mladý jako ty," řekla zamyšleně Soňa.

Teď se zamyslel Davo. Chvíli vypadal nepřítomně jako ti dva staří sběrači plodů. Po chvíli se probral z tranzu.

"Nejsem tu dlouho," řekl zamyšleně. "Není tu mnoho lidí mladších než já." Zamračil se.

"Něco není v pořádku?" zeptala se Soňa.

"Nevím, je to divné." přiznal se Davo. "Když tu byli mí rodiče před třiceti lety, bylo tu mnohem více lidí..." Rozhlédl se. Náhle vypadal nejistě.

"Podíváme se dolů do města", rozhodl se náhle Davo a vyrazil k pobřeží.

- VIII - Společenství

30. srpna 2012 v 21:36 Část Druhá - Eltaj

"Mě není jasné to s tím společenstvím. To jak o něm mluvil Hakam , mě to připadá jako by to bylo více, než společnost lidí. Je v tom víc, je to tak?" zeptala se Soňa.

"Když naši předci přistáli na planetě, našli tu svět mnohem starší než naše Stará planeta. Kromě pár ostrovů je tento kontinent veškerá pevnina. Inteligence se vytvořila v oceánu, ne na pevnině. Možná proto nezačali zkoumat vesmír jako my, ale více se soustředili na život kolem sebe. Tito tvorové komunikovali telepaticky. Říkají si Eltajové. Vlastně to znamená společenství. Nevím, jestli všichni tvorové měli tu schopnost už danou, nebo byli upraveni Eltaji. Oni už také ne. Teď je celá planeta propojena a nikdo už neví, jak to vzniklo."

"Propojeni? Všichni tvorové?" Zeptal se zmateně Aleš. I ostatní Dava napjatě poslouchali.

"Lidé, eltajové, zvířata. Všichni sdílejí všechno. Pocity, myšlenky…"

"To jako, všichni ví o všech? To musí být strašné." Aleš vypadal nevěřícně.

"Naučili se s tím žít. Pomáhají si tak a když někdo něco potřebuje, ostatní o tom ví. Vše se dělá a organizuje společně… Eltajové jim v tom pomáhají."

"Jak vypadají ti tvorové?" zeptala se Soňa. "Eltajové?"

Davo pokrčil rameny. "Nevím, jestli je někdy někdo viděl. Myslím, že žijí hluboko v oceánu."

"A ty taky… Sdílíš s nimi myšlenky?" zajímala se Soňa.

"Počkat, telepatie. To jako umíte číst myšlenky? Mezi sebou, nebo i nám?" Aleš se zeptal na to, co zajímalo i ostatní.

Davo se usmál. "Nejí to tak jednoduché. Navzájem si umíme, jak vy říkáte číst myšlenky. Ostatním, kteří tuto schopnost nemají, je to těžké. Spíš poznáme jejich emoce, nebo toho jestli, člověk říká pravdu."

"Říkal jsi, že jsi na planetě poprvé." Znovu se ptala Soňa. "Takže jsi toto sdílení myslí ještě nezažil?"

Davo chvíli přemýšlel a díval se na Soňu, jako by nevěděl co odpovědět.

"Je to pro nás tuláky něco jako zasvěcení. Výměna informací, emocí, sounáležitosti s touto planetou. Je to jako…" Davo hledal slova. "Jako návrat do domova, po kterém člověk vždy toužil. I když se většina z nás narodila někde jinde. Jsme tuláci a poznávání nových světů, navštěvování těch starých je náš život. Ale tady… Jen tady najdeme klid a domov."

"Pořád mluvíš o tulácích. Když jsou tuláci, co cestují, jsou i obyvatelé planety, kteří zde zůstávají? Myslím lidé."

"Setkáte se s nimi. Jednoho jste potkali. Hakama. Když tu přistáli osadníci, eltajové nevěděli co se děje. Mysleli, že planetu a živé tvory na ní napadla nějaká nemoc. Něco podobného se v minulosti už stalo. Pokoušeli se s osadníky komunikovat. Nejprve mysleli, že jsou to jen tvorové z planety, kteří nemocí ztratili schopnost komunikovat se společenstvím. Když se jim povedlo navázat komunikaci, zjistili, že osadníci nejsou z této planety." Davo se odmlčel a přemýšlel jak pokračovat dál.

"Myslím, že do té doby nemysleli, že je možné cestovat pryč z planety. Nakonec jim nabídli sdílení planety. Společenství. K tomu však potřebovali, aby telepatické sdílení mysli měli i osadníci. Někteří odmítli, někteří podstoupili… Úpravu."

"Úpravu?" Leila vypadala odmítavě, ta myšlenka se jí nelíbila.

"Vlastně je to genetická úprava. Po úpravě pak osadníci měli telepatické schopnosti jako ostatní tvorové na planetě."

"Co se stalo s těmi, co odmítli?" zeptal se Pete.

"Osadníci, kteří se přidali ke Společenství, se vydali žít na moře. Ostatní nejprve žili na této planetě. Tady na kontinentu." pokračoval Davo. "Ale moc to nešlo. Společenství se nelíbilo, jak přeměňují krajinu i mezi osadníky na moři a na pevnině začaly rozpory. Za pomocí eltajů osadníci z pevniny opravili kosmickou loď a vydali se na jinou planetu. Ta není daleko. Je ve vedlejší soustavě. Oria, vlastně je to měsíc plynného obra, je podobnější Zemi, než Eltaj. Je tam více pevniny, divočejší příroda. Tam by vás přepravili, kdybyste nechtěli zůstat ve společenství."

"Země? To je planeta, odkud jste přiletěli?" Alonzo si vzpomněl na hledání Staré planety. To jméno už slyšel několikrát.

"Vy ji říkáte Stará planeta." Odpověděl Davo.

V Alonzovi se rozvířila spousta otázek. Než však jednu vybral, zeptala se Soňa.

"Jak velká je to úprava? Je pak člověk ještě člověkem?" zeptala se Soňa.

Davo se na Soňu pátravě podíval a pak pokrčil rameny.

"Jsem já člověk? Byli lidé z Irisu lidmi? Osadníci, kteří přišli na Eltaj byli vyhnáni, protože byli jiní. Jaký je v tom rozdíl?"

"Myslela jsem, zda by mohli žít mezi lidmi, s lidmi…" Soňa nervózně polkla. "Mít rodinu, děti…"

Davo chvíli mlčel, než odpověděl.

"To nevím. Myslím, že to není tak jednoduché."

"To znamená ano? Nebo možná?" zeptal se Alonzo, Davova odpověď mu připadla trochu zmatená.

"Takže upravení lidé pak můžou telepaticky komunikovat jen s tím, kdo je součástí společenství?" protrhl mlčení Alonzo.

"No ne tak docela," řekl váhavě Davo.

"Umíte číst myšlenky i ostatním?" zeptal se Aleš.

"Už jsem říkal. Vnímáme pocity, nálady, vy neumíte vysílat, tak jsou vaše signály velice slabé a neurčité." Upřesnil Davo.

Alonzo o tom přemýšlel. Mluví pravdu? Co když umí číst i jejich myšlenky, pak by věděl, že by se nám to nelíbilo a raději zalhal… Kruci, je to jako začarovaný kruh.

"Jestli nás chcete přepravit na jinou planetu, musíte mít loď." Tentokrát se ptal Pete. "Naše radary žádnou nezaregistrovali. Nezaregistrovali ani tvou loď."

"Vaše radary loď nezaznamenali ze stejného důvodu jako civilizaci Společenství. Vaše radary se soustředí na určité tvary a materiály. Technologie Eltajů se vám na radarech nezobrazí. Nebo spíše ji tak nevyhodnotí."

"Víš toho hodně o Domovině. Jak se tam pohybujete? Na planetách jsou kontroly." Pete s Leilou měli hodně zkušeností s vyhýbání se kontrolám, přesto se na většinu planet nedostali.

Davo se usmál. "Já tam nebyl. Tak jako vy. Obejít kontrolu, tam kde to jde, někde malý podvod… A vaše radary naše lodě nezaznamenají."

Leila s Alešem zrovna přinesli jídlo a všichni začali jíst. Alonzo přemýšlel, jestli si všimli i ostatní. Jak Davo ví o Petem a Leile? Pak si vzpomněl, že vykládali o Iris. Možná o tom jen moc přemýšlí.


Přinesli misky s jídlem.

"Naše lodní zásoby," Byl to salát z hydroponicky pěstovaných rostlin a jejich plodů a placka s bílkovinou.

Davo trochu jídla snědl, ale nevypadalo to, že mu moc chutná.

"Když všichni tvorové na planetě sdílejí myšlenky… Jak to můžou zvládnout? A co potravní řetězec? Jeden tvor požírá druhé? To cítí všichni? Jak touhu lovce po kořisti, agresivitu, tak strach loveného zvířete?" začal se vyptávat Pete. Vypadalo to, že nemůže strávit myšlenku sdílených pocitů a myslí, hlavně s hrozbou, že by se mohl stát součástí tohoto sdílení. Alonza to zajímalo také a i ostatní pozorně čekali na odpověď.

"Je to jiné než na jiných planetách. Většina tvorů jsou býložravci. Pomáhají si navzájem."

"To zní jako utopie… Nereálná utopie." Alonzovi se to zdálo až moc ideální, takový život není. Nevěřil, že tady je to jiné než jinde. "Nikdo, žádný z tvorů není někdy agresivní?"

"No… Myslím, že se to může stát. Pak společenství tomuto tvoru nedovolí dělat něco špatného."

"Jako vězení? Zjistí, že by mohl udělat něco špatného a odříznete od ostatních?"

"Spíš… Spíš ho donutí, aby nedělal nic špatného. Společenství kontroluje přes jeho mysl jeho činy."

"Takže, když budu chtít udělat něco a ostatní s tím nebudou souhlasit, tak mám smůlu."

Alonzo přemýšlel, jestli je nekontrolují už teď. Proč na pláži setkání s Hakamem probíhalo tak mírumilovně? Vždyť jim zničili loď. Proč jim nedal více najevo své rozhořčení?

"To není tak… Je to… Jen když nějaký tvor chce někomu ublížit."

"Totální kontrola. Kdo má největší sílu? Kdo rozhoduje?"

"Všichni, Společenství."

"Ryby? Býložravci na kontinentě? Lidé? Eltajové?" Alonzo měl pocit, že Společenství znamená úplnou ztrátu soukromí a svobody. Možná se planeta jevila jako mírumilovná utopie, jemu představa Společenství připadala jako pravý opak.

"Ne kontrola, ale souznění. Nedá se to vysvětlit, když to člověk nezažije. Ani já nevěděl co mě na Eltaji bude čekat." Davovi oči těkali z jednoho na druhého jako by hledal souhlasné pochopení. Jeho pohled utkvěl na Soni. Pak se znovu podíval na Alonza.

"Možná proto se z nás stali tuláci. V lidské povaze je mnoho temného a agresivního. Lidé potřebují volnost a někdy i samotu. Být jen se svými myšlenkami. Eltajové cítili, že jsme nešťastní. A také cítili touhu po poznání. Nedovedli si představit cestování mezi hvězdami. I to bylo pro ně lákavé. Nové poznatky, touha po neznámém. Oni necestují. Cestují našimi zkušenostmi. My cestujeme a poznáváme, ale vracíme se na Eltaj. Přinášíme nové poznatky, čerpáme z poznatků druhých. A z našich poznatků čerpají Eltjové."

- VII - Otázky

29. srpna 2012 v 23:36 Část Druhá - Eltaj

"Proč jste letěli na tuto planetu?" zeptal se. "A proč až teď?"

"No, jsme archeologická výprava. Létáme na místa, kde kdysi dávno byli vysíláni osadníci, zjišťujeme, co se s nimi stalo. Pátráme po zapomenutých civilizacích. Před stovkami let byla naše Stará planeta trochu, no řekněme přelidněná. Dospěli jsme na technologické úrovni do takové fáze, že lety k jiným planetám nebyly nemožné. Vysílali se různé výzkumné výpravy tam, kde se očekával život a dobré podmínky pro život člověka. Potom se vyslalo se i hodně osadníků k vzdáleným hvězdám.

Pak byla na planetě válka. Náboženská, společenská, nikdo už neví, jak to začalo. Trvala několik desetiletí a počet obyvatel se snížil na čtvrtinu, celá planeta byla v troskách. Na osadníky a jejich osudy se pozapomnělo. Našli jsme Domovinu - seskupení hvězd, kde je hodně obyvatelných planet. Vybudovali jsme novou společnost a teď se snažíme vystopovat osudy osadníků.

Konec války byl těžký. Domovina se zmítala v místních sporech a hrozilo, že se válka přenese i do Domoviny. Rozhodli jsme se, že se z archivů vymažou veškeré záznamy, kde Stará planeta leží. Hodně záznamů se ztratilo.

Vlastně jsme o této planetě věděli jen málo, našli jsme v archivech jen zmínky o výzkumných výpravách, ale nenašli jsme, s jakými výsledky se vrátily. A pak záznam, že sem byli vysláni osadníci."

"Výzkumné výpravy se nevrátily," začal vyprávět Davo "Naši předci tu byli vyhnáni. Možná to už bylo na počátku náboženské války, nevím. Nevěděli, kam letí. Měli ještě jednu možnost, ale to byla planeta, která by všechny neuživila, o této planetě nevěděli nic. Ale byla daleko, tak daleko, že to bylo skoro za hranicemi technických možností té doby dostat se sem. A tak se rozhodli zkusit štěstí tady."

"Nevěděli vůbec nic? A přesto se rozhodli letět?" zeptala se Soňa. "Osadníci s rodinami, s dětmi?"

Davo přikývl. "Byla to lepší možnost, než zůstat."

To už dorazili k modulu.


V modulu se spojili s lodí a Alonzo jim vylíčil, jak probíhalo jednání a co jim bylo navrženo.

"Davo nám bude k dispozici a provede nás v jejich společnosti. Pozval jsem ho do modulu. Jestli budete mít nějaké otázky, věřím, že vám je zodpoví." Dokončil vysvětlování Alonzo a podíval se na Dava.

"Poznáš naši loď a posádku." Řekl.


Pak všichni modulem přeletěli na loď. V největší místnosti se sešli všichni členové posádky. Jediným s kým se ještě Davo nesetkal, byl Pete.

"Proč nás sakra nechcete pustit domů?" zeptal se. Peteho znali jako dobráka. Pro své velké tělo připomínal dobráckého medvěda. Teď však vypadal jako naštvaný obr.

Davo se na něj zadíval. Nevypadal, jako že by z něj měl strach. Jen se zatvářil trochu provinile.

"Z bezpečnostních důvodů, nemůžeme riskovat, že na tuto planetu přiletí další."

"To je horší než v Domovině." Vyrazila ze sebe Leila. "Zavřete nás do dolů, odkud se už se nedostaneme?"

Davo jen překvapeně zamrkal. Než stačil něco říct, ozvala se Soňa.

"Žijeme v míru, jsme jen výzkumná výprava," ohradila.

"V míru? A co válka o které jste mluvili?"

"To bylo dávno, jsme jiná společnost, jiná civilizace, tak jako vy."

"Minulý rok jste málem zničili civilizaci na Šutru, jen proto, že byli pár generací mimo vaši společnost a přizpůsobili se prostředí na své planetě. Kdyby se neukázalo, že pro vaši společnost mají něco cenného, z planety by zbyla jen poušť bez života. Jak byste reagovali na civilizaci, která byla od vás odtržena na dvakrát tak dlouhou dobu?"

Alonzo překvapením ztuhl, jak mohl vědět, o Šutru? Doteď si byl jistý, že o tom co se tam stalo, vědí jen obyvatelé planety a ti co se zúčastnili armádní akce. Jak, to že to ví někdo, kdo ani v Domovině nebyl?

"Před pěti lety. Planeta obíhající rudého trpaslíka, RedX, řídká atmosféra, chlad, nevhodná pro vaše osídlení, ale byl na ní život. Bohužel i nerostné bohatství. Planeta skončila rozervaná na kusy."

"Planeta skomírala. Byly tu jen pozůstatky života…" Hned jak Alonzo tyto slova řekl, uvědomil si, že to byla velice slabá obrana. Spíš naopak cítil, že situaci spíš zhoršil. Pravda byla, že o této planetě věděl jen náhodou a nikdy ho nenapadlo, že zde lidstvo zničilo unikátní ekosystém.

Davo jen stiskl rty a uštědřil Alonzovi nepříjemný pohled.

"Sedm, osm let. Měsíc obíhající plynného obra. Iris. Zdánlivě ideální prostředí pro lidi. Úrodná planeta. Příjemné klima. Jen trochu těžší. Kombinace gravitace, stravy obsahující sloučeninu, se kterou lidstvo ještě nemělo zkušenost, způsobily, že se zdejší lidé vyvinuli. Bohužel do té podoby, že je vaše společnost nepřijala a vyhodnotila jako hrozbu a jak jste to nazvali preventivní opatření? My tomu říkáme vyvraždění. Svůj vlastní druh."

Na to už Alonzo nemohl říct nic. Tuto planetu neznal, ale jejímu příběhu věřil. Domovina měla bezpečnostní opatření. Když na nějaké planetě objevili nebezpečnou nákazu, dali planetu do karantény, dokud ne nezjistilo, jak moc je nákaza nebezpečná. Vyhodnotila-li se nákaza jako tak nebezpečná, že by mohla ohrozit Domovinu, byla přijata preventivní opatření. Jen málo lidí vědělo, co preventivní opatření ve skutečnosti znamená. V podstatě to bylo zničení veškerého života na planetě. V médiích bylo prezentováno jako karanténa, kdy planeta je odříznuta od Domoviny a nikomu není dovoleno cestovat na ni, nebo z ní. Alonzo se o pravém významu preventivního opatření dověděl, když byl s Nenou na Šutru, přemýšlel kolik dalších podobných tajemství Domovina má.

I ostatní, kteří poslouchali Dava byli otřeseni.

"Iris je v karanténě." Namítl Aleš. "Bylo to ve zprávách, vzpomínám si na to. Sešla se komise. Nejlepší lékaři zkoumali jak lidi z Irisu zachránit."

"Nebyli nemocní, jen… Jiní." Zakroutil hlavou Davo.

"Iris je spálený, na uhel." Řekl najednou Pete.

"Prchali jsme před kontrolou." Pokračovala Leila. "Jediná volná cesta byla k Irisu. Nevěděli jsme o karanténě. Na Iris nás nepronásledovali. Nejspíš se báli nákazy.

Bylo to strašné. Jen spálená pustá krajina. Iris byla jedna z mála planet, kde se dalo vystoupit na zem bez kontroly."

"Oficiálně kontroly měli. Prováděli je jen u lodí z Domoviny. Byli moc přátelští. Když jsme se po té, co Iris zničili, o planetu zajímali, slyšeli jsme jen hrůzostrašné historky. O příšerné smrti v bolestech. O lodích létajících v okolí Irisu a přepadajících všechny, kdo tam zabloudí." Pokračoval Pete.

"Nic z toho nebyla pravda. Našli jsme jen mrtvou a zničenou planetu." S Leilou se střídali ve vyprávění. Bylo jim smutno při vzpomínkách na Iris.

"Nakonec jsme narazili na ženu, která byla v komisi. Když jsme ji potkali, byla BP jako my. Nikdy neřekla proč. Zjistili, že to, co změnilo lidi na Irisu, není nákaza, ale bylo již pozdě. Planeta už byla zničena."

Alonza po tom co zažil na Šutru, vyprávění nepřekvapilo. Soňa s Alešem vypadali otřesení.

"Nemůžu tomu uvěřit." Vydechl Aleš. "Věřil jsem, že Domovina je vyspělá civilizace. Že se lidstvo poučilo."

"Ano válka, která skončila, jste nazvali poslední válkou. Hrdě se nazýváte mírovou civilizací, která vymýtila války. Pokrytecká civilizace by bylo přesnější."

To už Alonzovi nedalo.

"Žádná společnost není dokonalá. Záleží to jen na lidech a ti zdaleka nejsou dokonalí." Z jeho hlasu bylo cítit rozhořčení. Nezlobil se však na Dava, spíš na to, že měl pravdu. I tak cítil, že musí bránit svou civilizaci.

"Každý dělá chyby. A vesmír je nebezpečné místo. Nebylo by to poprvé, kdy by lidstvo ohrožovala nákaza. Proti Pelerské chřipce nemáme lék a kdyby planeta nebyla v karanténě, Domovina by byla bez obyvatel…"

"Máte pravdu, omlouvám se. To co vaše společnost udělala, pramenilo ze strachu. Ze snahy ochránit se. To samé děláme my. Snažíme se ochránit naši společnost."


"Co se stalo s výpravami, které sem dorazili?" zeptal se Aleš.

"Jste první z Domoviny, kteří se sem dostali."

"První?"

"První, kterým stálo za to se na planetě zastavit. Bylo tu pár lodí, ale nikdo z nich neshledalo planetu zajímavou a nikdo z nich nepřistál."

"Pamatuji si, že když jsme shromažďovali materiály k této výpravě, moc toho nebylo. Vlastně nic. Jen několik záznamů o tom, že se tu vydalo několik výzkumných výprav a pak osadníci. Nic bližšího. Ani výsledky výprav ani zpráva od osadníků. Každý slyšel pověsti, že je na této oblasti kletba. Možná jsme vážně první a ani zlatokopové se sem neodváží." Řekla Leila.

"Zlatokopové jsou pověrčiví." Dodal Pete.

"Myslím, že některé z pověstí rozšiřovali i tuláci." Řekl s nevinným úsměvem Davo.

"Říkal jsi, že tam moc nelétáte." Zeptal se Alozno.

"Moc ne, já tam nebyl nikdy. Ale někteří z tuláků tam byli." Pokrčil rameny. "Měli byste zkoumat více svou Domovinu, je toho hodně, co o ní nevíte."

Jít dál a bojovat

28. srpna 2012 v 20:54 Povídky

Stalo se to přes noc. Vlastně to trvalo jen několik hodin. Probudila ho sklenice, která spadla na zem a rozbila se. Rozespale přemýšlel, jestli sklenici srazil ve spánku. Než se však probral úplně, vše kolem se začalo třást.

První, co ho napadlo, bylo, že má opravdu škaredou kocovinu. Teprve další rána, kdy spadl obraz, ho probrala k realitě. To už se hrabal z postele. Popadl mikinu, nazul si první boty, které našel a vyběhl ven. Venku se postavil ke skupině lidí z domu. Jeho sousedů. Znal jich jen pár od vidění.

Pomalu se rozkoukával. Začal vnímat pohnutou diskusi sousedů. Nebylo to zemětřesení, jak se domníval. Jen dům, ze kterého vyběhl, se posunul. Na omítce se ukázala prasklina.

Najednou se země zachvěla a část domu se sesunula k zemi.

Díval se ohromeně na tu zkázu, nevnímal výkřiky okolo.

Ozvaly se sirény. Byli to hasiči a záchranka.

"Pane, je vám něco?" Někdo mu položil ruku na rameno.

"Co?" Probral se. Chaos kolem se mu zdál neskutečný. Nikdy neviděl tolik lidí najednou v intenzivní činnosti. Záchranáři i hasiči běhali sem a tam.

"Vypadáte otřeseně, posaďte se." Promluvila na něj zdravotnice vlídně.

"Ne, ne, nic mi není." Byla to pravda. Kromě toho, že mu nic nezbylo. Jen dluhy a to, co má na sobě. A kocovinu. Třásly se mu ruce a bolela ho hlava. Podíval se na sebe. Staré špinavé tričko měl natržené. Kalhoty vypadaly stejně. Nedivil se, že mají za to, že byl blízko domu, když spadl. Udělalo se mu špatně. Někdo ho posadil na patník. Zdravotnice mu podala vodu. Chtěl se napít. Musel si z tváře odhrnout umolousané dlouhé vlasy. Až teď si všiml, že přes ně pořádně nevidí.

Mlčky pozoroval dění kolem. Ani nepřemýšlel, co bude dělat dál. Neměl na to sílu.

Zaujala ho žena, možná dívka. Byla drobná, přes sebe měla příliš velkou bundu. Přiběhla k domu a chtěla se přes hasiče dostat dovnitř. Křičela a brečela. Jednoho z hasičů kopla.

Bylo na ní něco zajímavého. Něco přitažlivého. Přemýšlel, co to je. Jak to, že tady, u domu, kde bydlí jen ti, co už všechno ztratili jako on, našel něco zajímavého?

Znovu se pokusila dostat se přes hasiče. Jeden z nich, velký chlap, skoro dvoumetrový ji zvedl a donesl k němu.

"Hlídejte ji," prohodil k němu a vrátil se ke své práci.

"Blbec," Zasyčela směrem k hasiči. Vyškrábala se na nohy a chtěla se vrátit k domu.

"Nechtějí vás tam." Vyrazil ze sebe chabě.

"Co?" Vypadalo to, že si vztek vybije i na něm.

"Zdržujete je od práce, zavazíte jim." Chtěl říct omluvně, ale moc to nevyznělo. Alespoň ne podle její reakce.

"Co je ti po tom? Je tam moje dítě. Musím tam jít." Vyrazila zpátky k hasičům.

"Ale… Řekli, že vás mám hlídat." Nevěděl, co by víc řekl.

"Trhni si."

To už jeden z hasičů vyváděl asi osmiletou holčičku. Vrhla se k ní a celou ji schovala ve své náruči. Přiběhli k ní zdravotníci. Podívali se na děvče.

To už však z domu vynášeli další. Ženu s holčičkou poslali k němu.

Obě štěstím plakaly. Smály se.

"Co tu děláte?" Zeptal se. "Nepatříte tu. Nezapadáte tady… Do toho."

"Sem nepatří nikdo, ani vy." Usmála se.

"Manžel zemřel. Měli jsme dluhy a já dál nedokázala splácet hypotéku sama. Tak jsme skončili tady. Není to tu noc, moc. Já vím. Ale je to střecha nad hlavou. Odrazový můstek k něčemu dalšímu, lepšímu." Říkala to smutně. Objímala při tom holčičku ještě pevněji, než před tím. Přesto v tom nebyl jen smutek a rezignace. Bylo v tom něco víc.

Pak to pochopil. Tato křehká žena bojovala. Neměla nic, tak jako on. Bojovala za sebe i za dítě. Bojovala za dva. A on. Neuměl bojovat ani sám za sebe.

Díval se jak odchází. A něco se v něm zlomilo. Zhnusil se mu život, který vedl. Nebyl to život, jen pomalé umírání.

Nesmí tu jen tak sedět. Musí jít dál ve svém životě. Musí bojovat. Bojovat za sebe.

- VI - Hakam

27. srpna 2012 v 0:09 Část Druhá - Eltaj


"Je tu nádherně." Vydechla Soňa. "Možná i proto, že tu nejsou lidi, beton ani zbytky rostlin obklopených odpadky."

Najednou se jí podlomily nohy a upadla na zem. Aleš k ní přiskočil.

"Je ti něco?" Zamračil se. Soňa vypadala vyčerpaně už od příletu k planetě. Nikdy ji tak neviděl. Vždy byla silná, Silnější než on.

"Ne… Jen… Včera mě bolela hlava. Špatně jsem se vyspala." Snažila se tvářit, že se nic neděje. Neoklamala ho.

"Měla by ses vrátit a odpočinout si."

"Ne jsem v pořádku." Řekla trochu ostřeji, než chtěla.

"Nevíme, jak dlouho to bude trvat," přidal se Alonzo.

Soňa se zasmála. "Nepřehánějte to, jen jsem trochu unavená a teď jsem zakopla."


Alonzovi se to moc nelíbilo, ale byl rád, že je Soňa s nimi. Byla rozhodnější než Aleš, víc si všímala drobností a při jednání s lidmi byla příjemná a diplomatická, zatímco Aleš byl spíš jako slon v porcelánu.

"Možná proto se odsud nikdo nevrátil. Zůstali tady." V Alešově hlasu byl cítit strach a nervozita. Alonzo cítil to samé.

"Kdo ví. Proč tu nejsou ani zničené lodě? A co ti, co se sem vydali z Domoviny? Vím, že to byli spíš dobrodruzi. Ale i po těch by tu mělo něco zůstat."

"Nemyslím, že by se hledači pokladů zdrželi u této planety déle. Není tu nic vzácného. Žádná ložiska vzácných surovin. Kontinent je moc malý aby se tu dala založit nová společnost." Pokračovala Soňa. Alonzo s ní v duchu souhlasil, nebylo tu nic využitelného.


"Ale co s námi udělají? Šoupnou do vězení? Nemůžou nás tu držet." ozval se Aleš.

"Ale můžou. Bez lodi se nikam nedostaneme." Vzdychl Alonzo. "Spíš mě zaráží, že jsme nenašli žádné známky technologické společnosti. Vlastně žádné lidské společnosti. Kromě malých umělých ostrovů. Kde tady všichni jsou? Teď už víme, že tu jsou, jen nemáme techniku na jejich úrovni, abychom to zjistili. Civilizace pro nás znamená přetvořená planeta a obrovská betonová a železná města plná strojů. Pro ně zřejmě ne. Což by znamenalo, že jsme našli úžasnou civilizaci, jinou než ta naše."

"Lepší nebo horší?" zeptal se Aleš.

"Jinou. Co je lepší pro nás nemusí být lepší podle nich."


"Už je tady," upozornila Soňa ostatní. Davo se blížil k modulu. Vyrazili mu naproti. Davo vypadal stejně, jen měl přes sebe přehozený plášť. Zastavil před nimi a prohlížel si je. Chvíli se zarazil u Soňi, kterou ještě neviděl. Zkoumavě si ji prohlížel. Alonzo přemýšlel, zda to je tím, že ji ještě neviděl, nebo je to něčím jiným. Nevzpomínal si, že by je takto zkoumal. Mohl je však pozorovat potají dřív, než za nimi přišel k vykopávce. Alonzo Soňu představil.

"Další z naší posádky, Soňa." Řekl. Davo přikývl.

"Chtějí, aby šel jen jeden z vás." Řekl a potom se znovu podíval na Soňu.

"Vím, že tu jsme na vašem území. Jsme tu cizí, přesto bych ocenil, kdybychom mohli jít alespoň dva. Vedu tuto výpravu." Alonzo ukázal na Soňu. "Soňa se stará o naši loď. Která je teď nepoužitelná. A poškození…"

"Dobře může jít taky." Přerušil ho Davo.

Nečekal, že jej tak rychle přemluví. Nejprve se chtěl zeptat, jestli to opravdu nebude vadit. Pak se rozhodl, že do toho raději vrtat nebude.


Davo je gestem vyzval, ať jej následují, otočil se a vydal se na cestu.

Alonzo se Soňou se vydali za ním. Šli kus cesty stejné jako při hledání starého modulu. V lese však zabočili a přes mýtinu se dostali k pobřeží. Vegetace nebyla hustá a šlo se dobře. Na pobřeží byla louka, která končila oblázkovou pláží. Stál tam starší muž. Na rozdíl od Dava měl stříbřitě lesklý oděv. Vypadal bledý, jako by jeho pokožka neznala sluneční paprsky. Jen na čele se mu vinul ornament tmavší kůže. Připomínalo to tetování, nebo barvení kůže, které bylo jednu dobu moderní v Domovině. Jeho postoj byl klidný a trpělivý. Jako učitel, který očekává své žáky. Kolem se páslo několik zvířat, které ještě neviděli a malé stádo zvířat, které viděli cestou ke starému modulu. Z blízkého lesa vylétl pestrý pták.

Přišli blíž. Muž vstal a začal mluvit. I když se zdálo, že zvířata kolem se pasou stejně, jako když k nim přicházeli, měli pocit, že jsou taky součástí setkání. Vždy jedno, nebo dvě se na ně dívaly.


"Jmenuji se Hakam. Jsme stejného druhu a tak jsem byl jako obyvatel této planety vyslán, abych se s vámi dohodl." odmlčel se. "Nejsme na této planetě dlouho a za tu dobu se podařilo se vytvořit křehkou symbiózu. Je to náš domov. Jsme její součástí, tak jako ona je naší součástí. Tak jak planeta chrání nás, poskytuje nám místo pro život, potravu, uzdravuje nás, tak i my ji chráníme."

Přistoupil k Alonzovi. Jemu se Hakamův proslov nelíbil. Chtěl slyšet, proč zničili jejich motory, co s nimi bude dál. Automaticky odstoupil, když se k němu Hakam přiblížil.

"Nebojte," řekl Davo. "Neublíží vám."

Alonzo se nebál, jen nebyl na to připraven. Přistoupil k Hakamovi. Ten mu vzal hlavu do rukou a díval se mu do očí. Pak přikročil k Soni, té se jen díval do očí. Podlomily se jí kolena. Hakam ji pomohl vstát.

"Děkuji," řekl nakonec. "Věřím vám, že jste přišli v míru a nechcete zničit, nebo zneužít Eltaj,"

Po chvíli pokračoval. "Přesto nechceme, aby se symbióza, ve které žijeme, zásahem z vnějšku porušila. Můžete se stát součástí této symbiózy, nebo vás přepravíme na jinou planetu, kde můžete žít."

Teď se odmlčel na delší dobu. Alonzo si domyslel, že očekává nějakou reakci.

"Jsem Alonzo, kapitán lodi," začal Alonzo ve stejném stylu. "Vážíme si vaší nabídky, ale co třetí možnost? Kdybyste nás nechali jít? Nechtěli jsme se nijak vměšovat do vaší společnosti. Jsme archeologická výprava. Hledáme stopy našich předků. Vlastně i vašich."

Chtěl zareagovat jinak. Vyčíst Hakamovi, že jim zničili loď, i když přiletěli v míru. Měl nutkání popadnout Hakama a pořádně s ním zatřást. Vykřiknout, že toto si nemůže dovolit. Nakonec tam jen stál a čekal jak Hakam odpoví.

"Naši předci byli vyhnáni z vaší společnosti. Stali se štvanci, protože… byli jiní. Tato planeta je přijala.

Nejde jen o nás jejich potomky. Chceme a budeme chránit tuto planetu a její společenství, do kterého nás přijala a které je mnohem starší než společnost, ze které původně pocházíme my." Pokračoval Hakam.

"Mám pro vás pouze tyto dvě možnosti." dodal nakonec pevně.

Chvíli se na sebe dívali a napětí stoupalo. Nikdo nechtěl promluvit.

"Když se máme rozhodnout mezi vámi a jinou planetou, potřebujeme vědět víc." Tentokrát promluvila Soňa.

"Jaká je planeta, co nám nabízíte. V čem se liší vaše civilizace od té naší. A také nemůžeme rozhodovat za ostatní. A co to vlastně je to společenství o kterém mluvíte? Čeho si nejvíce vážíme, je svoboda. Tu nám nenabízíte."

Hakam se na chvíli zamyslel, pak se podíval na Soňu a chvíli si ji prohlížel tak jak před tím Davo, pak se podíval na Dava a ten přikývl.

"Dobrá," řekl. "dáme vám čas na rozmyšlenou. Mezitím se můžete seznámit s naší společností. Davo vás bude provázet. Nebude vám hrozit žádné nebezpečí, tak si neberte zbraně." Podíval se Alonzovu na levou ruku, kde měl schovanou zbraň.

Hakam přešel ke břehu. Z vody se skoro neslyšně vynořilo plavidlo. Jestli se tomu objektu dalo takto říkat, nikdy nic podobného neviděli. Měl podlouhlý tvar, šedomodrou barvu kolem metru vysoký a dva dlouhý. Když se dostalo částečně na břeh, otevřelo se a Hakam do něj pohodlně vstoupil. Objekt se za ním zavřel a znovu se i s Hakamem ponořil. Zvířata se pásla dál a jen občas se na ně zadívala, pomalu odcházela dál, jako by už o ně ztratila zájem.


Představovali si setkání jinak. Ne jednoho staříka na břehu. Alonzo nebyl sám, kdo nevěřícně zíral na vodu, která se zavřela za Hakamovým oklavidlem.

"Tak a máme o čem přemýšlet." řekla Soňa, když se vzpamatovala. Alonzo si vzpomněl, jak Soňa málem upadla, když si ji Hakam prohlížel.

"Jsi v pořádku?" Zeptal se ustaraně.

Potřásla hlavou. "Je to jen… Asi tou dlouhou cestou." Usmála se. Potom po chvíli váhání dodala. "A taky tou planetou. Je tu něco… Nevím divného."

"Na některé lidi může mít Eltaj jisté… Účinky." Poznamenal Davo. "Přijdu ráno," dodal a otočil se k odchodu.

"Počkej," zavolal na něj Alonzo. "Je toho hodně co nevíme. Co kdybys přijal pozvání na loď. Mohli bychom s poznáváním začít už dnes."

Davo chvíli zaváhal. Pak přikývl a přidal se k nim.

- V - V modulu

24. srpna 2012 v 22:00 Část Druhá - Eltaj
Došli k modulu, kterým přiletěli. Přešli přes desinfekční komoru dovnitř. Tam si oba archeologové sundali skafandry. Přivítala je Leila.

Cestou zjistili, že Leila si ráda hraje se svým vzhledem. Měnila barvu vlasů každou chvíli, vypadalo to, že má neomezené zásoby oblečení. Vždy věděla, z jaké planety dané oblečení pochází. Tentokrát měla platinové vlasy a volný overal ve stejné barvě. Obvykle vřelý úsměv však byl nejistý.

"Ahoj," řekla Davovi. Pak se obrátila na druhé dva.

"Volali z lodi, mají nějaký problém s motory." Najednou vypadala ustaraně. To u ní neznali.

"Pete říkal, že to vypadá, jako by je něco zničilo, podezření máme na těleso obíhající planetu, ale na radarech žádné nezaznamenali. Vlastně to zničilo jen motory a další škody nejsou. Kdyby to dopadlo jinam, tak nemají šanci." Přeskočil ji hlas, vypadala opravdu rozrušeně.

"Ale dá se to opravit?" Ujišťoval se Alonzo. Cítil zodpovědnost za lidi, kteří tu byli s ním. Měli sebou náhradní díly a podle parametrů by měla být loď skoro nezničitelná. Nebylo tu nic, co by ji ohrožovalo. Určitě ne tady. V bezpečné vzdálenosti od slunce, kde hrozily jen nárazy asteroidů. S těmi by si plášť lodi měl poradit.

Leila pokrčila rameny. "Soňa s Petem vypadali docela vyděšeně."

Alonzo se rychle spojil s lodí. Soňa mu vylíčila situaci s motory.


"Není co opravovat. Je z toho jen hromádka šrotu." Řekla a ukázala jim záběry z průzkumu robota.

"Mohli jsme dopadnout hůř, máme tu živou planetu. Není to kus skály, kde bychom nepřežili." Aleš nevypadal, že by mu situace zase tolik vadila, ale obavy měl v hlase také. Možná chtěl jen situaci zlehčit. Alonzo měl pocit, že je zvyklý, že každý problém Soňa vyřeší. Na zničené motory byla i Soňa krátká.

"Jak to vypadá na planetě? Dá se tam žít? Myslím, že tu nějaký čas zůstaneme." zeptala se nakonec.

"Výsledky testu prostředí jsou příznivé, žádné toxiny, příznivé klima." Usmála se Leila. "Štěstí v neštěstí."


Alonzo chodil v modulu sem a tam. Měli tu nejmodernější loď. Celou cestu byl spokojený, měl pocit, že myslel na všechno. Udělal všechny opatření, co se daly. Jak to vypadalo, tak to bylo málo.

"Jak se to mohlo stát? Před asteroidy je loď chráněná." zeptal se znovu Soni, byl zklamaný a naštvaný.

"Taky nám to nejde do hlavy. Buď to muselo být něco velkého a hmotného, ale to by zachytily naše radary. Nebo malé s velkou rychlostí a vysokou průrazností."

"Jako, že na nás někdo vystřelil?" Alešův hlad už nezněl klidně.

"Spíš jako nějaký energetický výboj." Vysvětlovala zmateně Soňa. "Jestli je to zbraň, tak není z Domoviny."

"Poslali jsme zprávu, ale bude to trvat pár let, než dorazí záchranná loď." Pokračoval Pete. Nemusel to ani říkat. I tak nebylo moc pravděpodobné, že by záchranná loď vůbec dorazila.


"Ta zpráva nedorazí," řekl najednou Davo, na kterého v tu chvíli zapomněli.

"Co?" nechápavě se na něj zadívali.

"Eltajané… Oni nechtějí, aby se o této planetě vaše společnost dověděla." Pokračoval. "Zpráva byla upravena. Planeta byla popsána jako neobyvatelná, našli jste jen stopy po zničené lodi. Vyrážíte dál podle plánu."

Všichni se na něj dívali a nevěřili tomu, co říká.

První se vzpamatovala Soňa. Možná proto, že byla daleko v lodi a Davovy slova jen z reproduktoru.

"To vy jste zničili naše motory?" zeptala se. Už jak se ptala, věděla, že je to pravda.

"Nemohli vám dovolit odletět."

Aleš se tvářil, že kluka napadne, Alonzo jen na něj nevěřícně zíral.

"Říkal jsi, že jsi na planetě ještě nikoho nepotkal, tak jak…?"

"Spojili se se mnou." Řekl trochu zdráhavě Davo, jako by chtěl vysvětlit něco, co se vysvětlit nedá.

"Jak?"

Davo vzdychl a pokrčil rameny. "Nepocházíte odtud, nemůžete rozumět…"

"Nehraj si s námi kluku!" Aleš vzal Dava za rameno a zacloumal s ním. Alonzo ho odtáhl.

"Klid, takhle to nevyřešíš."


Když s nimi začal mluvit na planině, považovali ho za malého kluka. Vadilo mu to. Teď už s ním jako s dítětem nemluvili. Lepší to však nebylo. Už nebyl zástupce civilizace, který je potomkem osadníků, kvůli kterým tu přiletěli. Je nepřítel. I když ty, co jejich loď zničili, ani neviděl.


Chvíli se na něj dívali jako na přízrak. Pak se Alonzo otočil ke komunikátoru.

"Soňo, našli jste něco?" Zeptal se. Musí vědět, komu tu čelí.

"Ne nic, na pevnině toho moc není. Jen modul a budovy pod zemí."

"A ty ostrovy" dodal Pete. "Umělé ostrovy, vypadají jak zahrady, mají pravidelný tvar. Senzory to nevyhodnotily jako technologii. Na přírodní úkazy jsou moc pravidelné. Nikoho jsme tam ale nenašli."

"Eltajané? Tak si říkají zdejší lidé?"

"No asi ano." Řekl nejistě Davo.

"Asi ano? Potřebovali bychom s nimi mluvit." Alonzo byl pořád v šoku.

Davo jen přikývl.

"Před polednem pro vás přijdu," řekl Davo a vstal. Vydal se pevným krokem k východu a beze slova odešel.


V lodi i v modulu zavládla ponurá nálada.

"Jak mohli zničit naši loď a my si toho nevšimli?" zeptal se Aleš.

"A jak mohli změnit zprávu, to přece nejde." Dodal Alonzo. "Teď nemůžeme už moc dělat, počkáme do zítra."

"Neměli bychom se nějak připravit? Co když na nás znovu zaútočí?" Navrhl Pete.

"Nemáme válečnou loď. Máme jen štíty na obranu… Neúčinné jak je vidět." Povzdechl si Alonzo.

"Nechtějí nám ublížit" zavrtěla hlavou Soňa. "Mířili přesně, zasáhli jen motory. Kdyby nás chtěli mrtvé, tak už bychom tu nebyli."

"A kde jsou, když jsme nic nenašli?" Pete pořád prohledával data co dostali ze skeneru.

"A taky kdo jsou. Ten kluk si nebyl moc jistý, když říkal, že to jsou lidé." Dodala Leila.

"Teď si všichni odpočineme. Uvidíme, co bude ráno." Řekl unaveně Alonzo.



Všichni už spali, Alonzo však nemohl usnout. Den byl dlouhý a náročný, bolely ho záda. Protáhl se, moc to nepomohlo. Díval se na záběry z planety. Jediná zajímavá věc byly ostrovy. Došel ke stejnému názoru jako Soňa s Petem. Ostrovy byly umělé a dobře udržované. Na některých našli drobné zvířata, ale jinak ostrovy vypadaly jako plovoucí pole, sady a parky. Odtud vypadala planeta lákavě. Převládala tu modrozelená barva oceánu. Nad ní pluly bílé mraky oblačnosti.

Uvědomil si, že se nezeptali jak, planetě říkají místní. Možná je to Eltaj, tak jak si říkají obyvatelé planety. Mohli by jí říkat Vodní planeta. Malý kontinent a jeden velký oceán. Voda. Co když…

Podíval se znovu na výsledky skenů planety. Tentokrát se zaměřil na oceán. Ale ani tady počítač nevyhodnotil nic, co by se alespoň trochu blížilo umělým stavbám. Protřel si oči a znovu se protáhl. A co Davo? Říkal, že přiletěl. Kde má loď? Podíval se ještě, co zaznamenaly přístroje mimo planetu. Tam také nic nenašel.

Raději toho nechal a šel taky spát.


Ráno našel Soňu, jak probírá záznamy z deníku, který našli v modulu osadníků. Tak se na něj těšil, po příchodu do modulu mu úplně vypadl z hlavy.

Podívala se na něj, když vešel.

"Nemůžu spát." Řekla. "Měli bychom se o nich dovědět co nejvíce."

"To je pravda, úplně jsem na to zapomněl. Normálně bych se nemohl dočkat, až si záznamy prohlédnu."

"Vůbec netušili, co je na planetě čeká. Většinou se lodi s osadníky vydávali jen na planety, které byly prozkoumány a byly tam připraveny podmínky na osídlení. Tady to tak nebylo. Před nimi bylo na planetu vysláno několik výzkumných výprav. Žádná se nevrátila. Ani zpráva, nic. Muselo to být šílené. Cestovali přes dvacet let. Když přilétali k planetě, loď už byla tak opotřebovaná, že se skoro rozpadala. Někde se tam říká, že neměli na výběr. Byli to uprchlíci, vyhnanci. Zatím jsem nenašla z jakého důvodu."

"Možná proto se chrání a nechtějí, aby o nich nikdo věděl." zauvažoval Alonzo.

"Ještě po tolika generacích?"

"Někdy se tradice drží mnoho generací, i když zanikne důvod jejich zavedení"

"A proč se nevrátili průzkumné výpravy?"

"Dvacet let je dlouhé doba. Možná ani nedoletěli. Nejsou tu žádné pozůstatky lodí."

"A není tu ani loď osadníků…"


Leila s Petem nakonec zůstali v lodi. Protestovali. Chtěli se alespoň projít po planetě. Když Soňa připomněla, že na planetě nejspíš stráví několik let, stačil jim slib, že příště to budou oni, kdo se projde po kontinentu. Ostatní se vydali na planetu.

Slunce svítilo, v jemném oparu a na druhé straně oblohy visel měsíc. Vypadalo to na jasný den. Tráva byla ještě vlhká po nočním dešti a ve vzduchu byla cítit svěží vůně půdy deště a květů.

Vystoupili, bylo příjemně teplo a tráva pod nohama byla měkká a nízká. Připomínala pečlivě pěstěný trávník na golf. Svěží vítr přinášel směsici vůní moře a rostlin. Kdyby neměli poškozenou loď a neměli se setkat s lidmi, kteří ji poškodili, byl by to ideální den na odpočinek a piknik v trávě. Celý tento kontinent jim připadal jako obří park. Příjemné počasí, hustá zelená tráva byla spásána krotkými zvířaty, stromy rostly tak daleko od sebe, že se pod nimi příjemně procházelo.

- IV - Na lodi

23. srpna 2012 v 23:29 Část Druhá - Eltaj

Pete se Soňou se dívali na výsledky skenování planety. Už to dělali po několikáté. Na oběžné dráze nic nenašli. Nic technologického. Ani zbytky z vraku lodi. Nenašli ji ani na planetě. Skener by měl loď objevit i na dně oceánu.

Oceán na této planetě tvořil většinu povrchu. Kromě malého kontinentu, na kterém našli modul, tu byly jen malé ostrovy.

"Podíváme se ještě na ty ostrovy?" zeptal se Pete. Soňa vzdychla. Přitlačila si dlaň na čelo.

"Už mě z toho třeští hlava, chytáme se stébla."

"Vypadáš bledě, není ti něco?"

"Jsem jen utahaná." Vzdychla si. Tak dlouho se těšila na planetu. Cesta byla opravdu dlouhá. A teď. Padla na ni únava a taky strach, co tady najdou.

Pete našel záznamy s ostrovy. Přiblížil je. Soňa si sedla za něj, opřela se v křesle a sledovala, jak prohlíží záznam.

"Počkej, dej to zpátky." Zarazila ho.

"Tady, vidíš to?" ukázala na obraz oceánu. "Zvětši to."

"Už jsem se na to díval. Jsou to ostrovy."

"Jo, ale jaké. Všechny jsou stejné. Mají stejnou pravidelnou strukturu. Vidíš? Jsou to šestihrany."

Pete se zadíval pozorně.

"Všechny ne, tady ty."

Soňa přiblížila jeden z větších ostrovů. Jeho tvar jí něco připomínal.

"Á… Tady - jsou to čtyři ostrovy, čtyři šestihrany spojené dohromady."

"Vypadá to tak. Podíváme se na ně z blízka."

Zobrazili si několik ostrovů. Všechny byly šestihrany, nebo z těchto šestihranů složené. Byly různě osázeny. Některé vypadaly jako parky, jiné jako pole, nebo sady. Na rozdíl od kontinentu, na kterém by alespoň některé oblasti vypadaly, že nejsou uměle udržovány, na ostrovech o tom nebylo pochyb.

"Uměle vytvořené." Usmívala se nadšeně Soňa.

"A udržované." Poznamenal Pete. "Ale kde jsou zahradníci?"


Byli vzrušení z toho, že našli známky civilizace. Nebyly to města, nebo továrny, i tak jejich objev byl významný. Chtěli zavolat tuto zprávu ostatním, když ucítili náraz. Na kontrolním panelu se rozsvítily varovné světla. Pete spadl na podlahu. Soňa seděla a tak s ní jen náraz hodil dopředu.

Začali zjišťovat, co se stalo.

"Náraz? Nějaké těleso?" zeptala se Soňa.

"Radar nic nezaznamenal." Pete prohlížel záznamy přístrojů monitorující vnější prostředí lodi a její plášť. "Něco vevnitř? Výbuch? Kde to je? Kam nás to zasáhlo?"

Soňa kontrolovala zase vnitřek. "Mám to, motory. Nemám žádný záznam. Čidla nereagují."

"Jo, je tam díra." Řekl udiveně Pete a zvětšil obraz porušeného pláště. "Poškození jinde? Co podpora života?"

"V pořádku. Vše ostatní v normě. Odnesly to jen motory." Uvědomila si, že to jen je pěkně velké. Bez motorů se nedostanou z planety. Nevrátí se zpátky. Zbývá jen doufat, že se budou dát opravit.

Dívali se na zčernalou díru v plášti lodi a snažili se pochopit, co se stalo. Vyslali robota podívat se co je za dírou a jaké škody byly způsobeny na motorech.

Když robot osvítil vnitřek lodi, kde původně byly motory, uviděli jen spoušť. Čekali, že uvidí poškozené motory. Přemýšleli, jak je opraví, ale to co uviděli, jim vyrazilo dech. Nebylo co opravovat. Z motorů zbyly jen seškvařené části.

"Jak se to mohlo stát? I kdyby to bylo nějaké těleso z oběžné dráhy, plášť by jej měl zastavit. Tímhle skoro neprošla střela z deltské trojky. A to je nejlepší raketa, co existuje." Řekla zamyšleně.

"Něco takového by zachytily radary." Zavrtěl hlavou Pete.

"Musíme to říct jim dole." Vzpomněla si Soňa na ostatní. Leila v modulu musela zaznamenat výpadek spojení. Alonzo s Alešem nejspíš nic netuší.

"Je to tak… Jsme tak daleko. Co budeme nělat?" Zeptala se zaraženě Soňa, na ostrovy si už ani nevzpomněli.

- III - Modul osadníků

22. srpna 2012 v 19:20 Část Druhá - Eltaj

Na modulu, který pomalu odkrývali, našli dveře. Aleš si vzal přístroj a začal je očišťovat.

"Neříkáme, že jsme z daleka. Chceme poznat život na planetě, snažíme se spíš splynout." Pokračoval Davo.

"Musíte mít skvělou techniku, znalosti o planetách i mimo Domovinu. Mohli byste s námi obchodovat."

"Nejsme obchodníci, ale cestovatelé." Zavrtěl nesouhlasně hlavou Davo. "Nemyslím, že byste měli co nám nabídnout."

Alešem pozvedl obočí a podíval se na Alonza. Znělo to nadřazeně a taky arogantně. A oba měli z rozhovoru pořád zmatenější dojem.


Dveře už byli odkryté. Šli se k nim podívat.

"Arogantní spratek," zašeptal Aleš Alonzovi, když odstoupili od Dava. Alonzo se musel usmát. Kluk ho taky štval, ale musel uznat, že v něm něco je. Líbil se mu.

Chvíli zápasili s otvíráním. Nakonec před nimi stáli otevřené dveře. Stáli před tmavým otvorem do modulu.

"Jedeme na to," zhluboka se nadechl Aleš. Vzal si z batohu baterku a posvítil si do tmy uvnitř. Totéž udělal Alonzo. Pak jeden po druhém vstoupili, za nimi vešel Davo.

Vše vypadalo nepoškozené. Jiné, než znali. Byly tu jiné barvy, jiné přepážky. Když se však pořádně rozhlédli, tak zas tak odlišně tento starý modul od toho jejich nevypadal. Stejné značky na řízení.

I tak to na ně udělalo dojem. Alonzo tem pocit znal. Vždy, když našel něco z minulosti, něco tak starého jako tento modul. Věci dávno ztracené a spojené s osadníky z legend, kteří neohroženě létali ke vzdáleným světům ze Staré planety.

Opatrně, téměř posvátně se dotkl stěny modulu. V jeho fantazii vyvstávaly osudy osadníků. Byli taky, žili tu. A záhada, co se s nimi stalo, co se stalo s jejich potomky. Jednoho tu mají sebou. Ten však ví o původních osadnících stejně jako on.

Prošli až k řídící části. Aleš zmáčkl tlačítko na pultě. Světla kolem se na chvíli rozsvítily a pak zhasly a rozsvítily se malé nouzové. Už toho bylo vidět víc. Palubní deska s řízením, sedadla, přepážky na zásoby, zařízení a stroje.

"Je to tu těsné na to jak je to z venku velké," řekl Davo.

Alonzo a Aleš se na sebe podívali, Aleš se ušklíbl.

"Bude to asi tak velký jako ten váš." Pokračoval a prohlížel si na řídící desku.

"Ty už jsi byl v takovém modulu?" zeptal se Alonzo.

"Je divný, vypadá velký na to, aby se zvedl od země" Řekl Davo.

"Je to modul tvých předků." Rýpl si Aleš.

"Je několik staletí starý, nejspíš původní z lodi osadníků." Pokračoval Alonzo. "Nechceš se podívat, jak to vypadá v tom našem? Je modernější a funkční." Navrhl.

Davo se na něj zadíval. Na chvíli se odmlčel a pak přikývl. "Dobře."

Alonzo přešel k řídícímu panelu. Chvíli ho zkoumal a prohlížel. Pak zatáhl za nějakou páčku a ze spodu vyjela skříňka.

"Palubní deník," řekl. "Třeba zjistíme, co se stalo." Měl radost z tohoto nálezu. Deníky byly hodně cenným zdrojem informací. Většinou do nich nebyly psány jen technická data. Bylo toho víc. Člověk z nich mohl vycítit náladu společnosti.


Šli zpátky přes les. Chvíli mlčeli a pak se Aleš zeptal:

"Kde máš loď?" Byla to otázka, která ho zajímala už od dobu, kdy se tu objevil.

Davo se usmál a ukázal nahoru k obloze.

Aleš se jen ušklíbl a Alonzo málem vyprskl smíchy. Pořád nevěděl, zda má Davovi věřit. Měli technologii, která zabrání jejich scannerům aby loď našli? Pak se ale zamračil. Na něco si vzpomněl, něco tu chybělo.

"A kde je loď osadníků? Skenerem jsme našli jen tento modul. Loď, nebo její zbytky, má stejný lokátor.

Víš něco o historii planety? Co se stalo s lodí?"

Davo jen pokrčil rameny.

"Jak jsi chtěl najít lidi z této planety?" zajímal se Alonzo dál.

"Nijak, jen počkat, než se se mnou spojí."

Aleš už neměl chuť na něco se ptát a Alonzo přemýšlel nad Davovým příběhem.


Šli loukou a řídkým lesem k modulu.

"Vypadá to tu spíš jak v upravovaném parku, než v divoké přírodě." Podotkl Aleš a podíval se za sebe. Předpokládal, že Alonzo s Davem budou za ním. Alonzo stál opodál a díval se na Dava. Ten šel ke zvířatům, které se pásly na kraji lesa. Teď se všechny dívaly na Dava jak se blíží. Davo se zastavil a jedno ze zvířat se odtrhlo od stáda a vydalo se k němu. Oba se setkali v půli cesty. Davo zvíře pohladil. Zvíře slastně zastříhalo ušima. Chvíli tak stáli, hladil zvíře a pak se oba otočili a šli zpátky, odkud přišli. Davo k pěšině a zvíře ke stádu.


"Zajímavé zvíře, nikdy jsem takové neviděl." Prohodil Davo, když přišel zpátky.

"Mně se zdá obyčejné." Alonzo nic zajímavého na zvířeti neviděl. Zajímavější bylo chování obou.

"Celá planeta je jiná." Pokračoval zamyšleně Davo.

Alonzo přemýšlel, co to má znamenat. Na jednu stranu se Davo choval jako by na planetu patřil a pak zase jako by jej na ní vše udivovalo. Také ho udivovalo, že jim věřil. I když byli z Domoviny, o které říkal, že je nebezpečná.

Vykročili dál k modulu. Alonzo nechal Dava s Alešem popojít. Díval se na stádo zvířat. Pořád na nich nic zajímavého neviděl. Až… Až na to chování. Jsou zvyklí na lidi, proto se nechají hladit, běželo mu hlavou. Nedalo mu to a místo k modulu vyrazil ke stádu zvířat. Pomalu, opatrně aby je nevyplašil. Když ho zpozorovali, začali se na něj upřeně dívat. Podíval se zpátky na Aleše s Davem, a když se otočil zpátky, celé stádo se zvedlo a pomalu se vydalo pryč od něj. Alonzo se zklamaně vrátil na cestu.


"Co jsem udělal jinak? " zeptal se. Nečekal ani odpověď.

"Nejste z této planety," uslyšel od Dava. "Nikdy vám nebudou věřit."

"A tobě věří? Čím to je?"

"Už ano. Je to tím, že pocházím z této planety." Řekl trochu tvrdohlavě Davo.

"Mí předkové pohází odtud. Já tu nikdy nebyl." Dodal pak ještě. Rozhlížel se kolem sebe a občas se zastavil jako by poslouchal.

Alonzo natyahoval uši. Snažil se poslouchat. Kromě šustění větví stromů, zvuků, které nejspíš vydávali zvířata někde daleko v lese, nic nebylo slyšet.

Už byli na dohled modulu.

"Máš rád stroje?"

"Moc ne,"

"Ale umíš s nimi pracovat," dodal Alonzo.

"Používám je jako každý." Řekl Davo. Vytáhl s vaku pytlík s ovocem. "Jsou moc dobré," řekl. A pak dodal: "Nemusíte používat obleky, nic vám tu nehrozí." Pak jim nabídl ovoce.

"Raději počkáme," řekl Aleš trochu rozmrzele. Nelíbilo se mu ve skafandru. Nevěděli, co je tu může čekat. Určitě nečekali planetu s kontinentem, která vypadá jako park. Poprvé, co je napadlo, bylo vyběhnout po louce a volně se nadechnout.

- II - Davo

21. srpna 2012 v 22:02 Část Druhá - Eltaj


Počkali, až k nim dojde. Šel rozvážně, jako by cestou přemýšlel co udělat dál. Když přišel k nim, zastavil se a prohlížel si je.

Po chvíli se Alonzo zeptal.

"Ahoj, jak se jmenuješ?"

"Davo" řekl kluk "Odkud jste?"

"Já jsem Alonzo a toto je Aleš, jsme archeologové z Domoviny, hledáme tu pozůstatky civilizace." řekl Alonzo. Přemýšlel, jestli může Davo vědět co je archeologie a kde je Domovina. A co tu sakra dělá sám.

Davo překvapeně pozdvihl obočí. Cizinci mluvili trochu divně. Chvíli mu trvalo rozpoznat slova a tak mu trochu trvalo, než odpověděl.

"Proč tady hledáte civilizaci?" Pak ukázal na jejich vykopávku "To ji hledáte pod zemí?"

Aleš a Alonzo se na sebe podívali. Chlapec mluvil pomalu se silným přízvukem, ale bylo mu dobře rozumět.

"No, jsme archeologové. Před stoletími na tuto planetu přiletěli osadníci. Hledáme je, tedy co po nich zůstalo. Zatím jsme našli jen tento modul." Ukázal Aleš.

"Čekali jsme, - doufali jsme, že najdeme nějakou civilizaci. Archeologie se zabývá historií. Jak žili naši předkové, ze kterých pocházíme." Snažil se jejich práci vysvětlit Alonzo. Tato situace se mu zdála absurdní. Měl nutkání požádat ho, ať je zavede k rodičům. Nebo ke zbytku jeho lidí ať už jsou kdekoli. Nebyl zas tak bledý, aby jeho lidé žili pod zemí. Kluk musel odněkud přijít. Nedávalo mu to smysl.

"Neměli byste spíše hledat na své planetě?" zeptal se Davo.

Alonza trochu ta otázka zarazila. Nevěděl, jestli je kluk tak zvědavý, nebo drzý. "I toto je část naší historie. Historie lidstva. Pátráme po tom, jak dopadli osadníci, kteří se vydali ke vzdáleným planetám."

"Kde máš rodiče?" zeptal se Alonzo dřív než Davo stačil položit další orázku.

"Nejsou tu," řekl chlapec trochu zaraženě. Tuto otázku nečekal.

"A ostatní, kde jsou ostatní?" zeptal se trochu zmateně Aleš.

"Jsem tu sám," řekl Davo jako by to bylo samozřejmé.

"Co?" podivil se Aleš. "Ale bydlíš tady?"

"Teď ano. Co budete dělat s tím modulem?" Zeptal se Davo. Pak přešel k díře, kterou udělali, tam kde byl vidět kov modulu a zvědavě si jej prohlížel.

"Budeme ho zkoumat, abychom zjistili, co se stalo s osadníky." řekl Aleš.

"Ale mohl bys nám usnadnit práci a říct nám to ty," řekl trochu kousavě Alonzo.

"Jak bych to mohl vědět? Říkali jste, že přistáli před stoletími." řekl udiveně Davo.

"Co se stalo s jejich potomky." Alonzovi docházela trpělivost.

"Budete kopat dál?" Zeptal se Davo místo odpovědi.

"Aaa, no, hele, musí tu být někdo ze…ze starších." Nevzdával to Alonzo.

"Můžu se dívat?" Vypadal zaujatě a úplně ignoroval Alonzovu naléhavost. Přešel k přístroji, který dříve archeologové používali.

"Hej, opatrně" Předešel ho Aleš a vzal přístroj do ruky. "Jasně, že se můžeš dívat."

"No fajn." zamumlal si pro sebe Alonzo.

Aleš namířil přístrojem na zeminu, která pokrývala modul. S spustil jej. Odhalil se další kus kovu. Davo si sedl kus od obou a díval se, jak pracují.

"Co s ním budeme dělat?" zeptal se Aleš tak, aby to Davo neslyšel.

"Třeba se časem rozmluví." Pokrčil rameny Alonzo "Nemyslím, že by si z něj něco dostal, když budeš naléhat."

"Nemůže tu být sám. Stroje zná. Buď by se jich bál, nebo by ho zajímaly víc."

"Zkusíme ho vzít do lodi. Třeba tam z něj dostaneme víc. Vysvětli Soni o co jde, ať se můžou připravit."

Aleš poodešel a vysvětloval situaci lodi. Alonzo pokračoval v práci. Odhalil už několik metrů kovu. Na jedné straně byly vidět obrysy dveří. Společně se na to šli podívat.

"Bude to ještě fungovat?" zeptal se Davo.

"To nevím, teoreticky je to možné, ale po tak dlouhé době… Těžko říct." Řekl Aleš.

"Proč jste měli ty obleky?" zeptal se Davo.

"Ve vzduchu, nebo v půdě můžou být mikroorganismy, na které nejsme zvyklí. Ty už jsi na ně zvyklý, protože tu žiješ, naše těla by si s nimi nemusela dokázat poradit. Museli jsme nejprve zjistit, zda je tu pro nás bezpečno." Odpověděl Alonzo.

"Kde je Domovina?" pokračoval Davo ve vyzvídání.

"Nad severní oblohou v noci vidíš husté seskupení hvězd. To je Domovina."

Davo jen přikývl. "Je tam mnoho planet. Mnoho lidí."

Nevěděli, jestli je to otázka, nebo konstatování.

Aleš se přitočil k Alonzovi a zašeptal: "Měli bychom získat informace od něj, ne naopak!,"

Odstoupili a pokračoval v práci. Šlo to pomalu. Nechtěli poškodit modul.

"Jak to myslíš, že jsi tu sám?" zeptal se Alonzo.

Davo vypadal, že si rozmýšlí co jim povědět. Díval se z jednoho na druhého.

"Přiletěl jsem chvíli po vás. Ještě jsem nikoho nepotkal." Davo natáhl ruku k přístroji. "Můžu to taky zkusit?"

Alonzo vysvětlil Davovi jak pracovat s přístrojem a chvíli ho s ním nechal pracovat.

"Přiletěl lodí? Žádnou jsme nezaznamenali. Ten kluk to nemá v hlavě v pořádku. Nebo si prostě vymýšlí." Rozčiloval se Aleš potichu tak aby ho Davo neslyšel.

"Jen ho nech mluvit," uklidňoval ho Alonzo. I jeho Davova neochota říct více štvala. Neviděl však jiné řešení, jak se dovědět více.

"Takže nepocházíš z této planety?" zeptal se Dava.

Ten jen pokrčil rameny. "Podle toho co to znamená. Řekl bych, že ano, ale nenarodil jsem se tady. Jsem tulák tak jako mí rodiče. Tato planeta je něco jako základna, kam se vracíme. Naši předci odtud pocházejí. Proto jsem tady."

"A kde jsou všichni?" zeptal se Alonzo. Davova historka se mu zdála čím dál tím víc zamotaná. "Je tu někdo, lidé, co žijí na planetě?"

"Asi ano," znovu pokrčil rameny Davo a věnoval se přístroji. "Jsem tu poprvé, zatím jsem se s nimi nesetkal."

"Označil ses jako tulák, co to přesně znamená? "

"Poznáváme planety, cestujeme. Když se nám někde líbí, tak zůstaneme déle. Myslím, že je to dobrý život. Nedovedu si představit být na jedné planetě celý život… "

"A do Domoviny nelétáte?"

"Někteří tam byli. Říkáme ji Nové území. Vaší Domovině. Táta říkal, že je to tam nebezpečné. A divné."

"Vaši lidé létají do Domoviny?" Alonzo přemýšlel, zda je to možné. Pak si vzpomněl na Leilu a Petea. Žili celý život v Domovině, nebo na jejím okraji a nikdo si jich nevšim

"Moc ne."

"Já nevím, museli bychom si všimnout, že přiletěla loď odněkud zdaleka." Vložil se do diskuse Aleš.

"Moc si všímáte sami sebe." Pokrčil rameny Davo. Ať už to mělo znamenat cokoli.

Máma...

20. srpna 2012 v 21:04 Povídky
Asi to nebude pro všechny. Kdo nechce číst o depresivních věcech, prosím nečtěte.
Byl pro ni vším. Celým jeho světem. Při každém jeho úsměvu jako by svět kolem dostal zářivou veselost. Jeho kůže byla hebká. Když se jí dotýkaly jeho drobné ruce, bylo to jako něžný vánek, který laská pokožku. Jeho velké modrošedé oči se na ni vždy zadívaly s poznáním. Nevinné oči, které toho měly ještě tolik poznat.

Teď jsou jeho oči zavřené. Nepoznají lásku, nepoznají další radost. Jeho ústa se již nikdy neusmějí. Jeho úsměv nerozjasní svět okolo. Nikdo už nepocítí jeho radost, jeho jemné vánku podobné doteky. Jemné vlásky nebudou šimrat na krku.

Vše skončilo s ním. Naděje, radost, smysl. Smysl tohoto bytí. Teď už není máma v radostném světě jen ztracená duše, které se vytratil smysl života.