Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- XXII - Přístav

22. července 2012 v 23:55 |  Část První - Domovina

Alonzo se šel podívat po Marii. S Nenou se bavili s barmanem. Žádné další informace z něj nedostali. Nevšimli si, kdy Marie odešla.

Šel po elegantní osvětlené chodbě. Její barvy a výzdoba připomínaly prostředí teplých planet. Podíval se do pokojů, ve kterých je ubytovali. Byly prázdné. Něco ho zaujalo, šel se podívat dál. Jeden z dalších pokojů byl pootevřený.

Opatrně otevřel dveře a nehlédl dovnitř. Uviděl rychlý pohyb. Pak se objevila Marie.

"Vyděsils mě." Řekla lehce roztřeseným hlasem. Vypadala však překvapivě klidně.

"Co… Co tu děláš? To jsou pokoje Magdaleny?" Alonzo měl strach, že se Marii něco stalo. Nečekal ji v této situaci.

Marie přikývla. Všimla si jeho zaraženého výrazu.

"Jsem BP, pamatuješ?" Řekla s ironií v hlase.

Alonzo se rozhlédl kolem sebe. Pokoj byl zařízený stejně jako jejich pokoje. Bylo tu jen jedno malé zavazadlo. Pár vybalených věcí, jinak nic.

"Co jsi našla?" Zeptal se zvědavě Alonzo.

Marie rozhodila rukama. "Nic, moc toho sebou nemá. Nezůstane tu dlouho. Ještě se podívám vedle."

Odešla do vedlejší místnosti a nechala jej tam samotného. Magdalenino zavazadlo ho zaujalo. Bylo pootevřené. Něco se v něm zalesklo. Alonzo se podíval blíž. Komunikátor.

Vzal ho do ruky a začal si prohlížet obsah.

Uslyšel zvuk. Ohlédl se.

"Co tady…" Víc už nestačil říct. Zatmělo se mu před očima.


Marie seděla vedle Alonza. Měla o něj strach. Už to bylo docela dlouho a ještě se neprobral. Znovu se na něj zadívala. Pozorovala jeho hrudník. Trochu ji uklidnilo, že se pravidelně zvedá. Ruce měli spoutané a každý pohyb ji zabolel. Tvrdá podlaha taky nebyla moc pohodlná. Raději se zaposlouchala do hlasů, které slyšela z vedlejší místnosti.

"Ano měl být na výpravě. Ale je tu a čmuchá ve vašich věcech."

Druhou půlku konverzace neslyšela. Muž, který je překvapil a spoutal, mluvil do komunikátoru.

"Ne, to nemůžeme!" Jeho hlas zněl naléhavě. "Je tu se senátorkou. Nemůžou zmizet."

"Jak to mám vědět, co chtějí. "

"Ano, to je ona. BP, vyptávala se na Helenu."

"Dobře, už jdu."

Dál už slyšela jen zvuk vzdalujících se kroků.


Ticho bylo ještě horší, než hlas muže. Nemusela se sice bát, že vejde a ublíží jim, pocit bezmoci vedle bezvládného těla přítele, kterému nemohla pomoci, byl sžírající. Musela se alespoň o něco pokusit.

Napnula se a snažila se dostat spoutané ruce před sebe. Zabolelo to a s bolestí v rameni a na rukou se zhroutila na zem. Z úst se jí vydraly vzlyky porážky a bolesti. Začala zhluboka dýchat a čekala, až bolest přejde.

Zarazila se. Skučení, které slyšela, nevydávala ona. Byl to Alonzo. Obrátila se na druhý bok, aby na něj viděla.


"Jsi v pořádku?" Ulevilo se jí, když ho viděla probírat se.

"Áááá, kde to jsem?" Alonzo se snažil, ale svázané ruce za zády mu to nedovolily.

"Jsme v Magdaleniných pokojích. Pamatuješ?"

"Hmm, no. Asi jo." Matně si vzpomínal. Našel tu Marii prohledávat Magdaleniny pokoje. A pak… Co bylo potom?

"Ten chlap, co nás svázal. Myslím, že nás sledoval i na Deltě." Vylíčila mu rozhovor, který vyslechla.

"Dostal jsi pořádnou pecku do hlavy." Prohlížela si ho, vypadal zakrvaveně, měl natržené obočí a začínalo mu modrat oko.

"Kde se tu vzal? Vůbec si to nevybavuji."

"Komunikátor." Vzdychla Marie. "Když někomu prohledáváš věci, komunikárotu si nevšímej."

"Co? To je z nějaké příručky pro BP?"

Marie vyprskla smíchy. Všechny emoce se v ní uvolnily. Strach o přítele, nepřátelská planeta, která ji připomínala její vlastní zážitky, nekončící hledání pravdy o Heleně.

"Naletěli jsme jak malé děcka." Smích vyl nakažlivý. I Alonzo se začal smát, i když ho všechno bolelo.

"Už si na něj vzpomínám." Řekl ještě s dozvukem smíchu v hlase. "Vešel sem. Já vzhlédl a…" Alonzo se zarazil.

"A?" I Marie zpozorněla.

"Zeptal jsem se ho, co tu dělá."

"Proč by ses někoho cizího… Ty ho znáš!"

Alonzo pokrčil rameny.

"Myslím, že ano. Jen si nevzpomínám kdo to je" Řekl zamyšleně. Nemohl si vybavit tvář ani jméno. Jediné na co si vzpomínal, byl pocit překvapení a nevěřícnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama