Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- XXI - Ludvík

19. července 2012 v 23:21 |  Část První - Domovina

"Už to bude víc jak čtyřicet let." Vzdychl si Ludvík. "Byl jsem mladý a dělal jsem hloupé věci." K jeho vlhkým očím se přidal hořký úsměv. Vypadal jako člověk, který lituje celého svého života.

"Chtěl jsem si rychle vydělat. Mít se dobře. Podlehl jsem reklamám na prázdninové planety plné pláží, zábavy a dobrého jídla.

Ne, nechtěl jsem tam jako turista. Stačilo by mi, kdybych tam pracoval. Ale dostat se tam… Začal jsem s podvody. Pár mi jich vyšlo. Ten poslední ne. Styděl jsem se. Naše rodina vždy dbala na dobrou pověst. Než se nechat chytit raději jsem utekl. Jako černý pasažér." Ludvík vypadal smutně.

"Kdybych zůstal, musel bych dělat veřejné práce. Čtyři, pět let. Nebyl by to veselý život. Nebylo by to otroctví v této díře." Ukázal kolem sebe.

"Život uprchlíka se mi nelíbil. Ani mi to moc nešlo. Chytili mě po čtvrt roce. Jako jiné BP mě přivezli sem. Dali mi příslušnost k této planetě a příslib, že když si na letenku vydělám, můžu se odtud dostat. Tehdy mi to nepřipadalo tak špatné.

Jen do té doby, než jsem zjistil, že na tu nejlevnější letenku si tu budu vydělávat přes padesát let. Svět se mi zhroutil a to jsem netušil, že může přijít ještě něco horšího."

Paolo něco uslyšel. Nadechoval se, že něco řekne. Ludvík ztuhl a zamračil se.

"Pšt." Položil si ukazováček na rty. Ostatní se udiveně podívali kolem sebe. Opatrně došel ke dveřím a poslouchal. Pak je pootevřel a podíval se ven. S úlevou na tváři se vrátil ke stolu.

"Pořád přežíváte a doufáte. Pak přišla Lila. Všechny uchvátila. Mluvila o lidských právech. O právech na domov. A že toto není domov…

Radovali jsme se. Všichni jsme se viděli pryč s této planety. Myslela to však jinak. Byly to jen sliby. Pracovali jsme jak nikdy před tím. S vyhlídkami na lepší života a domov, který tím budujeme.

To, co vybudovala, byla jen struktura jejich přikyvovačů. To jsem ještě doufal. Pak se to nějak zvrtlo. Každý, kdo projevil nespokojenost, někam zmizel. Začal jsem si toho všímat, až bylo pozdě.

Nikdy jsem neměl děti. Nějak… Nevím. Nějak k tomu nedošlo. Ale no… Prostě. Moc s děckama nejsem v kontaktu. Můj zdravotní stav se zhoršil. Přidělili mě do kuchyně. Vydával jsem obědy děckám. Nebyly to zasmušilé strhané obličeje dospělých. Měli ve tváři podivný úsměv. Zamrazilo mě, když jsem je uslyšel mluvit. Naučené fráze, které jsme slýchávali od Lily.

Chtěla z nás vytvořit poslušné ovečky, které ji budou uctívat. Vytvořila roboty, kteří jen pracují. Život je tu tvrdý. Děcka brzo zjistí, že to není tak růžové. Začnou pochybovat, ale na tom nic nezmění, že se odsud nedostanou. Jen budou dál opakovat naučené fráze, nebo zmizí.

Nedá se kam utéct. Nedá se tu žít svobodně. Je to depresivní planeta, žádné slunce. Venku i s vybavením vydržíte jen chvíli." Pak se obrátil na návštěvníky.

"Jak jste se dostali sem vy?"

"Jsme z planety s podobným klimatem. Máme vybavení." Odpověděl mu Roman. Nedodal už, že by člověk bez symbiontu cestu nezvládl ani s kyslíkovým přístrojem, který jim pomáhal. "V přístavní budově jsme se o planetě toho moc nedověděli."

"Chceme vědět jen jedno." Promluvila Riana. "Kdyby si lidé z Prokteru mohli zvolit, volili by změnu? Chtěli by se přidat k Šutru?"

Ludvík váhal. "Lila byla taky změna. Ne však pro nás. Jen jsme se navíc museli naučit se přetvařovat a falešně přitakávat."

"Nechceme vás využívat. Budete mít stejná práva jako lidé na Šutru." Přidala se Kami. "Prokter má na víc, než aby tu byla jen továrna na elektroniku. Můžeme změnit krajinu, nebo alespoň její část tak, že bude obyvatelná."

"Šutr má lodě. Vy, i vaše děti se můžete stát obchodníky. Naši lidé neradi cestují, uvítáme spojence, který bude toto dělat místo nás." Riana si dala na řeči záležet. Chtěla, aby jim muž uvěřil. Prokter byl tak blízký Šutru až je to zaráželo. Po planetách v centru Domoviny, kdy vyjednávali za Šutr, se tady poprvé cítili dobře. A blízká poloha byla jen bonus navíc.

"Jen… Řekněte lidem, že jsme tu byli a řekněte jim, co zamýšlíme." Usmála se Riana.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama