Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- XX - Ubytovna

18. července 2012 v 23:47 |  Část První - Domovina

Dohodli se, že se podívají, co je v budově vedle. Dveře zavřené nebyly. Když vešli, teplota stoupla. Byla tu chodba. Vedla do jídelny. Ta byla prázdná. Budova byla zřejmě ubytovna.

"Co tu děláte?" Ozvalo se jim za zády.

Když se otočili, uviděli vyhublého muže. Měl kruhy pod očima a strhanou tvář. Na sobě měl obnošené šaty. Byly mu velké, jako by byly na muže mnohem silnějšího.

Zarazil se, když se na něj podívali.

"Promiňte, myslel jsem, že jste už odešli. Že je to někdo z dělníků." V jeho očích byl vidět strach. Položil hrnec, který měl v rukou a ustoupil o několik kroků.

"To je v pořádku, nejsme tu s těmi, co tu byli." Riana se pokusila muže uklidnit. "Jsme ze Šutru. Ze soustavy nedaleko té vaší. Nedávno jsme se připojili k Domovině."

"Chceme poznat vaši planetu, obyvatele. Navázat přátelské, obchodní vztahy." Dokončila Kami.

Muž vypadal zmateně. "Obchodníci? Ze Šutru? To neznám… Sem obchodníci nechodí."

"Chceme poznat i obyvatele planety." Kami měla pocit, že jim muž nevěří. Byl napjatý. Byl připravený na útěk, když se situace nebude vyvíjet příznivě.

"A tak jsme se vydali na výlet na vlastní pěst." Dodal Roman. "Nikdo neví, že tu jsme."

Muž se trochu uvolnil. Vypadal, že jej Romanova slova zaujala.

"Dostali jste se do ubytovny. Bydlí tu dělníci, co pracují v továrnách. Já… Já tu pracuji jako kuchař." Ukázal na hrnec a polotovary z baruty. "Je po večerce, ostatní už spí."

"Rádi se s nimi setkáme." Usmála se Riana.

"A i s ostatními obyvateli. Rodinami. Chceme poznat, jak tu žijete." Dodala Kami.

Roman chtěl něco namítnout, ale když uviděl, jak se muž tváří nic neřekl.

"Vy opravdu… Jak jste se dověděli o Prokteru? A jak jste se sem dostali?"

"Naše soustava je na hranici oblasti, jako vaše. Naší senátorkou je Nena. Jsme tu s ní. Jako zástupci planety. Opravdu chceme navázat přátelské vztahy." Ujal se slova Roman. "Vidím barutu. Pochází ze Šutru."

Muž se ušklíbl. "Baruta je skvělá potravina jen…"

"Jen moc dobře nechutná." Dokončil Roman. Sedl si na židli, která stála u stolu, a pokynul ostatním z jeho skupiny. Také se posadili.

"Chci být upřímný. Ano chceme přátelské vztahy. Poslali jsme vyslance k okolním planetám. Vy jediní jste nereagovali. Informace, které jsme o Prokteru zjistili, jsou… No jsou rozporuplné.

Oficiálně nic divného. Ale… Potkali jsme zajímavou ženu. Je mimo systém Domoviny. Tak jako jsme nedávno byli i my. Podle ní je Prokter něco jako otrokářská společnost. To pro nás představuje nebezpečí."

"A taky vám chceme pomoci." Dokončila Riana.


Muž na ně s úžasem hleděl. Po chvíli si sedl. Z jeho očí se začaly řinout slzy.

Podívali se na sebe. Čekali, že muž něco řekne. Jen tam seděl a zíral na ně.

"Můžeme vás naučit pěstovat barutu. Jsou tu podobné podmínky. Šlo by to." Reina vzala do ruky polotovar z baruty. Rozbalila kostku a kousek odlomila. "Rádi s vámi budeme spolupracovat."

"Jsme technická společnost. Elektroniku používáme i vyrábíme. Další místo pro spolupráci." Vložil se do toho Paolo.

Roman skupinu představil.

"Ludvík, jmenuji se Ludvík." Řekl muž, jako by jméno, které vyslovil, bylo pro něj cizí. "Většinou mi říkají kuchař."

Roman přikývl.

"Jestli nic z toho majitelé Prokteru nebudou chtít na Šutru je místa dost." Usmál se Roman.

"Měli… Měli byste jít." Vyrazil ze sebe přerývavě muž. "Nenechají nás jít. Kdo by na ně pracoval?"

"Nemůžou vás nutit, abyste zůstali." Řekl klidně Roman. "Na Šutru poznáte lepší život. Když to nepůjde dobrovolně, tak pomůže Domovina. Donutí majitele, ať ty, co chtějí jít pryč, pustili. Je tu senátorka za naši oblast. A viděli jsme tu i Magdalenu. Ať je jaká je, zákonu Domoviny se nepostaví."

"Není to jen o tom. Magdalena je jen loutka, která naší paní slouží."

"Vaší paní? To je představitel planety? " podivil se Roman.

"Říkáme jí tak. Naše děti vychovávají v tom, že je naše zachránkyně. Ano máme víc jídla. Lepší prostředí. Ale míň svobody. Míň, než kdybychom pracovali v okovech. A ještě horší je, že většina lidí si to už taky myslí. Byli v tom vychování. Jen my starší víme, co bylo na začátku."

"Máme čas do rána." Roman si sedl ke stolu a povzbudivě se usmál. Ostatní se taky posadili. "Chceme vědět, na čem jsme."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama