Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- XVII - Šutr

9. července 2012 v 23:55 |  Část První - Domovina

Dvě lodě pro Šutr byly skoro hotové. Chyběly poslední úpravy, které si chtěli obyvatelé Šutru udělat sami. A také na nich začali dělat hned, jak lodě dorazily k planetě.


Marie byla zklamaná, když poprvé planetu uviděla. Hnědošedá skalnatá krajina. Šeď skal přerušovaly jen hnědé lány baruty. Rostliny vypadaly zaprášeně a neduživě. Několik vesnic s chatrčemi. Jak chtějí tito lidé bojovat proti alianci vlivných?

Podívala se na tváře kolem. Nena ani Alonzo nevypadali znepokojeně. Na Romanově tváři a na tvářích skupiny podivných místních obyvatel byl vidět spokojený až láskyplný výraz. Ano, takový by měla, kdyby se mohla vrátit domů. Nechápala, jak tato pustá planeta může vyvolávat tyto pocity.

Přístavní budova byla stará a provizorní. Pár místností pro obchodníky. Restaurace, která sloužila i pro obchodování.


Seděli v restauraci a jedli jídlo z baruty. Jediná místní plodina. Měla velkou výživovou hodnotu. A také příšernou chuť, které se nešlo zbavit zpracováním ani přidáním dochucovadel.

Marie tu byla Alonzem a Nenou sama. Kromě obchodníka, který seděl u vedlejšího stolu. A skupiny domorodců.


"Je to dobrá cena." Rozčiloval se obchodník. "Mám široký okruh zákazníků. Létám na spoustu planet. Prodám vše, co vyrobíte."

"O modrý lék je zájem." Odpověděl mu klidně jeden ze skupiny domorodců. "Nepotřebujeme víc zákazníků. Pět set dávek je maximum, co prodáváme."

"Dobrá, teď nemáte. Ale budete mít. Až vyrobíte. Mezitím." Obchodník se rozhlédl kolem sebe. "Mezitím se můžeme zaměřit na přípravu. Postavíme tu lepší přístav. Obchodní centrum. A taky…"

"Ne." Tentokrát byl hlas domorodce přísný. "Nic se tu stavět nebude."

"Ale…" Obchodník vypadal zmateně. "Budou tu létat obchodní lodě. Musí mít zázemí."

"Pět set dávek a ihned odletíte." Domorodec se zvedl. Ostatní ze skupiny se postavili také.

"Dobře, dobře." Vyhrkl obchodník. "Beru pět set."

Dva se skupiny odešli do zadní místnosti, donesli krabici a podali ji obchodníkovi. Ten chvíli váhal.

"No nevím, na co vám to bude." Zavrtěl hlavou a podal jim elektronický klíč. "Kontejnery vyložím sem."


Do místnosti restaurace vešel Roman. Usmál se a otočil na Marii.

"Můžeme jít. Setkáte se s radou. Ta rozhodla, že o Prokteru získáme co nejvíce informací."

Potom je Roman odvedl do přepravního modulu. Byl překvapivě pohodlný a moderní. Byl v něm zbytek skupiny, která letěla s Romanem z Delty.

Roman se znovu obrátil na Marii.

"Co víte o Šutru?"

Pokrčila rameny. "Jen to, že je blízko od Prokteru. A něco o léku, který se tu našel."

Roman přikývl. "Tato planeta byla dlouho odloučená od Domoviny. Dlouho obyvatelé Šutru odmítali vstoupit do Domoviny. Společnost se tu za tu dobu vyvinula. Je tu jiná společenská struktura.

Nemáme měnu, nebo majetek. Tykáme si. Jsme spíš jako velká rodina."

Roman se nadechl a rozepnul si košili. Marie si už před tím všimla zlatého zbarvení kůže. Barvení kůže vyšlo z módy, přesto ji barva jeho kůže nepřipadala tak divná jak to co se stalo za chvíli.

Roman vytáhl malý nožík a řízl do zlaté kůže. K Mariinu překvapení se z rány nevyřinula krev. Z rány vylezla modrá vlákna a pátravým pohybem zkoumala okolí rány. Za chvíli se rána zacelila. Jen její namodralé okraje ukazovaly, že zde nějaká rána byla.

"Bože…" Vydechla Marie. "To asi moc často neukazujete." Po chvíli váhání vztáhla ruku a dotkla se Romanovy kůže. Byla jemná a měkká. A také nepřirozeně chladná.

"Je to symbiont. Parazit. Jen málo lidí z Domoviny o tom ví. Málokdo by pochopil, nebo nás alespoň přijal."

"Nechcete, abych taky…"

"Ne, jen… Kdybys chtěla zůstat na Šutru, bylo ty to pro tebe snazší. Se symbiontem se mění lidská fyziologie. V podstatě se tělo přizpůsobí zdejšímu klimatu."

Marie se zadívala ven. Viděla tam jen kamení a ocelově šedou ponurou oblohu.

"Tak jak je těžké pochopit naši společenskou strukturu, tak je těžké i pochopit naši lásku k této planetě. I když to, co venku vidíš, není vše."


Město ji ohromilo. Bylo zasazené ve zdejší krajině. Kamenné pozadí však nepůsobilo sklíčeně, tak jako ve volné krajině. Úhledné kamenné ulice byly zdobené místními rostlinami. Nebyly působivé a vitální jako rostliny z vlhkých teplých planet. Přesto sem patřily. Obytné místnosti byly vesměs vytesané do skal. Nejvíc však atmosféru dokreslovali lidé.

Posedávali na náměstích, na kterých byla vystavěna posezení. Připomínaly letní zahrádky restaurací. I lidé měli na sobě jen lehké oblečení. Ulice byly plné, prosto ne přeplněné. Nikdo nespěchal. Všichni vypadali spokojení a plní života.


Místnost, kde se setkali s radou, nevypadala honosně. Byla stejná, jako ta, kde je ubytovali. Rada starších jak si říkali vůbec tak nevypadala. Čtyři lidé, kteří vešli, vypadali jako lidé v nejlepších letech. Ani na nejvyspělejší Dletě, kde byla ta nejmodernější lékařská péče v Domovině, nemívali lidé tak dokonalá těla. Možná to dělala ta zlatá kůže. Měli ji skoro po celém těle. Nebyly vidět žádné vrásky, žádné nedokonalosti.

"Nejsou tu starší lidé?" zajímala se Marie. Cítila se tu nepříjemně. Všude ve městě viděla jen mladé lidi. Nikoho, kdo by byl v její věkové skupině.

Jeden muž z rady se usmál "Jmenuji se Algemon a jsem jeden z nejstarších lidí na této planetě. Troufám si říct i v Domovině." Řekl s mírným pobavením.

Marie si jej znovu prohlédla. První, čeho si všimla, co by mohlo naznačovat vysoký věk, byly bílé vlasy. Bylo to nezvyklé. V Domovině byl málokdo, kdo by si nebarvil šedivé vlasy. Na druhou stranu občas si lidé vlasy odbarvovali. Platinovou barvou vlasů se pyšnili mladí lidé, kteří tíhli k umění.

Marie žila aktivní život. BP ji naučilo, že musí být v kondici. Přesto na její postavě se věk projevil. Neměla mladé pružné a štíhlé tělo jako viděla na lidech z rady. Ani Alonzo, který byl mnohem mladší, než ona měl oproti Algemonovi neforemné, nedokonalé tělo.

Zaměřila se na kůži. Když se podívala na tu svou, viděla povolenou, zesláblou kůži s viditelnými vráskami a pigmentovými skvrnami. Algemonova zlatá kůže byla bezchybná. Ale přece. Zlatá kůže nedosahovala všude. Na čele pod vlasy měl kůži jinou. Nedokonalou a vrásčitou.

"To… To ten parazit. Udržuje váš vzhled dokonalý." Marie si trochu oddechla. Trochu se bála, že ji a její věk budou brát jako něco nepřípustného.

"Ano dá se to tak říct. Říkáme mu symbiont. Je to oboustranně výhodné."

"Oboustranně? Nemá to nějaké… Nějaké vedlejší účinky?"

"No, můj život pomalu končí. Symbiont prorostl mým tělem. Dál už nemá kam růst a začne umírat. A s ním umřu i já."

"To je… Strašné. Nedá se to nějak zvrátit?"

Algemon zavrtěl hlavou. "Nedá. Je mi dvě sta sedmdesát tři. A ještě mě pár let čeká. Bez symbiontu bych žil jen poloviční dobu. A značnou část té doby bych strávit jako nemocný. Je to něco, co neznám."

Marii to ohromilo. "A modrý lék. Dokáže to samé?"

"Modrý lék dokáže vyléčit některé nemoci. Posílí imunitu. Omladí a zlepší funkci orgánů. Ale ne nedokáže zdvojnásobit délku lidského života.

Symbiont má své potřeby. Jedním z nich je kontakt s jiným symbiontem. Proto je naše společenská struktura jiná. Jsme více závislí na sobě. Tvoříme celek. "


Stála na kopci nad městem. Pozorovala život v ulicích. Bylo to tak poklidně, normální. A hlavně jiné, než znala.

Byl to první svět, kde se nemusela skrývat, nebo utíkat. Bylo by lákavé stát se jeho součástí. Přemýšlela o svém dosavadním životě. Vše zasvětila hledání pravdy o Heleně. Tedy, když nemusela bojovat o přežití, což bylo skoro pořád. Strádání, rychlé přesuny, nebezpečí. Nikdy nevěděla, co přijde dál.

Přesto v jejím životě bylo něco, co by ji scházelo. Volnost. Vždy udělala to, co chtěla. Letěla tam, kam chtěla. No tak kam mohla. Kam to okolnosti a jiní lidé dovolili.

Symbiont. Ano dal by jí mnoho let života navíc. Má své potřeby. Co to znamená? Podle všeho by potřebovala blízkost dalších lidí se symbiontem.


"Je to krásné město." Ozvalo se za ní. Byl to Roman. "Život na Šutru, se symbiontem, se nedá úplně pochopit, dokud ho člověk nezažije."

"Zdá se mi to moc… Moc jiné. Od dospívání jsem nikam nepatřila. Vlastně ani nevím co je to mít domov. Už je to jen velmi chabá vzpomínka."

"Nikdo nebude chtít, abys přijala symbiont. Jen…"

"Jen kdybych chtěla zůstat."

Roman přikývl.

"Musím říct, že mě to láká." Začala Marie a pak se obrátila na Romana. "Nejdřív chci najít tu, co dala zničit Helenu."

Roman přikývl. "A co pak? Co s ní uděláš?"

Marie vzdychla. "Nevím. Zajistím, aby to nemohla udělat jinde."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama