Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- XIX - Venku

17. července 2012 v 23:49 |  Část První - Domovina

Bylo okolo nuly. Řídkým vzduchem se prodíraly narudlé paprsky zapadajícího slunce. Měli malé kyslíkové přístroje. Venku bylo liduprázdno. Krajina nebyla tak kamenitá jako na Šutru. Cestu jim ztěžovaly nízké rostliny, které se jim motaly pod nohama.

"Není to tak špatné." Řekl Paolo. Díval se na údaje o atmosféře. "Teplota tak akorát. S trochou kyslíku se to dá snést. Můžeme ubrat. Vydrží nám na dva dny."

"Je to tu… Jiné…" Kami z nich byla nejmladší. Zadívala se na načervenalé slunce na obloze. "To slunce je trochu přízračné. Vypadá jako krvavá louže."

"A mají tu divné kytky." Poznamenala Riana. "Ale je to lepší než na Deltě. Bylo tam strašně světlo."

"Jo a horko." Paolo už zastrčil monitor, na kterém četl údaje do kapsy.

"Viděl jsem dost planet." Roman se dal znovu do pohybu. Ostatní šli za ním. "Ale dvě tak podobné a tak blízko sebe, to je hodně velká náhoda."

Kimi se sklonila k rostlině a zblízka si ji prohlížela.

"Na to nemáme čas." Řekl netrpělivě Roman. "Nejprve musíme zjistit, co se tu děje."

Kimi rychle vytrhla rostlinku, strčila ji do batohu a spěchala za ostatními.


Postupovali rychle. Trvalo to přes hodinu rychlou chůzí, až poklusem dostat se ke skupině budov. Byly to nevzhledné betonové krychle s okny se silnými skly. Vypadaly bytelně. Nedaly se otevírat a z vnějšku byly pokryty vrstvou prachu.

Dveře vypadaly ještě více nedostupně.

"Určitě mají přechodovou komoru kvůli tlaku." Paolo si zblízka prohlížel dveře první budovy. Neměla žádné označení, ze kterého by zjistili, k čemu budova slouží.

"Je to daleko od přístavní budovy. Možná nemají zamčeno."


Rozdělili se. Riana šla s Romanem. Obešli budovu. Za ní byla další budova. Byly propojeny chodbou. Vypadalo to, že všechny budovy jsou navzájem propojeny. Okny s tlustým sklem nebylo vevnitř nic vidět. Připomínalo to zaprášené město duchů. Poslední paprsky rudého slunce jen atmosféru podporovaly.

Roman se pokusil otevřít dveře. Chvíli vzdorovaly, ale otevřely se.

Vešli do malé chodbičky. Na druhé straně byly další dveře. Ty otevřít nešly.

"Venkovní dveře musí být zavřené." Otočil se Roman na Rianu. Ta už byla u vnějších dveří a zavírala je.


Opatrně otevřeli vnitřní dveře. Nahlédli dovnitř. Bylo to skladiště. Velká hala byla doslova nacpána stroji, součástkami a různými díly.

Roman si stroje zblízka prohlížel. Riana se k němu připojila.

"Jsou to části něčeho většího." Roman poklepal na jeden velký díl. Tupě to zadunělo. Zkusil se ho odtlačit nohou. Nepodařilo se mu to.

"Ne všechno." Poznamenala Riana. Sklonila se nad malým strojem. Vzala za jednu jeho část a zatáhla. S lupnutím se oddělila část stroje. "Tohle je laserová puška. Něco podobného máme taky."

Roman se zamračil a přešel ke stroji, který našla Riana. Odkryl poklop v hlavní části. Stroj zahučel a vevnitř zablikalo světlo.

"Roboti." Oznámil Rianě. "Roboti se zbraněmi." Podíval se kolem stroje. Vedle leželo šest kloubových kovových nohou. Na stroji bylo šest míst, kde by se tyto nohy namontovaly. Rozhlíželi se dál. Našli další součásti bojového pavouka, větší zbraně a vybavení do kosmických lodí.


"Měli bychom už jít." Riana začala být nervózní. Nebyla zvyklá být daleko od zbytku skupiny. Lidé na Šutru nebyli zvyklí být bez kontaktu se svou skupinou. I cesta ze Šutru byla pro ně hodně těžké. Po stoletích, kdy tito lidé žili v úzké společenské struktuře, byla cesta na jinou planetu skoro nemožná. Symbiont fyzicky vyžadoval blízkost dalších lidí se symbiontem. To situaci ještě více komplikovalo. Dlouho rada vybírala skupinu odolných lidí, kteří by tuto cestu zvládli. Roman, který se jediný na Šutru nenarodil, byl jejich první volba.

Roman se ještě sklonil nad jeden ze strojů. Prohlížel si ho ze všech stran.

"Opravdu už musíme." Naléhala Riana.

"Není tu kód. Na všech výrobcích z Domoviny je kód. Tady ho nemají."

"Třeba jej dají na celek."

"Ne, to ne, musí být na každé části." Vzal jedenu z menších součástí a strčil si ji do kapsy. "Dobře, jdeme."


U první budovy, kde se měli setkat, nikdo nebyl. Obešli budovu. Čekali několik minut. Riana začala být ještě víc nervózní.

"Něco se jim stalo. Neopozdili by se."

"Našli jen něco zajímavého." Snažil se ji uklidnit Roman. Jen zavrtěla hlavou

"Ne to by neudělali. Ty ano, vy bys mohl zapomenout. Oni ne." Přecházela sem a tam.

Znovu obešli budovu. Nakonec se vydali směrem, kam Paolo s Kami šli na průzkum.


Budova byla otevřená stejně jako skladiště.

"Neměli bychom tam jít." Zašeptal Roman.

"Nemáme jinou možnost." Postrčila ho k vnitřním dveřím a zabouchla za sebou ty vnější. "Musíme je najít."

"No jestli nenajdeme i toho, kvůli komu se zdrželi."

"Pst. Něco slyším."

To už hlasy uslyšel i Roman. V přechodových dveřích se však neměli kam schovat. Mohli jen utéct ven. Naštěstí venkovní dveře ještě nebyly zavřené. Roman honem skočil do zavírající se škvíry vnějších dveří a zablokoval je. Spolu s Rianou se mu je podařilo otevřít.

Vyběhli ven. Právě, když doběhli za roh, otevřely se dveře. Vyšli dva velcí muži a dvě ženy. Jednu poznali. Byla to Magdaléna. Všichni měli teplé oblečení a dýchací přístroj. Za chvíli dojel ke skupině uzavřený transportér. Skupina nastoupila a vozidlo odjelo.


Když vozidlo zmizelo z dohledu Riana se rozběhla ke dveřím.

Nestačili ani otevřít dveře, když se z nich vyhrnuli Paolo a Kami. Vypadali trochu vyplašeně, ale v pořádku.

"Překvapili nás. Museli jsme se schovat." Vyhrkl Paolo.

"Naštěstí si nás nevšimli." Kamin hlas zněl roztřeseně.

"Víte, co tam dělali?" Zeptal se Roman.

Oba zavrtěli hlavou.

"Byl to sklad potravin. Moc o tom nevím. Ale bylo tam spousta baruty. Myslela jsem, že ji používají jen na cesty."

"Je levná. Moc tu lidi nerozmazlují." Roman s ostatními vstoupil do skladu potravin. Budova byla menší, než sklad, kde našli stroje.

"Je tu spoj do další budovy." Ukázala Kami. "Odtud všichni vyšli. Pak se tu dohadovali. Nemohli jsme vylézt." Kami se při té vzpomínce otřásla.

"Nesmíme se už rozdělovat." Dodal Paolo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama