Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Červenec 2012

Být geniální znamená být výjimečný

30. července 2012 v 21:30 Odložené

Jaké to je být výjimečný? Ve společnosti, která má na všechno normy je to těžké být jiný. Už od mládí se učíme generalizovat. Je-li něco jiné, to špatné, nebo alespoň podezřelé. Holčičky vyšívají, kluci hrají fotbal. Matematika? To je nuda. Ležet v knížkách? Není lepší hra na počítači?

Ano je to způsob jak se učíme tomu, jak naše společnost funguje. Učíme se své roli ve společnosti, zásadám chování. Co je dobré a co se nedělá. Nejsou pravidla, která se učíme příliš upjatá? Neměli bychom děti podporovat v tom, že to, co je jiné, nemusí být nutně špatné?

Už jako malí si těžko hledáme společnost, která je jiná, výjimečná. Jsme odkázáni na své spolužáky. Říká se, že děti umějí být kruté. Možná, možná se jen až příliš řídí zákony, které jsme jim vštípili. Jsou v tomto věku zranitelné a jejich jedinou obranou je nevybočit.
Je pak těžké pro ty, kteří se liší, kteří jsou jiní zapadnout do společnosti. Musí mít na to sílu vzdorovat většině. Bez této síly, nebo podpory okolí se může stát, že se vzdají své výjimečnosti. Možná jim to ulehčí život, ale ochudí to jeho život i život ostatních.

- XXIV - Vyjednávání

27. července 2012 v 0:26 Část První - Domovina

"Na Prométheu jsem skončila náhodou. Letěla jsem s obchodní lodí. Nevím přesně, co tam chtěli. Myslím, že si tam ulili nějaké zakázané zboží." Marie už vzdala snahu dostat se z pout. "Mají spoustu pohádek a legend, které si povídají u ohňů."

"Je to jejich historie." Alonzo byl od krve a šrám na hlavě taky nevypadal nejlépe. Ve spánku mu bušilo, ale měl pocit, že vše ostatní je v pořádku.

"Nejvíc se mi líbila legenda o Staré planetě, kde noční oblohu nezdobil hvězdný pás. Lidé si tam z hvězd sestavovali obrazce a k nim vymýšleli příběhy."

"Tu jsem neslyšel." Podivil se Alonzo. Mohlo to mít v sobě něco pravdivého? A co ta legenda, kterou vyprávěli, že Stará planeta byla daleko od ostatních hvězd? Uslyšel Mariin šepot. Vytrhl ho ze snění o Staré planětě.

"…nevím, kdo to může být." Marie byla napjatá a poslouchala.

"Co slyšíš?" Zeptal se polohlasně Alonzo.

"Kroky, ale jiné, než toho muže, co tu byl. Tiše…" Zaposlouchala se do zvuků a pak najednou vykřikla.

"Tady jsme, potřebujeme pomoc."

"Co to… Co když je to ten chlap? Nebo někdo jiný od Magdalený?"

"Ne jsou to lidi ze Šutru." Odpověděla a v hlase měla úlevu. "Tady o dvoje dveře dál."

"Pomoc." Zakřičel i Alonzo. Pak se obrátil na Marii "Jsi si jistá, že to jsou oni?"

Přikývla. "Pohybují se jinak, než ostatní." Znovu zakřičeli. Uslyšeli kroky, jak se přibližují.

"Všimla jsem si toho už na Šutru." Pokračovala Marie. "Pohybují se rychleji a lehčeji."


Byli to Paolo s Kami. Rozvázali je a vzali do jejich pokojů.

"Musíme za Nenou. Kdo ví, co chtějí udělat." Alonzo se snažil rozhýbat se. Kami a Paolo jim řekli o Ludvíkovi. Oni zase jim o napadení.

"Je tam Roman s Rianou. Chceme vyjednávat. Pomoci této planetě." Kami zněla optimisticky. Alonzo se zamračil. Nemyslel si, že by to bylo tak jednoduché.

"Aliance vlivných je mocná. Jen tak se nevzdá."

"Není to pro ně zajímavá planeta. Pro nás ano."

"Měli bychom hlavně zastavit Lilu." Přidala se Marie. "Nevzdá se jen tak. Kdyby tu nebyla Nena, tak tu zmizíme jako ostatní. A když si nedáme pozor, tak se to ještě může stát. Může vždy říct, že sem Nena nedorazila. Nehody se ve vesmíru stávají."


Někdo zaklepal. Byl to barman.

"Máte se zúčastnit jednání." Oznámil suše a obrátil se k odchodu.

"Kdo vás poslal?" Zarazila ho Marie.

"Senátorka Magdalena. Máte se dostavit všichni." Pokrčil rameny a odešel.

"Ví, že jsme se odtud dostali." Řekl Alonzo.

"Chtějí nás dostat na jedno místo." Dodala Marie.

"Nebuďte paranoidní," Paolo vypadal netrpělivě. "Stejně tam musíme jít. Nic jiného nám nezbývá."


V jednací místnosti byli s Nenou Roman a Riana. Jednání bylo v plném proudu. Víc jak Nena měli slovo obyvatelé Šutru. Kromě Magdaleny a Lily tu bylo za Prokter několik dalších lidí.

Když si je Alonzo prohlížel, zarazil se. Jedním z nich byl Johan. Člověk, kterého by tu nečekal. Vždy ho považoval za přítele. Za neškodného staršího muže. Samotáře, užívajícího si své farmy na Deltě tři.

A ještě jedna vzpomínka se mu vybavila. Byl to on Johan, kdo ho napadl v pokojích Magdaleny. Zavalil ho hořký pocit zrady. Teď však nebyl čas na to, aby zjistil, co to vše má znamenat.


"Podle zákonů Domoviny mají obyvatelé planety právo na volbu." Slovo převzal Roman.

Lila vyskočila ze židle "Prokter je můj a obyvatelé mě mají rádi. Nechtějí nikoho jiného." Sykla nenávistně na Romana. Pak se podívala na svůj doprovod.

"Nemáte tu co dělat. Vaše návštěva je aktem nepřátelství. Chcete zničit naši společnost." Dívala se na Nenu a na ostatní. Její oči těkaly z jednoho na druhého. Trhla sebou a pak zavelela. "Zatkněte je."

Po chvíli překvapení se její bodyguardi pohnuli. Zarazil je Johanův hlas.

"Je tu loď Aliance." Podával Lile komunikátor.

Vytrhla mu komunikátor z ruky a hodila ho na zem.

"Zavřete je." Zaječela.


Nenu situace zarazila. Hlavně chování Lily a Magdaleny. Nezmohla se ani na reakci. V první chvíli se nehýbali ani Lilini strážci. Vypadali stejně zmateně jako ostatní.

"Nemůžete zatknout senátorskou delegaci." Řeč se jí vrátila. Neměla tak pevný hlas, jak by si přála. Nadechla se a už pevnějším hlasem pokračovala "Senát se bude zajímat o to, co se tu děje. Máte jedinou možnost. Rezignovat a vyhlásit na Prokteru nové volby."

Alonzo a ostatní se na Nenu zděšeně podívali. Nikdo z nich nečekal, že v této situaci bude Nena vyhrožovat.

Zarazilo to i Lilu. Jen na chvíli. Přešla k Neně. Její hlas přešel do výhružného sykotu.

"Prokter je můj. Slyšíš můj. Nikdo mi ho nevezme."


Přešel k nim i Johan. Na Alonza se ani nepodíval.

"Jsou tu z aliance." Řekl pomalu. "Chtějí jednat se všemi."

"Jak se všemi? S kým?" Lilin hlas znovu nabíral na síle. "Budu s nimi jednat já."

Vyrazila k východu. Pak se otočila ke strážcům. "Zůstanou tady."

Odešla a za ní i Johan.

- XXIII - Lila

25. července 2012 v 0:04 Část První - Domovina
Dveře místnosti s barem se náhle otevřely. Žena ve výrazných fialových šatech vstoupila rázným krokem dovnitř. Obličej měla stažený vztekem. Za ní přiběhla Magdaléna. Ta naopak vypadala vyděšeně a zmateně.

Nena nikdy neměla Magdalénu ráda, ale teď jí ji bylo líto. Vždy elegantní Magdaléna se vždy tvářila povýšeně, nebo alespoň nezúčastněně. Nena si pomyslela, že to jsou první pravé emoce, které vidí na její tváři.

Víc než Magdalena ji zaujala první žena. Ano, byla to Lila. Žena ze záznamu, který dala Marii.

Ohlédla se. V cizím prostředí se cítila nesvá. Byla tu sama. Marie někam zmizela a Alonzo ji šel hledat. Ostatní se ještě nevrátili z průzkumu planety. Znepokojovalo ji to, ale ne tolik, jako nepřítomnost Marie s Alonzem. Přístavní budova nebyla tak velká, aby se zde ztratili.


"Tato planeta není ve vaší senátorské oblasti." Začala bez okolků Lila.

"Ne, není." Nena se nadechla. Potřebovala si dodat odvahy a uklidnit se. "Součástí mé práce je podpora rozvoje planet, které jsou krátce v Domovině. Jednou z nich je Šutr. Hledají obchodní partnery. A chtějí za obchodního partnera Prokter."

"Protker žádné obchodní partnery nehledá. Vaše přítomnost není vítána." Magdalenin obličej se dostal do normálu. Naučený úsměv, který u ní byl vidět u všech vyjednávání, překryl vyděšený výraz, který měla, když s Lilou vstoupila. "Myslím, že jsme vám to dali jasně najevo při vaší minulé návštěvě."

Lila si Nenu zadumaně prohlížela. Pak pokynula Magdaleně, ať mlčí.

"Co je na Prokteru pak zajímavé? Šutr má modrý lék. Může si vybírat obchodní partnery."

Bylo to nečekané vyjednávání. Jestli se tomu tak dalo říkat. Obyvatelům Šutru se líbila jak poloha planety, tak její životní podmínky. Byla u toho, jak se v radě o Prokteru bavili.

"Právě proto, že si může vybírat. Nechtějí až příliš silného partnera, který si bude jen diktovat podmínky. Prokter je blízko. Planeta podobného řádu. Byl by to rovnocenný partner. A výroba elektroniky by vyvážila zemědělský charakter Šutru."

Lila se zamračila. Jako by mi nevěřila, pomyslela si Nena.

"Potřebujete někoho na prodej modrého léku a baruty." Poznamenala Lila. Nena se zamračila. To, že Lila věděla tolik o Šutru, svědčilo o tom, že měla čas si zjistit informace o Šutru. Setkání nebylo tak náhodné a náhlé jak se mohlo zdát.

"Nákladní lodě, obchodníky." Pokračovala Lila. "Nic z toho tu nenajdete."

"Vyrábíte tu elektroniku. Máte technicky vzdělané lidi. Mohou lodě spravovat. Povrch planety není zrovna moc uzpůsoben pro život. Určitě zdejší obyvatelé uvítají možnost cestovat na příjemnější místa. Mohou být obchodníky."

Při zmínce o obyvatelích Prokteru, projel po obličeji Lily stín, ruce se jí zaťaly v pěst. U Magdaleny se znovu objevil vyděšený výraz a udělala pár kroků dozadu.

Co nás přitahuje na Měsíci?

23. července 2012 v 21:09 Povídky

V dávných dobách byl měsíc symbolem tajemna. Celá lidská historie je plná rituálů, které se vážou k úplňku. Bylinám sbíraným za úplňku se připisuje magická moc. O úplňku jsou aktivní mýtičtí tvorové. Podle cyklu měsíce se měřil čas.

Dnes už se jen málokdo zadívá v noci na oblohu. Na měření času mám atomové hodiny. Z mýtů a legend zůstaly jen stíny.

Jsem snílek, který při pohledu na Měsíc vidí příslib budoucnosti. Touhu lidstva poznávat, cestovat. Byli jsme na Měsíci, dostaneme se dál? Osídlíme někdy Měsíc? Budeme se dívat na měsíc jiné planety? Bude se i potom lidstvo pamatovat oblohu se svou dominantou Měsícem, kterou vídalo ze Země?

- XXII - Přístav

22. července 2012 v 23:55 Část První - Domovina

Alonzo se šel podívat po Marii. S Nenou se bavili s barmanem. Žádné další informace z něj nedostali. Nevšimli si, kdy Marie odešla.

Šel po elegantní osvětlené chodbě. Její barvy a výzdoba připomínaly prostředí teplých planet. Podíval se do pokojů, ve kterých je ubytovali. Byly prázdné. Něco ho zaujalo, šel se podívat dál. Jeden z dalších pokojů byl pootevřený.

Opatrně otevřel dveře a nehlédl dovnitř. Uviděl rychlý pohyb. Pak se objevila Marie.

"Vyděsils mě." Řekla lehce roztřeseným hlasem. Vypadala však překvapivě klidně.

"Co… Co tu děláš? To jsou pokoje Magdaleny?" Alonzo měl strach, že se Marii něco stalo. Nečekal ji v této situaci.

Marie přikývla. Všimla si jeho zaraženého výrazu.

"Jsem BP, pamatuješ?" Řekla s ironií v hlase.

Alonzo se rozhlédl kolem sebe. Pokoj byl zařízený stejně jako jejich pokoje. Bylo tu jen jedno malé zavazadlo. Pár vybalených věcí, jinak nic.

"Co jsi našla?" Zeptal se zvědavě Alonzo.

Marie rozhodila rukama. "Nic, moc toho sebou nemá. Nezůstane tu dlouho. Ještě se podívám vedle."

Odešla do vedlejší místnosti a nechala jej tam samotného. Magdalenino zavazadlo ho zaujalo. Bylo pootevřené. Něco se v něm zalesklo. Alonzo se podíval blíž. Komunikátor.

Vzal ho do ruky a začal si prohlížet obsah.

Uslyšel zvuk. Ohlédl se.

"Co tady…" Víc už nestačil říct. Zatmělo se mu před očima.


Marie seděla vedle Alonza. Měla o něj strach. Už to bylo docela dlouho a ještě se neprobral. Znovu se na něj zadívala. Pozorovala jeho hrudník. Trochu ji uklidnilo, že se pravidelně zvedá. Ruce měli spoutané a každý pohyb ji zabolel. Tvrdá podlaha taky nebyla moc pohodlná. Raději se zaposlouchala do hlasů, které slyšela z vedlejší místnosti.

"Ano měl být na výpravě. Ale je tu a čmuchá ve vašich věcech."

Druhou půlku konverzace neslyšela. Muž, který je překvapil a spoutal, mluvil do komunikátoru.

"Ne, to nemůžeme!" Jeho hlas zněl naléhavě. "Je tu se senátorkou. Nemůžou zmizet."

"Jak to mám vědět, co chtějí. "

"Ano, to je ona. BP, vyptávala se na Helenu."

"Dobře, už jdu."

Dál už slyšela jen zvuk vzdalujících se kroků.


Ticho bylo ještě horší, než hlas muže. Nemusela se sice bát, že vejde a ublíží jim, pocit bezmoci vedle bezvládného těla přítele, kterému nemohla pomoci, byl sžírající. Musela se alespoň o něco pokusit.

Napnula se a snažila se dostat spoutané ruce před sebe. Zabolelo to a s bolestí v rameni a na rukou se zhroutila na zem. Z úst se jí vydraly vzlyky porážky a bolesti. Začala zhluboka dýchat a čekala, až bolest přejde.

Zarazila se. Skučení, které slyšela, nevydávala ona. Byl to Alonzo. Obrátila se na druhý bok, aby na něj viděla.


"Jsi v pořádku?" Ulevilo se jí, když ho viděla probírat se.

"Áááá, kde to jsem?" Alonzo se snažil, ale svázané ruce za zády mu to nedovolily.

"Jsme v Magdaleniných pokojích. Pamatuješ?"

"Hmm, no. Asi jo." Matně si vzpomínal. Našel tu Marii prohledávat Magdaleniny pokoje. A pak… Co bylo potom?

"Ten chlap, co nás svázal. Myslím, že nás sledoval i na Deltě." Vylíčila mu rozhovor, který vyslechla.

"Dostal jsi pořádnou pecku do hlavy." Prohlížela si ho, vypadal zakrvaveně, měl natržené obočí a začínalo mu modrat oko.

"Kde se tu vzal? Vůbec si to nevybavuji."

"Komunikátor." Vzdychla Marie. "Když někomu prohledáváš věci, komunikárotu si nevšímej."

"Co? To je z nějaké příručky pro BP?"

Marie vyprskla smíchy. Všechny emoce se v ní uvolnily. Strach o přítele, nepřátelská planeta, která ji připomínala její vlastní zážitky, nekončící hledání pravdy o Heleně.

"Naletěli jsme jak malé děcka." Smích vyl nakažlivý. I Alonzo se začal smát, i když ho všechno bolelo.

"Už si na něj vzpomínám." Řekl ještě s dozvukem smíchu v hlase. "Vešel sem. Já vzhlédl a…" Alonzo se zarazil.

"A?" I Marie zpozorněla.

"Zeptal jsem se ho, co tu dělá."

"Proč by ses někoho cizího… Ty ho znáš!"

Alonzo pokrčil rameny.

"Myslím, že ano. Jen si nevzpomínám kdo to je" Řekl zamyšleně. Nemohl si vybavit tvář ani jméno. Jediné na co si vzpomínal, byl pocit překvapení a nevěřícnosti.

- XXI - Ludvík

19. července 2012 v 23:21 Část První - Domovina

"Už to bude víc jak čtyřicet let." Vzdychl si Ludvík. "Byl jsem mladý a dělal jsem hloupé věci." K jeho vlhkým očím se přidal hořký úsměv. Vypadal jako člověk, který lituje celého svého života.

"Chtěl jsem si rychle vydělat. Mít se dobře. Podlehl jsem reklamám na prázdninové planety plné pláží, zábavy a dobrého jídla.

Ne, nechtěl jsem tam jako turista. Stačilo by mi, kdybych tam pracoval. Ale dostat se tam… Začal jsem s podvody. Pár mi jich vyšlo. Ten poslední ne. Styděl jsem se. Naše rodina vždy dbala na dobrou pověst. Než se nechat chytit raději jsem utekl. Jako černý pasažér." Ludvík vypadal smutně.

"Kdybych zůstal, musel bych dělat veřejné práce. Čtyři, pět let. Nebyl by to veselý život. Nebylo by to otroctví v této díře." Ukázal kolem sebe.

"Život uprchlíka se mi nelíbil. Ani mi to moc nešlo. Chytili mě po čtvrt roce. Jako jiné BP mě přivezli sem. Dali mi příslušnost k této planetě a příslib, že když si na letenku vydělám, můžu se odtud dostat. Tehdy mi to nepřipadalo tak špatné.

Jen do té doby, než jsem zjistil, že na tu nejlevnější letenku si tu budu vydělávat přes padesát let. Svět se mi zhroutil a to jsem netušil, že může přijít ještě něco horšího."

Paolo něco uslyšel. Nadechoval se, že něco řekne. Ludvík ztuhl a zamračil se.

"Pšt." Položil si ukazováček na rty. Ostatní se udiveně podívali kolem sebe. Opatrně došel ke dveřím a poslouchal. Pak je pootevřel a podíval se ven. S úlevou na tváři se vrátil ke stolu.

"Pořád přežíváte a doufáte. Pak přišla Lila. Všechny uchvátila. Mluvila o lidských právech. O právech na domov. A že toto není domov…

Radovali jsme se. Všichni jsme se viděli pryč s této planety. Myslela to však jinak. Byly to jen sliby. Pracovali jsme jak nikdy před tím. S vyhlídkami na lepší života a domov, který tím budujeme.

To, co vybudovala, byla jen struktura jejich přikyvovačů. To jsem ještě doufal. Pak se to nějak zvrtlo. Každý, kdo projevil nespokojenost, někam zmizel. Začal jsem si toho všímat, až bylo pozdě.

Nikdy jsem neměl děti. Nějak… Nevím. Nějak k tomu nedošlo. Ale no… Prostě. Moc s děckama nejsem v kontaktu. Můj zdravotní stav se zhoršil. Přidělili mě do kuchyně. Vydával jsem obědy děckám. Nebyly to zasmušilé strhané obličeje dospělých. Měli ve tváři podivný úsměv. Zamrazilo mě, když jsem je uslyšel mluvit. Naučené fráze, které jsme slýchávali od Lily.

Chtěla z nás vytvořit poslušné ovečky, které ji budou uctívat. Vytvořila roboty, kteří jen pracují. Život je tu tvrdý. Děcka brzo zjistí, že to není tak růžové. Začnou pochybovat, ale na tom nic nezmění, že se odsud nedostanou. Jen budou dál opakovat naučené fráze, nebo zmizí.

Nedá se kam utéct. Nedá se tu žít svobodně. Je to depresivní planeta, žádné slunce. Venku i s vybavením vydržíte jen chvíli." Pak se obrátil na návštěvníky.

"Jak jste se dostali sem vy?"

"Jsme z planety s podobným klimatem. Máme vybavení." Odpověděl mu Roman. Nedodal už, že by člověk bez symbiontu cestu nezvládl ani s kyslíkovým přístrojem, který jim pomáhal. "V přístavní budově jsme se o planetě toho moc nedověděli."

"Chceme vědět jen jedno." Promluvila Riana. "Kdyby si lidé z Prokteru mohli zvolit, volili by změnu? Chtěli by se přidat k Šutru?"

Ludvík váhal. "Lila byla taky změna. Ne však pro nás. Jen jsme se navíc museli naučit se přetvařovat a falešně přitakávat."

"Nechceme vás využívat. Budete mít stejná práva jako lidé na Šutru." Přidala se Kami. "Prokter má na víc, než aby tu byla jen továrna na elektroniku. Můžeme změnit krajinu, nebo alespoň její část tak, že bude obyvatelná."

"Šutr má lodě. Vy, i vaše děti se můžete stát obchodníky. Naši lidé neradi cestují, uvítáme spojence, který bude toto dělat místo nás." Riana si dala na řeči záležet. Chtěla, aby jim muž uvěřil. Prokter byl tak blízký Šutru až je to zaráželo. Po planetách v centru Domoviny, kdy vyjednávali za Šutr, se tady poprvé cítili dobře. A blízká poloha byla jen bonus navíc.

"Jen… Řekněte lidem, že jsme tu byli a řekněte jim, co zamýšlíme." Usmála se Riana.

- XX - Ubytovna

18. července 2012 v 23:47 Část První - Domovina

Dohodli se, že se podívají, co je v budově vedle. Dveře zavřené nebyly. Když vešli, teplota stoupla. Byla tu chodba. Vedla do jídelny. Ta byla prázdná. Budova byla zřejmě ubytovna.

"Co tu děláte?" Ozvalo se jim za zády.

Když se otočili, uviděli vyhublého muže. Měl kruhy pod očima a strhanou tvář. Na sobě měl obnošené šaty. Byly mu velké, jako by byly na muže mnohem silnějšího.

Zarazil se, když se na něj podívali.

"Promiňte, myslel jsem, že jste už odešli. Že je to někdo z dělníků." V jeho očích byl vidět strach. Položil hrnec, který měl v rukou a ustoupil o několik kroků.

"To je v pořádku, nejsme tu s těmi, co tu byli." Riana se pokusila muže uklidnit. "Jsme ze Šutru. Ze soustavy nedaleko té vaší. Nedávno jsme se připojili k Domovině."

"Chceme poznat vaši planetu, obyvatele. Navázat přátelské, obchodní vztahy." Dokončila Kami.

Muž vypadal zmateně. "Obchodníci? Ze Šutru? To neznám… Sem obchodníci nechodí."

"Chceme poznat i obyvatele planety." Kami měla pocit, že jim muž nevěří. Byl napjatý. Byl připravený na útěk, když se situace nebude vyvíjet příznivě.

"A tak jsme se vydali na výlet na vlastní pěst." Dodal Roman. "Nikdo neví, že tu jsme."

Muž se trochu uvolnil. Vypadal, že jej Romanova slova zaujala.

"Dostali jste se do ubytovny. Bydlí tu dělníci, co pracují v továrnách. Já… Já tu pracuji jako kuchař." Ukázal na hrnec a polotovary z baruty. "Je po večerce, ostatní už spí."

"Rádi se s nimi setkáme." Usmála se Riana.

"A i s ostatními obyvateli. Rodinami. Chceme poznat, jak tu žijete." Dodala Kami.

Roman chtěl něco namítnout, ale když uviděl, jak se muž tváří nic neřekl.

"Vy opravdu… Jak jste se dověděli o Prokteru? A jak jste se sem dostali?"

"Naše soustava je na hranici oblasti, jako vaše. Naší senátorkou je Nena. Jsme tu s ní. Jako zástupci planety. Opravdu chceme navázat přátelské vztahy." Ujal se slova Roman. "Vidím barutu. Pochází ze Šutru."

Muž se ušklíbl. "Baruta je skvělá potravina jen…"

"Jen moc dobře nechutná." Dokončil Roman. Sedl si na židli, která stála u stolu, a pokynul ostatním z jeho skupiny. Také se posadili.

"Chci být upřímný. Ano chceme přátelské vztahy. Poslali jsme vyslance k okolním planetám. Vy jediní jste nereagovali. Informace, které jsme o Prokteru zjistili, jsou… No jsou rozporuplné.

Oficiálně nic divného. Ale… Potkali jsme zajímavou ženu. Je mimo systém Domoviny. Tak jako jsme nedávno byli i my. Podle ní je Prokter něco jako otrokářská společnost. To pro nás představuje nebezpečí."

"A taky vám chceme pomoci." Dokončila Riana.


Muž na ně s úžasem hleděl. Po chvíli si sedl. Z jeho očí se začaly řinout slzy.

Podívali se na sebe. Čekali, že muž něco řekne. Jen tam seděl a zíral na ně.

"Můžeme vás naučit pěstovat barutu. Jsou tu podobné podmínky. Šlo by to." Reina vzala do ruky polotovar z baruty. Rozbalila kostku a kousek odlomila. "Rádi s vámi budeme spolupracovat."

"Jsme technická společnost. Elektroniku používáme i vyrábíme. Další místo pro spolupráci." Vložil se do toho Paolo.

Roman skupinu představil.

"Ludvík, jmenuji se Ludvík." Řekl muž, jako by jméno, které vyslovil, bylo pro něj cizí. "Většinou mi říkají kuchař."

Roman přikývl.

"Jestli nic z toho majitelé Prokteru nebudou chtít na Šutru je místa dost." Usmál se Roman.

"Měli… Měli byste jít." Vyrazil ze sebe přerývavě muž. "Nenechají nás jít. Kdo by na ně pracoval?"

"Nemůžou vás nutit, abyste zůstali." Řekl klidně Roman. "Na Šutru poznáte lepší život. Když to nepůjde dobrovolně, tak pomůže Domovina. Donutí majitele, ať ty, co chtějí jít pryč, pustili. Je tu senátorka za naši oblast. A viděli jsme tu i Magdalenu. Ať je jaká je, zákonu Domoviny se nepostaví."

"Není to jen o tom. Magdalena je jen loutka, která naší paní slouží."

"Vaší paní? To je představitel planety? " podivil se Roman.

"Říkáme jí tak. Naše děti vychovávají v tom, že je naše zachránkyně. Ano máme víc jídla. Lepší prostředí. Ale míň svobody. Míň, než kdybychom pracovali v okovech. A ještě horší je, že většina lidí si to už taky myslí. Byli v tom vychování. Jen my starší víme, co bylo na začátku."

"Máme čas do rána." Roman si sedl ke stolu a povzbudivě se usmál. Ostatní se taky posadili. "Chceme vědět, na čem jsme."

- XIX - Venku

17. července 2012 v 23:49 Část První - Domovina

Bylo okolo nuly. Řídkým vzduchem se prodíraly narudlé paprsky zapadajícího slunce. Měli malé kyslíkové přístroje. Venku bylo liduprázdno. Krajina nebyla tak kamenitá jako na Šutru. Cestu jim ztěžovaly nízké rostliny, které se jim motaly pod nohama.

"Není to tak špatné." Řekl Paolo. Díval se na údaje o atmosféře. "Teplota tak akorát. S trochou kyslíku se to dá snést. Můžeme ubrat. Vydrží nám na dva dny."

"Je to tu… Jiné…" Kami z nich byla nejmladší. Zadívala se na načervenalé slunce na obloze. "To slunce je trochu přízračné. Vypadá jako krvavá louže."

"A mají tu divné kytky." Poznamenala Riana. "Ale je to lepší než na Deltě. Bylo tam strašně světlo."

"Jo a horko." Paolo už zastrčil monitor, na kterém četl údaje do kapsy.

"Viděl jsem dost planet." Roman se dal znovu do pohybu. Ostatní šli za ním. "Ale dvě tak podobné a tak blízko sebe, to je hodně velká náhoda."

Kimi se sklonila k rostlině a zblízka si ji prohlížela.

"Na to nemáme čas." Řekl netrpělivě Roman. "Nejprve musíme zjistit, co se tu děje."

Kimi rychle vytrhla rostlinku, strčila ji do batohu a spěchala za ostatními.


Postupovali rychle. Trvalo to přes hodinu rychlou chůzí, až poklusem dostat se ke skupině budov. Byly to nevzhledné betonové krychle s okny se silnými skly. Vypadaly bytelně. Nedaly se otevírat a z vnějšku byly pokryty vrstvou prachu.

Dveře vypadaly ještě více nedostupně.

"Určitě mají přechodovou komoru kvůli tlaku." Paolo si zblízka prohlížel dveře první budovy. Neměla žádné označení, ze kterého by zjistili, k čemu budova slouží.

"Je to daleko od přístavní budovy. Možná nemají zamčeno."


Rozdělili se. Riana šla s Romanem. Obešli budovu. Za ní byla další budova. Byly propojeny chodbou. Vypadalo to, že všechny budovy jsou navzájem propojeny. Okny s tlustým sklem nebylo vevnitř nic vidět. Připomínalo to zaprášené město duchů. Poslední paprsky rudého slunce jen atmosféru podporovaly.

Roman se pokusil otevřít dveře. Chvíli vzdorovaly, ale otevřely se.

Vešli do malé chodbičky. Na druhé straně byly další dveře. Ty otevřít nešly.

"Venkovní dveře musí být zavřené." Otočil se Roman na Rianu. Ta už byla u vnějších dveří a zavírala je.


Opatrně otevřeli vnitřní dveře. Nahlédli dovnitř. Bylo to skladiště. Velká hala byla doslova nacpána stroji, součástkami a různými díly.

Roman si stroje zblízka prohlížel. Riana se k němu připojila.

"Jsou to části něčeho většího." Roman poklepal na jeden velký díl. Tupě to zadunělo. Zkusil se ho odtlačit nohou. Nepodařilo se mu to.

"Ne všechno." Poznamenala Riana. Sklonila se nad malým strojem. Vzala za jednu jeho část a zatáhla. S lupnutím se oddělila část stroje. "Tohle je laserová puška. Něco podobného máme taky."

Roman se zamračil a přešel ke stroji, který našla Riana. Odkryl poklop v hlavní části. Stroj zahučel a vevnitř zablikalo světlo.

"Roboti." Oznámil Rianě. "Roboti se zbraněmi." Podíval se kolem stroje. Vedle leželo šest kloubových kovových nohou. Na stroji bylo šest míst, kde by se tyto nohy namontovaly. Rozhlíželi se dál. Našli další součásti bojového pavouka, větší zbraně a vybavení do kosmických lodí.


"Měli bychom už jít." Riana začala být nervózní. Nebyla zvyklá být daleko od zbytku skupiny. Lidé na Šutru nebyli zvyklí být bez kontaktu se svou skupinou. I cesta ze Šutru byla pro ně hodně těžké. Po stoletích, kdy tito lidé žili v úzké společenské struktuře, byla cesta na jinou planetu skoro nemožná. Symbiont fyzicky vyžadoval blízkost dalších lidí se symbiontem. To situaci ještě více komplikovalo. Dlouho rada vybírala skupinu odolných lidí, kteří by tuto cestu zvládli. Roman, který se jediný na Šutru nenarodil, byl jejich první volba.

Roman se ještě sklonil nad jeden ze strojů. Prohlížel si ho ze všech stran.

"Opravdu už musíme." Naléhala Riana.

"Není tu kód. Na všech výrobcích z Domoviny je kód. Tady ho nemají."

"Třeba jej dají na celek."

"Ne, to ne, musí být na každé části." Vzal jedenu z menších součástí a strčil si ji do kapsy. "Dobře, jdeme."


U první budovy, kde se měli setkat, nikdo nebyl. Obešli budovu. Čekali několik minut. Riana začala být ještě víc nervózní.

"Něco se jim stalo. Neopozdili by se."

"Našli jen něco zajímavého." Snažil se ji uklidnit Roman. Jen zavrtěla hlavou

"Ne to by neudělali. Ty ano, vy bys mohl zapomenout. Oni ne." Přecházela sem a tam.

Znovu obešli budovu. Nakonec se vydali směrem, kam Paolo s Kami šli na průzkum.


Budova byla otevřená stejně jako skladiště.

"Neměli bychom tam jít." Zašeptal Roman.

"Nemáme jinou možnost." Postrčila ho k vnitřním dveřím a zabouchla za sebou ty vnější. "Musíme je najít."

"No jestli nenajdeme i toho, kvůli komu se zdrželi."

"Pst. Něco slyším."

To už hlasy uslyšel i Roman. V přechodových dveřích se však neměli kam schovat. Mohli jen utéct ven. Naštěstí venkovní dveře ještě nebyly zavřené. Roman honem skočil do zavírající se škvíry vnějších dveří a zablokoval je. Spolu s Rianou se mu je podařilo otevřít.

Vyběhli ven. Právě, když doběhli za roh, otevřely se dveře. Vyšli dva velcí muži a dvě ženy. Jednu poznali. Byla to Magdaléna. Všichni měli teplé oblečení a dýchací přístroj. Za chvíli dojel ke skupině uzavřený transportér. Skupina nastoupila a vozidlo odjelo.


Když vozidlo zmizelo z dohledu Riana se rozběhla ke dveřím.

Nestačili ani otevřít dveře, když se z nich vyhrnuli Paolo a Kami. Vypadali trochu vyplašeně, ale v pořádku.

"Překvapili nás. Museli jsme se schovat." Vyhrkl Paolo.

"Naštěstí si nás nevšimli." Kamin hlas zněl roztřeseně.

"Víte, co tam dělali?" Zeptal se Roman.

Oba zavrtěli hlavou.

"Byl to sklad potravin. Moc o tom nevím. Ale bylo tam spousta baruty. Myslela jsem, že ji používají jen na cesty."

"Je levná. Moc tu lidi nerozmazlují." Roman s ostatními vstoupil do skladu potravin. Budova byla menší, než sklad, kde našli stroje.

"Je tu spoj do další budovy." Ukázala Kami. "Odtud všichni vyšli. Pak se tu dohadovali. Nemohli jsme vylézt." Kami se při té vzpomínce otřásla.

"Nesmíme se už rozdělovat." Dodal Paolo.

Máme naději v optimismus?

16. července 2012 v 20:00 Povídky

Pro optimismus musí mít člověk naději v něco lepšího. Dnešní doba je podivná. Beru teď obyčejného člověka ve vyspělé zemi jako je naše. A otázkou je, máme naději v něco lepšího?

Žít ve válce, máme naději, že bude mír. Být hladový, máme naději, že dostaneme najíst.

Ale co my? Nežijeme si špatně. Nehrozí nám hlad, nehrozí nám nemoci, žijeme v míru. Co víc si přát? Máme vše. Kde najít naději v něco lepšího?

Kdo je zaměstnaný, tomu hrozí ztráta práce. Kdo je nezaměstnaný a práci dostane to nepovažuje za něco lepšího, jen standard. To že žijeme v míru je také pro nás něco, co bereme samozřejmě.

V podstatě jsme na tom tak dobře, že není naděje ve zlepšení.

Kde tedy nalézt optimismus? Musíme hledat hluboko sami v sobě. Tak aby se mohlo změnit lidstvo jako celek a našlo další výzvy.

Ale… Je to reálné? Jsme schopni se změnit?

Pocity

15. července 2012 v 22:39 Povídky

Zdálo se mi, že utíkám. Nevím před čím. Byl to sen. Jeden z těch děsivých snů, které nedávají smysl a přesto vás naplní pocity. Pocity marnosti, bezmoci. Říkám si, jestli takové sny mají nějaký účel. Neřeší žádné mé dilema, jen mě nechají ve větším zmatku, než jsem byla dříve.

Proč má mozek tyto podivné sklony?

Ještě teď ve mně přetrvává ten pocit - snaha uniknout. Připadám si spoutaná. A podvedená. Kde jinde by se člověk měl odpoutat a cítit se volný, než ve svých snech.

Horší byl pocit marnosti. Pocit, který nenávidí ti, co se neradi vzdávají. Dělat znovu a znovu něco, i když vím, že to k ničemu nepovede. Už to je samo o sobě malá noční můra.

A bezmoc, která lidí užírá zevnitř. Ten kdo se jí poddá, se stane jen stínem vlečeným událostmi, které nemůže ovlivnit. Co však ten, co se nepoddá? Události jej převálcují a nezanechají ani nitku tam, kde původně byla. Je to boj, který nelze vyhrát.