Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- XI - Nová loď

28. června 2012 v 23:04 |  Část První - Domovina

"Dvakrát rychlejší, menší, plášť je z nového materiálu. Je odolnější s lehčí. Máme zakázku na výrobu lodi třídy 3 na přepravu materiálu a lidí mezi soustavami Domoviny. " vášnivě opěvovala výrobky své firmy Mona.

"A co lodě pro velkou vzdálenost?" zeptal se někdo z hloučku kolem ní.

"Určitě loď třídy 2 může sloužit jako výzkumná loď pro 2 až 6 lidí. Loď třídy 5 může sloužit jako loď pro skupinu lidí na let do vzdálených končin. Jsme schopni tyto objednávky akceptovat."

"Jsou testované pro tyto účely?"

"Samozřejmě," řekla trochu rozzlobeně a přešla ke komunikátoru. Chvíli něco hledala. Pak se na obrazovce ukázala upoutávka na novou loď.

"Jsou zde veškeré technické parametry a jaké testy byly provedeny." Řekla a odstoupila. Hlouček se seskupil u obrazovky. Chtěla odejít a Alonzo vytušil svou příležitost. Přistoupil k ní.

"Mám návrh na reklamu." Zašeptal.

Podívala se na něj podezíravě.

"Mohl bych ji otestovat, archeologická výprava daleko za hranice Domoviny." řekl.

"Pegas je prověřen mnoha dálkovými lety. " pokračoval muž, který se ptal dříve na testování. Alonzo v něm poznal Alešova strýce.

Mona se zamračila a znovu se chystala do boje.

"Zbavím tě i tohoto otravy." Řekl Alonzo. Podívala se na Alonza tázavě a přikývla.

"Giordano se chystá na archeologickou výpravu. Budeme hledat kořeny naší civilizace daleko za hranicí Domoviny a Giordano bude náš domov po několik let. Spolehlivější loď najdeme jen těžko. Letíme do neznámých končin a na lodi budeme závislí." Hlouček se začal ptát na výpravu. Alonzo ještě utrousil několik vět o archeologii a účelech takovýchto výprav. Pak si plynule vzala slovo Mona a začala mluvit o parametrech lodi, a jak užitečné tyto vlastnosti budou při výpravě.

Alešův strýc už se hovoru neúčastnil. Přidal se k Alonzovi.

"Takže je to pravda? Poletíte s nimi?" zeptal se.

Alonzo jen přikývl.

"Moc jsem tomu nevěřil, že byste mého synovce chtěl vzít sebou. Zrovna vyšel ze školy a zatím nic nedokázal."

Alonzo chtěl uvést všechno na pravou míru. Nechystal tu výpravu on, ale Aleš se Soňou. Začal pochybovat, že to, co ti dva slibovali mohou dodržet.

"Jestli je to tak pak ovšem dodržím slib a budu financovat zásoby, jak jsem slíbil." Pokračoval Alešův strýc. "Vypadá to, že Mona chystá z výpravy udělat pořádnou reklamu. Chtěl bych se přidat."

Vypadalo to, že Aleš a Soňa rozehráli docela riskantní hru a vyšlo jím to. Alonzo se tomu musel usmát. Ti dva měli opravdu štěstí.

"Tak o tom si budete muset promluvit s Monou. Prohlášení, že se Giordano bude účastnit takovéto výpravy ji určitě přivede pěkných pár zákazníků."

Chvíli očima těkal z Alonza na hlouček s Monou a pak rázně přešel k hloučku.

"Ano výprava za Domovinu potřebuje skvělou loď." Vložil se do rozhovoru a významně zamrkal na Monu. "Potřebuje i pořádné zásoby a moje firma…"

Dál už Alonzo neposlouchal. Alešův strýc veřejně prohlásil, že bude výpravu sponzorovat, teď už necouvne.


Přidal se pak k Neně a jejím hostům z Šutru.

"Nevěděl jsem, že ses vrátil." Řekl Romanovi. Byla to spíš otázka. I jemu, tak jako ostatním v Domovině se zdála planeta příliš nehostinná, aby zde chtěl strávit svůj život.

"Když jsem se vrátil do Domoviny, měl jsem radost. Ale pak…" Roman ukázal kolem sebe. "Je to jen pozlátko, žádné skutečné vztahy. Neměl jsem se ke komu vrátit. Můj dřívější život nestál za nic. Cestování po Domovině. Vnucování se bohatým. Asi mě to pozlátko přestalo bavit. Prodávat bohatým věci, aby ukojily své touhy. Asi jsem začal chtít od života trochu víc." Usmál se Roman.

"Na Šutru, hej, možná ji tak opravdu pojmenujeme, mám své místo. I Šutr potřebuje cynického obchodníka, jako jsem já."

Alonzovi se Roman nezdál cynický. Spíš naopak vyzařovala z něj pohoda a spokojenost se životem.

"Co myslíš, že najdeš na výpravě?" zajímal se Roman. Byl snad první, který svou otázku myslel vážně a neptal se jen ze zdvořilosti.

"Úžasné civilizace, cestu ke Staré planetě…" řekl trochu zasněně Alonzo.

"Jsi jak malý kluk honící se za přeludem." Usmál se shovívavě Roman.

Alonzo si pomyslel, že ta jeho dobrota mu už začíná lézt na nervy. Cynický obchodníček by možná byl lepší.

"Myslíš si, že nic nenajdeme?" zeptal se trochu podrážděně. Věděl dobře, že je to víc než možné. Když mohla přežít a vzkvétat civilizace na Šutru.

"Ne jen se bojím, že byste něco našli." Řekl a pak se pokusil své slova trochu zmírnit. "Jen, že společnosti a civilizace můžou být velice křehké. Obzvlášť když se vyvíjely daleko od Domoviny."

"Chtěl jsi říct, že by je Domovina mohla zničit." Alonzo si vzpomněl na to, jak Domovina málem zničila Šutr. A co Helena? A možná další světy, o kterých neví. Vždy byl hrdý, že je součástí moderní a civilizované Domoviny. Teď už se mu tak moc civilizovaná nezdála. Ještě na stará kolena přijdu o ideály, povzdychl si.

I Šutr byl jedním z témat jeho přednášek. Byly tam zachovalé první stavby osadníků a dokonce některé záznamy. O civilizaci, která se tam vyvinula, moc nemluvil. Jen to co bylo veřejné známé. Věděl, že by si to obyvatelé nepřáli. A nejspíš dělali dobře. Kdo ví co by se s nimi stalo.

Obyvatelé Šutru nebyli zvyklí na velkou deltskou společnost a po té co vyřídili vše, co bylo potřeba, odešli. Nena je doprovodila. Alonzovi si říkal, že udělá to samé.


"Áááá, vás jsem dlouho neviděla," uslyšel a před sebou uviděl, jak se k němu řítí Olana s širokým úsměvem a rozmáchlýma rukama. Ztuhl mu úsměv na tváři a přemýšlel jak se tomuhle vyhnout, když od nedalekého stolu přešel Alešův strýc.

"Promiňte drahá," usmál se na Olanu, "s tímto pánem mám něco důležitého." Popadl Alonza za paži a odstrkal ho ven na terasu. Zavřel za sebou dveře a Olanu nechal s otevřenou pusou za nimi.

"Díky, za záchranu," Alonzo se neudržel a rozesmál se. Muž se začal smát s ním

"Před ní by potřeboval zachránit každý." Řekl mezi salvami smíchu. "Vlastně jsem se pořádně nepředstavil. Karel, jmenuji se Karel." Pak ale zvážněl. "Alešův strýc, to už víte. Dověděl jsem se, že ta výprava byla jejich nápad. Mohlo mě to napadnout. Doufám, že víte, co se o té oblasti říká."

"Vím," přikývl Alonzo, " a nemyslím, že by jsme to měli brát na lehkou váhu. Ovšem kletba je nesmysl. Je to oblast daleko od obydlených míst, budeme se muset spolehnout sami na sebe."

Chvíli se díval na jeho ustaranou tvář. "Nemyslím si, že by neúspěchy dobrodruhů měli nějak velkou vypovídající hodnotu. Většinou letí ve starých lodích, se špatným vybavením. Také proto chci na tuto výpravu pořádnou loď." Kývl směrem k Nenině matce.

"Dělají spolehlivé lodě a neříkám to jen, že bych ji chtěl podporovat. Unese spoustu zásob a vybavení." Řekl a vzal si sklenici ze stolu s pohoštěním.

"Samozřejmě není to jen dobrodružství. Soňa s Alešem se připravili dobře, opravdu je šance, že v této oblasti něco cenného najdeme." Dodal poté. Možná zapomenutou civilizaci, nebo si cestu ke staré planetě… Uvědomil si, že to samé nejspíš hledali i dobrodruzi, kteří se tam vydávali. Najednou se cítil před Karlem provinile. Je jen další dobrodruh, který se hrne do zkázy? A s ním dvojice mladých lidí, kteří si patrně ani neuvědomují, do čeho jdou?

Karel přikývl. "Jste snílek, tak jako ti dva. I tak jsem rád, že jste jim na to kývl právě vy. Raději zaplatím za vybavení, než aby se přidali ke znuděnému zbohatlíkovi, co by to dělal jen pro pobavení."

Pak se usmál a zvedl sklenici na přípitek. "A jak je vidět i na tomto se dá vydělat. Lidé jsou bláhoví a jdou za sny jako vy. Bude to skvělá propagace. Určitě víte, že jsem jim slíbil zásoby na tři roky, Mona dodá loď. Možná z toho bude spolupráce. Zásobovací firma a lodě? To jde dohromady. Mona to vymyslela skvěle, úžasná dáma.." Kývl směrem k Moně, která se také objevila na terase a vyrazil směrem k ní, Alonzo ho chtěl zarazit. Kdyby jí řekl o cíli cesty, možná by z dohody sešlo. Nebude chtít riskantní výpravu, ze které se loď, která má propagovat její společnost a výrobu lodí nevrátila. Ale Karel se otočil a ještě se zeptal:

"Ona ví, kam letíte?"

"Neví a budu raději, když jí to neřeknete."

Karel pokýval hlavou "Pravda, pravda, nemusí vše vědět."

Karel Alonzovi připadal jako milý společenský chlápek. Tak jak byl nejprve nadšený výpravou, začal pochybovat. Kdyby šlo jen o něj… Už se to všechno rozjelo, kdyby teď řekl ne zklamal by spoustu lidí. Soňa s Alešem by si našli někoho jiného a výprava by se konala, jen bez něj. Začala ho z toho bolet hlava. Možná už stárnu a neumím se pořádně rozhodnout, pomyslel si.


Jak večírek pokračoval, společnost byla hlučnější. Jídla na stolech ubývalo. Na jedné z teras hrála hudba. Alonzo seděl stranou od davu a díval se na noční oblohu, čekal na vůz, který ho měl odvézt zpět do jeho domu. Byla jasná noc. Na obzoru uviděl Deltu 3. Na západě viděl několik světel pohybujících se k jihu. Byly to přistávací moduly s nákladem, nebo dopravní s lidmi. Vzpomínal na výpravy, kterých se účastnil. Na vzrušení, které prožíval, když se blížili planetě, na které měli najít osadníky. Pomalu upil ze sklenice a zaposlouchal se do hudby.

Všiml si, že se podlaha před ním se zastínila, někdo musí stát za ním, u dveří na terasu. Ohlédl se.

Stála tam tmavovlasá vysoká žena ve stříbrných šatech podle poslední módy. Její vlasy ostře kontrastovaly s látkou šatů. Stříbrná látka, která imitovala hadí kůži, ji obepínala celé tělo. Jemný stříbřitý průhledný závoj se na ní vlnil jako mlha obestupující objekty v dáli. Stříbrná barva pokračovala i na kůži. Přecházela z jejího dekoltu po krku až k lícním kostem. Nemohl odhadnout, kde končí látka a začíná zabarvená kůže. Odněkud ji znal, ale nemohl si vzpomenout kdo to je. Musela být hodně významnou osobností. Měla vzhled a důstojnost elity. Přišla blíž k němu.

"Smím si přisednout?" zeptala se tiše, ale důrazně, její tón napovídal, že odporovat by nebylo rozumné.

"Jistě," řekl trochu udiveně Alonzo. Vstal a gestem jí nabídl křeslo. Sedla si a usrkla ze skleničky. Přivřenýma očima ho zkoumavě pozorovala. V tom si vzpomněl. Znal ji se staženými vlasy a šedém kostýmu. Magdalena, senátorka jedné z bohatých oblastí v Domovině. Jedné, která patřila k alianci vlivných.

"Nevím, jestli víte, že Aleš je mým synem." Řekla dramaticky.

Alonzo to nečekal. Věděl, že Alešova rodina je ve vysoké politice. Nevěděl, že až tak vysoko.

"No," řekl rozvážně. Snažil se aby v jeho hlasu nebyl slyšet tón pobavení. "teď už ano." Přemýšlel, proč Aleš organizuje archeologickou výpravu tímto způsobem. S postavením své matky se mohl dostat na jakoukoli výpravu, kterou by chtěl. Je to tím místem, které vybral? Ne, v tom je něco jiného. Pak si vzpomněl na Soňu. Už, když za ním přišli měl pocit, že ona je v té dvojici tím kdo rozhoduje. A i tehdy měl pocit, že mezi nimi je víc než jen přátelství.

Rodiny vysokých politiků se často chovali jako šlechta, která nemá nic společného s obyčejnými lidmi. Soňa při svém studiu pracovala, nepocházela z bohaté ani vysoce postavené rodiny. Nevědomky se ušklíbl.

"Nevěřila jsem, že mu někdo na ten jeho bláznivý výmysl kývne. Proto jsem mu to dovolila." Řekla nazlobeně. "Archeologická výprava. Tss. Mohl letět s kýmkoli, kamkoli a on si chce udělat výpravu na vlastní pěst." Pak se její tón změnil. Už nezněl nazlobeně, ale prosebně. "Je to ještě dítě. Neví, co se na takových výpravách může stát. Nechápete? Dělá to ze vzdoru. " Její obličej byl stažen do prosebného smutku, ale Alonzo tomu nevěřil. Přechod ze zloby do smutku byl příliš rychlý. A také se ve společnosti politiků pohyboval už nějakou dobu a věděl, že hraní na city patřilo k jejich "umění". Možná se mýlil a její chování bylo natolik poznamenáno politikou, že vše co dělala doopravdy vypadalo uměle.

Když nereagoval znovu změnila tón. Tentokrát to byl pevný sebevědomý.

"Budu sponzorovat jakoukoli výpravu, pořádné vybavení, cokoli si řeknete. Chci, aby výprava byla bezpečná, měla vše co je potřeba." Řekla a podívala se na Alonza. Přemýšlel jak si myslela, že její výraz vypadá. Má to být ochranitelský mateřský výraz? To co viděl, byla směsice tvrdosti a podivného zkřivení tváře. Možná by ten výraz vypadal věrohodně nebýt stříbrné barvy, kterou měla nabarvenou kůži.

"Dalším sponzorům se nebráníme." Poznamenal Alonzo. "Všichni chceme bezpečnou výpravu."

Magdalena se mile usmála. "Dobře, dobře, udělám vše, co bude v mých silách. Pošlete mi vše k té výpravě. Co budete pokračovat, kdo se jí bude účastnit…"

Alonzo přikývl, pořád nevěděl co to má znamenat. Opravdu chtěla výpravu sponzorovat? Proč nepřišla za svým synem?

Vstala, probrala si rukou tmavé vlasy. Teď na ní už nebylo vůbec nic ochranitelského. Spíš měl pocit, jako by jej chtěla zastrašit.

"Neříkejte o tom mému synovi."

Alonzo se zamračil a také vstal. "To nejde, on je ten, kdo pořádá výpravu."

"Nechci, aby mi cítil zavázán. Víte vztahy matek a synů jsou někdy… Komplikované."

"Potom nám dejte anonymní sponzorský dar."

"Chtěla bych se osobně přesvědčit, že máte vše co je třeba."

"Můžu vám poslat seznam, co jsme za vaše kredity koupili." Navrhl Alonzo. Už věděl kam směřuje. Chtěla mít výpravu pod kontrolou sama.

"Chci mít také jistotu, že letí se schopnými zodpovědnými lidmi." Znovu nasadila ten podivný výraz. Alonzovi se to líbilo čím dál míň.

"V tom případě vám nezbude, než si promluvit se synem."

Tvář se ji zkřivila vztekem. "Stačí, když tam nebude ta holka." Vyštěkla, její vyrovnanost byla ta tam. Trvalo jen chvíli, než se uklidnila. Nemohla to už vrátit. Hrdě zvedla hlavu.

A je to tady, nevadila ji výprava, ale vztah těch dvou. Jen se na ni nevěřícně díval. Když znovu nereagoval, vstala. Vykročila směrem k východu z terasy a pak se ještě otočila.

"Rozmyslete si to, budu štědrá." Odešla pevným krokem, nezaváhala.


Za chvíli po ní přišel Aleš. Bylo vidět, že je nesvůj. Proč Alonzo pochopil, když se Aleš ohlédl po své matce a ujistil se, že jej nevidí.

"Proč se vaší matce nelíbí výprava?" zeptal se, než se Aleš rozhoupal k nějaké reakci.

Aleš se nesouhlasně zamračil. "Byla tady!" vzdychl. "Věděl jsem, že by nesouhlasila. Tajil jsem to před ní." Zavrtěl hlavou. "Ale stejně se to dověděla. Pokouší se nám to překazit."

"Kolik toho o výpravě ví?"

"Ani neví kam letíme. Ani jí to nezajímá. Dnes jsem od ní dostal zprávu - první po roce. Že mi výpravu nedovolí. Nemá mi co dovolovat. Jsem dospělý." Aleš vypadal rozčileně. Tak ho Alonzo ještě neviděl. Už to nebyl ušlápnutý studentík, který se nechá někým ovlivňovat, ale bojovník. Chodil sem a tam po terase.

"Nejde ji o výpravu, ani o mne." Řekl po chvíli, když se trochu uklidnil. "Jde o Soňu, nezapadá ji do rodiny. Ani můj obor. Archeologie jí byla vždy málo. V podstatě mě vydědila, když jsem ji začal studovat. Nebýt strýce, tak…" Pak se otočil tváří k Alonzovi.

"Doufám, že se jí nedáte zastrašit." Řekl pevně.

"Upřímně?" zasmál se hlasitě Alonzo. "Pochyboval jsem, že vám záleží na té výpravě… Až doteď. Malá rebelie proti matce je mi milejší, než rozmar bohatých. A jen tak se zastrašit nedám."

"Není to rozmar. Chci něco dokázat a ta oblast je opravdu zajímavá. Letím tam jako archeolog."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama