Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- VII - Farma

23. června 2012 v 22:13 |  Část První - Domovina


Vyjeli na obhlídku farmy. Tentokrát s nimi jela i Greta. Pláně byly poseté ovcemi a zvířaty podobnými krávám, jen menším a štíhlejším. Johan s nadšením ukazoval jejich dílo.

U domu byl ovocný sad.

"Jsme soběstační. Jediné, co na farmě nemáme, jsou ryby a víno. Máme malou rybářskou loď. Používáme ji spíš na výlety. Zátočina je krásná, ale moc ryb v ní není. A na víno je tu chladno." Ukazovala Gerta.

"Soběstační? Myslel jsem, že se sem většina potravin dováží. Bral jsem Deltu jako rekreační oblast."

Johan se zasmál. "To většina lidí. Chceme to změnit. Dokonce padl návrh, že by byl zakázán dovoz potravin."

"To jste snad jediná planeta, kterou znám." Podivil se Alonzo.

"Na druhou stranu moc toho nevyvážíme."

Za sadem se táhla pastvina. Z jedné strany lemována řekou a z druhé strany lesem. V dáli na východě se vlnily kopce. Jejich stráně byly pokryté lesy. Na severu se tyčily hory s bílými zasněženými vrcholky.

"Tam za těmi kopci je bažina. Každou chvíli tam vylovím nějakého turistu." Zlobil se. Ale jen a oko. Jeho tón spíš zněl pobaveně. "Chtěl jsem farmu, kde budu sám, ne turistickou atrakci."

"Vždyť to zas tak často není." dobírala si ho Greta. "Komu bys to tu pak ukazoval. Jsi jak malý kluk."

"Pak se má člověk ženit. Každou radost zkazí." Zamumlal si pod vousy. Alonzo se pousmál. Farma byla hezká, sám by si dovedl představit, že tu stráví nějaký čas. Výlet už byl trochu únavný, přesto pořád jeli dál. Pozemky byly neskutečně rozlehlé. Na Deltě 2 by ty bylo velké město. Les mrakodrapů.

Johan si všiml, jak se ošívá a řekl: "Už tam budeme, poslední co ti chci ukázat, moje chlouba." Podíval se na Gretu. "Pak už mu dám pokoj." Tentokrát se i Greta pyšně usmála.

Přejeli kopec a tam byla ohrazená pastvina s krásnými elegantními zvířaty. Bujně pobíhala po výběhu, nebo se pásla. Srst se jim leskla a jejich pohyby byly plné energie.

"Co jsou zač?" zeptal se Alonzo.

"Koně," řekl s pýchou Johan. "Stály mě jmění. Na Staré planetě je používali jako dopravní prostředek, k práci. Tedy alespoň někdy v dávné minulosti, pak už byli jen pro potěšení." Celý se rozplýval. "Jsou to krásná ušlechtilá zvířata. Hrdá a plná života. Prý na nich závodili."

"Závodili?" Podivil se Alonzo.

"Osedlali je. Nejrychlejší vyhrál."

"A Johan to samozřejmě musí zkoušet taky." Řekla Greta nazlobeně. "Ale musím přiznat, že jsou krásní."

Přešla k ohradě a podala majestátnému zvířeti, které stálo za ohradou trochu krmení, co měla v kapse. Byla to kobyla, plaše se přiblížila a opatrně Gretě z dlaně vzala jídlo. Pak zafrkala a odběhla. Černá hříva za ní vlála. Přidali se k ní další koně a celá skupinka odběhla o kus dál. Alonzo se nejprve lekl, když uslyšel dusot kopyt. Když si uvědomil, co slyší, zdál se mu ten zvuk harmonický, jako hudba přírody. Nespoutaná, živelná.

"Zatím se mi to nepovedlo. Myslím, že se musí nějak cvičit a zvykat si na jezdce od mládí."

Alonzo jen nepřítomně přikývl. Díval se, jak se jedno ze zvířat, které se dosud zdržovalo poblíž, dalo do klusu a připojilo se ke skupince. Jeho ladné pohyby se nepodobaly ničemu, co kdy viděl. Pod lesklou srstí byly vidět pružné svaly. Kůň se zdvihl na zadní a zařehtal. Udělal kolečko kolem skupinky, rozhlédl se a klidně sklonil hlavu ke šťavnaté trávě.


Cestou zpátky Alonzo skoro nepromluvil. Divokost a nevázanost těch zvířat mu nalila do srdce touhu. Touhu být pro jednou také nespoutaný.

"Udělám to," řekl najednou. "Povedu tu výpravu."

Johan přikývl a zazubil se. "Divím se, že jsi na univerzitě vydržel tak dlouho."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama