Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

- V - Rozhodování

21. června 2012 v 21:11 |  Část První - Domovina

Ležel na posteli a přemýšlel o dnešním podivném setkání s mladou dvojicí. Byl unavený, uplaval dvojnásobnou vzdálenost v bazénu než obvykle. Chtěl brát jejich nabídku vážně. Nešlo to, bylo to příliš bláznivé. Dva mladí lidé pořádají výpravu tak daleko. Bez zkušeností. To je jak poslat pětileté dítě do džungle.

Zavzpomínal na to jaké, to bylo na výpravách. Očekávání z toho co najdou. Objevování minulosti. Vše se mu vybavilo. Všechny vzpomínky. Jaké by to bylo znovu se vydat na cesty?

Vstal, aby zahnal vzpomínky. Přešel ke komunikátoru vyřídit poštu. Našel tam i záznamy, které poslali Soňa s Alešem. Začala v něm hlodat zvědavost. Vzpomněl si na osadníky. Opravdu byli tak zoufalí, že si vybrali takovouto mizivou šanci než život na Staré planetě? Nejspíš museli. Začal hledat na internetu. Na to, že o této oblasti mnoho oficiálních záznamů nebylo, našel pozoruhodně mnoho pověstí a varování. Nedalo mu to, musel se dovědět víc.

Zvolil kontakt na komunikátoru. Byli spojeni téměř okamžitě.

"Ahoj Johane," na obrazovce se ukázal starý šlachovitý muž se zjizvenou tváří a jiskřivýma očima.

"Zdravím, jak se vede? Máš štěstí. Zrovna jsem na jednání na Dvojce." Ozval se překvapivě vitální hlas. "Dlouho jsem o tobě neslyšel. Jak to jde na univerzitě?"

S Johanem byl jednou na výpravě. Popravdě nevěděl, proč byl Johan na tuto výpravu přidělen. Nebyl archeolog a ani technika kosmických lodí nebyla jeho parketa. Ale jak zjistil a také několikrát využil, Johan dokázal najít ty správné informace. Nejlepší bylo jít přímo k věci.

"Potřebuji, abys mi zjistil něco o XN624, nebo o oblasti, kde se nachází." řekl.

"Copak povídání si se studentíky už tě nebaví? Chystáš se tam?" rýpl si Johan.

"Jen chci něco zjistit k výuce," trochu mlžil Alonzo. "Studentíci jsou strašně otravní. Ptali se, proč jsme tam nikdy neletěli. A musím se přiznat, že o té oblasti nic nevím…" Snažil se to zlehčit.

"Dobře udělám, co budu moct." řekl Johan. "Za to ke mně přijdeš na návštěvu. Musím ti něco ukázat." Zazubil se.


Stál na terase a díval se na vycházející slunce, které se prodíralo lesem mrakodrapů. Barevné oblé tvary budov odrážely sluneční paprsky a rozehrály svůj každodenní ohňostroj barev. Vše ve městě bylo nové. Firmy si zakládaly na prestižním vzhledu budov. Interiéry hýřily luxusem. Z dálky se turistům, kteří na Deltě stráví pár dní, vše zdálo dokonalé, čisté a bez poskvrny. Často slýchal, že má štěstí, že může tady žít. Ano pořádaly se tu večírky, konaly konference. Každý den byl událostí. Byly tu prestižní školy, sídla firem. Ale jinak tu bylo jen málo obyvatel. Občas si nový senátor přivezl rodinu. Nejpozději po půl roce se stěhovali jinam. Alonzovi toto město připadalo umělé, nebyl tu opravdový život. Chyběli mu tu obyčejní lidé.

Stál tam už chvíli, když si všiml, že je komunikátor aktivní. Ani se nepodíval, kdo volá a přijal hovor.

"Ó, já věděla, že už budeš vzhůru." Uslyšel živý hlas své tchýně. Její béžové pyžamo nevypadalo luxusně. Alonzo věděl, že je vyrobeno z drahé vlny koz z Prométhea. Pohodlné a příjemné. Mona si nepotrpěla na okázalost, ale vždy chtěla tu nejlepší kvalitu. Co vyžadovala v soukromí, to přenášela i do své společnosti. Její lodě byly drahé, byly však vybaveny nejlepší technikou a velice spolehlivé. Její firma se ze začátku vzmáhala velice pomalu. Ani nyní nevyráběla největší počet lodí v Domovině. Lodě z Axtonu však brázdily celou Domovinu. I ty nejstarší ještě sloužily. Zákazníci se k ní rádi vraceli.

Než stačil odpovědět, pokračovala. "Mám pro tebe nabídku." Když takto začala, věděl, že se to bude týkat obchodu.

No víš, je to…" Snažil se odporovat. Jen jednou, hned na začátku vztahu s Nenou se nechal přemluvit. Měl propagovat Moniny lodě. Zjistil, že je neschopný usmívat se a pořád dokola vychvalovat Moniny výrobky, cítil se trapně a nebyl v tu chvíli ve své kůži. Cítil celou akci jako propadák. Nakonec se dohodli na ukončení celé kampaně, i když ho Mona přesvědčovala, že to nebylo špatné.

"Neboj, žádná reklama, alespoň ne jak tehdy." Zasmála se. "Ale opravdu to nebylo špatné. Tržby tehdy stouply skoro o deset procent. Myslím, že se jim líbila tvá neobratnost. Viděli v tom upřímnost. Nepropagoval bys nic, co by bylo špatné."

"Nepotřebuješ takovou propagaci, tvé lodě se v tomto propagují samy." Zasmál se Alonzo.

"Á, nezměnil ses, pořád víš houby o obchodování. Každý výrobek se musí trochu popostrčit. I ten co má za sebou dobré jméno. A když jde na trh novinka, lidé jsou nedůvěřiví i k zavedeným firmám. A hlavně se o ní musí dovědět!"

"Neslyšel jsem, že máte novinku. Co to je?" zeptal se zvědavě Alonzo. Poslední dobou se na trhu objevilo několik novinek v lodích. Hlavně luxusní koráby se vším pohodlím a luxusem pro lety mezi planetami v domovině. Pro bohaté, které nebaví žít na jedné planetě. Malé osobní lodě pro jednotlivce, nebo malé rodiny. A na druhou stranu velké luxusní létající hotely. Posledním hitem zbohatlíků se staly okružní lety po Domovině.

Moniny lodě se pohybovaly velikostí mezi oběma kategoriemi, jen beze všeho toho luxusu. Hlavně obchodní lodi. Spolehlivé, schopné uletět velkou vzdálenost a pobrat spoustu nákladu.

"Žádné koráby, ale pořádná dálková loď. Nové pohony, přesnější navigace. Z jedné strany Domoviny na druhou se zkrátí čas skoro o polovinu. Kombinovaný vnitřek. Nákladní prostory se dají připojit k podpoře života a udělat z nich přepravní místnosti. Střední velikost."

Mona vyjmenovala všechny parametry lodi. Alonzo nemohl odolat a poslechl si to. Byla to opravdu zajímavá novinka, i když se zas tak nelišila od toho, co už Mona vyráběla.

"Teď ještě co s tím budu mít společného já. Nemyslím, že by šla špatné na odbyt."

Mona si vzdychla. "Pro obchodníky bude dost drahá. Proto ty podpůrné systémy. Chceme ji prodávat pro přepravu osob. Ale v té oblasti ještě nemáme jméno. Přepravci neradi věří obchodním lodím. Nevysvětlíš jim, že bezpečnost pro obchodníka je stejná jako pro osoby ostatní." Mona se dostávala do ráže, byl slyšet její zápal pro firmu, pro to co dělá.

"A naše lodě mají větší bezpečnost než ty kocábky, které si říkají přepravní lodi! Nikdy bych nenastoupila do Plujících hotelů."

"Stále nevím, co bych pro to mohl udělat."

"Jdeš na večírek… Stačí pár slov správným lidem. A… " začala Mona. "Zatím je to jen takový nápad. Přiletěl bys v mé lodi. Lidé by se vyptávali. A to by…"

Alonzo se zamračil. Moc se mu to nezdálo. Neměl rád předváděcí akce. Letět někam, jen aby mohl zase přiletět zpět? Připadalo mu to jako maškaráda.

"Bylo na nic, je to nedomyšlené." Po chvíli pokračovala Mona. "Má to jednu velkou chybu. Večírek je na Deltě 2, a kdyby ses vydal jen kousek po Domovině, tak by to moc nevypovídalo o kvalitách dálkové lodě. Kdybys letěl dál, tak zase nestihneš večírek…"

Mona byla žena činu. Řešila věci za pochodu, vše co ji napadlo, chtěla hned realizovat.

"No nic, kdyby tě něco napadlo, tak dej vědět. Hlavně se zmiň o lodi každému na večírku. Jo a loď se jmenuje Giordano. Měj se. Pozdravuj Nenu. Věřím, že něco vymyslíš." Mrkla na něj.

S úlevou komunikátor vypnul. Měl Monu rád, ale její energie a spontánní nápady byly občas bláznivé. Znovu vyšel na terasu. Hra barev už skončila a venku byl obyčejný den.

Nová loď. Rychlejší, spolehlivější. Velikost vhodná pro dlouhé výpravy. Zase myslí na výpravu. Měl pocit, že cokoli udělá, nebo uslyší mu výpravu připomene.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama