Sci-fi povídky, fantazie a zamyšlení.

DomůPovídkyŠutrCestaVyhnáníZa hranice Domoviny I

Vítejte na mém blogu. Budu ráda, když se začtete do povídek, nebo příběhů na pokračování.

Vzhledem k rodinné situaci se zde chvíli budu vyskytovat trochu méně.

Červen 2012

- XI - Nová loď

28. června 2012 v 23:04 Část První - Domovina

"Dvakrát rychlejší, menší, plášť je z nového materiálu. Je odolnější s lehčí. Máme zakázku na výrobu lodi třídy 3 na přepravu materiálu a lidí mezi soustavami Domoviny. " vášnivě opěvovala výrobky své firmy Mona.

"A co lodě pro velkou vzdálenost?" zeptal se někdo z hloučku kolem ní.

"Určitě loď třídy 2 může sloužit jako výzkumná loď pro 2 až 6 lidí. Loď třídy 5 může sloužit jako loď pro skupinu lidí na let do vzdálených končin. Jsme schopni tyto objednávky akceptovat."

"Jsou testované pro tyto účely?"

"Samozřejmě," řekla trochu rozzlobeně a přešla ke komunikátoru. Chvíli něco hledala. Pak se na obrazovce ukázala upoutávka na novou loď.

"Jsou zde veškeré technické parametry a jaké testy byly provedeny." Řekla a odstoupila. Hlouček se seskupil u obrazovky. Chtěla odejít a Alonzo vytušil svou příležitost. Přistoupil k ní.

"Mám návrh na reklamu." Zašeptal.

Podívala se na něj podezíravě.

"Mohl bych ji otestovat, archeologická výprava daleko za hranice Domoviny." řekl.

"Pegas je prověřen mnoha dálkovými lety. " pokračoval muž, který se ptal dříve na testování. Alonzo v něm poznal Alešova strýce.

Mona se zamračila a znovu se chystala do boje.

"Zbavím tě i tohoto otravy." Řekl Alonzo. Podívala se na Alonza tázavě a přikývla.

"Giordano se chystá na archeologickou výpravu. Budeme hledat kořeny naší civilizace daleko za hranicí Domoviny a Giordano bude náš domov po několik let. Spolehlivější loď najdeme jen těžko. Letíme do neznámých končin a na lodi budeme závislí." Hlouček se začal ptát na výpravu. Alonzo ještě utrousil několik vět o archeologii a účelech takovýchto výprav. Pak si plynule vzala slovo Mona a začala mluvit o parametrech lodi, a jak užitečné tyto vlastnosti budou při výpravě.

Alešův strýc už se hovoru neúčastnil. Přidal se k Alonzovi.

"Takže je to pravda? Poletíte s nimi?" zeptal se.

Alonzo jen přikývl.

"Moc jsem tomu nevěřil, že byste mého synovce chtěl vzít sebou. Zrovna vyšel ze školy a zatím nic nedokázal."

Alonzo chtěl uvést všechno na pravou míru. Nechystal tu výpravu on, ale Aleš se Soňou. Začal pochybovat, že to, co ti dva slibovali mohou dodržet.

"Jestli je to tak pak ovšem dodržím slib a budu financovat zásoby, jak jsem slíbil." Pokračoval Alešův strýc. "Vypadá to, že Mona chystá z výpravy udělat pořádnou reklamu. Chtěl bych se přidat."

Vypadalo to, že Aleš a Soňa rozehráli docela riskantní hru a vyšlo jím to. Alonzo se tomu musel usmát. Ti dva měli opravdu štěstí.

"Tak o tom si budete muset promluvit s Monou. Prohlášení, že se Giordano bude účastnit takovéto výpravy ji určitě přivede pěkných pár zákazníků."

Chvíli očima těkal z Alonza na hlouček s Monou a pak rázně přešel k hloučku.

"Ano výprava za Domovinu potřebuje skvělou loď." Vložil se do rozhovoru a významně zamrkal na Monu. "Potřebuje i pořádné zásoby a moje firma…"

Dál už Alonzo neposlouchal. Alešův strýc veřejně prohlásil, že bude výpravu sponzorovat, teď už necouvne.


Přidal se pak k Neně a jejím hostům z Šutru.

"Nevěděl jsem, že ses vrátil." Řekl Romanovi. Byla to spíš otázka. I jemu, tak jako ostatním v Domovině se zdála planeta příliš nehostinná, aby zde chtěl strávit svůj život.

"Když jsem se vrátil do Domoviny, měl jsem radost. Ale pak…" Roman ukázal kolem sebe. "Je to jen pozlátko, žádné skutečné vztahy. Neměl jsem se ke komu vrátit. Můj dřívější život nestál za nic. Cestování po Domovině. Vnucování se bohatým. Asi mě to pozlátko přestalo bavit. Prodávat bohatým věci, aby ukojily své touhy. Asi jsem začal chtít od života trochu víc." Usmál se Roman.

"Na Šutru, hej, možná ji tak opravdu pojmenujeme, mám své místo. I Šutr potřebuje cynického obchodníka, jako jsem já."

Alonzovi se Roman nezdál cynický. Spíš naopak vyzařovala z něj pohoda a spokojenost se životem.

"Co myslíš, že najdeš na výpravě?" zajímal se Roman. Byl snad první, který svou otázku myslel vážně a neptal se jen ze zdvořilosti.

"Úžasné civilizace, cestu ke Staré planetě…" řekl trochu zasněně Alonzo.

"Jsi jak malý kluk honící se za přeludem." Usmál se shovívavě Roman.

Alonzo si pomyslel, že ta jeho dobrota mu už začíná lézt na nervy. Cynický obchodníček by možná byl lepší.

"Myslíš si, že nic nenajdeme?" zeptal se trochu podrážděně. Věděl dobře, že je to víc než možné. Když mohla přežít a vzkvétat civilizace na Šutru.

"Ne jen se bojím, že byste něco našli." Řekl a pak se pokusil své slova trochu zmírnit. "Jen, že společnosti a civilizace můžou být velice křehké. Obzvlášť když se vyvíjely daleko od Domoviny."

"Chtěl jsi říct, že by je Domovina mohla zničit." Alonzo si vzpomněl na to, jak Domovina málem zničila Šutr. A co Helena? A možná další světy, o kterých neví. Vždy byl hrdý, že je součástí moderní a civilizované Domoviny. Teď už se mu tak moc civilizovaná nezdála. Ještě na stará kolena přijdu o ideály, povzdychl si.

I Šutr byl jedním z témat jeho přednášek. Byly tam zachovalé první stavby osadníků a dokonce některé záznamy. O civilizaci, která se tam vyvinula, moc nemluvil. Jen to co bylo veřejné známé. Věděl, že by si to obyvatelé nepřáli. A nejspíš dělali dobře. Kdo ví co by se s nimi stalo.

Obyvatelé Šutru nebyli zvyklí na velkou deltskou společnost a po té co vyřídili vše, co bylo potřeba, odešli. Nena je doprovodila. Alonzovi si říkal, že udělá to samé.


"Áááá, vás jsem dlouho neviděla," uslyšel a před sebou uviděl, jak se k němu řítí Olana s širokým úsměvem a rozmáchlýma rukama. Ztuhl mu úsměv na tváři a přemýšlel jak se tomuhle vyhnout, když od nedalekého stolu přešel Alešův strýc.

"Promiňte drahá," usmál se na Olanu, "s tímto pánem mám něco důležitého." Popadl Alonza za paži a odstrkal ho ven na terasu. Zavřel za sebou dveře a Olanu nechal s otevřenou pusou za nimi.

"Díky, za záchranu," Alonzo se neudržel a rozesmál se. Muž se začal smát s ním

"Před ní by potřeboval zachránit každý." Řekl mezi salvami smíchu. "Vlastně jsem se pořádně nepředstavil. Karel, jmenuji se Karel." Pak ale zvážněl. "Alešův strýc, to už víte. Dověděl jsem se, že ta výprava byla jejich nápad. Mohlo mě to napadnout. Doufám, že víte, co se o té oblasti říká."

"Vím," přikývl Alonzo, " a nemyslím, že by jsme to měli brát na lehkou váhu. Ovšem kletba je nesmysl. Je to oblast daleko od obydlených míst, budeme se muset spolehnout sami na sebe."

Chvíli se díval na jeho ustaranou tvář. "Nemyslím si, že by neúspěchy dobrodruhů měli nějak velkou vypovídající hodnotu. Většinou letí ve starých lodích, se špatným vybavením. Také proto chci na tuto výpravu pořádnou loď." Kývl směrem k Nenině matce.

"Dělají spolehlivé lodě a neříkám to jen, že bych ji chtěl podporovat. Unese spoustu zásob a vybavení." Řekl a vzal si sklenici ze stolu s pohoštěním.

"Samozřejmě není to jen dobrodružství. Soňa s Alešem se připravili dobře, opravdu je šance, že v této oblasti něco cenného najdeme." Dodal poté. Možná zapomenutou civilizaci, nebo si cestu ke staré planetě… Uvědomil si, že to samé nejspíš hledali i dobrodruzi, kteří se tam vydávali. Najednou se cítil před Karlem provinile. Je jen další dobrodruh, který se hrne do zkázy? A s ním dvojice mladých lidí, kteří si patrně ani neuvědomují, do čeho jdou?

Karel přikývl. "Jste snílek, tak jako ti dva. I tak jsem rád, že jste jim na to kývl právě vy. Raději zaplatím za vybavení, než aby se přidali ke znuděnému zbohatlíkovi, co by to dělal jen pro pobavení."

Pak se usmál a zvedl sklenici na přípitek. "A jak je vidět i na tomto se dá vydělat. Lidé jsou bláhoví a jdou za sny jako vy. Bude to skvělá propagace. Určitě víte, že jsem jim slíbil zásoby na tři roky, Mona dodá loď. Možná z toho bude spolupráce. Zásobovací firma a lodě? To jde dohromady. Mona to vymyslela skvěle, úžasná dáma.." Kývl směrem k Moně, která se také objevila na terase a vyrazil směrem k ní, Alonzo ho chtěl zarazit. Kdyby jí řekl o cíli cesty, možná by z dohody sešlo. Nebude chtít riskantní výpravu, ze které se loď, která má propagovat její společnost a výrobu lodí nevrátila. Ale Karel se otočil a ještě se zeptal:

"Ona ví, kam letíte?"

"Neví a budu raději, když jí to neřeknete."

Karel pokýval hlavou "Pravda, pravda, nemusí vše vědět."

Karel Alonzovi připadal jako milý společenský chlápek. Tak jak byl nejprve nadšený výpravou, začal pochybovat. Kdyby šlo jen o něj… Už se to všechno rozjelo, kdyby teď řekl ne zklamal by spoustu lidí. Soňa s Alešem by si našli někoho jiného a výprava by se konala, jen bez něj. Začala ho z toho bolet hlava. Možná už stárnu a neumím se pořádně rozhodnout, pomyslel si.


Jak večírek pokračoval, společnost byla hlučnější. Jídla na stolech ubývalo. Na jedné z teras hrála hudba. Alonzo seděl stranou od davu a díval se na noční oblohu, čekal na vůz, který ho měl odvézt zpět do jeho domu. Byla jasná noc. Na obzoru uviděl Deltu 3. Na západě viděl několik světel pohybujících se k jihu. Byly to přistávací moduly s nákladem, nebo dopravní s lidmi. Vzpomínal na výpravy, kterých se účastnil. Na vzrušení, které prožíval, když se blížili planetě, na které měli najít osadníky. Pomalu upil ze sklenice a zaposlouchal se do hudby.

Všiml si, že se podlaha před ním se zastínila, někdo musí stát za ním, u dveří na terasu. Ohlédl se.

Stála tam tmavovlasá vysoká žena ve stříbrných šatech podle poslední módy. Její vlasy ostře kontrastovaly s látkou šatů. Stříbrná látka, která imitovala hadí kůži, ji obepínala celé tělo. Jemný stříbřitý průhledný závoj se na ní vlnil jako mlha obestupující objekty v dáli. Stříbrná barva pokračovala i na kůži. Přecházela z jejího dekoltu po krku až k lícním kostem. Nemohl odhadnout, kde končí látka a začíná zabarvená kůže. Odněkud ji znal, ale nemohl si vzpomenout kdo to je. Musela být hodně významnou osobností. Měla vzhled a důstojnost elity. Přišla blíž k němu.

"Smím si přisednout?" zeptala se tiše, ale důrazně, její tón napovídal, že odporovat by nebylo rozumné.

"Jistě," řekl trochu udiveně Alonzo. Vstal a gestem jí nabídl křeslo. Sedla si a usrkla ze skleničky. Přivřenýma očima ho zkoumavě pozorovala. V tom si vzpomněl. Znal ji se staženými vlasy a šedém kostýmu. Magdalena, senátorka jedné z bohatých oblastí v Domovině. Jedné, která patřila k alianci vlivných.

"Nevím, jestli víte, že Aleš je mým synem." Řekla dramaticky.

Alonzo to nečekal. Věděl, že Alešova rodina je ve vysoké politice. Nevěděl, že až tak vysoko.

"No," řekl rozvážně. Snažil se aby v jeho hlasu nebyl slyšet tón pobavení. "teď už ano." Přemýšlel, proč Aleš organizuje archeologickou výpravu tímto způsobem. S postavením své matky se mohl dostat na jakoukoli výpravu, kterou by chtěl. Je to tím místem, které vybral? Ne, v tom je něco jiného. Pak si vzpomněl na Soňu. Už, když za ním přišli měl pocit, že ona je v té dvojici tím kdo rozhoduje. A i tehdy měl pocit, že mezi nimi je víc než jen přátelství.

Rodiny vysokých politiků se často chovali jako šlechta, která nemá nic společného s obyčejnými lidmi. Soňa při svém studiu pracovala, nepocházela z bohaté ani vysoce postavené rodiny. Nevědomky se ušklíbl.

"Nevěřila jsem, že mu někdo na ten jeho bláznivý výmysl kývne. Proto jsem mu to dovolila." Řekla nazlobeně. "Archeologická výprava. Tss. Mohl letět s kýmkoli, kamkoli a on si chce udělat výpravu na vlastní pěst." Pak se její tón změnil. Už nezněl nazlobeně, ale prosebně. "Je to ještě dítě. Neví, co se na takových výpravách může stát. Nechápete? Dělá to ze vzdoru. " Její obličej byl stažen do prosebného smutku, ale Alonzo tomu nevěřil. Přechod ze zloby do smutku byl příliš rychlý. A také se ve společnosti politiků pohyboval už nějakou dobu a věděl, že hraní na city patřilo k jejich "umění". Možná se mýlil a její chování bylo natolik poznamenáno politikou, že vše co dělala doopravdy vypadalo uměle.

Když nereagoval znovu změnila tón. Tentokrát to byl pevný sebevědomý.

"Budu sponzorovat jakoukoli výpravu, pořádné vybavení, cokoli si řeknete. Chci, aby výprava byla bezpečná, měla vše co je potřeba." Řekla a podívala se na Alonza. Přemýšlel jak si myslela, že její výraz vypadá. Má to být ochranitelský mateřský výraz? To co viděl, byla směsice tvrdosti a podivného zkřivení tváře. Možná by ten výraz vypadal věrohodně nebýt stříbrné barvy, kterou měla nabarvenou kůži.

"Dalším sponzorům se nebráníme." Poznamenal Alonzo. "Všichni chceme bezpečnou výpravu."

Magdalena se mile usmála. "Dobře, dobře, udělám vše, co bude v mých silách. Pošlete mi vše k té výpravě. Co budete pokračovat, kdo se jí bude účastnit…"

Alonzo přikývl, pořád nevěděl co to má znamenat. Opravdu chtěla výpravu sponzorovat? Proč nepřišla za svým synem?

Vstala, probrala si rukou tmavé vlasy. Teď na ní už nebylo vůbec nic ochranitelského. Spíš měl pocit, jako by jej chtěla zastrašit.

"Neříkejte o tom mému synovi."

Alonzo se zamračil a také vstal. "To nejde, on je ten, kdo pořádá výpravu."

"Nechci, aby mi cítil zavázán. Víte vztahy matek a synů jsou někdy… Komplikované."

"Potom nám dejte anonymní sponzorský dar."

"Chtěla bych se osobně přesvědčit, že máte vše co je třeba."

"Můžu vám poslat seznam, co jsme za vaše kredity koupili." Navrhl Alonzo. Už věděl kam směřuje. Chtěla mít výpravu pod kontrolou sama.

"Chci mít také jistotu, že letí se schopnými zodpovědnými lidmi." Znovu nasadila ten podivný výraz. Alonzovi se to líbilo čím dál míň.

"V tom případě vám nezbude, než si promluvit se synem."

Tvář se ji zkřivila vztekem. "Stačí, když tam nebude ta holka." Vyštěkla, její vyrovnanost byla ta tam. Trvalo jen chvíli, než se uklidnila. Nemohla to už vrátit. Hrdě zvedla hlavu.

A je to tady, nevadila ji výprava, ale vztah těch dvou. Jen se na ni nevěřícně díval. Když znovu nereagoval, vstala. Vykročila směrem k východu z terasy a pak se ještě otočila.

"Rozmyslete si to, budu štědrá." Odešla pevným krokem, nezaváhala.


Za chvíli po ní přišel Aleš. Bylo vidět, že je nesvůj. Proč Alonzo pochopil, když se Aleš ohlédl po své matce a ujistil se, že jej nevidí.

"Proč se vaší matce nelíbí výprava?" zeptal se, než se Aleš rozhoupal k nějaké reakci.

Aleš se nesouhlasně zamračil. "Byla tady!" vzdychl. "Věděl jsem, že by nesouhlasila. Tajil jsem to před ní." Zavrtěl hlavou. "Ale stejně se to dověděla. Pokouší se nám to překazit."

"Kolik toho o výpravě ví?"

"Ani neví kam letíme. Ani jí to nezajímá. Dnes jsem od ní dostal zprávu - první po roce. Že mi výpravu nedovolí. Nemá mi co dovolovat. Jsem dospělý." Aleš vypadal rozčileně. Tak ho Alonzo ještě neviděl. Už to nebyl ušlápnutý studentík, který se nechá někým ovlivňovat, ale bojovník. Chodil sem a tam po terase.

"Nejde ji o výpravu, ani o mne." Řekl po chvíli, když se trochu uklidnil. "Jde o Soňu, nezapadá ji do rodiny. Ani můj obor. Archeologie jí byla vždy málo. V podstatě mě vydědila, když jsem ji začal studovat. Nebýt strýce, tak…" Pak se otočil tváří k Alonzovi.

"Doufám, že se jí nedáte zastrašit." Řekl pevně.

"Upřímně?" zasmál se hlasitě Alonzo. "Pochyboval jsem, že vám záleží na té výpravě… Až doteď. Malá rebelie proti matce je mi milejší, než rozmar bohatých. A jen tak se zastrašit nedám."

"Není to rozmar. Chci něco dokázat a ta oblast je opravdu zajímavá. Letím tam jako archeolog."

- X - JEDNÁNÍ

27. června 2012 v 22:46 Část První - Domovina

Jednání obyvatel Šutru v Monou začalo v jednom ze soukromých pokojů. Na jejich výslovnou žádost zde byla jen Mona, Alonzo, Nena a výprava ze Šutru.

Alonzovi se všechny tyto opatření zdály přehnané. Všichni věděli, že busou s Monou jednat. A Mona jim mohla poskytnout jediné. Kosmické lodě.

"Chceme i větší loď než je Giordano. Samozřejmě z nejmodernějších materiálů." Jednání delegace s Neninou matkou bylo v plném proudu. Alonzo byl překvapen, kolik toho chtějí. A Mona nebyla z těch, co prodávají někomu, kdo si to nemůže dovolit.

"I pro nákladní loď?" Podivila se Mona. "Bude to drahé."

Roman, který jednal za Šutr, jen přikývl.

"Kdy to může být hotové?" ozval se další z delegace.

"Loď třídy 3 je velká a její výroba trvá nejméně půl roku. A to nemluvím o materiálu. Musí se dodělat rozpracované lodě."

Jednání pokračovaly. Mona uměla svou roli obchodnice dobře. A jak se ukázalo, Roman jí byl rovnocenným soupeřem.

Roman a ostatní z Šutru se šli poradit. Nena chvíli váhala, zda jít za nimi, ale Roman ji zamítavým gestem naznačil, že má zůstat.

"Tak to je obchod století." Zašeptala nadšeně Mona, když byla Romanova skupinka z doslechu. Jen stěží zakrývala své emoce.

"Netušila jsem, že toho chtějí tolik." Zamračila se Nena.

"Jako by si vybavovali armádu." Alonzo se nemohl zbavit pocitu, že se všechno ubírá špatným směrem.

"Chtějí jen být nezávislí. Sami prodávat modrý lék." V Nenině hlase nebyla slyšet nejistota, ani pochybnosti. Ale ani nic nedodala, aby vyvrátila Alonzovy pochybnosti.

"Neprodáváme jim zbraně, ale dopravní prostředky." Ozvala se Mona. "A ještě si udělají technické vybavení sami. Jen jim poskytnu vybavení na výrobu."

To už se delegace v čele s Romanem vracela.

"Bereme to." Usmál se Roman. "Stanete se výhradním dovozcem Modrého léku do Domoviny. Za to nám poskytnete lodě…" Roman se skupinou začali s Monou dohadovat podrobnosti smlouvy.


Nakonec se ukázalo, že Mona má už několik lodí rozpracovaných. Několik lodí bylo zarezervovaných pro jiné zákazníky. Ale nabídka od Šutru byla pro Monu výhodnější.

"Neví v jaké fázi výstavby jejich lodě jsou. Jen jim řekneme, že došlo k mírnému zpoždění. Důvod se vždy najde."

"Nechceme, aby měli podezření, že jejich lodě půjdou k někomu jinému."

"Nemůžeme je neinformovat. To by se odrazilo na pověsti mé firmy." Namítla Mona.


Jednání dál pokračovalo. Vyjednavači ze Šutru přišli z lepší nabídkou. S podmínkou, že se o obchodu nikdo nedoví.

"To už nejde. Všichni ví, že jednáme."

"Ano, unikne informace, že chceme pár nákladních lodí pro obchod s modrým lékem."

Mona se zamračila. "A proč tedy…"

"Což taky chceme. Jen… Obchodníci by na nás tlačili, kdyby věděli, že je chceme z obchodu vyšoupnout. Pár lodí jim vadit nebude."


Jednání byla skoro u konce. Alonzo už ztrácel přehled. Nezasahoval, tak jako Nena. Oba přemýšleli o tom kam tento obchod povede.

"Stejně nechápu, proč mě chtěli u jednání." Alonzo se podíval na Nenu. Stáli kus dál od skupiny. Už se ani nemohli zapojit do diskuze. Bylo to obchodní jednání dvou stran. Nena s Alonzem už byli navíc.

"Mají tě za čestného člověka a spoléhají na to, že kdyby bylo něco nečestného, poznal bys to a zastavil bys jednání."

"Víš proč chtějí tolik lodí víc?" zeptal se přímo.

Nena se na něj chvíli upřímně dívala. Pak rezignovaně vzdychla.

"Ovšemže vím. Týká se to akcí aliance vlivných. Nechtějí aby ovládli jejich planetu. Chtějí být připravení, nezávislí na obchodnících.

Jen jsem netušila, kolik toho bude."


Alonzo si oddechl, když byl zpět na večírku. Znal společnost na Šutru a nevěřil, že by chystali něco špatného. To množství lodí jej děsilo.

"Stal se s tebe lev večírků?" Uslyšel za sebou bodrý hlas.

"Johane? Co ty tu? Myslel jsem, že jsi zalezlý na farmě a osedláváš koně." Alonzo měl radost, že potkal někoho známého.

"Přece si nenechám ujít příležitost vidět tě ve společnosti." Zamrkal na něj Johan. Pak ukázal na skupinu ze Šutru. "Trochu divní pavouci, co?"

"Byli dlouho odloučení od Domoviny. Jsou fajn."

"Slyšel jsem, že pomohli Neně. Viděl jsem vás spolu, zase jste to dali dohromady?"

Alonzo se usmál. "Takhle získáváš informace? Drby?"

"Teď jsi mě dostal." Johan se hlučně zasmál. "Opravdu jste dobrý pár. Doplňujete se. Krásná společenská žena s jemnými způsoby."

"A nespolečenský ubručený medvěd jako já." Doplnil Alonzo. "Jsme jen přátelé. Potkali jsme se na jednání. S těmi divnými pavouky, jak ty říkáš. Chtěli někoho, koho znají. Nevím, jestli si vybrali správně o obchodu nic nevím."

"No je vidět, že se v Domovině nevyznají. Jinak by věděli, že Mona je férová. Chystají se obchodovat s modrým lékem?"

Alonzo zpozorněl. Johanovi věřil. Ale kdokoli mohl poslouchat. Možná by si na to nevzpomněl, kdyby to nebyl právě Johan, kdo ho takto varoval.

"Jsou opatrní. Myslím, že chtějí jistou nezávislost na obchodnících."

"Tak tomu rozumím. Ti jsou všude. Nám se na Trojce objevili taky. Skupují farmy. Nevím, co tím chtějí dosáhnout. Změnit Trojku na zábavní atrakci?" Odfrkl si Johan. "Snažíme se tu taky trochu dělat politiku. Máme předkupní právo na pozemky na Trojce. Ale vždy nás přeplatili. Chceme pozastavení odkupů, než zjistíme, o koho jde."

"Je to jedna společnost?"

Johan pokrčil rameny. "Nejspíš. Ani já jsem zatím nezjistil o koho jde. Trojka je taková jaká je právě proto, že je nás tam málo a staráme se o své pozemky. Nejsou tam žádné davy turistů."

"Zkuste to zveřejnit. Někde jsem tu viděl Olanu. Umí věci docela dobře rozmáznout."

"No právě. To by bylo nanic. Už jednou běžela nějaká reportáž o Trojce. Zvedl se jen turistický zájem a tlak na to aby se na Trojce zvedl limit turistů. Mělo by to opačný efekt."

Johan se rozloučil a spěchal za jedním ze senátorů.

- IX - VEČÍREK

26. června 2012 v 22:18 Část První - Domovina

Přivítala ho v lehkých dlouhých šatech. Vypadala bezchybně jako vždy. Přijímací místnost byla laděna do šedivé a starorůžové barvy. Jedna stěna byla prosklená, za sklem pokračovala terasa, na druhé stěně byla malba. Vypadalo to na originál a jak znal Nenu, originál to určitě byl.

Byly zde pohodlná křesla a konferenční stolky. Měkký koberec navozoval útulnost. Nikde neviděl počítač, komunikátor ani jinou obrazovku. Byly skryté za stěnou. Žádná technika nerušila atmosféru místa. Byla tu cítit Nenina ruka. Dovedla místa zútulnit jednoduchým nenápadným stylem. Tak jako byla ona. Přímá, nenápadná a přece působivá.

"Ráda tě vidím. Jaký byl výlet?" vytrhla Alonza z úvah. Stiskla tlačítko na stolku.

"Přines nám růžový čaj a džus Marylin." Pak se obrátila se k Alonzovi.

"Co ta kontrola?" zeptal se Alonzo. Nedivil se, že ví o jeho výletu na Deltu 3. Univerzita byla jako malé město, vše se ihned rozkřiklo.

Nena vzdychla. "Jsou tu ve městě potíže. Několik lidí se minulý týden vloupalo do vedlejší budovy. Pořádková služba se to snaží zlehčovat, že to bylo jen několik výrostků, ale nevím. Přemohli vrátné a udělali tam pěknou spoušť jen za pár hodin, muselo jich být dost."

"Ve zprávách jsem si ničeho nevšiml. Byl někdo zraněný?" Zamračil se Alonzo.

"Myslím, že to ve zprávách nebylo a to se mi nelíbí ještě víc, než to, že se tam někdo vloupal. Někdo se to snaží ututlat." Nena si stoupla k oknu a zadívala se na vedlejší budovu.

"Co je tam? Vedle v té vyloupené budově?"

"Firmy, několik skladů. Nejsou velké. Jídlo, léky, elektronika. Víc jsme se o tom nedověděli."

Marylin vešla s občerstvením. Byla to starší žena s dobráckou tváří. Trochu mu připomněla ženu ve vagonu. Nena odstoupila od okna a usmála se.

"Myslíš, že to byli BP?" zeptal se Alonzo, když Marylin odešla.

Podívala se na něj překvapeně.

"Začalo se o nich hodně mluvit. Ale ne veřejně. Dostala jsem se k dokumentům o jejich počtu. Jen za minulý rok jich zaznamenali skoro dvě stovky."

"A to na většinu nepřijdou." Dodal Alonzo.

Nena jen přikývla.

"Co se s nimi stane, když je chytí?"

"Oficiálně by si je měly rovnoměrně převzít planety Domoviny. Ale nevěřím tomu." Potom se podívala na Alonza. "Jak tě napadli BP?"

Alonzo ji vyprávěl o setkání ve vagonu. "Ani nevím jak se jmenovala. O Fénixu jsem nikdy neslyšel."

"Já ano," ozvala se zamračeně Nena. "Byla to jen poznámka od někoho ze senátu. Zaslechla jsem ji mimochodem, teď mi už dává smysl."

"Co to bylo za poznámku?"

Nena se zamračila ještě víc. "Nevím koho se to týkalo. Něco jako, že když tak bude takto pokračovat, tak skončí na Fénixu."

"Mohla by ses dovědět víc o Heleně?"


Slíbila, že se pokusí něco zjistit a pak změnila téma hovoru.

"Předpokládám, že jsi přijel na večírek. Víš, že mi stačí, abys byl jen u jednání s lidmi ze Šutru. Nehodlám tě tam zdržovat. Ale nemusíš tam chodit."

Alonzo upil čaje a pohodlně se usadil.

"Vlastně, myslím, že bych se zdržel déle." Řekl.

Obrátila se na něj zvídavě. Pak jí zasvitlo v očích pochopením. "Kvůli matce? Neber její bláznivé nápady vážně. Ani ona nepředpokládá…"

"Slyšel jsem, že Axtons vyrobil novou loď." Přerušil ji Alonzo. Posadil se do křesla a vyčkával. Podívala se na něj a zvedla obočí.

"Chceš zase cestovat?" zeptala se. "Co vím, tak agentura už s archeologickými výpravami skončila. Nevím o nikom, kdo by je nahradil."

"Mám nabídku na vedení soukromé výpravy," řekl váhavě. "A raději bych to bral s pořádným vybavením, než s nějakým starým krámem. A parametry nové lodi jsou dobré. Mohla by to být propagační výprava. Chci vlastně tvé matce nabídnout, že by výpravu sponzorovala - částečně."

Marylin vešla s pohoštěním a položila ho na stůl.

"Tak to musí být někam dál, jinak by ti staré krámy nevadily," odtušila Nena.

"Chtěla, ať něco vymyslím na propagaci, tak jen dělám, co můžu."

"Jde ti o výpravu a ne o propagaci nové lodi." Popíchla ho.

"Jedno nevylučuje druhé." Zazubil se.

"Dobrá vyřídím tvůj návrh matce." Pokrčila rameny Nena.

"A kam to vlastně bude?"

"Kousek z Domoviny, směr Charón."

Nena se zamračila. "Tam? Nikdy jsem neslyšela o nějakých výpravách na tu stranu."

"No právě." Usmál se spokojeně Alonzo. Byl rád, že Nena neví o kletbě. I když je to nesmysl mohla by si dělat starosti.

"No co, uvidím, co se dá dělat." Napila se džusu a s požitkem se opřela do křesla. "Na večírku si promluv s matkou. Je na svůj výtvor pyšná. Mluví o tom jako o zázraku. Nejmodernější, nejrychlejší a nejbezpečnější kosmická loď v celé Domovině." Říkala to s trochou ironie, ale Alonzo věděl, že její matka svá slova myslí vážně a Nena to ví také. Teď však zapochyboval, že bude chtít investovat do tak pochybné výpravy, na jakou se chystá.

Znovu vešla Marylin.

"Máte návštěvu." Řekla a pustila do místnosti muže. Měl na sobě oblek z lehké látky. Alonzo ho na první pohled nepoznal.

"Jsem rád, že vidím další známou tvář." Řekl radostně Roman. Alonzo ho poznal, až promluvil. Když se s ním setkal na Šutru, vypadal starší, strhaný, bez jiskry v očích. Teď jak by omládl, energie z něj jen sršela. Roman ze Šutru nepocházel. Jeho loď měla poruchu blízko slunečního systému, kterého součástí byl Šutr. Žil tam několik měsíců, než přiletěli Nena s Alonzem. Na Šutr létávali obchodní lodi velice zřídka a obyvatelé planety vlastní lodě neměli. Roman se tak po ztroskotání stal nedobrovolným obyvatelem Šutru.

"Myslel jsem, že jsi z Delty odletěl." Zeptal se Alozno, když se s Romanem pozdravil.

"Vrátil jsem se na Šutr. Teď jsem něco jako diplomat. Trochu pokrok od obchodníčka." Řekl jednoduše. V jeho hlase byla slyšet radost a spokojenost.

"Šutr už není temný a studený?"

Roman se zasmál. "Je pořád stejný, ale já jsem jiný." Prohlásil a pak se otočil na Nenu.

"Připravena na večírek?"


Vyšli z bytu. Venku čekal zbytek delegace z 1P054, ze Šutru.

"On jedná za Šutr?" zeptal se Neny, když se ostatní vzdálili.

"Ví o Domovině víc, než ostatní jeho obyvatelé. V senátu byl opravdu dobrý. Prosadili vše, co požadovali."

"Vše?" Nebylo moc obvyklé, že by okrajová planeta Domoviny získala vliv v senátu.

"Vypadá to, že se nám tu zrodila jedna z vůdčích planet. Modrý lék funguje. Čím je člověk bohatší tím víc se bojí nemocí a smrti."

"Co na to aliance vlivných?" Alonzo si při této otázce vzpomněl na Johanovo varování, že je sledován.

"Jsou naštvaní, ale nechtějí přijít o přístup k modrému léku."

"Nenechají si to líbit." Zavrtěl hlavou Alonzo.

"Jo to si taky myslím." Vzdychla Nena. "Mám z toho špatný pocit. Jako by to nic neznamenalo, že jsem vyhrála volby a jsem senátorka. Nic nemůžu změnit. Aliance si vždy prosadí své. "

"Ví to?" Pohodil hlavou ke skupině z Šutru.

"Právě, že jo, bojím se, že udělají něco, co popudí alianci."

"Proto jsou taky na večírku?" Alonzovi to došlo. Půlka politiky se dělá mimo senát. Na společenských akcích se uzavíraly dohody.

"Jen netuším, jak to chtějí udělat. Má to něco společného s mou matkou. Mám pocit, že toho vím pořád míň."

Alonzo se zastavil. Měl za to, že Nena tuší o čem budou jednat.

"Mají modrý lék. Mají nejvyspělejší techniku v Domovině." Poznamenal.

"A nikdo o tom neví." Dodala Nena. V Domovině o jejich technické vyspělosti věděli jen on a Nena, zbytek Domoviny považoval Šutr za primitivní planetu jako spoustu dalších okrajových planet, jejichž jediným bohatstvím byl lék nalezený na této planetě.

"Jen nemají lodě." Zamračil se Alonzo.


Večírek se konal na terasách, které byly osvětleny měkkým světlem. Na stolech byly nejrůznější lahůdky z Delty i různých koutů Domoviny. Alonzo držel v jedné ruce sklenici s vínem a v druhé talíř s kousky medu z Atlantidy. Atlantida se původně jmenovala Omega, obyvatelé se rozhodli o přejmenování planety a zvolili Atlantis. Většina lidí z ostatních planet to považovali za zbytečné a snobské, ale Atlantiďané na jméno své planety nedali dopustit.

Atlantidský med se od obyčejného včelího lišil svou hustotou a také chutí. Nebyl tak sladký, zato v jeho chuti se objevovaly aromatické látky, které mu dávali kořeněnou chuť. Jeho chuť se měnila s ročním obdobím, kdy byl získáván.

Všiml si, že je zde víc významných lidí, než bývalo na večírcích v jejich domě. Dokonce i slavná televizní komentátorka Olana. Přišla ve střízlivém černobílém oblečení, v jakém ji obvykle mohli sledovat lidé v médiích. Neměl ji moc rád. Měl pocit, že se její střízlivé oblečení nehodí k afektovaným gestům. Ustoupil trochu do pozadí, aby si jej nevšimla. Potkal ji jen jednou na večírku, snažila se ho tehdy vtáhnout do diskuse o větším propojení s vzdálenějšími světy Domoviny. Čím více se z rozhovoru snažil stáhnout, tím rozmáchlejší byly její gesta.

"Zdravím" uslyšel za sebou. Ohlédl se a zjistil, že je to Aleš.

"Taky vám ta velká společnost nedělá dobře?" Ukázal na skupinky lidí na terase. A než Alonzo mohl odpovědět, zeptal se: "Jak jste se rozhodl?"

"Potřebuji vědět víc. Kdo by sponzoroval výpravu, kdo na ní bude. Musí se připravit zásoby, vypracovat trasa…" Řekl Alonzo a podíval se mu do očí.

"Já se Soňou a…" pokrčil rameny "vy. Máme příslib dvou techniků."

"Trochu malá výprava," konstatoval Alonzo, na otázku, zda se zúčastní, neodpověděl.

"Vidíte toho menšího chlapíka v modrém obleku?" ukázal Aleš do davu. "To je můj strýc, má přepravní společnost. Veškeré zásoby budeme mít od něj zdarma. Na tři roky. A k tomu loď. Pegase třetí generace. Stačí jen sehnat peníze pro výzkumné vybavení a na váš plat… A proto jsem tady."

"Je otázkou, jestli byste mě zaplatili, a zda s vámi vůbec poletím." Řekl pomalu Alonzo. Už byl rozhodnutý, ale nechtěl to Alešovi zase tolik ulehčit.

Ten se jen šibalsky usmál, "myslím, že poletíte, proto jste tady zase vy. Zjistili jsme se něco o vás. Nikdy jste se takovýchto společenských akcí moc neúčastnil. V poslední době vůbec."

Alonzo jen překvapením polkl, ale pak se usmál. Líbila se mu jeho odvaha. Měl v sobě bojovnost, které si Alonzo dříve nevšiml.

"Dobrá poletím, ale ne v té vaší bárce." Přiznal se Alonzo. "Chci něco lepšího…. To zase nech na mě."

Uvědomil si, že dosud váhal. Teď se ukazatele vah přehouply k možnosti archeologické výpravy. Už se mu to nezdálo tak vzdálené a nereálné, i když se podmínky v podstatě nezměnily. Zaplavila ho vlna vzrušení a radostného očekávání.

Čokoláda je mou drogou

25. června 2012 v 20:36 Povídky

Mám ráda hořkou. Její intenzivní chuť. Jen na ni pohlédnu, sbíhají se mi sliny. Přímo cítím, jak ji mám na jazyku. Jak se mi smyslně rozpouští na jazyku. Stačí malý kousek, stačí chvíle. Začnu cítit tu sladkou rozkoš. Jak se mi rozlévá v ústech, dostává se do krve a zaplavuje mou mysl. A pak už jenom podlehnu sladkému opojnému pokušení…

- VIII - BP

24. června 2012 v 22:23 Část První - Domovina

Návštěva hlavního města nebyla tak příjemná jako návštěva Johanovy farmy. Byl zvyklý na univerzitu, která byla stranou města. Měla více obytných domů. Bylo tam živo, spousta studentů.

Delta, hlavní město, byla plné betonových výškových budov. Z dálky vypadalo úchvatně, ale z blízka se mu už tak nelíbilo. Po přírodě na Deltě 3 mu připadalo strašně umělé, krajina znásilněná betonem.

Původní krajina byla suchá step s řídkou flórou i faunou. Zkusil si představit ty širé pláně. Nemohlo to být zas tak špatné, dokonce si dovedl i na těchto pláních představit pobíhat stáda koní. Usmál se sám pro sebe, úchvatná zvířata z farmy se mu ještě nedostala z mysli.

V centru města byly sice tyto budovy dál od sebe, zato byly vyšší. Z budov vybíhaly terasy osázené zelení. Nadzemní pozemní i podzemní doprava byla regulována. Museli ji využívat všichni s výjimkou vysoce postavených politiků. Vozy deltské dopravy byly pohodlné, klimatizované. Byly zde komunikátory pro spojení po planetě i mimo ní a na hlavních trasách k dispozici i koupelna.

Jedinou nevýhodou byly časté kontroly pořádkové služby. I když vstup na planetu byl přísně kontrolován, na planetě se pohybovali BP. BP - bez planety - tak byli označováni lidé, kteří nebyli registrováni na žádné planetě. Protože ve vozech bylo jídlo i voda, rádi vozy využívali. BP dopravu využívali jako ubytovnu, útočiště před horkým počasím, noclehárnu a koupelnu.

Jen málo z nich bylo opravu bez planety. Byli to ztroskotanci, ti co utekli z nějakého důvodu ze své planety, ať už to byly finanční důvody, osobní, nebo porušení zákonů dané planety. Pořádková služba tyto lidi hledala. Podle DNA je našla v registru a posílala zpět na planetu, na které byli registrováni.

O BP se nemluvilo a oficiálně ani neexistovali. Od Neny věděl o tajném jednání senátu o zvyšujícím se počtu BP. Alonzo přemýšlel, jak často najdou člověka, který není v registru a co s ním dělají. Nena říkala, že tyto případy přibývají všude ne jen na Deltě. Některé planety tyto lidi přijímají - problém je v tom, že spíše ty vzdálené, kde je jen málo obyvatel. Přesun na tyto planety byl finančně i organizačně náročný a i tyto planety si vybíraly, koho přijmou a koho ne. Vyšetřovatelé pořádkové služby chtěli hlavně zjistit, proč těchto lidí přibývá a jak je to možné při všech těch přísných opatřeních. Kde se berou? Každé narozené dítě bylo ihned po porodu zaregistrováno i se vzorkem DNA.


Nastoupil do vagonu hromadné dopravy. Jel do kongresového centra. Tyto vagony bývaly nejluxusnější. Připadalo mu to až moc přehnané. Luxusní pokoj se vším komfortem jen pro několikahodinovou cestu. Odložil si věci na stůl a lehl si na postel.

Uslyšel zaklepání. Dovnitř nahlédl člen pořádkové služby. Zkontroloval čip s jízdenkou. Mávl na něj a šel dál.

Alonzo zavřel oči a zaposlouchal se do pravidelného hučení vagónu. Už skoro usínal, když ho vyrušilo zašramocení.

Posadil se na posteli a nastražil uši. Když už si začínal myslet, že se mu to jen zdálo, uslyšel zašramocení znovu.

Poslouchal odkud zvuk pochází. Znovu zašramocení. Co nejtišeji vstal a došel ke dveřím do koupelny. Nebyl si jistý, jestli zvuk šel odtud. Prudce otevřel dveře.

Moderně zařízená koupelna se leskla a voněla po parfému, nebo čisticím prostředku. Cítil se jako pitomec a byl rád, že ho nikdo neviděl. Zasmál se nahlas sám sobě a chystal se zavřít dveře. Pak ho něco upoutalo.

Umyvadlo bylo mokré. Byly to sotva postřehnutelné kapky vody. Jezdil do centra jen málokdy, ale věděl, že před každým použitím se vagony čistí. Používala se stejná desinfekční metoda jako na lodích. Nepoužívá se u toho voda. Umyvadlo by mělo být suché. Přivřel dveře od koupelny a přemýšlel co dál. Nepodíval se za dveře, kde byl sprchový kout. Dodal si odvahu a znovu do koupelny vešel. Odhrnul přepážku sprchového koutu.

Nikdy BP nepotkal, alespoň si to až do teď myslel. Čekal mladého kluka v obnošených šatech Nebezpečného, divokého.

Za přepážkou stála starší žena. Hádal jí tak šedesát. Na sobě měla obyčejné šaty, jaké nosili spousty lidí ve volném čase. Nejprve ho napadlo, že došlo k omylu a jeden z nich je jen tam, kde nemá být. Nejede jen na čaj s kamarádkou? Pak si uvědomil, že by se žena neukrývala ve sprchovém koutě.

"Jsem ve špatném vagóně," řekla dřív, než Alonzo stačil zareagovat a vyrazila z koupelny.

"Počkejte," zadržel ji. "Ocením společnost."

Podívala se na něj podezíravě.

"Vím, že jste BP. A nezavolám pořádkovou službu." Vzal svůj mobilní komunikátor a odložil ho na stůl. Sedl si na postel a gestem naznačil ke křeslu, že si má taky sednout.

Opatrně se posadila a nedůvěřivě se na Alonza dívala.

"Alonzo, jmenuji se Alonzo."

"Proč chcete společnost?" Z jejího tónu poznal, že mu nevěří a čeká něco špatného.

"Jen to chci pochopit. Vím o BP jen málo. Žena je v senátu a jen proto vím, že je BP víc než se všeobecně ví."

"BP podle senátu ani neexistují." Namítla s hořkou výčitkou.

"Ale vy existujete. Já, vlastně jsem se o politiku nikdy moc nezajímal."

"Vaše žena je senátorka." Řekla tázavě a sledovala bar s jídlem. Alonzo ji ho nabídl. S váháním si vzala.

"Ano. Teď už o politice vím víc. Někdy i víc než bych chtěl." Řekl trochu hořce. "Je spousta problémů, o kterých jsem před tím nepřemýšlel. Jedním z nich jsou BP. Proč takhle žijete? Musíte odněkud pocházet."

Žena vzala sušenky a dala je do batohu. Když si uvědomila, že ji Alonzo pozoruje, začervenala se.

"Vezměte si to." Pobídl ji Alonzo.

"Ještě se mi to nestalo." Rozhlédla se kolem. "Většinou hned zavolají službu, nebo si myslí, že jsem se sem dostala omylem a nechají mě jít. Pořádková služba je pro ně jen komfort na víc. Pro některé otrava, jiní je mají za stevardy, co řeší drobné nedostatky. Neví, že jsou tu kvůli nám. Žena vám musí věřit, když víte o BP."

To Alonza překvapilo. Měla pravdu, žena mu věřila i přesto, že jejich manželství bylo už dlouho jen formální. Nikdy se nad tím nepozastavil.

"Moc toho nevím, jen, že BP existují a je jich… vás čím dál víc."

"Domovina, už ten název. Přemýšlel jste nad tím? Proč ne říše, impérium, unie, nebo federace?" Slova ženy dostávaly bojovný nádech. "Je to jen krásný mediální obrázek. Vyvinutá civilizace. Úspěšné lidstvo, které osídlilo cizí planety. Vzkvétá a všichni se mají dobře. No je pravda, ještě by to mohla být Utopie. Stejně absurdní název."

"Vy byste se do politiky hodila." Poznamenal Alonzo. Žena se na něj přísně podívala a pokračovala.

"Když se podíváme blíž na tu vaši Domovinu. Co tu máme? Stejné problémy jako ve středověku. Ano umíme vyléčit o pár nemocí víc. Ale pro koho jsou ty léky? Pro lidi z Delty a pár okolních planet. Taky jsme pár nemocí získali. Propukla na nějaké zapadlejší planetě neznámá nemoc? Co kdyby se rozšířila až sem. Raději ji spálíme na uhel."

"To Domovina nedělá." Zareagoval až moc rychle Alonzo. "Ano Domovina se bojí nákaz. Snaží se lidi z postižených míst zachránit. Nespaluje planety." Alonzo si vzpomněl na Šutr. I tam chtěla zasáhnout armáda Domoviny. Naštěstí se podařilo dokázat, že to, co úředníci považovali za zkázu je vlastně lék, který pomůže mnoha nemocným v Domovině. Považoval tento incident za vyjímečný. Nemohl však sám před sebou popřít, že neexistuje.

"Ne? Myslíte, že víte o všem, co se rozhodne? "

"Máte nějaké důkazy? Kdybyste s tím šla do médií."

"Zastavili by mě dřív než bych stačila říct slovo. Víte, jak se z lidí stávají BP? I já byla kdysi zaregistrovaná na planetě. Zapadlá s malým počtem lidí, planeta třetího řádu. Helena se jmenovala, po středověké bohyni ze Staré planety."

"O Heleně jsem nikdy neslyšel" Přiznal se Alonzo.

"Každé dva roky se vybral někdo pro studium v Domovině."

"Každé dva roky, na planetě třetího řádu? To byste měli nárok na nejmíň tři studenty ročně. Zdarma."

"Nevím na víc prý nebylo peněz. Já měla to štěstí, že jsem byla jednou z nich. Hrdá na to, že mě vybrali. Nechtěla jsem svou planetu zahanbit. Studovala jsem i o prázdninách. Na cestu domů nebyly peníze. Ani na výlety okolo." Žena vzdychla. Na kraji oka se jí zaleskla slza. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Pak pokračovala.

"Důvod proč jste neslyšel o Heleně, je ten, že už neexistuje. Dostudovala jsem a měla nastoupit do praxe. Vybrala jsem si svou domovskou planetu. Měla jsem letět zpět s obchodníky. Ti zrušili cestu a ani neřekli proč.

Pak začali problémy. Mé papíry nikdo neuznával. Říkali, že jsou falešné. Byla jsem mladá, netušila co se děje. Jen jsem se chtěla dostat domů. Vlastně už jsem byla BP. Jen jsem to ještě netušila. Skončila jsem u pořádkové služby. Řekli, že z Heleny být nemůžu, že taková planeta neexistuje.. Nechápala jsem, co to říká.

Odvezli mě na planetu, vlastně nevím, jestli se tomu dá říkat planeta, spíš asteroid. Ne tak daleko od Delty." Byla rozrušená, když o tom vyprávěla. Alonzo viděl, jak se si třesou ruce. Slzy už jí stékaly po tváři.

"Fénix, jmenuje se vznešeně Fénix. My tomu říkali Peklo. Celý asteroid je jedna velká továrna. Nikdo si nevydělává tolik, aby se odtud mohl dostat. Jsou tu celé rodiny. Děti, staří lidé. Je to otroctví. Když se dostanete sem, už jste tu navždy." Odmlčela se. Celá se třásla a schoulila se do sebe.

"Jak jste se odtamtud dostala?" Přerušil ticho Alonzo.

"Hmm, co?" probrala se ze zamyšlení. "Chtěla bych říct, že to byla vzpoura a osvobodili jsme i ostatní. Ale ne." Vzdychla. Uklidnila se a znovu ji v tváři uviděl rozhodný výraz.

"Bylo to mizerné a uteklo nás jen pár. Ukradli jsme nákladní loď. Nikdo z nás ji neuměl řídit. To, že jsme vůbec někam doletěli, byla jen velká náhoda. Loď jsme vyměnili za menší. Ta nákladní měla desetkrát větší hodnotu. Vybírat jsme si nemohli.

Na další planetě mi uletěli. Nebyla to jejich vina. Přiletěla vládní loď a všechno se začalo kontrolovat. Nedivím se jim. Nikdo z nás se nechtěl vrátit zpátky.

Naštěstí jsem narazila na BP. Byl to protivný stařík, ale naučil mě jak žít jako BP. Pak už to šlo z jedné planety na druhou. "

"Proč jste tady na Deltě?" Alonzovi bylo z jejího vyprávění smutno. Ještě nedávno si říkal, že Domovina vše co si lidé mohou přát. Věděl, že jsou v Domovině problémy, ale toto nečekal. Vše o čem dosud věděl, všechny problémy, pochybení, vše považoval za vyjímky, které se prostě stávají.

Zadal do vyhledávání v komunikátoru Helenu. Chtěl se dovědět více. Pak se vrátil k rozhovoru s ženou.

"Chci zjistit, co se stalo s Helenou. Ani po tak dlouhé době nevím, co se tam odehrálo… Jednou jsem tam byla. Všude jen trosky a spáleniště. Na ten pohled nikdy nezapomenu."

Byl už skoro u cíle. Podíval se do komunikátoru, co mu našel o Heleně. Původně zemědělská planeta na okraji Domoviny. Před 46 lety místní obyvatelstvo postihla tragédie - havárie jaderného zdroje. Od té doby je planeta označena jako neobyvatelná. Zprávu o Heleně s ním četla i žena.

"Jaderný zdroj, nic takového na Heleně nebylo. Naši předkové, kteří přistáli na Heleně, chtěli vytvořit svět, který bude respektovat přírodu. Říkali jim taky ekofanatici. Energie ze slunce. Geotermální vytápění. Využívali vše obnovitelné."

"Zkusím zapátrat v archivech," navrhl Alonzo. "Z toho co jste říkala, tak BP mají lodě. Létáte taky mimo Domovinu?"

"Většina BP ne. Lodě, které máme, jsou staré. A zásoby na daleké cesty se neshánějí lehce. Máme problém přežít. Někteří to ale dělají. Když už nás přestane bavit neustálé skrývání, vypravíme se někam daleko. Málokdy se někdo vrátí."

"Vydal se někdo i směrem k Cháronu?"

Žena chvíli přemýšlela a pak zavrtěla hlavou. "Myslím, že se tam pár BP vydalo, ale nevím o nikom, kdo by se odtud vrátil."


Alonzo šel od zastávky ke kongresové budově. Vstoupil do klimatizované prosklené budovy. Uvnitř byla fontána s vodotryskem a okolo ní desítka soch. Šel rovnou k výtahům. Jeho žena vlastnila čtyřicáté patro budovy. Měla zde byt, terasu, parkoviště pro vznášedlo i kanceláře.

"Hej, kam jdete?" zastavil ho vrátný. "Musíte se nahlásit."

"Jdu jen za svou ženou," řekl Alonzo a ukázal mu identifikační čip. Vrátný čip zkontroloval. Přes to, že žádnou nesrovnalost neshledal, ukázal Alonzovi na detekční zařízení.

"Nové nařízení," okomentoval to vrátný suše.

Alonzo se podřídil a prošel detekčním zařízením. Přístroj zapípal a vrátný chvíli zkoumal výsledky. "Musím vás ohlásit," řekl nakonec.

Pozvedl obočí, ale neřekl nic. Posadil se do křesla vedle fontány a čekal. Byl v této budově už několikrát. Byl to svět sám pro sebe. Několik pater zabíraly obchody, zábavní centrum, bylo tu několik bazénů, nemocnice, terasy vrchního patra sloužily jako park.

"Můžete jít," houkl na něj nevrle vrátný. Už o něj ztratil zájem.

- VII - Farma

23. června 2012 v 22:13 Část První - Domovina


Vyjeli na obhlídku farmy. Tentokrát s nimi jela i Greta. Pláně byly poseté ovcemi a zvířaty podobnými krávám, jen menším a štíhlejším. Johan s nadšením ukazoval jejich dílo.

U domu byl ovocný sad.

"Jsme soběstační. Jediné, co na farmě nemáme, jsou ryby a víno. Máme malou rybářskou loď. Používáme ji spíš na výlety. Zátočina je krásná, ale moc ryb v ní není. A na víno je tu chladno." Ukazovala Gerta.

"Soběstační? Myslel jsem, že se sem většina potravin dováží. Bral jsem Deltu jako rekreační oblast."

Johan se zasmál. "To většina lidí. Chceme to změnit. Dokonce padl návrh, že by byl zakázán dovoz potravin."

"To jste snad jediná planeta, kterou znám." Podivil se Alonzo.

"Na druhou stranu moc toho nevyvážíme."

Za sadem se táhla pastvina. Z jedné strany lemována řekou a z druhé strany lesem. V dáli na východě se vlnily kopce. Jejich stráně byly pokryté lesy. Na severu se tyčily hory s bílými zasněženými vrcholky.

"Tam za těmi kopci je bažina. Každou chvíli tam vylovím nějakého turistu." Zlobil se. Ale jen a oko. Jeho tón spíš zněl pobaveně. "Chtěl jsem farmu, kde budu sám, ne turistickou atrakci."

"Vždyť to zas tak často není." dobírala si ho Greta. "Komu bys to tu pak ukazoval. Jsi jak malý kluk."

"Pak se má člověk ženit. Každou radost zkazí." Zamumlal si pod vousy. Alonzo se pousmál. Farma byla hezká, sám by si dovedl představit, že tu stráví nějaký čas. Výlet už byl trochu únavný, přesto pořád jeli dál. Pozemky byly neskutečně rozlehlé. Na Deltě 2 by ty bylo velké město. Les mrakodrapů.

Johan si všiml, jak se ošívá a řekl: "Už tam budeme, poslední co ti chci ukázat, moje chlouba." Podíval se na Gretu. "Pak už mu dám pokoj." Tentokrát se i Greta pyšně usmála.

Přejeli kopec a tam byla ohrazená pastvina s krásnými elegantními zvířaty. Bujně pobíhala po výběhu, nebo se pásla. Srst se jim leskla a jejich pohyby byly plné energie.

"Co jsou zač?" zeptal se Alonzo.

"Koně," řekl s pýchou Johan. "Stály mě jmění. Na Staré planetě je používali jako dopravní prostředek, k práci. Tedy alespoň někdy v dávné minulosti, pak už byli jen pro potěšení." Celý se rozplýval. "Jsou to krásná ušlechtilá zvířata. Hrdá a plná života. Prý na nich závodili."

"Závodili?" Podivil se Alonzo.

"Osedlali je. Nejrychlejší vyhrál."

"A Johan to samozřejmě musí zkoušet taky." Řekla Greta nazlobeně. "Ale musím přiznat, že jsou krásní."

Přešla k ohradě a podala majestátnému zvířeti, které stálo za ohradou trochu krmení, co měla v kapse. Byla to kobyla, plaše se přiblížila a opatrně Gretě z dlaně vzala jídlo. Pak zafrkala a odběhla. Černá hříva za ní vlála. Přidali se k ní další koně a celá skupinka odběhla o kus dál. Alonzo se nejprve lekl, když uslyšel dusot kopyt. Když si uvědomil, co slyší, zdál se mu ten zvuk harmonický, jako hudba přírody. Nespoutaná, živelná.

"Zatím se mi to nepovedlo. Myslím, že se musí nějak cvičit a zvykat si na jezdce od mládí."

Alonzo jen nepřítomně přikývl. Díval se, jak se jedno ze zvířat, které se dosud zdržovalo poblíž, dalo do klusu a připojilo se ke skupince. Jeho ladné pohyby se nepodobaly ničemu, co kdy viděl. Pod lesklou srstí byly vidět pružné svaly. Kůň se zdvihl na zadní a zařehtal. Udělal kolečko kolem skupinky, rozhlédl se a klidně sklonil hlavu ke šťavnaté trávě.


Cestou zpátky Alonzo skoro nepromluvil. Divokost a nevázanost těch zvířat mu nalila do srdce touhu. Touhu být pro jednou také nespoutaný.

"Udělám to," řekl najednou. "Povedu tu výpravu."

Johan přikývl a zazubil se. "Divím se, že jsi na univerzitě vydržel tak dlouho."

- VI - Delta 3

22. června 2012 v 21:57 Část První - Domovina

Poslední přednášku školního roku měl za sebou. Když otevřel dveře domu, ovanul ho chladný vzduch prázdného stavení. Přešel do místností, kde měl sbírky z cest. Uvědomil si, že zde nebyl už několik měsíců. Procházel mezi jednotlivými artefakty. U některých musel vzpomínat, aby se mu vybavilo, kde jej získal. U několika si dokonce musel přečíst své poznámky, aby si vzpomněl.

Přemýšlel o tom, že dům je pro něj příliš veliký. Nepořádal večírky a hosta měl málokdy. Sbírku by mohl věnovat škole. Musí se s Nenou domluvit. Stačil by mu byt poblíž univerzity a v době, kdy není škola, si zařídí domov jinde. Nebo přijme místo na jiné planetě. Zapřemýšlel, ale žádná z planet mu nepřipadala jako domov.

Jeho rodná planeta byla Viena. Moc si na ni nepamatoval. Otec z něj chtěl mít obchodníka. Někoho, kdo by pokračoval v rodinné tradici. Jeho starší bratr Marko, nesnášel cestování. Otec měl nejprve radost, že se Alonzovi cestování líbí. Když ale zjistil, že nezdědil talent k obchodování, zanevřel na něj a jeho náklonnost se znovu vrátila k Markovi. Pro všechny bylo vysvobozením Alonzovo stipendium a pobyt ve škole, daleko od rodiny. Vztahy v rodině se urovnaly, až když nakonec Marko převzal firmu. Nyní ji řídil z Vieny jako úspěšný obchodník.


Zkontroloval si zprávy v komunikátoru. Moc jich nebylo. Byla tu oficiální pozvánka na večírek zaslaná Nenou.

Zpráva od bratra. Neosobní rozsáhlý popis obchodování a života na Vieně. Když se prokousal na konec, zjistil, že otec chce, aby přijel. Posledních pár let necestoval. Vždy se udržoval v kondici, ale co byl jen na jedné planetě, šlo to s jeho zdravím z kopce. Alonzo si povzdychl, návštěvu už nemůže dál odkládat.

Pak tu byla zpráva od Johana. Stálo v ní: Mám pro tebe informace, co jsi chtěl. Přijeď ke mně.

Johan měl farmu na Deltě 3. Byla to planeta nedaleko od Delty 2. Stejná sluneční soustava, jen její orbita byla trochu dál od zdejšího slunce. Delta 3 byla odsud vidět jako malý modrozelený kotouček s bílými póly. Tyto póly zaujímaly skoro polovinu plochy planety, jen prostřední rovníková část byla modrozelená. Zato Delta 2 se na Deltě 3 jevila jako žlutomodrý kotouček, kde bílé póly chyběly. Menší a chladnější Delta3 formálně patřila pod svou větší a sušší sestru. Severně a jižně byla země trvale zamrzlá. Ve středním pásu však bylo podnebí mírné a kontinent zalesněný, nebo pokrytý loukami s hojností zvěře. Z Delty 2 zde jezdili lidé na rekreaci. Lovit zvěř, rybařit, nebo severněji užívat si zimních sportů. Tyto dvě planety byly jako město a venkov, jen každé z nich na jiné planetě.


Vystoupil z přepravního modulu. Dýchl na něj svěží vzduch. Za přístavní budovou uviděl začínající les. Letěl s partou nadšených lovců. Ti teď vytahovali své nářadí a zbraně z modulu a hlasitě na sebe pokřikovali.

Johan už na něj čekal. Nasedli do malého přepravního vrtulníku, který se vznesl nad krajinu. Johan ukázal na skupinu výletníků.

"Ti floutkové mě štvou, jen to tu demolují. Sami, bez všeho toho vybavení, by tu nepřežili ani jednu noc." Řekl a odmlčel se.

"Co jsi zjistil?" Alonzo byl nedočkavý. Johan jen kývl na krajinu venku "Až v doma. Něco jsem našel. Ani jsem to nečekal. Nikdy jsem před tím o té oblasti neslyšel."

Stroj se dostal nad les. Sytá zeleň překypovala životem. Statné stromy se vlnily ve větru. Občas byl les přerušen mýtinou, nad kterou byli vidět draví ptáci hledající svou kořist. Jinak to byla jednolitá lesní plocha, která se táhla až k pohoří na obzoru.

"Byl jsi tu už někdy?" Zeptal se Johan a Alonzo jen zavrtěl hlavou.

"Málokdo se tu dostane. Turistický ruch je tu omezený na dvě stovky lidí." Dodal Johan. "Dvě stě na celou planetu?"

"Tak jsme si to odhlasovali. Kdyby se na každém kroku zakopávalo o turisty tak by to už nebylo ono. Užívat si divočiny s tlupou podobných bláznů za zadkem by zrovna nikoho nenadchlo."

Johan pak mlčel až do konce cesty. Alonza krajina uchvátila. Pod sebou uviděl hustý les táhnoucí se z jedné strany od pobřeží až k zasněženým vrcholkům v dáli. Letěli na jih, podél pobřeží. Krajina se změnila a lesy začaly střídat zelené pláně. Sem tam pasoucí se dobytek vystřídal dům, u některého byla zahrada. Občas byl vidět i ovocný sad. Přeletěli mírné pahorky, za kterými se tyčily hory.

Za kopcem stál na útesu Johanův dům. Nebyl moc velký. Na něj navazovala zahrada se sadem. Na jednu stranu se táhly pastviny a na druhé straně začínal les. Ze zahrady se táhla klikatá cestička dolů k pobřeží. Na malou kamenitou pláž útočily zpěněné vlny.

Kromě přístaviště během cesty neviděli žádného člověka. Jednou v dálce zahlédli přepravní vrtulník podobný tomu, ve kterém letěli.


Přivítala je starší žena a několik psů. Bylo to velké vyšlechtěné plemeno. Pobíhali kolem nich. Měli radost z návštěvy. Poskakovali a snažili se vybojovat si trochu přízně. Občas do Alonza nechtěně narazili. Byli velcí a měl co dělat aby náraz ustál.

"Dost, na místo." zavelel Johan. Psi hned poslechli, ale po očku se zvědavě dívali po návštěvě.

"Moji ženu Gertu už znáš." Gerta ho pozdravila. Měla menší statnou postavu, ošlehanou tvář od větru a příjemný úsměv. Vypadala starší, než si ji pamatoval, ale spokojenější. Oči jí zářily.

Když ji viděl naposledy, bylo to na jedné ze společenských akcí, které pořádala univerzita. Greta tehdy měla na sobě šaty podle poslední módy, kůži měla obarvenou a byla o několik kilo lehčí. Její oči však nezářily spokojeností jako teď, kdy měla na sobě jen hnědé jednoduché kalhoty a košili podobné barvy.

"Nechám vás tady, jídlo máte v kuchyni." Usmála se. "Dozrálo ovoce, můžete ochutnat, naše jablka jsou výborná." Odešla směrem do sadu.

Alonzo s Johanem zašli do domu. U krbu si dali víno a chvíli povídali o starých časech. O tom jak to jde na univerzitě a o Johanových úspěších v chovu dobytka. Alonzo se znovu nechtěl naléhat, věděl, že Johan začne mluvit sám.

Dali si i výborné jídlo. Bylo to maso divoké zvěře pečené na bylinkách. Jako zákusek si dali jablka. Nevypadaly moc vzhledně. Byly to malé svraštěné jablíčka, Chuť měly velice osvěžující.

"Mám informace o té tvé planetě. Trochu jsem rozhodil sítě." Řekl Johan po chvíli povídání, když zahodil ohryzek od jablka.

"Z oficiálních zdrojů jsem našel jen to, co jsem měl od tebe. Odletěli tam osadníci. Aniž by věděli, kam letí. A na těch povídačkách asi něco bude."

Alonzo se na něj zvědavě podíval. Nevěřil, že by Johan bral vážně zkazky o kletbě.

"Nemyslím, že je to nějaká kletba." Mávl rukou Johan, když uviděl jeho udivený pohled. "Už několik výprav dobrodruhů se tam vypravilo. Nic o čem by se mluvilo veřejně. Takové výpravy nedopadají dobře moc často. Ale odtud se nevrátil nikdo… Mělo by tam být několik zajímavých soustav. Většinou mířili jinam, než původní osadníci. Je tam několik bližších soustav s planetami s dobrými parametry. Ty se tehdy nepodařilo detekovat." Seděl v křesle a zapálil si dýmku.

"Kvalitní, zdejší bylina. Zkus taky. Trochu jsi měl v jídle. Má povzbudivé účinky. Něco jako káva. Ne jak ten růžový blaf. Nesmím to kouřit před manželkou. Nadává, že to smrdí a určitě to není ani zdravé. Nesmysl." Pořádně si labužnicky potáhl z dýmky. Pak pokračoval.

"Dokonce z i v databázi aliance vlivných je tato oblast vyznačena jako nebezpečná."

To Alonza překvapilo. Věděl, že Johan umí sehnat informace skoro o čemkoli. Ale databáze aliance vlivných? Netušil, že nějaká databáze existuje.

Aliance vlivných byla skupina vlivných lidí, nebo společností, které měli velký vliv v Domovině. Nikdo nevěděl, kdo všechno do této aliance patří. Ani se o ní nemluvilo oficiálně.

"Databáze aliance vlivných? Mají databázi?"

"Ne jen databázi, celou tajnou armádu." Trochu se ošil Johan. "Nic nevíš. Dávej si pozor. Máš ženu v politice. Nejspíš tě taky sledují."

Johan byl vždy trochu paranoidní. Toto se mu zdálo moc. Aliance vlivných, budiž. Ale armáda, která jej sleduje? Určitě ne jeho. Nemá vliv, už ani není se svou ženou.

"Jestli chceš poklidnou výpravu, tak to neber. Ale jestli hledáš dobrodružství, nebezpečí a vytržení z nudy, tak toho se ti tu dostane hodně. Kletbám nevěřím, statistikám ano. Na druhou stranu je to daleko. Mohly jim dojít zásoby, než narazili na obyvatelnou planetu. Mám tu seznam dobrodruhů, co tam letěli. Většina z nich blázni, na které bych si nevsadil, i kdyby letěli jen z jedné strany Domoviny na druhou.

Někteří z nich zas tak velcí blázni nebyli. Jeden z nich byl Caster. Ten co objevil Casterovu soustavu - spousta planet a asteroidů plných nerostných bohatství. Docela na tom zbohatl. Cestování ho neopustilo, byl to samotář. Ale určitě ne diletant jako ostatní."

"Nebo tam našel něco lepšího než Domovinu a už tam zůstal."

Johan se zasmál. "Jsi nenapravitelný romantik." Pak zvážněl a řekl. "Kdybych byl mladší, tak letím taky. A Domovina už není to, co bývalo."

Snílek a cestovatel

22. června 2012 v 21:19 Povídky

Jsou lidé, kteří se zahledí k obzoru, nebo ke hvězdám a cestují ve své fantazii. Jsou lidé, kteří nazují boty a k tomuto obzoru vyrazí. Oba jsou cestovatelé.

Cestování je touha poznat nové věci.

Ten, kdo zná tu touhu, to nutkání jít tam, kde to nezná a kde neznají jeho, ví, co je cestování.

Je to jiné podnebí, jiná krajina, nebo jiná mentalita lidí, která nás tak táhne do dálek? Nebo touha opustit rutinu všedního života?

Snílek krajinu i lidi poznává ve své fantazii, cestovatel pozoruje místa, která navštíví.

Většina z nás je někde uprostřed. Někdy sníme, někdy nazujeme toulavé boty.

- V - Rozhodování

21. června 2012 v 21:11 Část První - Domovina

Ležel na posteli a přemýšlel o dnešním podivném setkání s mladou dvojicí. Byl unavený, uplaval dvojnásobnou vzdálenost v bazénu než obvykle. Chtěl brát jejich nabídku vážně. Nešlo to, bylo to příliš bláznivé. Dva mladí lidé pořádají výpravu tak daleko. Bez zkušeností. To je jak poslat pětileté dítě do džungle.

Zavzpomínal na to jaké, to bylo na výpravách. Očekávání z toho co najdou. Objevování minulosti. Vše se mu vybavilo. Všechny vzpomínky. Jaké by to bylo znovu se vydat na cesty?

Vstal, aby zahnal vzpomínky. Přešel ke komunikátoru vyřídit poštu. Našel tam i záznamy, které poslali Soňa s Alešem. Začala v něm hlodat zvědavost. Vzpomněl si na osadníky. Opravdu byli tak zoufalí, že si vybrali takovouto mizivou šanci než život na Staré planetě? Nejspíš museli. Začal hledat na internetu. Na to, že o této oblasti mnoho oficiálních záznamů nebylo, našel pozoruhodně mnoho pověstí a varování. Nedalo mu to, musel se dovědět víc.

Zvolil kontakt na komunikátoru. Byli spojeni téměř okamžitě.

"Ahoj Johane," na obrazovce se ukázal starý šlachovitý muž se zjizvenou tváří a jiskřivýma očima.

"Zdravím, jak se vede? Máš štěstí. Zrovna jsem na jednání na Dvojce." Ozval se překvapivě vitální hlas. "Dlouho jsem o tobě neslyšel. Jak to jde na univerzitě?"

S Johanem byl jednou na výpravě. Popravdě nevěděl, proč byl Johan na tuto výpravu přidělen. Nebyl archeolog a ani technika kosmických lodí nebyla jeho parketa. Ale jak zjistil a také několikrát využil, Johan dokázal najít ty správné informace. Nejlepší bylo jít přímo k věci.

"Potřebuji, abys mi zjistil něco o XN624, nebo o oblasti, kde se nachází." řekl.

"Copak povídání si se studentíky už tě nebaví? Chystáš se tam?" rýpl si Johan.

"Jen chci něco zjistit k výuce," trochu mlžil Alonzo. "Studentíci jsou strašně otravní. Ptali se, proč jsme tam nikdy neletěli. A musím se přiznat, že o té oblasti nic nevím…" Snažil se to zlehčit.

"Dobře udělám, co budu moct." řekl Johan. "Za to ke mně přijdeš na návštěvu. Musím ti něco ukázat." Zazubil se.


Stál na terase a díval se na vycházející slunce, které se prodíralo lesem mrakodrapů. Barevné oblé tvary budov odrážely sluneční paprsky a rozehrály svůj každodenní ohňostroj barev. Vše ve městě bylo nové. Firmy si zakládaly na prestižním vzhledu budov. Interiéry hýřily luxusem. Z dálky se turistům, kteří na Deltě stráví pár dní, vše zdálo dokonalé, čisté a bez poskvrny. Často slýchal, že má štěstí, že může tady žít. Ano pořádaly se tu večírky, konaly konference. Každý den byl událostí. Byly tu prestižní školy, sídla firem. Ale jinak tu bylo jen málo obyvatel. Občas si nový senátor přivezl rodinu. Nejpozději po půl roce se stěhovali jinam. Alonzovi toto město připadalo umělé, nebyl tu opravdový život. Chyběli mu tu obyčejní lidé.

Stál tam už chvíli, když si všiml, že je komunikátor aktivní. Ani se nepodíval, kdo volá a přijal hovor.

"Ó, já věděla, že už budeš vzhůru." Uslyšel živý hlas své tchýně. Její béžové pyžamo nevypadalo luxusně. Alonzo věděl, že je vyrobeno z drahé vlny koz z Prométhea. Pohodlné a příjemné. Mona si nepotrpěla na okázalost, ale vždy chtěla tu nejlepší kvalitu. Co vyžadovala v soukromí, to přenášela i do své společnosti. Její lodě byly drahé, byly však vybaveny nejlepší technikou a velice spolehlivé. Její firma se ze začátku vzmáhala velice pomalu. Ani nyní nevyráběla největší počet lodí v Domovině. Lodě z Axtonu však brázdily celou Domovinu. I ty nejstarší ještě sloužily. Zákazníci se k ní rádi vraceli.

Než stačil odpovědět, pokračovala. "Mám pro tebe nabídku." Když takto začala, věděl, že se to bude týkat obchodu.

No víš, je to…" Snažil se odporovat. Jen jednou, hned na začátku vztahu s Nenou se nechal přemluvit. Měl propagovat Moniny lodě. Zjistil, že je neschopný usmívat se a pořád dokola vychvalovat Moniny výrobky, cítil se trapně a nebyl v tu chvíli ve své kůži. Cítil celou akci jako propadák. Nakonec se dohodli na ukončení celé kampaně, i když ho Mona přesvědčovala, že to nebylo špatné.

"Neboj, žádná reklama, alespoň ne jak tehdy." Zasmála se. "Ale opravdu to nebylo špatné. Tržby tehdy stouply skoro o deset procent. Myslím, že se jim líbila tvá neobratnost. Viděli v tom upřímnost. Nepropagoval bys nic, co by bylo špatné."

"Nepotřebuješ takovou propagaci, tvé lodě se v tomto propagují samy." Zasmál se Alonzo.

"Á, nezměnil ses, pořád víš houby o obchodování. Každý výrobek se musí trochu popostrčit. I ten co má za sebou dobré jméno. A když jde na trh novinka, lidé jsou nedůvěřiví i k zavedeným firmám. A hlavně se o ní musí dovědět!"

"Neslyšel jsem, že máte novinku. Co to je?" zeptal se zvědavě Alonzo. Poslední dobou se na trhu objevilo několik novinek v lodích. Hlavně luxusní koráby se vším pohodlím a luxusem pro lety mezi planetami v domovině. Pro bohaté, které nebaví žít na jedné planetě. Malé osobní lodě pro jednotlivce, nebo malé rodiny. A na druhou stranu velké luxusní létající hotely. Posledním hitem zbohatlíků se staly okružní lety po Domovině.

Moniny lodě se pohybovaly velikostí mezi oběma kategoriemi, jen beze všeho toho luxusu. Hlavně obchodní lodi. Spolehlivé, schopné uletět velkou vzdálenost a pobrat spoustu nákladu.

"Žádné koráby, ale pořádná dálková loď. Nové pohony, přesnější navigace. Z jedné strany Domoviny na druhou se zkrátí čas skoro o polovinu. Kombinovaný vnitřek. Nákladní prostory se dají připojit k podpoře života a udělat z nich přepravní místnosti. Střední velikost."

Mona vyjmenovala všechny parametry lodi. Alonzo nemohl odolat a poslechl si to. Byla to opravdu zajímavá novinka, i když se zas tak nelišila od toho, co už Mona vyráběla.

"Teď ještě co s tím budu mít společného já. Nemyslím, že by šla špatné na odbyt."

Mona si vzdychla. "Pro obchodníky bude dost drahá. Proto ty podpůrné systémy. Chceme ji prodávat pro přepravu osob. Ale v té oblasti ještě nemáme jméno. Přepravci neradi věří obchodním lodím. Nevysvětlíš jim, že bezpečnost pro obchodníka je stejná jako pro osoby ostatní." Mona se dostávala do ráže, byl slyšet její zápal pro firmu, pro to co dělá.

"A naše lodě mají větší bezpečnost než ty kocábky, které si říkají přepravní lodi! Nikdy bych nenastoupila do Plujících hotelů."

"Stále nevím, co bych pro to mohl udělat."

"Jdeš na večírek… Stačí pár slov správným lidem. A… " začala Mona. "Zatím je to jen takový nápad. Přiletěl bys v mé lodi. Lidé by se vyptávali. A to by…"

Alonzo se zamračil. Moc se mu to nezdálo. Neměl rád předváděcí akce. Letět někam, jen aby mohl zase přiletět zpět? Připadalo mu to jako maškaráda.

"Bylo na nic, je to nedomyšlené." Po chvíli pokračovala Mona. "Má to jednu velkou chybu. Večírek je na Deltě 2, a kdyby ses vydal jen kousek po Domovině, tak by to moc nevypovídalo o kvalitách dálkové lodě. Kdybys letěl dál, tak zase nestihneš večírek…"

Mona byla žena činu. Řešila věci za pochodu, vše co ji napadlo, chtěla hned realizovat.

"No nic, kdyby tě něco napadlo, tak dej vědět. Hlavně se zmiň o lodi každému na večírku. Jo a loď se jmenuje Giordano. Měj se. Pozdravuj Nenu. Věřím, že něco vymyslíš." Mrkla na něj.

S úlevou komunikátor vypnul. Měl Monu rád, ale její energie a spontánní nápady byly občas bláznivé. Znovu vyšel na terasu. Hra barev už skončila a venku byl obyčejný den.

Nová loď. Rychlejší, spolehlivější. Velikost vhodná pro dlouhé výpravy. Zase myslí na výpravu. Měl pocit, že cokoli udělá, nebo uslyší mu výpravu připomene.

- IV - XN642

20. června 2012 v 18:29 Část První - Domovina

Byl na univerzitě a připravoval se na další přednášku. Hledal nové témata. Přemýšlel nad srovnáním vývoje civilizací na vzdálených planetách. Začal planetami z Domoviny. Podle mapy si vyhledal planety na okrajích Domoviny, nebo ty co byly vzdálené od frekventovaných obchodních cest. O většině ani neslyšel. Když vyhledával údaje z databáze překvapivě zjistit, že k mnoha údajům se nedostal.

"Můžu na chvíli?" ozval se ženský hlas.

Ani si nevšiml, že někdo přišel. Když vzhlédl, uviděl studentku s rezavými vlasy a výraznýma zelenýma očima. Za ní stejně starý mladík.

Až teď si všiml, že oba vypadali starší, než obvykle jeho studenti bývali. Když nad tím tak přemýšlel, tak zjistil, že ji tenkrát viděl poprvé. Zato mladík se mu zdál povědomý. Pak si vzpomněl. Vídal ho na večírcích své ženy. A nejen to, byl jedním ze studentů archeologie. Jedním z mála, kteří měli šanci účastnit se skutečné archeologické výpravy.

"Díval jste se na mé podklady?" zeptala se rovnou.

Hlasitě vzdychl.

"Popravdě? Díval. Jsou velice zajímavé. Ale také nic nedokazují. Víc informací by se dalo získat jen při průzkumu přímo na planetách. Ty jsou daleko a v dnešní době je obtížné sehnat sponzory na výpravy do Thorova pásma. A do oblasti na kterou upozorňujete, by to bylo ještě složitější."

"Máme tu ještě něco dalšího, třeba vás to přesvědčí." Podávala mu záznamový čip. Když ho připojila ke komunikátoru, ukázaly se záznamy o průzkumné výpravě před několika staletími.

Chtěl ji odbýt, říct jí, že má spoustu práce a vrátit ji čip, ale něco mu nedalo a podíval se na ty záznamy. Planeta, na kterou průzkumníci mířili, byla velice daleko.

"Nejste studenti," napůl se zeptal a napůl konstatoval, zatímco se záznam načítal.

"Jsem Soňa." řekla a pak ukázala na muže za sebou. "Aleš."

"Pracovala jsem v archívu na diplomové práci - Vývoj pohonů raket pro dálkové lety. Tam jsem na záznam narazila."

"Říkal jsem si, že vás neznám z přednášek. Jak jste se dostala k archeologii?"

"No…" odpověděla váhavě. Přitom se podívala na Aleše vedle sebe. Ten pohled Alonzovi řekl vše. Určitě to dělala kvůli němu.

"Archeologické výpravy se pořádají jen málo. A když, tak jen na místa, která byla už stokrát prozkoumána. Myslím, že bychom se měli posunout dál." Tentokrát promluvil Aleš. I přes jeho nadšení bylo cítit, že ve dvojici je vedoucí Soňa.

Na to se ujala slova znovu Soňa. "Byla to brigáda při studiu a zároveň příprava na diplomovou práci. Kosmonautika a pohonné systémy. Lodě pro dlouhé lety."

Netušil proč mu to říká. Chtěla se pochlubit? Obě školy jsou mimořádné náročné a zvládnout je obě a ještě si přivydělávat je skoro nemožné. Proč za ním přišli s těmito záznamy? Začalo ho to trochu mást i zajímat. Jen málokdo se dostal k záznamům z archivů. Byly to záznamy ještě ze Staré planety. Za války byly z těchto záznamů pečlivě vymazány všechny zmínky o Staré planetě, nebo její poloze.

"Aleš vystudoval archeologii." pokračovala. "Byl jste u většiny výprav, které se vydaly po stopách osadníku z doby na počátku války." Ukázala na obrazovku. "Sem se výprava neuskutečnila. XN624."

"Ano, je to daleko a do oblasti kde jsme ještě doufali ve významné objevy." Řekl. Nebyl si jistý tím, proč zrovna na tuto stranu se výpravy nekonaly. On nebyl tím, kdo rozhodoval o tom, kam se poletí.

"Podíváme se na mapu," Alonzo vyvolal mapu Domoviny na komunikátoru. Přepnul na historickou z doby, kdy podnikal výpravy. Růžově označených soustav Domoviny výrazně ubylo.

"Tady je poslední místo, kde jsme tehdy mohli načerpat zásoby. Pak už nic. V té době to bylo na hranici, ne-li za hranicí možností výprav." Opravdu to bylo daleko. Nejspíš to byl ten důvod, proč tam tehdy neletěli.

"Dnes už jsou jiné možnosti, a nové poznatky by archeologii prospěly." Přidal se nadšeně Aleš.

"Technické možnosti možná, ale kapsy sponzorů jsou prázdné."

"Kdybychom měli sponzory?" Aleš se spokojeně usmál.

Alonzo se podíval z jednoho na druhého.

"Možná by se to dalo uskutečnit." Aleš, nebo jeho příbuzní vliv určitě mají, jinak by ho neznal z večírků. Možná v tom něco bude a výprava do neprozkoumaných končin jej určitě lákala.

Podíval se na záznam. "Vyslali tam v té době několik průzkumných výprav. Žádná se nevrátila. Nic dalšího, není tu záznam, že by se tam vydali i nějací osadníci, není co zkoumat." Pokrčil rameny, bylo to pro něj zklamání. Nebylo to, co čekal. Mohla to být jen slepá cesta a planety, i když z daleka se zdáli slibné nebyly vhodné pro život, pak nebylo co zkoumat.

Soňa mu podala další záznam. I tentokrát byl docela malý. Byl to záznam z jednání. Přečetl si závěr.

"Jsou to jen kusé údaje. Jako všechny záznamy ze Staré planety. Jisté sdružení souhlasilo, že opustí Starou planetu a stanou se osadníky. Byly jim nabídnuty místa XN642 a XW221. Vybrali si XN642."

Záznamy a opisy záznamů přímo ze Staré planety byly velice vzácné. Kde je vzali? Mohly být pravé? Ale proč by je falšovali?

Přes komunikátor se podíval na parametry obou míst. XW221 byla nehostinná planeta hned za okrajem Domoviny. Podle záznamů zde těžařská společnost postavila těžební kolonii, ale tu pak po několika letech opustila. Podmínky pro život byly příliš tvrdé i pro těžaře. Nedovedl si zde představit skupinu osadníků s dětmi a ženami, kteří zde zakládají své domovy. A XN642 byla již zmíněná soustava, ze které se nevrátili žádní průzkumníci. Předpokládala se planeta podobná Staré planetě. To bylo vše, co o ní bylo známo. Zamrazilo ho. Toto nebyli osadníci, kteří chtějí zkusit štěstí jinde, toto bylo vyhnání.

"Dobře," připustil, "letěli tam osadníci."

"Co ale chcete ode mě?" řekl nakonec.

Slova se ujal Aleš.

"Chceme se tam vydat. Můj strýc," Aleš se nervózně nadechl, "můj strýc by výpravu sponzoroval."

"Ano?" zeptal se Alonzo. Doufal, že mu nabídnou účast na výpravě. Mohl jim však připadat příliš starý, málo postavený… Znovu se podíval do nadšených tváří těch dvou. I kdyby to byla pravda, je to bláznovství.

"Potřebujeme kapitána. Někoho, kdo má s archeologickými výpravami zkušenost."

"Tak to už nedělám," odpověděl, trochu moc rázně. Musel vědět, že to myslí vážně a že to není jen ztřeštěná akce mladých lidí, kteří neví, co taková výprava znamená. Co vše na takovou výpravu je nutné mít a zajistit.

"Kolik lidí jste už oslovili?" přivřel podezíravě oči.

Podívali se na sebe. Znovu měl pocit, že mezi nimi bylo víc, než jen společný zájem o výpravu.

"Ven s tím, v čem je háček?"

"Jen... Jen, že ty záznamy nejsou průkazné, není jich mnoho. Žádné jiné se nenašli. Jestli osadníci skutečně odletěli. Z této oblasti nejsou žádné zprávy." odpověděl opatrně Aleš.

Nelíbilo se mu to, jeho odpověď byla příliš vyhýbavá.

"Je tu taky ta pověst," řekla Soňa jako by vycítila jeho pochybnosti. Tázavě se na ni zadíval.

"Říká se, že na té oblasti kletba. Žádná loď, která tam popluje, se už nevrátí. Nic oficiálního, jen co koluje mezi lidmi." Odmlčela se a kousala si ret.

"Je to jako ve středověku. Bohužel to někteří berou vážně." Na Alešovi bylo vidět rozčilení.

"To je přece nesmysl." Alonzo nevěřil svým uším. Kletba?

"Věříme, že vy tyto nesmysly nebudete brát vážně." Usmála se Soňa.

"No trochu spěchám," už ho to přestávalo bavit, hlavně si to musel rozmyslet. "Ale slibuji, že se na to podívám." Ukončil rozhovor, vzal si své věci a vykročil k odchodu.

"Pošlu vám všechny záznamy, které jsme našli." zavolala ještě za ním Soňa.